Připravuje dětská cyklistika nové olympijské vítěze?

Dětská cyklistika prožívá obrovský boom. Každý jen trochu větší amatérský závod je provázen dětskými soutěžemi pro všechny věkové kategorie, od batolat na odrážedlech až po dorůstající naděje. Dětská kola, v cenách, za které by si ještě před čtvrt stoletím nekoupil svojí jednici ani otec živitel, se prodávají málem jako housky na krámě. Je nad slunce jasnější, že nás za pár let čeká exploze zlatých světových a olympijských medailí.

Tak jako je čtenáři thrillerů už dopředu ví, že začne li mu autor na začátku knihy popisovat idylickou scénu u vánočního stromečku, musí se za pár odstavců něco velmi a velmi pokazit, je asi i vám jasné, že tak jednoduché to nejspíš nebude.

Čím dříve, tím lépe?

Hudební pedagogové prý provedli před lety velmi zajímavou retrospektivní studii, ve které zkoumali historii mladých (to je ve vážné hudbě do třiceti) talentovaných hráčů vážné hudby, účastníků velkých světových interpretačních soutěží. Rozdělili si je do tří skupin. První byli tvrdě drilováni od raného dětství. Druzí sice hráli, ale jen vlažně a nepravidelně. Třetí skupina v dětství nehrála vůbec a začínala na hudebníky velice pozdě, mezi 12 - 15 rokem věku.

Vědce zajímalo, který přístup byl nakonec nejúspěšnější. Ovlivněni společenským ovzduším, které preferuje a adoruje píli a dřinu, bychom očekávali, že to bude skupina první, ta, která podobně jako mladý Mozart dřela každý den od čtyř let. Nikoliv. Všechny tři skupiny byly zastoupeny naprosto rovnocenně.

Pro úspěch na světovém poli se jako rozhodující ukázal pouze a jedině vrozený talent. Pro nositele takového talentu je zcela lhostejné, že ke svému oboru přišel se zpožděním několika let oproti svým vrstevníkům. To, co jiní pracně trénovali léta, zvládnou oni během několika měsíců.

Je také zajímavé, že opravdu talentovaní jedinci o svých výjimečných dispozicích už od časného dětství vědomě či podvědomě vědí a jsou tímto oborem neodvratně přitahováni. Vůbec tady nezáleží, zda je daný sport či umění v rodině a nebo o něm nikdo z jeho blízkých v životě nezaslechl ani slovo. Takové děti si jdou za svým, mnohdy dokonce i přes odpor rodičů.

Dědičnost tady svojí roli sice opravdu hraje, v žádném případě ovšem není stoprocentní. Všichni si jistě vzpomenou na nějaký příklad, kdy syn či dcera nikdy nedosáhli výkonnosti svého rodiče, navzdory veškerým výhodám vyplývajícím z “vrozeného insiderství”.

Další námitkou proti předčasnému nástupu do tvrdého tréninku jsou praktické zkušenosti z období minulého režimu. Režim v té době podporoval širokou síť dětských a mládežnických sportovních oddílů a sportovních škol, zastřešených takzvanými středisky vrcholového sportu, ve kterých byli shromažďováni ti nejvýkonnější, vzešlí z podhoubí malých oddílů.

Čertovo kopýtko spočívalo v tom, že stejně jako dnes byly i tehdy oddíly a sportovní školy ve velkých městech bohatší a měly tedy daleko větší prostor pro trénink než malé týmy z venkova. Výsledek se dostavil - ovšem úplně jiný, než systém očekával. Zatím co žákovské kategorie vyhrávaly spíše děti z bohatých oddílů, medaile z velkých světových soutěží seniorů vozili převážně závodníci, kteří vyrostli na chudé periferii a teprve na sklonku adolescence se dostali do středisek vrcholového sportu. Odpočinutí, nevyhořelí, na místa, která jim uvolnili jejich vyčerpaní městští kolegové, odcházející do předčasného sportovního důchodu.

Všechno má svůj čas

Vstupní chybou, vedoucí k tomu, že průměrně nebo lehce nadprůměrně talentované děti snáze ztrácíme než dovádíme ke kýženým vrcholům, je mylná představa o dítěti jako zmenšenině dospělého. To neplatí ani fyzicky, ani psychicky. Dítě a dospívající se velmi rychle mění a s lehkou nadsázkou můžeme říct, že co rok, to úplně jiný tvor.

Zjednodušeně můžeme říci, že až do začátku puberty je z pohledu fyzického dítě prakticky netrenovatelné, je pouze učitelné a deformovatelné. To znamená, že organizovaný fyzický trénink ho rozvíjí jen do míry jeho přirozených schopností. Chlapec pravidelně hrající fotbal bude fyzicky zdatnější a šikovnější než když bude trávit čas před počítačem, nebude ale zásadního (a později nedohnatelného) rozdílu mezi klukem hrajícím ve Spartě Praha a čutajícím na plácku na návsi ve vesnici za Krnovem.

Zátěž nad míru běžné přirozené aktivity už nevede k dalšímu rozvoji žádoucích výkonnostních parametrů, jen k únavě, a co hůř, deformaci - ať už fyzické ve smyslu nějaké ortopedické vady, funkční (svalové dysbalance) či psychické. Rozeznat, co je ještě přirozené a co již přes míru není pro nás dospělé, logicky, schematicky a plánovitě uvažující vůbec jednoduché. Rozdíl totiž není mnohdy ani tolik v celkovém objemu - zásobárna dětské fyzické energie je z našeho pohledu téměř nevyčerpatelná. Problémy dělá spíše monotónnost aktivity. Zatím co dospělý bude stejnou věc v tréninku opakovat pro jistotu nejméně desetkrát (aby toho náhodou nebylo málo) dítě mladšího školního věku je po několika opakováních unavené a chtělo by jít dělat něco jiného. Přinutíme li ho pokračovat, začne na všech úrovních řízení chybovat a dojde k vadné adaptaci. Bohužel právě cyklistika je v mnoha ohledech přímo synonymem nekonečného opakování jednoduchých pohybů.

Psychika je v tomto období velmi různorodá. Jsou děti, které jsou i v tomto období schopny vyplnit svému trenérovi či rodiči prakticky jakýkoliv, třeba sebenesmyslnější požadavek, jen aby byly “hodné” a chválené. Na druhé straně je mnoho takových, pro které je udržení pozornosti zejména na vysoce schematizované a abstraktní kombinace pohybů déle než několik minut nadlidský výkon. Ty první jsou trenéry milovány a preferovány, v těch druhých pak sport ztrácí nejvíc budoucích medailistů, jelikož vítězové nikdy nejsou ti hodní, poslušní a disciplinovaní.

Všechno se změní v pubertě. Následkem hormonální exploze se téměř přes noc změní děcko v puberťáka, našlapaného přirozeným dopingem k prasknutí. O sportovci v období dospívání lze říci, že trénovatelný až k obludné deformovanosti. Hormony jakoby dovolily téměř všechno. Ovšem pozor - kombinace překotného fyzického rozvoje a růstu v kombinaci s adaptací na tréninkovou zátěž vede k tomu, že hranice mezi efektivním a nadměrným tréninkem je velmi ostrá, s minimální nárazníkovou zónou. Na jedné straně je tedy nepochybně puberta a časná adolescence obdobím, ve kterém se kladou základy pozdější specializované fyzické výkonnosti a zejména vytrvalosti - to na vlastní kůži poznalo mnoho třicátníků začínajících s amatérskou cyklistikou. Na straně druhé je právě v tomto období největší šanci nadějného závodníka ztratit, ať už z důvodů fyzických či psychických.

Psychika dospívajících sportovců je kapitola sama pro sebe. Nával hormonů ze dne na den převrací vše hore nohami. Testem odolnosti v v tomto období prochází rodiče, učitelé, trenéři, etický a morální kodex i žebříček hodnot. Více než často se stává, že sportovec, dosud bez reptání plnící vůli svých rodičů a trenérů náhle objeví vlastní názor a vzbouří se. Pravděpodobnost je tím větší, čím více plní vůli cizí a méně vlastní. Na straně druhé může být sport a týmový kolektiv jediným zbývajícím komunikačním kanálem, který nám s obzvlášť mohutně pubertou cloumaným jedincem zůstane.

Sporty primární a sekundární

Z hlediska kompatibility s různými specifiky dětského věku , vlastnostmi a schopnostmi, které pro správné vykonávání a rozvoj potřebují i fyziologickými vlastnostmi, které rozvíjejí či omezují, ale i schopností fungovat jako přípravka pro sporty další, můžeme pohybové aktivity zhruba rozdělit na primární a sekundární. Primární jsou takové, které jsou vhodné a budou rozvíjet i děti mladšího školního případně těsně předškolního věku. Z velké části jsou to technicky jednodušší hry s míčem - přehazovaná, vybíjená a nejspíš i fotbal, který sice tak jednoduchý není, ale máme ho minimálně sociokulturně tak říkajíc v krvi. Pálkové hry jako tenis a nebo hokej už tak vhodné nejsou, technicky a koordinačně jsou mnohem náročnější, u tenisu, squashe a podobných přichází navíc do hry výrazná jednorukost, nutně vedoucí k poruchám držení těla i asymetrickým svalovým dysbalancím.

Z individuálních sportů je to především atletika, rozumně, nikoliv vrcholově pojatá gymnastika, či úpolové sporty jako judo nebo zápas. Jak běh, tak i rvačky jsou pro děti naprosto přirozenými aktivitami rozvíjejícími celé tělo. Složitější to už je například s plaváním nebo lyžováním, ať už sjezdovým nebo běžeckým. V mnoha fyziologických ohledech jsou sice jako primární sport vhodné, jejich technická náročnost a značná monotónnost tréninkové jednotky jejich vhodnost posouvá až do staršího školního věku, tedy zhruba nad deset let věku.

Sekundární sporty jsou potom ty, jejichž psychická či fyzická náročnost, komplexnost pohybových vzorců či naopak monotónnost není vhodná pro dětský věk a u kterých je velkou výhodou, dostanou li již sportovce “předpřipraveného” po fyzické, mentální i psychomotorické stránce. V individuálních sportech je to například šerm, střelba, karate, vytrvalostní běhy, triatlon a další.

V reálném životě je bohužel všechno jinak. V dnešní společnosti zvětšujících se sociálních rozdílů je o děti z rodin, které jsou schopné a ochotné děti ke sportu vést a finančně je podporovat, velká nouze. A protože každé takové dítě znamená pro ten který tým či sport nemalé peníze a mnohdy je i otázkou přežití, trenéři méně finančně perspektivních sportů odhodili staré zásady stranou a snaží se děti ulovit co nejdříve, než jim je jiné sporty vyfouknou. Klasickým příkladem budiž sportovní i klasické karate, dle názoru autora článku pro děti mladší dvanácti či třinácti let psychomotoricky naprosto nevhodné, se stalo typicky dětským sportem, plnícím školní tělocvičny šesti či sedmiletými dětmi.

 

A co cyklistika?

Především jak která. Dětské ježdění “okolo baráku” rozhodně ano. Složitější je to už s cyklistikou sportovní. Za sport velice vhodný pro děti mladšího i staršího školního věku je především BMX. Hravost a závodivost, důraz na obratnost a výbušnost a v neposlední řadě i pro ty nejméně koncentrované děti přijatelná délka závodu, z bikrosu dělá ideální vstupní bránu do světa cyklistiky - trváte li tedy na tom, že chcete mít z dítěte cyklistu rovnou, bez všeobecné průpravy z jiného sportu.

Vytrvalostní podoby cyklistiky jsou pak pro děti mladšího školního věku hrubě nevhodné a staršího školního věku vhodné jen velmi podmíněně. Aerobní vytrvalost jako fyziologická vlastnost přichází ve vývoji člověka jako poslední. Čistě bezlaktátový metabolismus se u dětí objevuje nesměle teprve okolo patnáctého roku věku a poctivou laktátovou křivku, při které skutečně dochází ke stabilizaci laktátu v podprahových hodnotách najdeme u mnohých mladých mužů teprve na konci juniorského věku, bez ohledu na to, kolik kilometrů ročně najedou.

K tomu můžeme připočítat nefyziologickou vynucenou a statickou polohu těla, bránící správnému rozvoji bráničního dýchání i hlubokého stabilizačního systému. Monotónnost a relativní technická jednoduchost nijak neprospívá ani rozvoji obratnosti, tím méně rychlosti a výbušnosti.

 

Chcete li tedy mít z potomka cyklistu, nechte ho nejprve dělat nějaký primární sport. Věci, které se naučí tam na kole nezíská a přitom se mu budou sakra hodit. A to, o co jsou bohatší jeho méně štastní soupeři, kteří hoblují kilometry už několik let, to dožene za pár měsíců. Ale hlavně - nenakládejte na  své dítě vlastní nenaplněné sny a ambice dospělého věku. Dejte mu šanci si vybrat a dělat to, k čemu ho srdce táhne. Uvidíte, že to bude dělat mnohem lépe a radostněji než sport, který mu vnutíte, protože se líbí vám, ve vašem věku, s vaší historií a zkušenostmi.