Zima neladovská

Osudem světa zdá se býti pohyb v menších či větších kruzích. Alespoň témata mých sloupků v Pelotonu to naznačují. Zatímco první podzimní bývá ještě plný doznívajícího nadšení z právě proběhlé sezóny, druhý se zřejmě musí zaobírat počasím v období čerstvě se líhnoucí zimy. Nemyslete, že jsem se nesnažil tomu vyhnout – už od odevzdání sloupku předchozího chodím, dumám a hledám téma s velkým T.

Kde ale vzít a nekrást? Světová i česká cyklistika má sice obzvlášť letos starostí a tedy i velkých námětů víc než dost, daleko zasvěceněji o nich ale mohou a určitě budou psát ostatní dopisovatelé, se kterými mám tu čest sdílet společnou stránku. Rybníček amatérské a zábavní cyklistiky, ve kterém se vyznám o trochu lépe, vydal poslední úlovky na závěrečných vyhlášeních přibližně před měsícem a teď už dávno spí posilujícím zimním spánkem.

Co se tedy dá dělat – někoho možná může trápit doping a testy DNA v ProTour, jiného spory pořadatelů velkých etapových závodů s UCI, dalšího jestli bude Závod Míru českým etapovým závodem za peníze českých sponzorů pro Čechy a Moravany po Čechách a Moravě nebo za peníze německých sponzorů po Německu (nebo jestli nebude vůbec). Prostému hobby závodníkovi komplikuje život jev mnohem přízemnější. Je to letošní zatím zcela neladná a neladovská zima.

Chystali jsme se totiž na soustředění na hory. Ve hře byli každopádně běžky obojího druhu, několik měsíců jsme vedli nekonečné „odborné“ debaty o sjezdovkách – půjčit, nepůjčit, každý den, jen občas a tak podobně. Nadmořská výška střediska, převyšující naší nejvyšší horu o dvě stovky metrů, se zdála být dostatečnou zárukou kvalitních sněhových podmínek. Možná jiné roky, nikoliv letos – pohled okem webových kamer odhaluje zelenající se travnaté pláně bez jediné stopy sněhu, blankytně modrou oblohu a teploměry ukazující až šestnáct stupňů Celsia. Místo volby správného vosku by asi bylo daleko příhodnější řešit otázku, zda je z tréninkového hlediska vhodné jezdit už v prosinci alpské „pasy“.

A povím vám – jestli takhle vypadá globální oteplení v praxi, podepsal bych slavný Kjótský protokol i se širším příbuzenstvem. Teď jen jestli v době, kdy tenhle sloupek budete číst, nebudeme mít starosti naprosto opačné – sníh až po špici Petřínské rozhledny.

(pro magazím Peloton 2006)

Velký cirkus

Je konec, po sezóně. Je to nezvyklé, uvědomovat si, že příští víkend už mě nečeká žádný závod. Musím předeslat, že po většinu roku jsem přesvědčený, že nezávodím nijak zvlášť rád.

Nemám rád balení na závody, protože mě neustále pronásleduje pocit, že něco důležitého nechám doma – bidon nebo traťovku si člověk půjčí, ale bez kalhot nebo bot se závodit nedá. Nemám rád cestování na závody – obvykle začínám nosit věci do auta příliš pozdě, na cestu mám příliš často příliš málo času a v předstartovní nervozitě dokážu zabloudit i tam, kde jsem jel několikrát. Nemám rád všechny ty nutné úkony před startem – sestavování kola, převlékání, prezentace. V takových okamžicích dokážu i nemožné – přetrhnout tkaničku v tretře, zlomit rychloupínák, nasadit kolo nakřivo, kopnout si do čidla tachometru tak, že až přestane měřit, o zapomenutých gelech a čísle nemluvě.

Nemám rád ani okamžiky po startu. Žádná pozice v balíku mi nepřipadá dobrá – vpředu na mě fouká, uprostřed se odevšad někdo tlačí a vzadu mám zase neodbytný dojem, že mě někdo nechá díru, kterou už nepřejedu. O tom, že musím navíc i pracně šlapat se nemá cenu zmiňovat.

A pak přejde poslední závod. Žádné kolo se nebalí, cesta na závod se nehledá. Venku je ošklivo, fouká a prší, ani trénovat není proč a do deště jen tak se mi nechce. V běhu týdne je najednou prázdné místo. Nejsou žádné kopce, ve kterých „visím za oči“, žádné kolotoče kolo na kolo, žádné serpentýny, řezané sedmdesátkou, žádné terezíny, žádné spurty.

Soupeře, kteří už po tolika společně protrpěných závodech snad ani soupeři nejsou, půl roku nepotkám. Nebude žádné potřásání rukama, žádné halasné probírání významných i nevýznamných právě proběhlých okamžiků, žádné špičkování o tom kdo, kde, jak a coby kdyby. Doznělo poslední „tak čau za týden“.

Je konec, po sezóně. Cirkus odjel, na návsi vítr rozfoukává zmuchlané programy a zbytky kruhu z pilin. Představení se líbilo – krasojezdkyně byla krásná, klauni směšní a lvi sežrali krotitele. Cirkus odjel, když ale budeme hodní, na jaře znovu přijede…

(in memoriam Pierre Clostermann)

Peloton, listopad 2006 

Příběh plného šálku

Letošní mistrovství republiky opět rozvlnilo jinak celkem bahnitě poklidné vody českého silničářského informačního prostoru. Celá kauza je o to zajímavější, že se vyjmečně nejedná o neúspěch funkcionářů ČSC, vlna přišla ze ženského balíku a navíc jí nemá vůbec na svědomí cyklistka s rodokmenem. Ano, jedná se o Martinu Sáblíkovou. Vášnivě se debatuje o těžkých převodech, o její neochotě či neschopnosti využívat závětří v balíku i technických dovednostech na v boji s odstředivou silou a adhezí v zatáčkách. V této souvislosti se mi připomněl starý zenový příběh, který se pokusím volně převyprávět.

Once upon a time in Japan, když Tokugawové silou i intrikou sjednotili zemi a po tisíci letech konečně nastal mír, v dobách, kdy se samurajové přestali vraždit v nekonečných válkách a z nedostatku jiného zaměstnání začali měnit zabíjení hrubou silou v jemně cizelované umění, zkrátka v těch zlatých starých časech, o kterých sní všichni začínající adepti bojových umění a které zřejmě nikdy doopravdy nebyly, žil v horách rónin Matsuda. Věnoval se studiu umění džiu-džicu, umění boje beze zbraně. Byl silný, obratný, chytrý, učenlivý, pilný a nesmírně sebevědomý, zkrátka měl všechny potřebné vlastnosti, aby ve svému studiu velmi rychle postupoval. Účastnil se mnoha turnajů, pořádaných daimjóy v okolních provinciích a vždy vítězil. Není tedy divu, že ho celý kraj a především on sám začal považovat za velkého bojovníka a mistra.

V té době se dozvěděl, že na druhém konci ostrova, v jiné malé vesničce v horách (neboť moudrost a umění se jak známo velkým městům vyhýbá) žije mistr Uješi, učitel jiného bojového umění beze zbraně – aiki-džucu.

„Půjdu, navštívím ho, porovnám jeho styl s mým ho a jestli je tak dobrý, jak se o něm říká, vstoupím k němu do učení, abych byl ještě silnější, slavnější a neporazitelnější!“ A jak řekl, tak i udělal. Vzal tornu, do ní náhradní kimono, pytlík prosa a pytlík rýže, za pás zastrčil náhradní sandály a šel. Cesta mu trvala dva měsíce, protože tenkrát ještě nebyly ani dálnice, ani expres Šinkansen. Šel ve slunci i v dešti, spal v rjókanech i pod hvězdnou oblohou a prožil mnoho příběhů, které vám budu možná vyprávět jindy. K domku mistra Uješiho dorazil v líbezný podvečer pozdního jara, kdy ještě není vedro nesnesitelné a komáři se zatím nevylíhli. Nebylo tedy divu, že Uješi seděl na terase svého domku a popíjel čaj.

Matsudu v první chvíli zaskočilo, že Uješi je starý muž šedého vousu i vlasů, spíše šlachovitý než svalnatý. Pak si řekl, že o to lépe, buď půjde snadno porazit a nebo bude jeho umění tak dobré, že bude opravdu z čeho se učit, v každém případě ale nebude tratit čas. Bez velkých okolků přistoupil k terase, zdvořile – ale ne příliš zdvořile – se uklonil a spustil: „Jsem Matsuda, mistr džiu-džicu a přišel jsem porovnat vaše umění s mým a případně k vám vstoupit do učení – bude li to ovšem stát za to…“

Uješi úklonu s mírným úsměvem opětoval:“ Buďte vítán, Matsuda-sama, váš návrh rád přijímám, ale pojďte, posaďte se a popijte se mnou trochu čaje, cesta byla jistě dlouhá a úmorná“.

Matsuda se posadil k šálku, ale byl jak na trní. Vyptával se Uješiho na nejrůznější techniky, aby mu vzápětí skočil do řeči pochvalnou tirádou na obdobnou techniku svého stylu a především vlastního pojetí této techniky. Uješi mu dlouho trpělivě naslouchal, občas se snažil oponovat či vyvrátit zjevný omyl. Jako by tím lil olej do ohně. Matsuda se tím víc rozhorloval, křičel, mával rukama a dokonce často vyskakoval, demonstroval chvaty a údery proti stínovým protivníkům. Čaje v šálku si ani nevšiml.

„Promiňte, Matsuda-sama, váš čaj už dávno vystydl. Přejete si nalít čerstvý?“

„Co, jo, nojo, ale jo, dómo, Uješi-san…“ odvětil nepřítomě Matsuda a dál poskakoval ve svém myšleném boji.

Uješi se pousmál, s vytříbenou grácií uchopil starobylou konvičku a začal zvolna nalévat čaj – do plného šálku. Čaj přetékal přes okraj a rozléval se po zářivě bílé rohoži.

„Počkejte, co to děláte, ten hrnek je plný, to musíte před tím vylít ten starý čaj!“

Uješi v úsporném gestu tázavě pozdvihl stříbřité obočí – a v tom jediném dokonalém okamžiku jarního podvečera dosáhl Matsuda osvícení…

Profesionální sportovec & výplata

Horník rube uhlí, učitel učí děti, lékař léčí, manager řídí. A za to pobírají plat. Za co ale pobírá svou mzdu profesionální sportovec? Už vás někdy napadlo se nad tím zamyslet? Za „tu dřinu“?Za co vlastně lidé berou svojí výplatu? Podle mého názoru za to, co udělají pro druhé – prostě vyměňují část svého života, který strávili prací, kterou umí, nicméně momentálně pro sebe nepotřebují, za kus života, který takto utratil někdo jiný. Peníze vlastně jen určují poměr hodnoty života jednoho člověka oproti druhému. Spravedlivost či nespravedlivost stanovení tohoto poměru nechám na moudřejších – rozhodně tato cena nesouvisí s fyzickou náročností činnosti, i když jsou některé profese dodnes přesvědčeny o opaku :-).
Uvedu to na jednoduchém příkladě. Představte si hromadu písku. Dejme tomu takových deset metráků. Máte jí přeházet lopatou o dva metry dál. Bezpochyby dřina jako hospodářské zvíře. Kolik si za to zasloužíte peněz? Jestliže tato hromada leží z neznámého důvodu uprostřed lesa, vy půjdete náhodou s lopatou okolo a jen tak z bujnosti vás napadne jí přeházet, tak ani korunu – protože to nikomu neprospělo. Jestliže se hromada vypíná před vaší chatou, zasloužíte si asi oběd od manželky – protože jste písek přehazovali pro sebe. A jestliže jí přeházíte sousedovi jako melouch, dostanete, co já vím, možná i tisíc korun. Nadřeli jste se přitom pokaždé stejně.
A teď profesionální sportovec – za co ten bere svojí výplatu? Je nutné, aby se co nejvíc nadřel a zpotil? Nebo je nezbytné, aby bezpodmínečně vítězil? S onou dřinou je to stejné jako s hromadou písku uprostřed temného lesa. Co komu přinese dobrého, proč by měl měnit díl svého života jenom proto, že se někdo zmaká do bezvědomí, že. Paralelu ovšem najdeme i mezi vítězstvím a přehazováním písku na vlastní zahradě. Samo o sobě slouží také jen a pouze pro radost a potěchu ega vítěze a není žádný důvod dávat k tomu vítězi byť jen zlámanou grešli. Nesměšujme prosím peníze s ctihodností a slávou, ty spolu souvisí jen v malém procentu.
Profesionální sportovec si svou výplatu zaslouží, pokud se stává zosobněním ideálů pro jiné. Přináší možnost identifikace a zástupné prožití pozitivních emocí ostatním členům společnosti podobně jako třeba herec či nedej bože celebrita. Pro mnohé fanoušky je dokonce roven knězi, zprostředkujícímu spojení mezi nimi a jejich bohem štěstí. 
Dřina a upachtěnost nejen že není bezpodmínečně nutná, ale v míře nemírné dokonce škodí – vždyť koho by zaujal upachtěný, nervózní a koktající Cyrano. Vyžaduje se elegance, noblesa a lehkost, dřina i talent v pozadí je samozřejmost, o níž se nemluví. Vítězství se cení, není ale bezpodmínečně nutné, stejně jako jsou slavnými nejen herci kladných rolí, ale i padouši od přírody. Profesionál je placen i za to, že na této pozitivní vlně dokáže přenést do myslí fanoušku i další myšlenky, ideje a představy. Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, zda jsou to ideje pochybné – kupříkladu vítězství socialismu nad prohnilým imperialismem, nebo veskrze kladné – jméno banky, bílé elektroniky či papírků na určení těhotenství. Základní pracovní náplní profesionálního sportovce je tedy být viděn (a oslavován), nikoliv dřít jak bulhar. Nebo, abych neurazil domestiky, pomáhat v tomtéž svému lídrovi.
V tomto pohledu je zcela samozřejmá nejvyšší profesionalita a příjmy Lance Armstronga, který nejen že se stal nositelem ideálu vítězství nad smrtí a návratem do nejplnějšího představitelného života, ale navíc k tomu ještě 7x vytřel zrak těm nadutým Evropanům. Stejným profesionálem je ale i David Beckham, reprezentující pro nejširší vrstvy ideál bravurního fotbalisty a megaúspěšného muže.

Jen mě teď napadla taková kacířská myšlenka. Že by snad mohli existovat profesionálové, kteří nemusí ani vyhrávat, ani někomu pomáhat, tím méně být vidět. Že jejich hlavní, nevědomou, zásluhou je to, že peníze, vybrané a nyní ničí, se stanou penězi něčími. Z velké části někoho jiného, než onoho profesionála, of course. Jsem si téměř jist, že je tato myšlenka nesmyslná, že byla pouze výplodem mé lehce paranoidní mysli, pod tlakem bulvárních a senzacechtivých médií bloudící temnými zákruty fantazie – neboť člověk by to snad vymyslet mohl, ale gentleman nikdy. A nebo se mýlím?

O lukostřelbě, víře a cyklistice

Na první pohled se může zdát, že snad ani nemohou být dva od sebe vzdálenější sporty než lukostřelba a cyklistika. Na straně jedné nehybná koncentrace, na straně druhé rychlost a emoce na pochodu. Přesto se někde hluboko pod povrchem potkávají.

Po několika prvních stovkách vypuštěných šípů jsem zjistil, že luk a střelec tvoří dohromady překvapivě obtížně udržitelnou jednotu. Nic tu nejde nastavit napevno, „digitálně přesně“, všechno je tak nějak plovoucí a nejisté. V rámci několika centimetrů a stupňů existuje nekonečná variabilita polohy rukou, prstů, délky nátahu, postoje a to nemluvím o větru a jiných vnějších vlivech.

Pokud se je pokusím všechny dostat jeden po druhém pod kontrolu dojde ke stavu, který se pokusím alespoň neobratně slovy popsat. Pozdvihnu luk, natáhnu a začnu kontrolovat:

„Prsty pravé ruky na tětivě – křečovité, povol, levá ruka – moc propnutá, švihne tě tětiva, povol. Pozor, máš předkloněnou hlavu, teď bacha na paralaxu, určitě to zas půjde moc doleva, nemáš to moc nízko? Kruci, teď zas ta pravá ruka, začínáš jí ohýbat v zápěstí a tvrdne ti…“ Jeden by řekl, že tak důsledná kontrola povede k absolutní přesnosti, ale houby. Vede jedině k tomu, že po jedné či dvou vteřinách tohoto myšlenkového kolotoče úplně ztratím představu kam mířím, ztratím to nejdůležitější – víru v zásah. Pak už jsem jen rád, že trefím alespoň terčovnici a ne zeď za ní.

Dobrý šíp, který se u mě jako u naprostého začátečníka objeví tak u jednoho či dvou šípu z tuctu, vypadá jinak: Pozdvihnu, natáhnu, vypustím – a je to deset nebo alespoň devět… Žádné kontrolování, žádná korekce, nic na úrovni rozumu, jen okamžik vnitřního přesvědčení, víry že všechno to vyjmenované v předchozím odstavci je na správném místě, že je to „tam“…

V cyklistice existuje nekonečné množství variant tréninkových metod, přístupů, škol a situací. Snaha řešit je pouze na úrovni elementárního šablonovitého rozumu, detail po detailu vede k jedinému výsledku – ztrátě cíle. Budu li neustále analyzovat,dohánět a opravovat každý segment své výkonnosti, trénink nebude dokonalý, ale rozpadne se a sezóna skončí krachem. Pokud naopak budu vycházet z nejhlubšího přesvědčení, že jako trenér či závodník trefím, bude to „tam“. A za tou vírou se všechny detaily srovnají do řady a všechno doopravdy bude správně.

Přeji vám i sobě dostatek víry! 🙂

Manželkám cyklistickým

Svůj sloupek v tomto čísle Pelotonu jsem chtěl věnovat cyklistickým manželkám. Záměrně nemluvím o partnerech cyklistů obecně a bez rozlišení pohlaví. Partneři cyklistek jsou totiž úplně jiná kapitola – jen málokterý z nich není s cyklistikou a kariérou své partnerky nějak osobně a hlavně dobrovolně a aktivně spjat.Drahé polovičky cyklistů však ke svému osudu přijdou většinou nevinně. Jen partnerky profesionálů mohou hovořit o jakési dobrovolnosti, což jim snad pomáhá úděl lépe snášet. Manželky či přítelkyně hobby cyklistů jsou do soukolí kolařiny zataženy naprosto nepřipravené – většina amatérských závodníků propadne svému koníčku po svatbě. 
Začátek v takovém případě vypadá nenápadně, manžel prezentuje kolo jako doplněk k jiným neškodným sportovním aktivitám. Mnohá se dokonce v počátcích dočká svého vlastního velocipedu pod záminkou společné cykloturistiky. Záhy je ovšem konfrontována s realitou diametrálně rozdílné výkonnosti, protože muž na rozdíl od ní může věnovat tréninku veškerý volný čas, na úkor všeho kromě zaměstnání, jídla a spánku.
V této fázi vývoje se nachází většina párů, které můžete potkat na našich silnicích a lesních cestách. Vpředu on, tvářící se nakvašeně a čas od času se významně ohlížející,  o padesát metrů vzadu ona, v obličeji se mísí krajní rozmrzelost s hraničním vyčerpáním.
Pokud nyní nedojde k rozpadu vztahu, postoupí tento do další fáze, období partyzánské války. Boj se z exteriéru přesouvá na půdu domácnosti. On se pokouší získat maximální prostor domácnosti a rodinného rozpočtu pro svůj koníček, takže v bytě se na nejnemožnějších místech objevují nové komponenty, které „mám už dávno, jen sis toho nevšimla“ . . .  Ona kontruje nárůstem požadavků na návštěvy maminky, kulturních památek či výlety s dětmi zrovna v době konání klíčových závodů nebo vyjížděk s kamarády.
V ideálním případě přechází období guerilly do fáze konsolidace. On si uvědomí, že je lepší jednou za čtvrt roku aktivně naplánovat návštěvu tchýně než se o tom každý večer dvě hodiny hádat. Ona pochopí, že kolo je ještě zlo nejmenší z možných ve srovnání s tím, kdyby její drahý věnoval stejnou vervu do výherních automatů, piva nebo žen povětrných, a začne jeho cyklistiku podporovat. 
Jestliže se mužova cyklistická vášeň dostane do stádia, kdy ho od profesionála dělí jen nějaká ta watthodina výkonu a neexistence profesionální licence, přiblíží se i život jeho manželky životu manželky profesionála a obě dohromady životu ženy námořníka. Mužova přítomnost v bytě je patrná jen z prostoru, které zabírá jeho civilní oblečení ve skříni a náhradní díly od kola všude jinde. Zatímco on je na tréninku, závodech nebo soustředění, na jejích bedrech leží tíha domácnosti a péče o děti. Podobně jako žena námořníka dostane bohužel i manželka cyklisty občas zprávu, že se její partner vrátí domů poničený a nebo dokonce nevrátí vůbec.
Co jsem tedy chtěl říct? Milé dámy, víme, že vás občas štveme, a víme, že by to bez vás nešlo – díky!

Jako…

Vtipy v sobě občas skrývají moudro takřka zenové. Nevěříte? Měl bych tu jeden z časů (ne)dávno minulých, kdy mercedes byl v Beskydech stejně vzácný jako počítač a okna v autě se stahovaly kličkou. Upozorňuji předem všechny útlocitné povahy, které by čirou náhodou zabloudily na moje stránky, že ten vtip není ani slušný, ani genderově korektní a dokonce nevhodně žertuje o dokonaném trestném činu. Leč bez těchto rekvizit by ani zdaleka nefungoval tak názorně.

Sedí tedy mladý bača na svazích Beskyd a zálibně pozoruje lepou stopařku na silnici pod sebou. Za několik desítek minut jí zastaví mercedes. Stáhne se okénko, stopařka strčí hlavu dovnitř, okénko se přivře, frajer vystoupí z vozu, vykoná na stopařce cosi, co by bylo v této souvislosti možno chápat jako trestný čin, nastoupí, spustí okénko, vystrčí stopařku, zatáhne okénko a odfrčí. „Hmmm, dobrý!“ dumá bača. „Na toho medvěda nemám, ale ty dveře, ty bych si mohl pořídit“…

Pokud chceme mít kolo jako Roman Kreuziger či Lance Armstrong, mějme radost, že máme kolo jako Roman Kreuziger či Lance Armstrong. Pokud chceme trénovat stejně, jako Roman Kreuziger nebo Lance Armstrong, užívejme si, že trénujeme jako Lance Armstrong nebo Roman Kreuziger. Pokud ale mermomocí chceme kolo jako Roman Kreuziger nebo Lance Armstrong a trénujeme stejně jako Lance Armstrong nebo Roman Kreuziger proto, že jsme přesvědčeni, že budeme jezdit stejně dobře a rychle, je možné, že se i ten bača dočká úspěchu dřív… 🙂

Žít a trénovat je třeba za sebe, ne jako někdo jiný, byť sebeslavnější.

Divadlo cyklistiky

Divadlo tvoří jak známo tři elementy – Příběh, Herec a Divák. Všechny tři elementy jsou přitom nezastupitelné. Základní osu tvoří Příběh – má svá vlastní pravidla, povinné jsou zvraty a překvapení, důležití jsou hrdinové i zloduši, postavy velké i okrajové, vítězové a poražení. Pokud je příběh slabý, nepravděpodobný tak, že ho nikdo nedokáže prožít, Diváky nezaujme a ani nejlepší Herci s ním nic nesvedou. Význam Herců je stejně nepopiratelný – hvězdy v hlavních rolích mají za úkol stát se spolehlivými nosnými sloupy příběhu a přilákat ty Diváky, kterým nestačí samotný fakt, že nějaký Příběh bude. Herci neznámí mohou překvapivě vyniknout a nebo hvězdám přihrávat. Málo zřejmá, ale nejméně stejně důležitá je úloha Diváka. Herci v poloprázdném sále dřou, jakoby stěhovali dubové skříně a příběh se vleče jak silvestrovský večer pacienta na urologii. Herci před plným hledištěm doslova létají a Příběh jiskří přebytkem energie. Jednoduše řečeno, jen všechny tři elementy společně – Příběh, Herec a Divák mohou udělat Zázrak Divadla, kdy se Slovo stane Tělem a všichni nakrátko utvoří jedinou bytost jménem Představení.

Pohlédneme li na cyklistiku očima otevřenýma, zjistíme, že také ona je Divadlem. Každý závod má svůj Příběh, který na začátku jen tušíme, se zvraty a překvapeními, s vítězi a poraženými, hrdiny a samozřejmě občas i padouchy. Cyklisté jsou v tomto Divadle Herci – hvězdy nemusí vyhrát a přece lákají i ty Diváky, které příběh sám nezajímá, závodníci méně známí a neznámí mohou překvapivě zvítězit, nebo vozit vodu a rozjíždět spurty. A Diváci tvoří atmosféru – stačí se podívat na špalíry v alpských či pyrenejských serpentinách nebo hlediště olympijské dráhy. I tady Příběh ožívá a stává se zážitkem pro všechny.

Jenže stejně jako v království Dánském, tak i v cyklistice se zdá být cosi shnilého. Vytrácí se Příběh, nebo alespoň Příběh, na který by se dalo dívat. Nekonečná výkonnost nejlepších Herců sama o sobě ho nezaručuje, nýbrž kazí, pokud má většina závodů stále stejný průběh a stejné kandidáty na vítěze. Jistě – i Hamlet pokaždé dopadne stejně. Ani ten nejnadšenější Divák ale nepůjde na Hamleta ve stejném obsazení a stejné režii stokrát. Divadlo je čím dál častěji vytěsňováno žánrem pokleslým – fraškou, bulvárem ze zákulisí. Místo Příběhů sledujeme policejní šťáry, podrazy, udání, pomluvy a nepřesvědčivé obhajoby. Z Divadla cyklistiky je rakvičkárna, ve které se Šmidra s Kašpárkem mydlí navzájem pořád dokola do hlavy gumovou paličkou.

A tak jenom doufám, že se Herci i Diváci co nejdřív vzbouří a rozhodnou se, že v tomhle kusu už dál účinkovat nebudou a chtějí zpátky svoje Velké Divadlo. To je moje přání cyklistice do roku 2007.

Kauza „cyklostezky“ pohledem silničáře

I když je budování a existence či neexistence cyklostezek v České republice na mnoha webech neustále dokola omílaným tématem a já jak známo kecám do všeho, nechávalo mě toto téma doposud zcela chladným či alespoň vlažným. Zážitek z dnešního (t.j. 10.4. ) švihu mě však dohřál natolik, že jsem se rozhodl přinést své vlastní polínko do lesa a vyjádřit svůj náhled cyklisty, který na rozdíl od aktivistů ČeMBA považuje dolní rámovou trubku obalenou blátem jak vídeňský řízek strouhankou nikoliv za vrcholnou rozkoš, ale za živelnou katastrofu celonárodního rozsahu.Co se mi tak strašného přihodilo? Šmatlám si tak po trase z Černého Mostu směr Říčany. Toto pro cyklisty nikterak vlídné město zkušeně objedu po severní straně na Strašín. Displej mého palubního počítače stále ještě ukazuje čas  nedovolující otočit k návratu a tak se rozhodnu nepokračovat ze Strašína na Babice, ale překročit Rubikon v podobě přeplněné a pro cyklisty dnes už vysloveně nebezpečné kutnohorské silnice a pokračovat kurzem Tehov. Tuhle trasu znám velmi dobře a vím, že by mě přivedla přes Všestary na Klokočnou a Mukařov zpět na návratovou trasu Babice-Sibřina-Kolovraty. Dolů do mnichovického údolí se mi ale nechtělo, moje nožky, po letošní zimě věnované všemu jinému než tréninku slaboučké jak špitální čaj, by se nad klokočenským kopcem rozhodně neradovaly. Tak mě napadlo prozkoumat zkratku. Z pravidelných průjezdů Tehovem podle směrovníku vím, že v něm odbočuje trasa číslo 0024 směr Srbín a dále na Vyžlovku a Jevany.
Optimisticky zahnu na návsi doleva a začnu stoupat – je to dobrý, jedu po hlavní, snad to někam vede. Opouštím ves a cesta se mění v suchou a čistou, ale přece jen hliněnku. Dobrý, říkám si, i v novém a progresivním 53×11 psali, že ježdění na silničce po neasfaltu přichází do módy. O pár stovek metrů dál mě sice cesta provedla útulným lokálním pohřebištěm zesnulého stavebního materiálu, známá žlutá cedulka ovšem rozptýlila mé obavy o správnosti nastoupeného směru. To už přijíždím na kraj lesa. Hlína cesty už tu citelně mění skupenství, patřičně zpracována průjezdem průvodu komoňů. Přímo před dalším hrdou značkou cyklotrasa zanechalo několik z nich svůj podpis v podobě koncových produktů trávicího traktu a zřejmě tak nonverbálně vyjádřilo svůj pohled na věc. Pravděpodobně zmámen čerstvě vysvitnuvším sluníčkem, rozhoduji se nedbat   všech předcházejících signálů a pokračovat. Cesta se dále svažuje, bláta přibývá, Michelin ProRace dílem poskakují po kořenech, dílem se obalují bahnem. Zastavuje mě až sjezd úzkým úvozem plným řídkého bláta o sklonu nějakých 10%.

A teď nevím. Pro koho jsou vlastně cyklostezky stavěné? Nemělo by být účelem cyklostezky umožnit bezpečnou jízdu všem cyklistům bez rozdílu kategorie sedlaného oře? Připadalo by vám normální stále přemýšlet, jestli silnice, na kterou jste právě se svým rodinným vozem odbočili nebude náhodou za tři kilometry průjezdná jen pro offroad s navijákem? Na straně jedné chápu rozhořčení a boj ČeMBA proti tomu, aby byly vybrané lesní stezky vyasfaltovány a na ostatní se vjezd cyklistů zakázal, na straně druhé jsou moje zkušenosti ze zemí cyklisticky civilizovaných. Kupříkladu na Mallorce máte jistotu, že cestu značenou jako cyklostezka projedete i na karbonovém kolnágu se Zippy a galuskami. Možná že by bylo řešením nebudovat, nebo spíš nevykazovat budování stovek kilometrů cyklostezek, prakticky se od lesní pěšiny lišících jen cedulkou přibitou na nejbližší borovici, ale postavit jich řádově méně, ovšem sjízdných pro všechny a bikery dál nechat řádit po lesích. Jenže virtuální cyklostezka se na předvolebním plakátě vyjímá stejně jako asfaltová, o dalších výhodách v podobě šikovného přesměrování dotácí a podobně nemluvě…

Co se zimou

Jsou lidé, kterým zima nevadí. Možná o ní ani nevědí. Ráno vstanou, nasednou v garáži do auta, naučenou cestou se v koloně sobě podobných přesunou do zaměstnání. Ze zaměstnání se automobilem vrátí zase domů. Pokud se rozhodnou sportovat, vyrazí do posilovny nebo na squash. Všude teplo, všude umělé světlo, zima jako by ani nebyla.
Jsou lidé, kteří mají zimu rádi. Těší se na běžky, na sjezdovky, na skialpinismus. Chodí bruslit, vyrazí s kamarády hrát hokej. A když už je jim velká zima, hrají v tělocvičně florbal, jdou si zaplavat, a nebo se ohřát do sauny.
Jsou cyklisté, kterým zima nevadí a nebo jí mají dokonce rádi. Oblečou se do windstopperu, ruce vrazí do lyžařských rukavic, na nohy natáhnou neoprenové návleky, na hlavu narazí kulicha, usednou na zimáka s blatníky a zástěrkami až k asfaltu vyrazí s partou spřízněných duší ke Štěchovicím. Dokážou jezdit sami, potmě, s hroznem světel na každé myslitelné i nemyslitelné části těla i kola. Na horském kole přejedou ve sněhu Brdy.
Já se na zimu také docela těším. Většinou v létě. Na konci sezóny se mi dokonce chvílemi zdá, že se jí nemůžu dočkat. Těším se na běžky. Těším se na turistické pochody okolo Prahy. Těším se, že si za dlouhých zimních večerů sednu ke knížce, vyrazím do kina nebo divadla a kdyby nejhůř, ztrestám svět i nějakými literami ze své hlavy a klávesnice. Dokonce se mě občas zmocní optimismus natolik, že zvažuji i nějakou tu vyjížďku na horském kole.
Většina podobných představ má život jepičí a připomíná novoroční předsevzetí dlouholetého kuřáka. Ven na kolo nevyrazím ani náhodou, i když ve skříni leží celá sada zimního oblečení a na balkóně odpočívá v pánu, dnes už částečně rozebraný, fešný zimáček.  Ruce i nohy mi mrznou, ať jsem oblečený jak chci. Z inverze jsem hned nastydlý. Hlavně a především mě ale zimní cyklistika vůbec netěší. Už jen panoráma za oknem, které mi nejvíc připomíná  průhled ruličkou od toaletního papíru do sklenice s mlékem – vlevo šeď, vpravo šeď, nahoře šeď, dole šeď, jen někde v dáli trochu bílé na polích – mě opravdu k cyklistice nepřemluví.
Divadlo a kino jsou sice prima, ale pohybu ani čerstvého vzduchu si v něm člověk moc neužije, nehledě na to že tam rozhodně nemůžete denně. A tak trpím, tiše, a občas i nahlas. Trochu méně při pochodech, když si říkám, oč rychleji bych jel z tohohle kopce na kole, oč dřív bych měl za sebou tady to protivné stoupání. Trochu více doma na válcích, kde mojí ochabující píli drží snad jen Divadlo Járy Cimrmana ve sluchátkách.
Trpím a stydím se pokaždé, když slyším nebo se na internetu dočtu, jak tenhle dal  v neděli stovečku, tamten za víkend skoro dvě. Trpím a strachuji se už jen při představě, jak mě budou na jaře na závodech mydlit. 
Naštěstí má každé utrpení svůj konec. Od jihu se k nám blíží, pomalu ale neodvratně, jaro jako světlo na konci tunelu. A jestli už to jako já nemůžete vydržet, leťte mu naproti. Nashle v lepších časech!