Horník rube uhlí, učitel učí děti, lékař léčí, manager řídí. A za to pobírají plat. Za co ale pobírá svou mzdu profesionální sportovec? Už vás někdy napadlo se nad tím zamyslet? Za „tu dřinu“?Za co vlastně lidé berou svojí výplatu? Podle mého názoru za to, co udělají pro druhé – prostě vyměňují část svého života, který strávili prací, kterou umí, nicméně momentálně pro sebe nepotřebují, za kus života, který takto utratil někdo jiný. Peníze vlastně jen určují poměr hodnoty života jednoho člověka oproti druhému. Spravedlivost či nespravedlivost stanovení tohoto poměru nechám na moudřejších – rozhodně tato cena nesouvisí s fyzickou náročností činnosti, i když jsou některé profese dodnes přesvědčeny o opaku :-).
Uvedu to na jednoduchém příkladě. Představte si hromadu písku. Dejme tomu takových deset metráků. Máte jí přeházet lopatou o dva metry dál. Bezpochyby dřina jako hospodářské zvíře. Kolik si za to zasloužíte peněz? Jestliže tato hromada leží z neznámého důvodu uprostřed lesa, vy půjdete náhodou s lopatou okolo a jen tak z bujnosti vás napadne jí přeházet, tak ani korunu – protože to nikomu neprospělo. Jestliže se hromada vypíná před vaší chatou, zasloužíte si asi oběd od manželky – protože jste písek přehazovali pro sebe. A jestliže jí přeházíte sousedovi jako melouch, dostanete, co já vím, možná i tisíc korun. Nadřeli jste se přitom pokaždé stejně.
A teď profesionální sportovec – za co ten bere svojí výplatu? Je nutné, aby se co nejvíc nadřel a zpotil? Nebo je nezbytné, aby bezpodmínečně vítězil? S onou dřinou je to stejné jako s hromadou písku uprostřed temného lesa. Co komu přinese dobrého, proč by měl měnit díl svého života jenom proto, že se někdo zmaká do bezvědomí, že. Paralelu ovšem najdeme i mezi vítězstvím a přehazováním písku na vlastní zahradě. Samo o sobě slouží také jen a pouze pro radost a potěchu ega vítěze a není žádný důvod dávat k tomu vítězi byť jen zlámanou grešli. Nesměšujme prosím peníze s ctihodností a slávou, ty spolu souvisí jen v malém procentu.
Profesionální sportovec si svou výplatu zaslouží, pokud se stává zosobněním ideálů pro jiné. Přináší možnost identifikace a zástupné prožití pozitivních emocí ostatním členům společnosti podobně jako třeba herec či nedej bože celebrita. Pro mnohé fanoušky je dokonce roven knězi, zprostředkujícímu spojení mezi nimi a jejich bohem štěstí. 
Dřina a upachtěnost nejen že není bezpodmínečně nutná, ale v míře nemírné dokonce škodí – vždyť koho by zaujal upachtěný, nervózní a koktající Cyrano. Vyžaduje se elegance, noblesa a lehkost, dřina i talent v pozadí je samozřejmost, o níž se nemluví. Vítězství se cení, není ale bezpodmínečně nutné, stejně jako jsou slavnými nejen herci kladných rolí, ale i padouši od přírody. Profesionál je placen i za to, že na této pozitivní vlně dokáže přenést do myslí fanoušku i další myšlenky, ideje a představy. Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, zda jsou to ideje pochybné – kupříkladu vítězství socialismu nad prohnilým imperialismem, nebo veskrze kladné – jméno banky, bílé elektroniky či papírků na určení těhotenství. Základní pracovní náplní profesionálního sportovce je tedy být viděn (a oslavován), nikoliv dřít jak bulhar. Nebo, abych neurazil domestiky, pomáhat v tomtéž svému lídrovi.
V tomto pohledu je zcela samozřejmá nejvyšší profesionalita a příjmy Lance Armstronga, který nejen že se stal nositelem ideálu vítězství nad smrtí a návratem do nejplnějšího představitelného života, ale navíc k tomu ještě 7x vytřel zrak těm nadutým Evropanům. Stejným profesionálem je ale i David Beckham, reprezentující pro nejširší vrstvy ideál bravurního fotbalisty a megaúspěšného muže.

Jen mě teď napadla taková kacířská myšlenka. Že by snad mohli existovat profesionálové, kteří nemusí ani vyhrávat, ani někomu pomáhat, tím méně být vidět. Že jejich hlavní, nevědomou, zásluhou je to, že peníze, vybrané a nyní ničí, se stanou penězi něčími. Z velké části někoho jiného, než onoho profesionála, of course. Jsem si téměř jist, že je tato myšlenka nesmyslná, že byla pouze výplodem mé lehce paranoidní mysli, pod tlakem bulvárních a senzacechtivých médií bloudící temnými zákruty fantazie – neboť člověk by to snad vymyslet mohl, ale gentleman nikdy. A nebo se mýlím?