Ultramaratony ano či ne

Ještě před půlstoletím byl vrcholem vytrvalostního běhu závod Běchovice – Praha (pro zaryté neběžce – 10 km), maratón běhalo pár vrcholových sportovců a byl normálním člověkem považován za smrtící trať (však na ní ten první taky umřel) aběžet něco delěího snad nikoho ani nenapadlo. Dnes je desítka rychlostní závod, půlmaraton vstupenka mezi běžce, na maraton se chystá skoro každý, kdo běhá aspoň 6 týdnů a  opravdu vytrvalostní trati začínají teprve od padesátky nahoru.

Cyklistické přirovnání tohoto typu je docela obtížné vytvořit, protože tak dlouhou historii u nás amatérská a hobby cyklistika nemá, ale pokud pamatujete začátky horských kol na přelomu tisíciletí, tak víte, že běžným závodem bylo XC pod hodinu a Král Šumavy se svými celými 85 km byl považován za metu blízkou osmitisícovce. Dnes je běžným závodem padesátka, KŠ je mezi maratony spíš kratší a někdo by se dokonce hádal, jestli to vůbec maraton je, přibývá MTB závodů hodně přes stovku, stejně jako čtyřiadvacetihodinovek a za ultramaraton se u nás považuje snad jen Kopkových Tisíc mil.

Co se to stalo. Je snad populace vytrvalejší nebo lépe trénovaná? Nebo za to může technika? Know how tréninku? A je to vůbec bezpečné?

Kořeny ultravytrvalosti

Fenomen vzniku a vývoje ultramaratonů by jistě zasloužil důkladně prozkoumat. Jednou to jistě někdo udělá, já si zatím dovolím předložit k vašemu laskavému posouzení jen úvahy a názory.

Na prvním místě stál nepochybně překvapivý fakt, že to jde. Že maraton kupodivu nezabije ani mámu od dvou dětí a stovku na kole v terénu dokáže ujet i účetní středního věku. A že to je kupodivu jednodušší, než běžet desítku pod čtyřicet pět minut, objet trať závodu ČP XCO a nebo hodinovou časovku průměrem přes 40 km/hod. Že to vyžaduje především silnou vůli a odhodlání to nevzdat, navzdory veškerému utrpení, které nás po cestě potká.

Sociologickým podkladem se stal (minimálně v bývalé lidodemo země nejbližšího východu, tedy v ČR) rozmach střední třídy.  – vrstvy lidí, která se rozhodla dát si tvrdou práci a odříkání do svého pomyslného erbu a zalíbilo se jí to natolik, že jí neomezuje jen na získání obživy, ale i na volný čas. Tvrdě makat, v práci i v zábavě. Maratonské a ultramaratonské trati tomuto přístupu k životu maximálně vyhovují, protože tvrdá práce a odříkání v nich hraje hlavní roli a dokáže vcelku úspěšně nahradit talent, dovednost, šikovnost a mnohdy i zkušenosti.

Velkou výhodou je také to, že zatímco účastí na MTB padesátce (o které se už dnes ani největší optimisté nepokoušejí mluvit jako o půlmaratonu)  se dnes už moc nevytáhne ani vítěz, trochu úcty a uznání si jistě ve svém okolí vydobude každý, kdo se o ultramaratonskou trať byť jen pokusí.

Kde je poptávka, tam je nabídka. S rozmachem hobby cyklistiky, jak horské tak i silniční, nastala i exploze celého segmentu kol pro amatérské závodníky a jejich kvalita a dostupnost umožňuje hobíkům zdolávat tratě a vzdálenosti pro generaci jejich rodičů naprosto nepředstavitelné. Vždyť před půl stoletím se o cestě z Prahy do Krkonoš mluvilo jako o dlouhé cestě – ne na kole, autem!

Zároveň se výrazně rozšířilo a zkvalitnilo i know-how. Před dvaceti lety byl měřič tepové frekvence věcí buď neznámou, nebo dokonce odmítanou i pro většinu profesionálů. Dnes si ho velká část hobíků kupuje zároveň s prvním kolem.

Poslední, rozhodně ne nejméně důležitý faktor, který k popularitě masové cyklistiky a vzniku ultramaratonských distancí přispěl, je internet a sociální sítě. Bez internetu by byli pořadatelé schopni oslovit sotva pár desítek známých z nejbližšího okolí. A tisícovky lid na startu padesátek znamená stovky závodníků toužících po medajlích. A když to nejde na krátkém závodě, co to zkusit na delším. A k čemu by bylo jet ultramaraton, když se s ním můžete pochlubit akorát v hospodě a v práci – na sociálních sítích najdete spoustu podobně smýšlejících, kterým se můžete pochlubit, nechat se pochválit či pohanět. To dává celému snažení docela nový rozměr.

Zdravé či nezdravé ultramaratony

Původní název tohoto článku měl být “Proč nejezdit ultramaratony”. Po delší úvaze jsem dospěl k názoru, že není žádný všeobecný lékařský argument proti ultramaratonům. Z hlediska pravděpodobného rizika u zdravého člověka není ultramaraton zásadně nezdravější než padesátka. Zátěž kardiovaskulárního aparátu je řádově stejná jako u padesátky. Oč je závod delší, o to je průměrná intenzita nižší. Riziko nějaké náhlé příhody se tedy nebude významně lišit. 

Samozřejmě je tu vyšší zátěž dehydratací a vyčerpáním energetických zdrojů. Tento faktor se ale dá řešit na racionální a taktické úrovni – dostatečnou rezervou převážených tekutin a traťovek, dozásobením se na občerstvovačkách. Oříškem pro nezkušené i zkušenější může být podcenění únavy, která umí způsobit pokles pocitu žízně i hladu a tím vést ke kolapsu. Pravidelné “strojové” doplňování tekutin a živin bez ohledu na mnohdy zkreslené subjektivní pocity je třeba natrénovat a dostat pod kůži.

Velkým rizikem může být předávkování stimulanty nebo analgetiky – kofein ani ibuprofen, nebo paracetamol nejsou doping a ultramaratonci se jich příliš nebojí. Zejména paracetamol je přitom už v relativně malých dávkách značně toxický a může snadno způsobit těžké poškození jater.

Riziko úrazů při ultramaratonech má trochu jinou povahu než u krátkých závodů. Nevyplývá ani tak z příliš divoké jízdy či náročného terénu, ale pramení především z únavy a z ní plynoucí horší pozornosti a zhoršené reakční doby. řešení je ovšem podobné jako v krátkých závodech – čím lepší techniku máte “v klidu”, mimo závod, tím větší máte rezervu pro těžké chvíle. Vždycky se ale vyplácí jet na jistotu a neriskovat, to zejména u ultramaratonů postrádá jakýkoli smysl. Ultramaraton se ve sjezdech dá jen prohrát. vyhrát nikdy.

 Jak natrénovat

Podle mého názoru se na utramaraton natrénovat nedá – na ultramaraton se musí dozrát. Nejbezpečnější cesta k úspěchům na ultra tratích vede postupným cyklistickým dozráváním. Navzdory všem nevýhodám masových padesátek je nejlepší svoji hobby cyklistickou kariéru středního věku v MTB nejlepší začít právě tam. Pravidelné závodění vs naučí pravidelné a systematické přípravě. Zvyknete si na specifickou atmosféru i stres, vyzkoušíte si jezdit v lehčím i složitějším terénu pod tlakem.času.

Zjistíte li, že vás padesátky neuspokojují a nenaplňůjí, zkusíte delší a technicky náročnější plnotučné maratony. Získáte tím nenahraditelné zkušenosti se správným rozložení sil, pravidelným příjmem tekutin i potravy i technickou jízdou “v únavě”. Ultramaratony pak budou jen přirozeným vyvrcholením vaší cyklistické přípravy.

Druhá možnost je si dát čas od času, tak jedenkrát do roka, jeden utra “ z výskoku”, bez toho, abyste měli s delšími závody nějakou významnější zkušenost. Pokud se pravidelně připravujete na padesátky, půjde to také, i když to bude tak trochu hop nebo trop a riziko selhání se bude významně blížit pravděpodobnosti úspěchu. Na druhou stranu, zážitku a zkušeností bude nejspíš tolik, že nezkušeným ultramaratoncem budete nejspíš jen poprvé, podruhé už budete ultramaratonec velmi zkušený – pokud tedy ještě nějaké podruhé budete chtít absolvovat.

Třetí možností je rozhodnutí stát se ultramaratoncem přím, bez předchozích etap. Tuto cestu si většinou volí ženy a mužové  velmi zarputilí a cílevědomí, dopředu velmi odhodlaní neslyšet, že to není nejjednodušší cesta. Přesto a nebo právě proto bývají velmi úspěšní, ačkoliv je úspěch mnohdy stojí spoustu sil. Jak jsme si ale řekli už na začátku, u ultramaratonů je nejdůležitější hlava a právě tu mají závodníci z poslední kategorie velmi silnou.

Princip tréninkové přípravy stojí už na první pohled na jednoduchém základně, tisících a tisících odtrénovaných kilometrech, převážně v aerobní intenzitě. Během nich se tělo i hlava naučí většinu toho, co bude v takovém závodě potřebovat. Cílené intenzity v podstatě nejspo potřeba. Spoustu jich posbíráte mimochodem a v závodě stejně pojedete většinu času pod aerobním prahem. Ani klasická příprava s intervaly a kratšími tréninkovými závody není špatně, jak jsem ostatně zmínil i v předchozích odstavcích.

 Žádný lékař vám sice nezaručí , že závod úspěšně dokončíte, přesto je víc než praktické absolvovat klasickou sportovní prohlídku se zátěžovým EKG (dobrozdání lékaře u nás není na rozdíl od třeba Itálie povinné). Ultramaratonské závody probíhají většinou dost daleko od civilizace, závodníků není mnoho a odstupy mezi nimi bývají velké, takže budete velkou část závodu na trati i sami a je dobré vědět, že nemáte žádnou arytmii, která by vás nechala potupně zhynout někde v houští. Pokud neznáte svoje prahy, je dobré si udělat i laktátovou křivku nebo obdobné vyšetření, orientace ve vašich tepech se vám bude určitě hodit.

V každém případě budiž vaším motem heslo všech dobrodruhů optimistů, totiž že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný. A k tomu vám dopomáhej bůh Hustilka.