Velký cirkus

 

Je konec, po sezóně. Je to nezvyklé, uvědomovat si, že příští víkend už mě nečeká žádný závod. Musím předeslat, že po většinu roku jsem přesvědčený, že nezávodím nijak zvlášť rád.

Nemám rád balení na závody, protože mě neustále pronásleduje pocit, že něco důležitého nechám doma – bidon nebo traťovku si člověk půjčí, ale bez kalhot nebo bot se závodit nedá. Nemám rád cestování na závody – obvykle začínám nosit věci do auta příliš pozdě, na cestu mám příliš často příliš málo času a v předstartovní nervozitě dokážu zabloudit i tam, kde jsem jel několikrát. Nemám rád všechny ty nutné úkony před startem – sestavování kola, převlékání, prezentace. V takových okamžicích dokážu i nemožné – přetrhnout tkaničku v tretře, zlomit rychloupínák, nasadit kolo nakřivo, kopnout si do čidla tachometru tak, že až přestane měřit, o zapomenutých gelech a čísle nemluvě.

Nemám rád ani okamžiky po startu. Žádná pozice v balíku mi nepřipadá dobrá – vpředu na mě fouká, uprostřed se odevšad někdo tlačí a vzadu mám zase neodbytný dojem, že mě někdo nechá díru, kterou už nepřejedu. O tom, že musím navíc i pracně šlapat se nemá cenu zmiňovat.

A pak přejde poslední závod. Žádné kolo se nebalí, cesta na závod se nehledá. Venku je ošklivo, fouká a prší, ani trénovat není proč a do deště jen tak se mi nechce. V běhu týdne je najednou prázdné místo. Nejsou žádné kopce, ve kterých „visím za oči“, žádné kolotoče kolo na kolo, žádné serpentýny, řezané sedmdesátkou, žádné terezíny, žádné spurty.

Soupeře, kteří už po tolika společně protrpěných závodech snad ani soupeři nejsou, půl roku nepotkám. Nebude žádné potřásání rukama, žádné halasné probírání významných i nevýznamných právě proběhlých okamžiků, žádné špičkování o tom kdo, kde, jak a coby kdyby. Doznělo poslední „tak čau za týden“.

Je konec, po sezóně. Cirkus odjel, na návsi vítr rozfoukává zmuchlané programy a zbytky kruhu z pilin. Představení se líbilo - krasojezdkyně byla krásná, klauni směšní a lvi sežrali krotitele. Cirkus odjel, když ale budeme hodní, na jaře znovu přijede...

(in memoriam Pierre Clostermann)

Peloton, listopad 2006