I když je budování a existence či neexistence cyklostezek v České republice na mnoha webech neustále dokola omílaným tématem a já jak známo kecám do všeho, nechávalo mě toto téma doposud zcela chladným či alespoň vlažným. Zážitek z dnešního (t.j. 10.4. ) švihu mě však dohřál natolik, že jsem se rozhodl přinést své vlastní polínko do lesa a vyjádřit svůj náhled cyklisty, který na rozdíl od aktivistů ČeMBA považuje dolní rámovou trubku obalenou blátem jak vídeňský řízek strouhankou nikoliv za vrcholnou rozkoš, ale za živelnou katastrofu celonárodního rozsahu.Co se mi tak strašného přihodilo? Šmatlám si tak po trase z Černého Mostu směr Říčany. Toto pro cyklisty nikterak vlídné město zkušeně objedu po severní straně na Strašín. Displej mého palubního počítače stále ještě ukazuje čas  nedovolující otočit k návratu a tak se rozhodnu nepokračovat ze Strašína na Babice, ale překročit Rubikon v podobě přeplněné a pro cyklisty dnes už vysloveně nebezpečné kutnohorské silnice a pokračovat kurzem Tehov. Tuhle trasu znám velmi dobře a vím, že by mě přivedla přes Všestary na Klokočnou a Mukařov zpět na návratovou trasu Babice-Sibřina-Kolovraty. Dolů do mnichovického údolí se mi ale nechtělo, moje nožky, po letošní zimě věnované všemu jinému než tréninku slaboučké jak špitální čaj, by se nad klokočenským kopcem rozhodně neradovaly. Tak mě napadlo prozkoumat zkratku. Z pravidelných průjezdů Tehovem podle směrovníku vím, že v něm odbočuje trasa číslo 0024 směr Srbín a dále na Vyžlovku a Jevany.
Optimisticky zahnu na návsi doleva a začnu stoupat – je to dobrý, jedu po hlavní, snad to někam vede. Opouštím ves a cesta se mění v suchou a čistou, ale přece jen hliněnku. Dobrý, říkám si, i v novém a progresivním 53×11 psali, že ježdění na silničce po neasfaltu přichází do módy. O pár stovek metrů dál mě sice cesta provedla útulným lokálním pohřebištěm zesnulého stavebního materiálu, známá žlutá cedulka ovšem rozptýlila mé obavy o správnosti nastoupeného směru. To už přijíždím na kraj lesa. Hlína cesty už tu citelně mění skupenství, patřičně zpracována průjezdem průvodu komoňů. Přímo před dalším hrdou značkou cyklotrasa zanechalo několik z nich svůj podpis v podobě koncových produktů trávicího traktu a zřejmě tak nonverbálně vyjádřilo svůj pohled na věc. Pravděpodobně zmámen čerstvě vysvitnuvším sluníčkem, rozhoduji se nedbat   všech předcházejících signálů a pokračovat. Cesta se dále svažuje, bláta přibývá, Michelin ProRace dílem poskakují po kořenech, dílem se obalují bahnem. Zastavuje mě až sjezd úzkým úvozem plným řídkého bláta o sklonu nějakých 10%.

A teď nevím. Pro koho jsou vlastně cyklostezky stavěné? Nemělo by být účelem cyklostezky umožnit bezpečnou jízdu všem cyklistům bez rozdílu kategorie sedlaného oře? Připadalo by vám normální stále přemýšlet, jestli silnice, na kterou jste právě se svým rodinným vozem odbočili nebude náhodou za tři kilometry průjezdná jen pro offroad s navijákem? Na straně jedné chápu rozhořčení a boj ČeMBA proti tomu, aby byly vybrané lesní stezky vyasfaltovány a na ostatní se vjezd cyklistů zakázal, na straně druhé jsou moje zkušenosti ze zemí cyklisticky civilizovaných. Kupříkladu na Mallorce máte jistotu, že cestu značenou jako cyklostezka projedete i na karbonovém kolnágu se Zippy a galuskami. Možná že by bylo řešením nebudovat, nebo spíš nevykazovat budování stovek kilometrů cyklostezek, prakticky se od lesní pěšiny lišících jen cedulkou přibitou na nejbližší borovici, ale postavit jich řádově méně, ovšem sjízdných pro všechny a bikery dál nechat řádit po lesích. Jenže virtuální cyklostezka se na předvolebním plakátě vyjímá stejně jako asfaltová, o dalších výhodách v podobě šikovného přesměrování dotácí a podobně nemluvě…