Divadlo cyklistiky

 

Divadlo tvoří jak známo tři elementy – Příběh, Herec a Divák. Všechny tři elementy jsou přitom nezastupitelné. Základní osu tvoří Příběh – má svá vlastní pravidla, povinné jsou zvraty a překvapení, důležití jsou hrdinové i zloduši, postavy velké i okrajové, vítězové a poražení. Pokud je příběh slabý, nepravděpodobný tak, že ho nikdo nedokáže prožít, Diváky nezaujme a ani nejlepší Herci s ním nic nesvedou. Význam Herců je stejně nepopiratelný – hvězdy v hlavních rolích mají za úkol stát se spolehlivými nosnými sloupy příběhu a přilákat ty Diváky, kterým nestačí samotný fakt, že nějaký Příběh bude. Herci neznámí mohou překvapivě vyniknout a nebo hvězdám přihrávat. Málo zřejmá, ale nejméně stejně důležitá je úloha Diváka. Herci v poloprázdném sále dřou, jakoby stěhovali dubové skříně a příběh se vleče jak silvestrovský večer pacienta na urologii. Herci před plným hledištěm doslova létají a Příběh jiskří přebytkem energie. Jednoduše řečeno, jen všechny tři elementy společně – Příběh, Herec a Divák mohou udělat Zázrak Divadla, kdy se Slovo stane Tělem a všichni nakrátko utvoří jedinou bytost jménem Představení.

Pohlédneme li na cyklistiku očima otevřenýma, zjistíme, že také ona je Divadlem. Každý závod má svůj Příběh, který na začátku jen tušíme, se zvraty a překvapeními, s vítězi a poraženými, hrdiny a samozřejmě občas i padouchy. Cyklisté jsou v tomto Divadle Herci – hvězdy nemusí vyhrát a přece lákají i ty Diváky, které příběh sám nezajímá, závodníci méně známí a neznámí mohou překvapivě zvítězit, nebo vozit vodu a rozjíždět spurty. A Diváci tvoří atmosféru – stačí se podívat na špalíry v alpských či pyrenejských serpentinách nebo hlediště olympijské dráhy. I tady Příběh ožívá a stává se zážitkem pro všechny.

Jenže stejně jako v království Dánském, tak i v cyklistice se zdá být cosi shnilého. Vytrácí se Příběh, nebo alespoň Příběh, na který by se dalo dívat. Nekonečná výkonnost nejlepších Herců sama o sobě ho nezaručuje, nýbrž kazí, pokud má většina závodů stále stejný průběh a stejné kandidáty na vítěze. Jistě – i Hamlet pokaždé dopadne stejně. Ani ten nejnadšenější Divák ale nepůjde na Hamleta ve stejném obsazení a stejné režii stokrát. Divadlo je čím dál častěji vytěsňováno žánrem pokleslým – fraškou, bulvárem ze zákulisí. Místo Příběhů sledujeme policejní šťáry, podrazy, udání, pomluvy a nepřesvědčivé obhajoby. Z Divadla cyklistiky je rakvičkárna, ve které se Šmidra s Kašpárkem mydlí navzájem pořád dokola do hlavy gumovou paličkou.

A tak jenom doufám, že se Herci i Diváci co nejdřív vzbouří a rozhodnou se, že v tomhle kusu už dál účinkovat nebudou a chtějí zpátky svoje Velké Divadlo. To je moje přání cyklistice do roku 2007.

Štítky:

Série: