Sedm hříchů cyklistových

Sedm takzvaných smrtelných, správněji však kapitálních nebo též kardinálních hříchů vyznává katolická tradice od šestého století našeho letopočtu. Zdálo by se, že tak stará myšlenka už dávno ztratila svojí platnost a se sportem nemá nic společného, zejména v Čechách, nejateističtější zemi na světě. Jako vždy i tady zdání klame. Sedm hříchů v moderní podobě umí zničit mnohou slibnou sportovní kariéru.

Úvodem malé historické ohlédnutí. Učení o sedmi hlavních hříších vzniklo v době, kdy víra zastřešoval veškeré lidské činění a myšlení a zejména křesťanská věrouka byla absolutním high-tech oborem, zahrnujícím v sobě kompletní poznatky tehdejší západní civilizace. V  oblasti materiální bylo její poznání poplatné době, o to více však jako dědička řeckých a římských myslitelů excelovala ve věcech duchovních a duševních.  Snad všechny základní západní psychologické směry vycházejí právě z prací dávných křesťanských myslitelů. Sám fakt, že se zabýváme duševními problémy - problémy duše, je toho důkazem.

Sedm hříchů také nebylo původně zamýšleno jako sedm hříchů nejméně libých Bohu. V dnešní terminologii bychom nejspíš vůbec nepoužili slovo hřích, slovo, které se natolik zprofanovalo, až téměř označuje cosi pozitivního s příchutí zakázaného ovoce, odpíraného nám zlovolnou a nepřející “otcovskou” autoritou. Daleko lépe bychom dnes rozuměli, pokud bychom mluvili o zlozvycích a nebo ještě lépe o abusech či závislostech. Proto se v jiných jazycích tyto hříchy označují jako kapitální, tedy vycházející z hlavy (lépe ega) nebo kardinální (cardo je latinsky pant, tedy něco, okolo čeho se všechno točí). Zda nám naše hříchy přinesou peklo po smrti nevíme, s jistotou nám ale přinášejí peklo už zaživa.

Pýcha

Mluvit o pýše v dnešní společnosti, zaměňující a směšující pýchu se sebevědomím, považující jí za pozitivní vlastnost dokonce do té míry, že si je ochotna jí dát do loga vlajkového výrobku (Superbus znamená nadutý, pyšný) se zdá být donkichotskou aktivitou. Vždyť pýcha je je definována jako touha po vyšší atraktivitě a důležitosti než mají ostatní a o čem jiném sport je, než touha porazit soupeře, vyniknout nad nimi, porazit je. Myšlenkovou zkratkou bychom mohli usoudit, že pýcha je hlavní motivací sportu. Je li špatná pýcha, pak je špatností i sport a nebo naopak, je li  sport dobrý a správný, nemůže být špatná ani pýcha.

Toužíme li rozklíčovat tuhle hádanku, zaměříme se na rozdíl mezi pýchou a sebevědomím. Sebevědomí je vědomí sebe, své vlastní hodnoty, nezávislé na momentálních výsledcích či pořadí v nějakém žebříčku. Naopak pýcha pramení z hlubokého a neukojitelného pocitu vlastní nedostatečnosti. Je to démon, vyžadující neustálý přísun čerstvých hlav poražených a především pokořených soupeřů.

V zájmu svého dočasného nakrmení nás tento démon nutí vidět v ostatních soupeřích méněcenné neschopné jedince, které porážíme díky vlastní genialitě, výjimečnosti a nadřazenosti. A právě v tom spočívá jeho nebezpečí. Nikdo, ani ten nejlepší z nejlepších nemá vítězství zaručeno navždy a jednou se najde lepší, který ho z trůnu sesadí. A není větším peklem pro pyšného cyklistu, než že ho porážejí ti, kterými až dosud pohrdal v iluzi vlastní neotřesitelné nadřazenosti. Stejně tak těžce bude vnímat odchod ze scény do sportovního důchodu. Zmizí přísun čerstvé krve poražených a jeho začne pomalu rozežírat jed nejistoty vlastní hodnoty. Vždyť i lidová moudrost praví, že pýcha předchází pád

Protikladem a lékem na pýchu je pokora - slovo, které se naopak dnes nenosí, neboť je zmatečně směšováno s ponížením. Pokora znamená respekt k soupeřům, k faktu, že vítězství v závodě z nás nedělá lepšího člověka, stejně jako prohra horšího, respekt k tomu, že i ostatní mají stejné právo a možnost uspět a určitě se to budou snažit uplatnit. Respekt a vědomí faktu, že sebevětší vítězství a sláva má život a význam jepice.

Pýcha (latinsky superbia)

Pýcha je definována jako touha po vyšší atraktivitě a důležitosti než mají ostatní. Slovo pýcha se dá také vyjádřit jako: nadutost, domýšlivost, vyvýšenost, přehnaná sebeúcta, nerozumná nadřazenost kvůli kráse, bohatství, postavení ve společnosti nebo nadání. Pýcha se projevuje nadřazeným chováním. Jedná se o chorobný stav srdce. Opakem pýchy je pokora.

Lakomství

Hřích lakomství spočívá v neochotě dělit se s bližními nebo potřebnými. Snad nejlépe jí charakterizuje zlidovělý citát a scéna z Mrazíka “Nedám, dědku, sama mám málo!”. Zdálo by se, že málokterý hřích má tam málo co společného s cyklistikou.

Jenže lakomství se vůbec nemusí týkat věcí hmotných či peněz. Lakomství sportovců a cyklistů především se projevuje v neochotě sdílet čas a energii, fyzickou i psychickou, s našimi blízkými a nejbližšími. Důvody jsou (pro cyklistu) jasné a pochopitelné - kolo je sport náročný, vyžadující mnoho času a kvanta energie všeho druhu. Navíc jsou tu endorfiny vyvolávající závislost a k tomu vidina potenciálních úspěchů, které přece přináší jen a pouze dřina, odříkání a úplné odevzdání se věci. Nelze přece jinak než si uškudlit každou volnou minutu, čas je drahý a je ho málo.

Jenže právě tohle je pochopitelné jen pro člověka cyklistice naprosto propadlého, jeho okolí to chápat nemusí a většinou tedy ani nechápe. Co s chlapem (ženám se něco takového toleruje málokdy, protože kolo je kolo, ale teplá večeře má přednost), který po práci uteče rovnou na kolo, pak se nají a upadne do bezvědomí? A když na kole není, tak o něm přemýšlí, čte si o něm a nebo diskutuje v kroužku stejných závisláků?

Přitom stačí tak málo - jen si uvědomit, že energie, kterou věnujeme svému okolí se nm mnohonásobně vrátí. Poskytneme li trochu vědomé a upřímně míněné pozornosti partnerovi a dětem, ocení to a budou na naše cyklistické šílenství shlížet laskavějším okem, budou mu klást menší odpor a možná dokonce i sami nabídnou pomoc a tím i úsporu času. A i kdyby vůbec nic z toho, regenerace v klidné a přívětivé atmosféře domova je vždycky lepší než setrvalý pobyt pod hádavým vulkánem hrozícím kdykoliv vybuchnout.

Lakomství (latinsky avaritia)

Lakomství, též lakota, se vyznačuje neochotou se dělit s bližními nebo potřebnými.

Závist

Závistí hřeší ten, kdo vášnivě touží majetku, vlastnostech či úspěších jiného člověka. Zatím co lakomství ve sportu je vcelku nenápadné a skryté, závisti je mezi sportovci dostatek. Důvod je prostý - sport zaměřený na výsledky je na rozdíl od reálného života hra s nulovým součtem. Vyhrát může jen jeden, ostatní prohrávají. Pokud je naší jedinou motivací vítěství, prohra nás snadno naplní pocitem křivdy a od té je už jen krůček k závisti. Závist pak plodí především pomluvy, otravující vzduch v komunitě a otrávený vzduch ještě nikoho neposílil. Závidící sportovec se užírá a hořkne, duševní jed mu bere radost ze sportu a života fyziologické reakce tímto vyvolané přímo snižují kvalitu tréninku i regenerace.

Přemlouvat sportovce, který právě o fousek prohrál rozhodující závod je bezpochyby až příliš velké sousto. Tady bude daleko víc fungovat prevence - sport nemusí fungovat jako hra s uzavřeným součtem, pokud si najdeme i jiné motivace. Může to být komunita lidí, ve které se cítíme dobře, radost z pohybu, více či méně adrenalinové zážitky, pocit zdraví a síly a nebo ta slastná únava po zdárně dokončeném závodě. To všechno jsou benefity, které nejsou nijak závislé na pořadí v cíli a pocítit je může každý. Mnohdy si stačí připustit, že nejsme tak zarputile orientovaní na výkon, jak bychom rádi před okolím předstírali a že vítězství není jediná přijatelná omluva pro tu nesmírnou investici času a úsilí, kterou kolu dáváme.

Závist (latinsky invidia)

Závist vzniká tehdy, kdy určitá osoba vášnivě touží po majetku (nebo vlastnostech) druhé osoby. Závist může vyústit v poškozování druhé osoby, ke krádeži, nebo k sabotáži.

Hněv

Hněv se projevuje nekontrolovatelnými pocity zlosti a nepřátelství proti jiné osobě.. I tento hřích jako by k cyklistice téměř nepatřil, přece jen zběsilé výlevy vzteku v závodě a nebo po něm vidíme naštěstí opravdu zřídka. Úplně se mu ale ani v cyklistice nevyhneme. Stačí se podívat do některých diskusí například na internetu.

Hněv vychází především z pocitu ohrožení, a to v dnešní době nikoliv fyzické, ale duševní integrity. Nic tak hrdého cyklistu nedokáže narušit, jako když mu více či méně zaobaleně vmete do očí, že je hlupák, nýmand a čokl (z čeho to hanlivé označení pro špatného cyklistu vzniklou autor netuší). To by ještě tak nevadilo, protože jediným následek takového hřešení je ztráta času, neboť jak známo hádku s trollem na internetu lze vyhrát jen tak, že jí opustíme a rychle na ní zapomeneme.

Horší je, když jako narušení integrity vnímáme a hněvivě reagujeme na nárok, který se netýká přímo naší osoby, ale je v rozporu s naší představu o nejlepším přístupu k tréninku, závodní taktice, materiálním vybavení a podobně. Takový hněv totiž staví bariéru okolo naší hlavy a může se stát, že nás myšlenky i jejich autor sám rozčiluje především proto, že sami podvědomě cítíme, že opravdu děláme chybu.

Obranou proti hněvu tohoto druhu je především otevřená mysl. Vždyť přece zvážením nových iritujících myšlenek cti netratíme a třeba právě to, co považujeme za svou nejsilnější stránku je naší největší slabinou a právě jsme dostali šanci to pochopit a změnit.

Hněv (latinsky ira)

Hněv se projevuje nekontrolovatelnými pocity zlosti a nenávisti vůči jiné osobě.

Smilstvo

Princip smilstva coby hříchu spočívá v přemrštěné touze po sexuálním uspokojení. V té nejklasičtější podobě vyvolává v dnešní době volných mravů spíše úsměv, i když rozvrátilo nejen mnoho manželství, ale ukončilo jistě i nemálo nadějných (i beznadějných) cyklistických kariér. Vcelku jsou ovšem cyklisté sportovci spíše cudnými, neboť dlouhé hodiny v sedle vysají energii a testosteron i z těch jinak velmi bujných, jak by jistě potvrdilo mnoho nespokojených cyklistických manželek a milenek. Je dokonce možné, že pohoda a výkonnost mnohých zarytých milovníků dvou kol bez řetězu je ohrožována smilstvem spíš pasivně, ze stran jejich partnerů, rozhodnutých využít čas  čekání na návrat druha či družky ze švihu k pohybu poněkud jiného druhu.

A ještě jeden druh smilstva můžeme mezi sportovci nalézt - narcismus. Jistá část sportovců se totiž zamiluje do sebe. Ad absurdum můžeme tenhle zvláštní stav mysli nalézt v kulturistice, ale i mezi cyklisty se najde nemálo jedinců, zamilovaně hledících na hru svalů pod hladce oholenou kůží vlastních stehen, dlouze řešících aktuální trendy ve tvaru ochranných brýlí či jezdících bez přilby jen proto, aby vynikla nagelovaná kštice. Zapomínají přitom, že cílem sportu je výkon a tělesný vzhled je jen vedlejší efekt.

Zachránit nás v případě smilstva může nejlépe střídmost, ať již v hřešení či tréninku a v krajním případě možná ještě studená sprcha.

Smilstvo (latinsky luxuries)

Smilstvo označuje jakoukoliv přemrštěnou touhu po sexuálním uspokojení.

Obžerství

Obžerství nebo též nestřídmost také může nabývat několika podob, z nichž ani jedna cyklistické výkonnosti neprospívá. V první řadě je to určitě nestřídmost v jídle, která dala tomuto hříchu jméno. Že přejídání cyklistovi neprospívá a kila navíc dokážou zničit sebe usilovnější trénink není myslím třeba nijak zvlášť vysvětlovat. Nestřídmost se může projevit i nadměrným požíváním alkoholu. Jedno po švihu rozhodně hříchem není, pokud se ale začne množit a švihy se zkracují, může nastat okamžik, za kterým už člověk ligu nejezdí, leč pije.

Nejzákeřnější ovšem bývají lvi v rouše beránčím, hříchy převlečené za ctnosti. Čs od času se stává, že původně bohulibý záměr najezdit co nejvíce kilometrů se stane jediným cílem. Sportovec začne polykat kilometry místo knedlíků, nikoliv proto, aby co nejlépe závodil, ale prostě proto, aby jich měl co nejvíc. Trénink se stane posedlostí a co hůř - ještě ho za jeho “příkladnou píli” mnozí chválí. Málokomu přitom dojde, že se se nárůst kilometrů už dávno rozloučil s progresí výkonnosti a nechal jí daleko za sebou.

Lékem na obžerství může být pohled do zrcadla - v případě obžerství fyzického, ukazujícího nám nemilosrdně naše faldy a břicho, v případě nestřídmosti tréninkové to může být důvěryhodná osoba, která se nenechá opít řečmi o nezbytnosti vysokých tréninkových dávek a od plic nám vynadá. Měl by to být trenér (pohříchu nebývá) a tak to za něj nakonec musí vzít manželka.

Nestřídmost (latinsky gula)

Nestřídmost, též obžerství, se vztahuje k přílišnému požívání nápojů i potravin.

Lenost

Definice lenosti jako hříchu je širší, než když tohle slovo používáme v běžném jazyce. Označuje nedostatek víry - v sebe, ve svět, v budoucnost. Nedostatek snahy cokoliv zlepšit, nezájem uskutečnit svoje dobré úmysly. Snad bychom měli spíš používat termín malomyslnost.

Ve sportu a v cyklistice se lenost může projevovat buď na úrovni fyzické nebo duševní. To první si dovedeme představit velmi snadno - prostě se nám nechce trénovat, nedokážeme se donutit k sebemenšímu úsilí, s pocitem že to nevadí a že to stejně nemá cenu.

Duševní lenost je daleko zákeřnější. Spočívá v zarytém lpění na starých “dobrých” metodách (co bylo dobré pro Zátopka, Cihláře a Veselého platí i dneska), odmítání všech novot a nejlépe i jejich zvěstovatelů.

Nejlepším lékem a prevencí lenosti či malomyslnosti je zachování si otevřené mysli dítěte. S radostí a bez předsudků zkoumejte všechno nové a nebojte se experimentů. Vždyť právě ty zpestřují monotónní dřinu a mohou přinést mnoho dobrého. A pokud ne, odmítnout je můžete vždycky.

Lenost (latinsky acedia)

Lenost, též malomyslnost, duchovní znechucenost. Projevuje se jako absence víry v sebe, snahy cokoliv zlepšit i jako nezájem uskutečnit svoje dobré úmysly.

Pokud jste dočetli až sem, říkáte si nejspíš, jestli se autor nedal na stará kolena k podavačům Strážní věže a jestli tedy podle něj je každé pivo obžerství a každý zálibný pohled do zrcadla či na záď před vámi jedoucí cyklistky smilstvo. Není tomu tak. Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Hříchem či lépe abusem se ta která aktivita stává teprve ve chvíli, kdy vyvolává závislost. Příznakem závislosti je bažení, stav mysli, ve kterém nedokážeme své myšlenky ani na chvíli odklonit od předmětu bažení. Přitom získání tohoto předmětu nás dokáže uspokojit jen krátce a nebo vůbec. Taková činnost nám potom nepřináší radost a výkonnostní či duševní růst. Stává se tím pravým peklem, peklem na zemi.

P.S. Autor tohoto článku se kajícně doznává, že všemi výše uvedenými hříchy mnohokráte zhřešil a proto velmi dobře ví, o čem píše :-)