Ještě o přetrénování

Po článku o přetrénování přišlo na adresu Vela několik dotazů na toto téma a jeden z nich se stal základem pro drobný dodatek.

Zaujala mě odpověď trenéra ohledně přetrénování. Asi to občas postihne každého kdo má tolik času aby si takovou „zábavu“ mohl stihnout pořídit. Na co bych se chtěl zeptat co je pro mě trochu záhadou. Co se v organismu stane v období před a pak při přetrénování (a  jak poznat že to není jen běžná unava  ) a jak je možné dostat se z toho stavu v co nejkratším čase s co možná nejmenšími následky.

Na to, abychom dokázali pochopit, co doopravdy syndrom přetrénování je, musíme opustit hned dvě zdánlivě neotřesitelné jistoty našeho uvažování. Mechanistické pojetí světa, zrodivší se z ideí pánů Newtona či Descarta, které vnímá universum jako soustavu hmatatelných převodů a koleček a binární černobílé polární vidění, rozlišující pouze plusy a mínusy, mezi kterými zeje nepřekročitelná propast.
V těchto jasných a pravoúhlých souřadnicích je tělo mechanicko-chemický stroj, jehož dobré i špatné stavy jsou jasně definované, jednoznačně identifikovatelné a popsatelné, odhalitelné určitým speciálním vyšetřením. Přetrénování je potom absolutní protipól formy.
Nic není vzdálenější realitě. Naprostá většina chorob a neduhů včetně přetrénování není způsobena polámaným kolečkem. Je to celý systém postupně vzniklých narušení regulace či rovnováhy vnitřních pochodů, nedorozumění či chcete li softwarová chyba. Pokud nějaké fyzicky patrné poškození vznikne, je to následek, nikoliv příčina.
Přetrénování také není opak formy. Je to její rodný bratr, jednovaječné dvojče a nebo ještě lépe dvě tváře téhož. Je to doktor Jekyll a zároveň pan Hyde. Trénovanost, zejména ta vytrvalostní, není stav nadčlověčenství. Je to pravidelným zatěžováním vzniklá deformace regulací až na hranici poruchy. Ta hranice není ani nijak zvlášť ostrá. Cyklista ve vrcholné formě prakticky vždycky vykazuje mnohé známky patřící do definice syndromu přetrénování s jedním podstatným rozdílem - jeho výkonnost (zatím) není narušena.
Nejjednodušší odpovědí na otázku, jak poznat “běžnou” únavu od přetrénování je ta, že dokud to ještě je běžná únava, pořád to jede. Protože je to syndrom o velkém množství nespecifických příznaků, které jsou u každého jiné a objevují se celkem běžně jako standardní následek zátěže i v dobré formě. Ačkoliv si to mnoho sportovců a trenérů myslí, není a ani nemůže být znám žádný specifický medicínský laboratorní test, schopný odlišit únavu od přetrénování.
Prevence je proto hlavně otázkou rozhodnutí, zda se rozhodnu maximálně přiblížit hranicím svých možností a riskovat, že se dostanu na odvrácenou stranu hory a ujedu po jejím svahu a nebo se spokojím s poněkud horším výsledkem a budu se přitom pohybovat v relativně bezpečné vzdálenosti od šikmé plochy.
Jedinou možností terapie přetrénování je dostatečně dlouhý odpočinek. Deformaci regulací vyvolala zátěž. Aby se regulace mohla vrátit do původní podoby, potřebujeme co možná nejvíc odstranit deformující sílu, tedy zátěž, a ponechat systému čas, aby se postupně vrátil zpět. Bohužel tady neplatí pravidlo “co tě nezlomí, to tě posílí”. Naopak, jednou přetrénovaný systém je ještě dlouho náchylný spadnout zase zpátky a předčasný návrat k tréninku dokáže sportovce do přetrénování rychle vrátit i při daleko menších dávkách zatížení. Čím déle a usilovněji jsme na přetrénování pracovali a čim déle jsme se v něm “rochnili”, tím déle regenerace trvá. Zhusta to bývá i víc než jedna sezóna. O důvod víc mít trénink pod kontrolou a nehrát si na hrdiny.