Principy tréninku

 

...Chtěl bych se zeptat, proč mě stejné tepové frekvence daleko víc "bolí" při běhu než při jízdě na kole...

    Pocit bolesti svalů není, oproti obecně rozšířené představě, způsobený jen laktátem. Podílí se na něm daleko více faktorů. Asi největší roli hraje takzvaná excentrická práce: svalová vlákna (teď myslím nitrobuněčné struktury, vlastní "motorky" svalové buňky) vypadají tak trochu jako zoubky zipu neboli zdrhovadla. Při stahu do sebe jednotlivé aminokyseliny zapadají a tím se sval zkracuje. Tato mikrovlákna dovedou vlastně jen úplnou nečinnost nebo jedinou konstantní rychlost a maximální zkrácení - nic mezi tím. Pokud po svalu chceme, aby pracoval excentricky - aby se pod napětím prodlužoval (pohyb dolů při dřepech, benchpressu, ale i amortizace dopadu při běhu), zoubky se ze sebe postupně vytrhávají (podobně jako zip, když ho roztrhneme od prostředku). Tím se vlákna poškozují a to způsobuje i značnou část bolestivých pocitů. Kyselost vnitřního prostředí svalů a nedostatek kyslíku je až druhý fenomén, který se na bolesti podílí a první faktor zesiluje. A protože tepová frekvence je odrazem potřeby a spotřeby kyslíku, mohou se subjektivní pocity při stejné tepové frekvenci výrazně lišit.


...Na škole jsem běhal a zdá se mi, že v porovnání s atlety cyklisti netrénují úplně nejlépe. Konkrétně - závodně jsem běhal především 1500m - a tréninkové dávky se skládaly z úseků dlouhých v řádech stovek metrů - říkali jsme tomu rozvoj rychlostní vytrvalosti...

    Modla kilometrů u hobby cyklistů má své racionální pozadí. Chůze a běh je pohyb přirozený (tady se trochu protivím tvrzení dnes již profesora Dylevského, který na přednáškách z anatomie tvrdil, že přirozené pohyby jsou jen dva - pomalá chůze a soulož, běh už ne ;-). Tělo je na chůzi a běh konstruované a i v mozku je jakýsi "firmware" pro tuto činnost již "zadrátovaný". S lehkou nadsázkou se proto říká, že atlet trénuje, i když jde na nákup.

    Šlapání na kole je podobně jako plavání pohyb nepřirozený. To znamená, že mozek a svaly si sice dokážou vybudovat efektivní a úsporné pohybové vzorce a podpůrné mechanismy, po vysazení tréninku je ale velmi rychle zase odbourávají. Proto je třeba tyto mechanizmy neustále udržovat vysokým vytrvalostním objemem i za cenu lehkého zhoršení maximálního výkonu. Ještě daleko viditelnější je to u plavání. Charakter a délka výkonu v plavání je velmi podobný středotraťařským disciplínám v atletice a přesto musí plavci trénovat okolo 20 hodin týdně, velmi podobně jako cyklisté. Atlet by na podobný trénink asi ochrnul. Je to proto, aby neustále udržovali "cit pro vodu" - efektivitu pohybu a optimální, nízké svalové napětí. V cyklistice toto beze zbytku platí u silnice. I spurtér musí mít vysoce vypracovanou vytrvalost, aby byl schopen k cíli závodu s balíkem dojet v relativní pohodě, schopný podat ve spurtu maximální výkon. Pro dráhaře platí totéž - sprinter se musí probít sítem kvalifikací - s rozjížděním a vyjížděním až 200 km za závodní den. U top MTB je vysoká úroveň vytrvalosti také nezbytně nutná, i když už tu hraje roli i technika v terénu a hlavně dost specifická schopnost odolávat prudkým změnám odporu a rázům do šlapání v měnícím se terénu.

    V hobby cyklistice je všechno trochu jinak. Závody jsou kratší, závodníci si v průběhu závodu přece jen navzájem méně "natahují hubu" a tak hraje vytrvalost roli daleko menší. Do popředí o to víc vystupují speciální "nadstavbové" schopnosti - maximální síla, anaerobní vytrvalost, rychlost. Tyto vlastnosti ale víc než na celkovém objemu závisí na struktuře tréninku - intervalech, silových úsecích a podobně. Kdybych celkový tréninkový objem přirovnal ke krabici, tak do menší krabice se dá nacpat skoro totéž co do velké, chce to ale dobře skládat. Mezi hobíky tak může vynikat závodník se 12 tis. km za rok (protože dokáže trénink dobře uspořádat a naplánovat), zatímco sběratel kilometrů s 25 tis. km visí celý rok za balíkem jako sopel a diví se, jak je to možné. Kilometry cestou do práce (pokud si pokaždé nejsme ochotni si hoďku či dvě zajet) považuji spíš za ježdění pro dobrý pocit. U hobby MTB to platí ještě daleko víc - závody jsou ještě kratší než amatérská silnice, celý závod je v kyselém, hodně záleží na technice a na schopnosti se prorvat terénem. Jemnůstky efektivity šlapání jdou stranou.

    A u Vás? Díky atletice z mládí máte rychlou sílu, svaly jsou dobře navyklé na prudké rázy a změny laktátu a navíc máte zažitý strukturovaný trénink (ten většina cyklistů nesnáší). Vliv předchozích aktivit je naprosto klíčový - všeliké fyzické a fyziologické kapacity, vzniklé v dětství a dospívání, se už nikdy v dospělosti nedají dohnat.