Dar křídel

 

Už jako chlapec ještě ne školou povinný jsem si přál  létat. Osud mě tak trochu poškádlil, nechal mě vyzkoušet si pár skoků na větroni a pak ucukl. Pak už mě vláčel jinými pěšinkami a místo do oblak mě nechal zírat do dutin břišních. Až...
Až jsem si ve třiceti letech pořídil kolo. Protože bylo horské a já nejsem nadán talentem Michala Prokopa, byly první lety velice krátké. Balistická křivka ze sedla na pusu žádné zvláštní výhledy po krajině neskýtá, takže vlastně žádná škoda. O něco výš jsem se povznesl se svojí první silničkou. Ono svištět si krajinou třicítkou má už něco do sebe, zvlášť když vaše výkonnost vzroste natolik, že vám v pohledu do krajiny přestane překážet rudá mlha před očima.
A přišly další letecké dovednosti, jako je létání ve formaci. Kdo si někdy vyzkoušel jízdu ve dvojičkách, v partě které to opravdu umí, ví o čem mluvím. Ono udržet skupinu rameno na rameni a kolo na kole bez ohledu na zatáčky a „brdky“ je kus fortelu srovnatelného s rutinou vojenských pilotů.
I cyklistický závod má cosi společného s teorií létání. Žádný aeroplán, dokonce ani ty nejmodernější stíhačky, nemají takový přebytek výkonu, aby si pilot mohl dovolit létat špatně zatáčky, zacházet hrubě s řízením, ztratit přehled nebo podcenit protivníkovy taktické schopnosti. Stejně jako ve vzdušném boji se každá taktická a technická chyba platí palivem a rychlostí. Stíhače to může stát život, cyklistu naštěstí jen bednu.
Úplně nejblíž k létání má ale z cyklistiky dráha. Už jen ta rychlost, na silnici za stejného úsilí na silnici nedosažitelná, násobená navíc daleko těsnějším kontaktem s okolím a zvlášť v případě Motola i výškou nad podlahou je alespoň pro mne letecký zážitek. Dráha umí dodat cyklistice to, co jí na silnici i v lese oproti létání tak trochu chybí –  třetí rozměr. Konečně si můžete hrát s energií a měnit výšku za rychlost, spustit se od bariéry v dech beroucím střemhlavém letu a v protilehlé zatáčce zažít přetížení, které vás opravdu vmáčkne do sedla. Naopak ztráta vztlaku z pomalého letu a necitlivého řízení, která přivede nešikovného nebo nepozorného letce k pádu do vývrtky, kdežto dráhaře k pádu na zadnici s tvrdým přistáním na „tepichu“.
Příznivci sjezdových a technických  disciplin mi možná připomenou, že existují i způsoby, jak lze s kolem opravdu létat vzduchem. Určitě mají pravdu, ale tudy moje cesta nepovede. Obávám se, že bych ani zdaleka nebyl schopen dostát ani základnímu leteckému pravidlu „kolik startů, tolik přistání“ dokonce ani zlehčující podmínce „dobré je každé přistání, ze kterého odejdeš po svých“... 
Takže mě možná osud až tak moc nepodfoukl a já svá křídla dostal - i když kulatá a vypletená dráty. A nebo platí slova, kterými k nám zobákem racka Jonathana promlouvá pilot, spisovatel a kouzelný životní filosof Richard Bach, od kterého jsem si vypůjčil i titulek?
„Jsme svobodní a můžeme být, kým sami chceme...“