Zpětná vazba a síla myšlenky

 

Superkompenzace se v posledních letech i díky článkům na netu a v časopisech stala velmi populárním až módním způsobem, jak vysvětlit procesy vzrůstu výkonnosti. Kompletní návod jak trénink uchopit a pochopit to rozhodně není - vždyď vzato do důsledků by to znamenalo, že pro dokonalou vytrvalostní superkompenzaci bychom mohli trénovat objem jen jednou za pět dní. Problematika je daleko komplexnější...

Vysvětlení efektu růstu výkonnosti čistě pomocí superkompenzace je sice lákavé, ani zdaleka však nedokáže postihnout všechny jemné detaily tréninkového procesu. Vhodné je spíš superkompenzaci zahrnout jako jednu z forem velkého celku zpětnovazebných učících procesů celého organismu.

Pravidelná zátěž vede všechny systémy k optimalizaci provozu. Organismus se všemi dostupnými prostředky snaží, aby požadovanou činnost vykonal s co nejnižší spotřebou energie, ale především s co nejmenším poškozením. Právě optimalizace, od úrovně biochemických pochodů přes techniku pohybu až po závodní taktiku je možná nejvýznamnějším faktorem růstu výkonnosti.

S optimalizací souvisí i specializace. Univerzální sportovec neexistuje. Optimalizace, zdokonalení a růst výkonnosti v jedné disciplíně nebo odvětví znamená nutně zhoršení ve sportech jiných. Triatlet nezaplave patnáctistovku, nezaběhne maraton a nezajede sto osmdesát kilometrů nikdy stejně rychle, jako specialisté plavci, maratonci nebo cyklisté na stejné výkonnostní úrovni. Pořád je na tom ale lépe než ti specialisté – cyklista nebo plavec maraton bez přípravy (která ovšem zhorší jeho specializovanou výkonnost v mateřské disciplíně) není schopen uběhnout maraton vůbec.

Schopnost učit se, upravovat a optimalizovat svoje fungování podle předchozích událostí zpětnou vazbou je základní vlastností veškeré živé hmoty. V lidském organismu je zahrnuta od nejnižší úrovně jednotlivých enzymů až po nejvyšší vědomé funkce centrální nervové soustavy. Navíc jsou učící systémy uspořádány v pyramidální hierarchii, vyšší systémy ovlivňují buď přímo nebo zprostředkovaně všechny nižší, ale i naopak.

 

Samotná myšlenka je ostatně nesmírně silný a účinný tréninkový nástroj. Takzvaný ideomotorický trénink, při kterém sportovec piluje určitou techniku či pohyb pouze ve své představě, je dnes již osvědčenou, uznávanou a pravidelně využívanou tréninkovou metodou zejména ve sportech, ve kterých rozhoduje především technické provedení – od skoku vysokého po krasobruslení či karate.

V cyklistice, která je jen malinko o technice (není to tak docela pravda, což potvrdí kupříkladu milovníci horských kol) by se zdálo, že ideomotorický trénink nenajde svoje místo. Toto zdání nemusí být tak úplně pravda. Představa například prokazatelně ovlivňuje tepovou frekvenci. Můžete si udělat maličký pokus. Zkuste si při jízdě v poklidné intenzitě představovat nejprve něco neutrálního, s cyklistikou nesouvisejícího – třeba reklamu na nějaký prací prostředek. A za chvíli, při stejném fyzickém nasazení, si představte, jak spurtujete do cíle vašeho oblíbeného závodu. S s překvapením zjistíte, že rozdíl vaší tepové frekvence mezi jednotlivými představami může činit i deset tepů za minutu.

V praxi to znamená, že stav naší mysli a naše představy, emoce a koncentrace určují fungování, chování a reakce všech soustav až po úroveň jednotlivých buněk. Bylo by naivní a krátkozraké si představovat, že moje tělo fyzicky vykonává trénink a následkem něj cosi jako superkompenzaci, zatímco já ( mimochodem – co by v tom případě bylo to „já“) se v něm veze jako v autobuse, kouká z okna nebo sleduje DVD. Tak tomu není – tak, jako se děje odehrávající se na fyzické úrovni v těle promítají do virtuálního světa našeho vědomí, ovlivňují nehmotné (nakolik jsou vlastně nehmotné?) toky naší mysli hmotný organismus.

Čím více se na tréninkový proces koncentrujeme, čím vyšší je naše motivace, čím jasnější představa o tom, co a proč trénujeme a kam směřujeme, tím efektivnější trénink je. To je jeden z důvodů, proč se zabývat teorií dějů, které zdánlivě nedokážeme ovlivnit. Můžeme – už tím, že si je dokážeme představit.

ObálkaNajdete v knize J. Sekera, O. Vojtěchovský Cyklistika - průvodce tréninkem , Grada 2009