Závodní cyklistika a věk

Na tomto místě jste již nějakou dobu zvyklí nacházet tréninková doporučení pro nadcházející měsíc cyklistického roku. Protože jsme se ale za tu dobu propracovali kalendářem až do závodních měsíců a červen se z pohledu tréninkového cyklu příliš neodlišuje od května, využijeme takto získaného prostoru k podrobnějšímu rozdělení zdaleka ne jednotné cyklistické společnosti a ukázali si odlišnosti přístupů a rizik jednotlivých podskupin.

Že jedny boty a kalhoty nepadnou každému je na první pohled zjevné a neoddiskutovatelné. Že totéž platí o přístupu k tréninku a tréninkových metodách v cyklistice je patrné stejně, přesto se mnoho cyklistů snaží napasovat do jednoho a téhož vzorce, nejlépe převzatého od těch nejlepších, nejlépe profesionálů a trénují podle hesla “čím víc, tím líp”, co jen jim jejich časové možnosti dovolí. Přitom už staří Římané znali přísloví “Quod liced Iovi, non licet bovi”, tedy co je dovoleno vládci bohů, není dovoleno každému – a je vhodno dodat, že nejen dovoleno, ale především užitečno.

Nejjednodušší dělení je podle věku. Z tohoto pohledu si můžeme závodníky rozdělit po dekádách tak, jak se nakonec dělí i v rámci mnoha amatérských závodů či lig.

Štastných dvacet

Nejmladší skupinou jsou dvacátníci. To hlavní, co je kromě věku charakterizuje, je sportovní historie. S cyklistiku začínali nikoliv jako “samouci”, většinou prošli nějakým mládežnickýcm oddílem či centrem sportu a že již mají za sebou několik let tvrdého tréninku a především závodění. Do hobby sportu přešli mnohdy ne zcela dobrovolně a stále pokukují a srovnávají se s kategorii elite, kam by se ještě rádi někdy podívali a nejlépe i uspěli.

Mají zdánlivě všechny plusy na své straně. Jsou z cyklistického pohledu výborně trénovaní, navíc najeli tisíce a tisíce kilometrů ve věku, kdy je tělo k tomuto typu tréninku nejvnímavější. Jsou technicky zdatní a vyznají se v tlačenici v balíku – peloton kadetů či juniorů je sice škola tvrdá, leč v pozdějším věku nenahraditelná. Minimálně v první polovině dekády disponují také nesmírnými časovými možnostmi, protože převážně studují.

Přesto by se i tady našly nějaké slabiny. Člověk mezi dvacítkou a třicítkou má mnoho nadšení, život ho ovšem zatím ještě moc necepoval a tak za nadšením mnohdy ještě dost pokulhává vůle. Pro mladíky jsou typické bujaré a velkorysé začátky a rychlé předčasné konce. Bez pevné ruky trenéra nejvíce trénují na začátku zimy a časném jaře, nesetkají li se však hned v prvních závodech sezóny s úspěchem odpovídajícím jejich představám (což je obtížné, vezmeme li v potaz o kolik méně je míst “na bedně” než závodníků), utrpí jejich sebevědomí a tréninková morálka citelné trhliny a ještě před prázdninami končí, aby pak stejně bujaře jako loni začali trénovat začátkem října. Druhé úskalí, které je v druhé polovině dekády čeká, je vstup do zaměstnání a reálného života. Nástup do práce a pracovní povinnosti už přerušili mnoho nadějných závodnických kariér – nutno si přiznat, že oprávněně, jelikož nejen kolem živ je člověk.

Jejich zdraví je naproti tomu pevné jak skála a excesy v tréninku i životosprávě zvládají s lehkostí, nad kterou starším kolegům zůstává rozum stát. Pokud se nějaké zdravotní problémy objeví, bývají buď následkem nějaké vrozené dispozice a nebo ještě častěji nedostatečného všeobecného tělovýchovného rozvoje a zanedbaného kompenzačního zatěžování z doby mládežnického sportu, kdy jejich trenéři dávali přílišný důraz na objem a speciální zatížení. I mladíci by tedy zejména v zimě měli určitou část tréninkového času kompenzačním cvičením, strečinku a na podzim a v zimě všeobecné přípravě.

Jejich tréninkový model by se dal popsat slovy “co den dá”, zavedenou terminologií fartlek neboli hra s rychlostí. Rádi a často jezdí ve skupinkách ve kterých neustále bojují o dominanci.  To na jednu stranu dává společným švihům kvalitu a šťávu, na straně druhé to pro slabší polovinu z nich znamená život na hraně únavy až přetrénování podle hesla dobří budou lepší, slabí ještě horší. Zatím co ti dobří jedou v pohodě ve správných tepech, ti slabší se smaží ve vlastní šťávě vysoko nad aerobním prahem.  Z toho plyne, že mladíkům nejvíce prospěje, dostane li jejich energie otěže řádu, které by vyhladily výkyvy v jejich motivaci a tréninkovém úsilí a nasměrovaly je správným směrem. Může to znamenat osobní tréninkové vedení, mnohdy ale postačí svědomitě vedený tréninkový deník, fungující jako zpovědní zrcadlo. Mnohé, co v myšlenkách působí dobře a hrdinsky, začne vypadat jako do nebe volající hloupost, převede li se do písmen. Naopak největší zhoubou jsou pro ně historky starých zbrojnošů – regionálních takyhvězd, které si svoje sebevědomí nabourané upadající výkonností podepírají valením prášilovských historek z mládí do uši naivních obdivovatelů.

Život začíná ve třiceti

Zatím co skupina dvacátníků je vcelku stejnorodá, třicátníci jsou z mnoha úhlů pohledu daleko pestřejší. Především je to počtem nevelká parta těch, kteří přestáli řádění životních překážek na konci dvacítky. Tito veteráni mládežnických bitev přežitím prokázali své schopnosti a pro všechny další je těžké až nemožné jim konkurovat. Platí pro ně prakticky totéž, co pro mladíky, mají všechna pozitiva na své straně. Co jim chybí na přece jen trochu horší regeneraci, nahrazuje přehled, rozvaha a cílevědomost. Pokud je nezastavilo zdraví před třicítkou, není pravděpodobné, že by se mezi ní a čtyřicítkou objevilo něco, co by nedokázali snadno vyřešit. Trénink mají za ta léta dokonale zvládnutý a i když se zdá, že trénují nahodile, opak je pravdou. Výborně se znají a ať již rozumově nebo intuitivně přesně vědí, jak se mají připravit. A kromě toho, jejich nohám i srdce stačí mnohdy jen naznačit. Disponují také ohromným závodnickým přehledem, vědí kdy má smysl nastupovat a dělat závod a kdy o nic nejde a je lépe se někde zašít za větrem. Jejich nejslabší místo se může nacházet v psychice a motivaci. To když zjistí, že co nedosáhli do třiceti už později nejspíš nedoženou, jelikož podobných sice mnoho není, končit ale neplánuje nikdo a všichni to umí stále stejně dobře. Druhou slabou stránkou (která ale ohrožuje všechny ostatní a stále) jsou změny v civilním životě – nová zaměstnání, nové vztahy a podobně.

Druhá skupina  jsou taktéž bývalí závodníci, které ovšem osud od kola na chvíli odehnal a typicky v druhé polovině třetího desetiletí života se   rozhodnou, že se ke kolu vrátí a doženou, co za mlada nestihli. Od předchozí skupiny se liší především v prvních dvou třech letech obnovené kariéry, kdy se musí vypořádat s několika kily nadváhy a občasnými pocity zoufalství a beznaděje. Často je u nich také hlava rychlejší než nohy, technika a taktika zůstala, ale není moc čím jí realizovat. V tréninku se mají zhusta tendenci přepínat, protože si ještě pamatují jak to jelo a odmítají se smířit s tím, že se k tomu musí znovu propracovat. I proto, že v mládí se sporttesterem moc netrénovali, drží se urputně ve vysokých tepech a jsou rozčarováni z příliš malých nebo žádných pokroků.

Této skupině systematické vedení vysloveně prospívá. Pokud tedy uvěří, že ho potřebují a netrvají na tom, že už dávno všechno vědí. Potřebují především obnovit základní aerobní vytrvalost – znovu se naučit jezdit v nízkých tepech, a dostat do tréninku strukturu – oddělit od sebe tréninky vytrvalostní od intenzivních intervalů a od vyjíždění. Pokud to ovšem staronoví cyklisté vezmou za správný konec, během dvou tří let manko doženou a splynou s kategorií předchozí.

Třetí skupinou jsou lidé, kteří za mlada sice sportovali, mnohdy i vrcholově, ale jinak než na kole. Kolu propadli teprve ve středním věku, také po větším či menším výpadku. Z předchozích sportů v paměti těla zůstalo mnoho z předchozí síly a kardiovaskulární vybavenosti, naproti tomu chybí pro cyklistiku specifická práce v aerobní oblasti a oproti znovu začínajícím cyklistům také technická a taktická výbava. Jejich výhodou je, že si své nedostatky ve specializaci většinou uvědomují a velmi tvrdě pracují na svém sebevzdělání a mnohdy už od první sezóny shánějí i někoho, kdo by jim pomohl radou. K tréninku přistupují velmi vědecky, cílevědomě a zodpovědně a mnohdy by jim paradoxně nejvíc pomohlo jisté odlehčení a větší mentální pružnost. Z tréninkového pohledu velmi dobře reagují na tréninky v základní vytrvalosti, protože tělo, připravené v mládí na zátěž ve vyšších intenzitách, na ní není příliš adaptované a tak reaguje i na relativně krátké tréninky velkým zlepšením. To je vykoupeno horší tolerancí ultradlouhých tréninků. Jinak řečeno, nesnesou tolik objemu, ale na malé dávky reagují daleko více než bývalí cyklisté. Naproti tomu disponují buď dobrou vytrvalostí okolo anaerobního prahu nebo výbušností, v ideálním případě obojím. Jejich parketou jsou tak spíš kratší závody do tří hodin délky.

Poslední kategorií jsou ti, kteří se až do třetí dekády nevěnovali sportu žádnému, nebo jen velmi nesystematicky a krátce. Pro ty bývají začátky na kole nejtěžší. Většinou jim chybí kompletní výbava – nemají ani sílu, ani rychlost ani vytrvalost, s obratností a technikou jízdy to taky není valné, taktiku znají jen z televizních přenosů. Zato disponují podle zkušeností autora největší vůlí a také jistou pokorou: “ano, vím, že to momentálně stojí za velké nic, ale budu na sobě makat a uvidíte”. Mnohdy trvá několik let, než se propracují přes nekonečné tréninky šnečí rychlostí, aby rozcvičili aerobní metabolismus a konečně měli pocit, že jezdí na kole. Jen málo z nich se propracuje až na pódium, přesto jsou spokojení, protože cesta a překážky, kterou dokázali překonat jsou mnohonásobně těžší než kdokoliv z předchozích.

Protože jim mnohdy chybí síla a rychlost, která se v pozdějším věku dohání mnohem hůř než vytrvalost, nacházejí svou seberealizaci v dlouhých maratonech a ultravytrvalostních disciplínách, ve kterých se projeví jejich vůle a buldočí vytrvalost.

Ze zdravotního hlediska jsou zejména poslední tři skupiny restartujících ohroženy v první řadě problémy s koleny, většinou způsobenými kombinací přilišným nárůstem zátěže spolu s nedostatečnou regenerací a strečinkem. V druhé řadě jsou to potíže s bolestmi zad či krční páteře, protože tělesná schránka schátralá sedavým způsobem života ztratila mnoho ze své schopnosti přizpůsobit se dlouhým hodinám v nepřirozené poloze. Řešením je tady spolupráce s fyzioterapeutem, který uvede svaly jádra do patřičné kondice a pomůže s kompenzací dysbalancí.

Čtyricítka je nejtvrdší

Může se to zdát zvláštní, ale nejtvrdší boje se v poslední době odehrávají mezi závodníky od čtyřicítky do padesátky. Je to nejspíš proto, že proudy ze všech kategorií popsaných u čtyřicátníků se ve čtyřicítce spojují v jediný a vzniká poměrně homogenní věková skupina, tvořená převážně veterány zakalenými desetiletím tvrdých bojů. Nově příchozích či navrátilců je tu řádově méně než ve třicítce a tak chybí kanonenfuter. Bojuje se tu o každou příčku v žebříčku a nemůžeme počítat s tím, že nějaké body budou lacino k mání. Vody navíc rozčeří i čerstvě přišedší bývalí třicátníci, kteří se těší, že díky tomu, že se právě zbavili svých o rok mladších konkurentů výrazně zvětší svojí kolekci medailí a zažívají proto obrovský příliv motivace.

Charakteristiky čtyřicátníků se podobají první podskupině třicátníků, jen s tím, že malou část síly a výbušnosti nahradila další várka vytrvalosti, psychické odolnosti a motivace. Někteří mají svůj zavedený tréninkový rukopis, jiní se rozhodnou experimentovat a zkoušet jiné postupy než hlavní proud. Naprostá většina tu opět věří na velké dávky tréninkových kilometrů, i když mnohým by prospělo ubrat na najetých kilometrech a energii věnovat jednak do pestřejší struktury tréninku, ale i do regenerace. Rádi zanedbávají všeobecnou přípravu, strečink i kompenzační cvičení, což se jim možná za pár let vymstí.

Pohodu jim kazí nejčastěji bolavá záda a krky, občas se ale objeví i interní problémy, kdy zejména ke konci dekády začne proti pravidelnému přetěžování protestovat srdéčko a vyrábět různé nepřístojné rytmy a arytmie.

Padesátka není žádný důchod

Doby, kdy byla kategorie padesátníků poměrně klidným rybníkem, ve kterém si to pravidelně rozdávaly dvě štiky a deset kapříků jsou nenávratně minulostí. Od dob, kdy v Čechách začal boom amatérské cyklistiky už uplynulo skoro dvacet let a v kategorii už závodí mnoho čerstvých padesátníků se dvěma desítkami let zkušeností a s přibývajícími roky se konkurence bude zvyšovat. Padesátníci jsou převážně gentlemani, soutěží tvrdě, ale korektně. Závodí spořádaně, spíše než na nástupy a spurty, které přece jen nejsou takové jako zamlada, se tu bojuje na vysoké tempo v kopcích.

V tréninku se zaměřují opět na objem, i když intervaly a dynamika by prospěly i jim, protože by poněkud zpomalily stárnutí svalů. Ač to neradi slyší, měli by neustále pracovat na své ohebnosti a obratnosti a zejména v zimě se věnovat spíš doplňkovým sportům, tak aby si tělo odpočalo od jednostranné zátěže, na stranu druhou vykompenzovalo alespoň trochu léty zažrané dysbalance. Přitom ale musí dávat pozor, zejména šlachový aparát přece jen křehne a utržené achilovky z tenisu či fotbalu vůbec nejsou výjimkou.

Zdravotních obtíží v této kategorii pomalu přibývá, kromě obvyklých zad přibývají i arytmie, ale také urologické obtíže, ke kterým přispívá jak tlak sedla na hráz, tak časté prochladnutí močového měchýře. U této věkové kategorie už by pravidelný lékařský dohled měl být samozřejmostí.

Nad šedesát s rozvahou

Dnedávna byly kategorie opravdových veteránů spíše prátelským setkáním dlouholetých kamarádů, kteří přijedou, rozhlédnou se, dopředu vědí jak dopadnou, zazavodí si, poklábosí a zase jedou domů. S postuným stárnutím ambiciozních padesátníků, kteří se nebudosu chtít vzdát odtřejších forem boje tato selanka jistě záhy skončí, stejně jako už skončila v padesátce.

Přesto by tu měla být na místě rozvaha a nadhled. Svaly i orgány šedesátníka mají již na co vzpomínat a nějaká ta drobná závada je spíš samozřejmostí než překvapením. Tréninky by měly být spíše klidnější, převážně v aerobně vytrvalostí zóně. Intervaly vzniknou spíše spontánně v každém kopci a není nezbytně nutné tělo do vysokých intenzit nutit, jelikož doba regenerace je několikanásobně delší než před dvaceti nebo třiceti lety. V zimním období by se nadšedesátník měl věnovat nějakému doplňkovému sportu, který v ideálním případě dobře ovládá, protože koordinace a schopnost učit se novému také není optimální.

Podobně jako u ostatní populace můžeme očekávat zdravotní obtíže nejrůznějšího charakteru, jelikož sport sice působí v některých případech jako prevence, v jiných ale naopak jako katalyzátor. Ještě násobně více než u padesátníků tu platí potřeba pravidelných preventivních lékařských kontrol a nepřeceňování sil.

Co žena, to unikát

Předchozí odstavce platí bezesporu spíše pro muže, neboť k ženám je cyklistika o poznání méně vstřícná a jen velmi těžko se hledá dostatečně velká skupina, která by měla tolik společného, aby se dalo zevšeobecňovat. Pro ženy v cyklistice je charakteristická veliká fluktuace. I ty nejtalentovanější přijdou, zazáří, několik let závodí a poté je mateřské povinnosti neodvolatelně odvolají. Jen málokterá z nich má větší sportovní zkušenost z dob před cyklistikou, prakticky se nestává, že by bývalé “eliťandy” pokračovaly v hobby kategoriích. Dokonce naopak, v posledních letech je dost těch, které začaly jako hobby daleko po dvacítce a dnes spoluvytvářejí naší profesionální špičku. Začátky mají těžší než naprostá většina mužů, jen málokterá dováděla na kole po parcích v dětském věku a tak se musí učit i to, co je klukům samozřejmé. Naproti tomu když už se pro kolo rozhodnou, disponují obrovskou vůlí a kolu na léta, která jsou jim dána než udeří biologické hodiny, jsou mu oddány celou duší.

V tréninkové charakteristice jsou podobné mužům – nesportovcům, svojí výkonnost potřebují vybudovat od základů, od vytrvalosti přes sílu až po rychlost a kromě toho musí pracovat i na technice, zejména v terénu. Naproti tomu se nemusí příliš věnovat taktice boje “na kontakt” či dohled. Díky tomu, že většinou závodí rozptýleny v moři mužů a rozdíly mezi závodnicemi se i na krátkých závodech měří spíše v minutách a desítkách minut, se jako nejúspěšnější taktika ukazuje uchytit se v nejrychlejší skupince mužů, ve které uvisí a s ní vydržet až do cíle.

Po zdravotní stránce je občas trápí kolena, kupodivu však jen zřídka záda a krk. Zda je to díky přirozeně větší ohebnosti či díky tomu, že jen málokterá závodí delší dobu a dlouho po čtyřicítce je těžko odhadnout. Naopak častěji trpí díky anatomickým specifikům urologickými či gynekologickými obtížemi. Pro muže velmi zvláštním jevem je fakt, že valná většina žen reaguje zřejmě díky hormonální regulaci na nadměrnou zátěž nikoliv hubnutím, ale přibíráním na váze. . Dokonce do té míry, že schopnost z velké zátěže něpřibírat, ale hubnout, tvoří u nich velkou část toho, co považujeme za talent pro cyklistiku.

Závěrem je nutné dodat, že jako všechny statistiky a zobecnění platí všechny předchozí řádky seice pro všechny, ale pro nikoho ne na celých sto procent. Nejzajímavější na cyklistice je právě to, že každý, bez ohledu na věk, pohlaví a sportovní minulost si může najít svojí cestu k vytouženým cílům

Trénink od nuly

Trénink od úplné nuly – noční můra všech závodní cyklistikou posedlých a zároveň toužebné přání těch, kteří by na kole začali rádi, ale zatím nemají dost času, odvahy či příležitostí. Různé podoby tréninku na zelené louce probereme v dnešním článku.

Trénink od nuly může mít mnoho nejrůznějších podob. Člověka cyklistikou naprosto pohlcený a na ní závislý může mít pocit, že začíná úplně znova už po týdenní viróze a nebo služební cestě. Snad každý pravidelně trénující cyklista má pocit zoufalého začátku z ničeho na začátku každé sezóny. A věřte nebo ne, jsou i tací, kteří opravdu začínají znovu – po roce, dvou, deseti či dokonce na kole začínají se systematickou přípravou a závoděním úplně poprvé.

Po týdnu

Týdenní výpadek z nezdravotních příčin je z objektivního pohledu převážně problém softwarový, tedy regulační a hlavně psychický. Po fyzické stránce se toho v těle mnoho nezměnilo, dokonce bychom mohli říct, že mnohé změny, které nastaly jsou spíš z kategorie těch pozitivních. Za týden se mohou konečně zahojit mnohá drobná svalová či šlachová mikrotraumata, vzpamatuje se i námahou potlačená imunita.

Přes to, že k faktické změněn trénovanosti téměř nedojde, budete možná týdenní výpadek vnímat při prvním tréninku daleko hůř než výpadek roční. Na vině je z velké části psychika. Celý ten týden jste se totiž nepochybně užírali myšlenkami na ujíždějící peloton tvrdě trénujících kolegů, na to, o kolik každým zanedbaným tréninkem ztrácíte. Neblahá očekávání se odrazí v psychickém napětí a výsledek předem tušený se dostaví – z nervozity co bude budete napjatí, tepovka bude vysoká a každý jinak normální diskomfort budete vnímat jako známku absolutního detréninku.

Řešení je tady relativně jednoduché a opět hlavně psychologické. Pokuste se alespoň na chvíli se přestat hodnotit a pozorovat, zapomeňte na výpadek a trénujte, jako kdyby ho nebylo. Uvidíte, že všechny zdánlivé známky výkonnostního propadu zmizí během tří čtyř tréninků a za týden už o výpadku nebudete vědět.

Složitější je to u výpadků z nejrůznějších zdravotních příčin, zejména těch interních. Každé celkové onemocnění, tedy i banální viróza, zasáhne veškerou vegetativní regulaci, imunitu a ostatní systémy, které se podílejí na sportovním výkonu. Všechny systémy také potřebují určitý čas k návratu k normálu. Orientačně proto můžete počítat, že jak dlouho vlastní nemoc trvala, tak dlouho budete po ní potřebovat ke sportovní rekonvalescenci. Týdenní rýma tedy znamená týden pozvolně zvyšovaného tréninku.

Po měsíci

Měsíční výpadek už je dost dlouhý na to, aby se projevil nejen v subjektivním vnímání zátěže, ale i v objektivních výkonnostních parametrech. Pokud chcete a nebo musíte na měsíc z nezdravotních důvodů opustit tréninkový proces, nemůžete očekávat návrat do stejného místa, ve kterém jste ho opustili. Konkrétní řešení této bezpochyby prekérní situace odvisí od fáze sezóny, ve kterém tato nastala. V jarních měsících, kdy ještě nemáte najeté úvodní vytrvalostní kilometry je nejlépe se  smířit s osudem a začít pěkně od začátku.

Jestliže vás výpadek postihne někde okolo poloviny sezóny, ve chvíli, kdy už máte za sebou najíždění, intervalový trénink a pár prvních závodů, udělejte si jakýsi opakovací rychlokurz. To znamená jeden týden pokud možno objemnějších, čistě vytrvalostních tréninků, týden tréninků s intervaly spíše silově zaměřenými a poslední týden věnujte tempové a rychlostní vytrvalosti okolo anaerobního prahu. Zda závodit či nikoliv záleží především na vaší psychické odolnosti a letoře. Rozvážní a racionálně založení závodníci (pravda, není jich příliš mnoho) si dokážou zdůvodnit, proč jim to nejspíš nepojede a dokážou jet závod tréninkově a bez ambicí. Nám ostatním nezbývá než si závodění alespoň první dva víkendy odpustit a, než se týrat vztekem a obavami, že už to nikdy nebude jako dřív, pilně a v klidu potrénovat.

Na měsíční výpadek na konci sezóny se jednotný recept hledá jen těžko. Někdo může usoudit, že má letos už splněno a než aby se trápil a před soupeři ukázal svou zranitelnost, sezónu raději předčasně ukončí. Zbytek času, který mu počasí ještě dá, pak stráví nejlépe příjemným poloturistickým pojížděním po krajině.

Jiný se dokáže smířit s tím, že zbývající závody už možná nebudou úplně excelentní, ale protože mu přijde škoda o ně přijít, vezme svůj stav tak jal leží a běží, bez nějaké větší obnovy trénovanosti naskočí zpět na kolotoč a sezónu dojezdí. Tato verze vůbec nemusí dopadnout zle, protože tělo má docela dobrou paměť a za tohoto stavu se velmi rychle rozvzpomene. Když k tomu ještě připočteme, že ostatní soupeři již mohou jevit větší či menší známky opotřebení, nemusí to vůbec dopadnout špatně.

Měsíční zdravotní výpadek většinou bohužel znamená daleko větší pokles výkonnosti a trénovanosti než u zdravého netrénující. Nejlepší řešení tu asi je stávající sezónu závodně zabalit, dojezdit či jinak dosportovat podle možností a začít se systematicky a v klidu připravovat na tu následující. Bývá to daleko menší trauma, než se nám zdravým může zdát na první pohled, neboť kdo je měsíc závažněji nemocný, většinou už bývá rád, že má pokoj od nemoci a doktorů a možnost alespoň trochu něco dělat s vizí nerušené příští sezóny bere spíš jako bonus.

Po roce a více

Podle teoretických modelů by nám po roce zbůhdarmého nicnedělání zbýt pouhých 6% původní trénovanosti. Tak horké to asi nebude, nicméně i tak je situace  více či méně vážná. Vážnost situace se zvětšuje s délkou odstupu od posledního pravidelného tréninku a s trochu nadsázky i s kilogramy živé, leč pro cyklistiku mrtvé váhy, kterou jsme mezi tím stačili nashromáždit. I když jak se to vezme. Čistě subjektivně je na tom mnohdy hůř ambiciozní cyklista, který měl ještě před dvěma lety špičkovou výkonnost a teď se snaží vrátit rovnou tam, kde před tím končil, než muž středního věku, který od střední školy nesportoval a má pár kilo nadváhy. Protože ten druhý si bývá vědom daleko více svých momentálních omezení a o tom, čeho všeho je schopen při pravidelném tréninku zatím netuší a ani nepřemýšlí.

V každém případě je pro oba dva asi nejpříjemnější začít s pravidelnou cyklistikou postupně. Ideálním vstupním bodem přitom možná překvapivě není začátek “první”sezóny, ale časné léto té předcházející, “nulté” Tedy do začátku žádné velké závodní plány, ale prostě začít jezdit. Turisticky či sportovně, pravidelně, ale ne urputně a zběsile. V této době si prakticky osaháte, co pravidelné ježdění na kole obnáší, nejel fyzicky, ale i psychicky a sociálně. Tedy jestli vás to v té nejhezčí možné podobě vůbec baví a co na to bude říkat vaše okolí. Kdybyste totiž začali už až na podzim, máte před sebou celé to nekonečné plahočení zimou na trenažerech, v posilovně či venku v blátě, zimě a marastu. Pokud začnete v květnu, trochu se namlsáte, budete se mít na co těšit a zima se vám bude snášet daleko lépe.

V nulté sezóně si také nekažte radost ze hry nějakou velkou vědou. Zatím nebudete příliš potřebovat ani sporttestr a laktátovou křivku, protože vám vaše výkonnostní parametry nejspíš ani nedovolí nějaké tepy dodržovat. Tak pomalu prostě jet nedokážete. Pokud ale dokážete jezdit pravidelně, bude se vaše výkonnost v téhle fázi zlepšovat doslova týden od týdne a tak by stejně křivka nebyla za měsíc tak docela platná. Jediné, do čeho byste měli investovat, zejména je li vám víc než čtyřicet let, je sportovní prohlídka se zátěžovým EKG. Leda že byste měli opravdu dobrou životní pojistku.

Teprve na konci své nulté sezóny budete mít k dispozici o sobě dostatek informací a budete se moci rozhodnout, jak vážně nebo nevážně to chcete dál brát. Pokud vážně, je teď čas na to si udělat laktátovou křivku, něco si o systematickém tréninku přečíst a nebo si rovnou objednat tréninkové vedení. A nebo si můžete dát druhou, tentokrát celou nultou sezónu a to rozhodnutí udělat za rok.

Pokles trénovanosti v čase

Existují teoretické matematické modely, které tvrdí, že denně ztratíte asi 2% trénovanosti (Trénovanost je spíš schopnost snášet tréninkovou zátěž a nerovná se nezbytně s výkonností, tedy podávat vysoký výkon). Z toho plyne, že po týdnu ztratíte necelých 14% trénovanosti, po měsíci 45% a po roce vám zbude pouhých 6% původní trénovanosti. Praxe ale ukazuje, že příroda přece jen tak krutá není. Pokud máte pocit, že autorovi ty procenta nějak nevycházejí, najděte si na wikipedii článek o složeném úročení, tam to všechno je. Až na to, že cyklista platí úroky ze svého lenošení nikoliv ročně, ale denně.

Sedm hříchů cyklistových

Sedm takzvaných smrtelných, správněji však kapitálních nebo též kardinálních hříchů vyznává katolická tradice od šestého století našeho letopočtu. Zdálo by se, že tak stará myšlenka už dávno ztratila svojí platnost a se sportem nemá nic společného, zejména v Čechách, nejateističtější zemi na světě. Jako vždy i tady zdání klame. Sedm hříchů v moderní podobě umí zničit mnohou slibnou sportovní kariéru.

Úvodem malé historické ohlédnutí. Učení o sedmi hlavních hříších vzniklo v době, kdy víra zastřešoval veškeré lidské činění a myšlení a zejména křesťanská věrouka byla absolutním high-tech oborem, zahrnujícím v sobě kompletní poznatky tehdejší západní civilizace. V  oblasti materiální bylo její poznání poplatné době, o to více však jako dědička řeckých a římských myslitelů excelovala ve věcech duchovních a duševních.  Snad všechny základní západní psychologické směry vycházejí právě z prací dávných křesťanských myslitelů. Sám fakt, že se zabýváme duševními problémy – problémy duše, je toho důkazem.

Sedm hříchů také nebylo původně zamýšleno jako sedm hříchů nejméně libých Bohu. V dnešní terminologii bychom nejspíš vůbec nepoužili slovo hřích, slovo, které se natolik zprofanovalo, až téměř označuje cosi pozitivního s příchutí zakázaného ovoce, odpíraného nám zlovolnou a nepřející “otcovskou” autoritou. Daleko lépe bychom dnes rozuměli, pokud bychom mluvili o zlozvycích a nebo ještě lépe o abusech či závislostech. Proto se v jiných jazycích tyto hříchy označují jako kapitální, tedy vycházející z hlavy (lépe ega) nebo kardinální (cardo je latinsky pant, tedy něco, okolo čeho se všechno točí). Zda nám naše hříchy přinesou peklo po smrti nevíme, s jistotou nám ale přinášejí peklo už zaživa.

Pýcha

Mluvit o pýše v dnešní společnosti, zaměňující a směšující pýchu se sebevědomím, považující jí za pozitivní vlastnost dokonce do té míry, že si je ochotna jí dát do loga vlajkového výrobku (Superbus znamená nadutý, pyšný) se zdá být donkichotskou aktivitou. Vždyť pýcha je je definována jako touha po vyšší atraktivitě a důležitosti než mají ostatní a o čem jiném sport je, než touha porazit soupeře, vyniknout nad nimi, porazit je. Myšlenkovou zkratkou bychom mohli usoudit, že pýcha je hlavní motivací sportu. Je li špatná pýcha, pak je špatností i sport a nebo naopak, je li  sport dobrý a správný, nemůže být špatná ani pýcha.

Toužíme li rozklíčovat tuhle hádanku, zaměříme se na rozdíl mezi pýchou a sebevědomím. Sebevědomí je vědomí sebe, své vlastní hodnoty, nezávislé na momentálních výsledcích či pořadí v nějakém žebříčku. Naopak pýcha pramení z hlubokého a neukojitelného pocitu vlastní nedostatečnosti. Je to démon, vyžadující neustálý přísun čerstvých hlav poražených a především pokořených soupeřů.

V zájmu svého dočasného nakrmení nás tento démon nutí vidět v ostatních soupeřích méněcenné neschopné jedince, které porážíme díky vlastní genialitě, výjimečnosti a nadřazenosti. A právě v tom spočívá jeho nebezpečí. Nikdo, ani ten nejlepší z nejlepších nemá vítězství zaručeno navždy a jednou se najde lepší, který ho z trůnu sesadí. A není větším peklem pro pyšného cyklistu, než že ho porážejí ti, kterými až dosud pohrdal v iluzi vlastní neotřesitelné nadřazenosti. Stejně tak těžce bude vnímat odchod ze scény do sportovního důchodu. Zmizí přísun čerstvé krve poražených a jeho začne pomalu rozežírat jed nejistoty vlastní hodnoty. Vždyť i lidová moudrost praví, že pýcha předchází pád

Protikladem a lékem na pýchu je pokora – slovo, které se naopak dnes nenosí, neboť je zmatečně směšováno s ponížením. Pokora znamená respekt k soupeřům, k faktu, že vítězství v závodě z nás nedělá lepšího člověka, stejně jako prohra horšího, respekt k tomu, že i ostatní mají stejné právo a možnost uspět a určitě se to budou snažit uplatnit. Respekt a vědomí faktu, že sebevětší vítězství a sláva má život a význam jepice.

Pýcha (latinsky superbia)

Pýcha je definována jako touha po vyšší atraktivitě a důležitosti než mají ostatní. Slovo pýcha se dá také vyjádřit jako: nadutost, domýšlivost, vyvýšenost, přehnaná sebeúcta, nerozumná nadřazenost kvůli kráse, bohatství, postavení ve společnosti nebo nadání. Pýcha se projevuje nadřazeným chováním. Jedná se o chorobný stav srdce. Opakem pýchy je pokora.

Lakomství

Hřích lakomství spočívá v neochotě dělit se s bližními nebo potřebnými. Snad nejlépe jí charakterizuje zlidovělý citát a scéna z Mrazíka “Nedám, dědku, sama mám málo!”. Zdálo by se, že málokterý hřích má tam málo co společného s cyklistikou.

Jenže lakomství se vůbec nemusí týkat věcí hmotných či peněz. Lakomství sportovců a cyklistů především se projevuje v neochotě sdílet čas a energii, fyzickou i psychickou, s našimi blízkými a nejbližšími. Důvody jsou (pro cyklistu) jasné a pochopitelné – kolo je sport náročný, vyžadující mnoho času a kvanta energie všeho druhu. Navíc jsou tu endorfiny vyvolávající závislost a k tomu vidina potenciálních úspěchů, které přece přináší jen a pouze dřina, odříkání a úplné odevzdání se věci. Nelze přece jinak než si uškudlit každou volnou minutu, čas je drahý a je ho málo.

Jenže právě tohle je pochopitelné jen pro člověka cyklistice naprosto propadlého, jeho okolí to chápat nemusí a většinou tedy ani nechápe. Co s chlapem (ženám se něco takového toleruje málokdy, protože kolo je kolo, ale teplá večeře má přednost), který po práci uteče rovnou na kolo, pak se nají a upadne do bezvědomí? A když na kole není, tak o něm přemýšlí, čte si o něm a nebo diskutuje v kroužku stejných závisláků?

Přitom stačí tak málo – jen si uvědomit, že energie, kterou věnujeme svému okolí se nm mnohonásobně vrátí. Poskytneme li trochu vědomé a upřímně míněné pozornosti partnerovi a dětem, ocení to a budou na naše cyklistické šílenství shlížet laskavějším okem, budou mu klást menší odpor a možná dokonce i sami nabídnou pomoc a tím i úsporu času. A i kdyby vůbec nic z toho, regenerace v klidné a přívětivé atmosféře domova je vždycky lepší než setrvalý pobyt pod hádavým vulkánem hrozícím kdykoliv vybuchnout.

Lakomství (latinsky avaritia)

Lakomství, též lakota, se vyznačuje neochotou se dělit s bližními nebo potřebnými.

Závist

Závistí hřeší ten, kdo vášnivě touží majetku, vlastnostech či úspěších jiného člověka. Zatím co lakomství ve sportu je vcelku nenápadné a skryté, závisti je mezi sportovci dostatek. Důvod je prostý – sport zaměřený na výsledky je na rozdíl od reálného života hra s nulovým součtem. Vyhrát může jen jeden, ostatní prohrávají. Pokud je naší jedinou motivací vítěství, prohra nás snadno naplní pocitem křivdy a od té je už jen krůček k závisti. Závist pak plodí především pomluvy, otravující vzduch v komunitě a otrávený vzduch ještě nikoho neposílil. Závidící sportovec se užírá a hořkne, duševní jed mu bere radost ze sportu a života fyziologické reakce tímto vyvolané přímo snižují kvalitu tréninku i regenerace.

Přemlouvat sportovce, který právě o fousek prohrál rozhodující závod je bezpochyby až příliš velké sousto. Tady bude daleko víc fungovat prevence – sport nemusí fungovat jako hra s uzavřeným součtem, pokud si najdeme i jiné motivace. Může to být komunita lidí, ve které se cítíme dobře, radost z pohybu, více či méně adrenalinové zážitky, pocit zdraví a síly a nebo ta slastná únava po zdárně dokončeném závodě. To všechno jsou benefity, které nejsou nijak závislé na pořadí v cíli a pocítit je může každý. Mnohdy si stačí připustit, že nejsme tak zarputile orientovaní na výkon, jak bychom rádi před okolím předstírali a že vítězství není jediná přijatelná omluva pro tu nesmírnou investici času a úsilí, kterou kolu dáváme.

Závist (latinsky invidia)

Závist vzniká tehdy, kdy určitá osoba vášnivě touží po majetku (nebo vlastnostech) druhé osoby. Závist může vyústit v poškozování druhé osoby, ke krádeži, nebo k sabotáži.

Hněv

Hněv se projevuje nekontrolovatelnými pocity zlosti a nepřátelství proti jiné osobě.. I tento hřích jako by k cyklistice téměř nepatřil, přece jen zběsilé výlevy vzteku v závodě a nebo po něm vidíme naštěstí opravdu zřídka. Úplně se mu ale ani v cyklistice nevyhneme. Stačí se podívat do některých diskusí například na internetu.

Hněv vychází především z pocitu ohrožení, a to v dnešní době nikoliv fyzické, ale duševní integrity. Nic tak hrdého cyklistu nedokáže narušit, jako když mu více či méně zaobaleně vmete do očí, že je hlupák, nýmand a čokl (z čeho to hanlivé označení pro špatného cyklistu vzniklou autor netuší). To by ještě tak nevadilo, protože jediným následek takového hřešení je ztráta času, neboť jak známo hádku s trollem na internetu lze vyhrát jen tak, že jí opustíme a rychle na ní zapomeneme.

Horší je, když jako narušení integrity vnímáme a hněvivě reagujeme na nárok, který se netýká přímo naší osoby, ale je v rozporu s naší představu o nejlepším přístupu k tréninku, závodní taktice, materiálním vybavení a podobně. Takový hněv totiž staví bariéru okolo naší hlavy a může se stát, že nás myšlenky i jejich autor sám rozčiluje především proto, že sami podvědomě cítíme, že opravdu děláme chybu.

Obranou proti hněvu tohoto druhu je především otevřená mysl. Vždyť přece zvážením nových iritujících myšlenek cti netratíme a třeba právě to, co považujeme za svou nejsilnější stránku je naší největší slabinou a právě jsme dostali šanci to pochopit a změnit.

Hněv (latinsky ira)

Hněv se projevuje nekontrolovatelnými pocity zlosti a nenávisti vůči jiné osobě.

Smilstvo

Princip smilstva coby hříchu spočívá v přemrštěné touze po sexuálním uspokojení. V té nejklasičtější podobě vyvolává v dnešní době volných mravů spíše úsměv, i když rozvrátilo nejen mnoho manželství, ale ukončilo jistě i nemálo nadějných (i beznadějných) cyklistických kariér. Vcelku jsou ovšem cyklisté sportovci spíše cudnými, neboť dlouhé hodiny v sedle vysají energii a testosteron i z těch jinak velmi bujných, jak by jistě potvrdilo mnoho nespokojených cyklistických manželek a milenek. Je dokonce možné, že pohoda a výkonnost mnohých zarytých milovníků dvou kol bez řetězu je ohrožována smilstvem spíš pasivně, ze stran jejich partnerů, rozhodnutých využít čas  čekání na návrat druha či družky ze švihu k pohybu poněkud jiného druhu.

A ještě jeden druh smilstva můžeme mezi sportovci nalézt – narcismus. Jistá část sportovců se totiž zamiluje do sebe. Ad absurdum můžeme tenhle zvláštní stav mysli nalézt v kulturistice, ale i mezi cyklisty se najde nemálo jedinců, zamilovaně hledících na hru svalů pod hladce oholenou kůží vlastních stehen, dlouze řešících aktuální trendy ve tvaru ochranných brýlí či jezdících bez přilby jen proto, aby vynikla nagelovaná kštice. Zapomínají přitom, že cílem sportu je výkon a tělesný vzhled je jen vedlejší efekt.

Zachránit nás v případě smilstva může nejlépe střídmost, ať již v hřešení či tréninku a v krajním případě možná ještě studená sprcha.

Smilstvo (latinsky luxuries)

Smilstvo označuje jakoukoliv přemrštěnou touhu po sexuálním uspokojení.

Obžerství

Obžerství nebo též nestřídmost také může nabývat několika podob, z nichž ani jedna cyklistické výkonnosti neprospívá. V první řadě je to určitě nestřídmost v jídle, která dala tomuto hříchu jméno. Že přejídání cyklistovi neprospívá a kila navíc dokážou zničit sebe usilovnější trénink není myslím třeba nijak zvlášť vysvětlovat. Nestřídmost se může projevit i nadměrným požíváním alkoholu. Jedno po švihu rozhodně hříchem není, pokud se ale začne množit a švihy se zkracují, může nastat okamžik, za kterým už člověk ligu nejezdí, leč pije.

Nejzákeřnější ovšem bývají lvi v rouše beránčím, hříchy převlečené za ctnosti. Čs od času se stává, že původně bohulibý záměr najezdit co nejvíce kilometrů se stane jediným cílem. Sportovec začne polykat kilometry místo knedlíků, nikoliv proto, aby co nejlépe závodil, ale prostě proto, aby jich měl co nejvíc. Trénink se stane posedlostí a co hůř – ještě ho za jeho “příkladnou píli” mnozí chválí. Málokomu přitom dojde, že se se nárůst kilometrů už dávno rozloučil s progresí výkonnosti a nechal jí daleko za sebou.

Lékem na obžerství může být pohled do zrcadla – v případě obžerství fyzického, ukazujícího nám nemilosrdně naše faldy a břicho, v případě nestřídmosti tréninkové to může být důvěryhodná osoba, která se nenechá opít řečmi o nezbytnosti vysokých tréninkových dávek a od plic nám vynadá. Měl by to být trenér (pohříchu nebývá) a tak to za něj nakonec musí vzít manželka.

Nestřídmost (latinsky gula)

Nestřídmost, též obžerství, se vztahuje k přílišnému požívání nápojů i potravin.

Lenost

Definice lenosti jako hříchu je širší, než když tohle slovo používáme v běžném jazyce. Označuje nedostatek víry – v sebe, ve svět, v budoucnost. Nedostatek snahy cokoliv zlepšit, nezájem uskutečnit svoje dobré úmysly. Snad bychom měli spíš používat termín malomyslnost.

Ve sportu a v cyklistice se lenost může projevovat buď na úrovni fyzické nebo duševní. To první si dovedeme představit velmi snadno – prostě se nám nechce trénovat, nedokážeme se donutit k sebemenšímu úsilí, s pocitem že to nevadí a že to stejně nemá cenu.

Duševní lenost je daleko zákeřnější. Spočívá v zarytém lpění na starých “dobrých” metodách (co bylo dobré pro Zátopka, Cihláře a Veselého platí i dneska), odmítání všech novot a nejlépe i jejich zvěstovatelů.

Nejlepším lékem a prevencí lenosti či malomyslnosti je zachování si otevřené mysli dítěte. S radostí a bez předsudků zkoumejte všechno nové a nebojte se experimentů. Vždyť právě ty zpestřují monotónní dřinu a mohou přinést mnoho dobrého. A pokud ne, odmítnout je můžete vždycky.

Lenost (latinsky acedia)

Lenost, též malomyslnost, duchovní znechucenost. Projevuje se jako absence víry v sebe, snahy cokoliv zlepšit i jako nezájem uskutečnit svoje dobré úmysly.

Pokud jste dočetli až sem, říkáte si nejspíš, jestli se autor nedal na stará kolena k podavačům Strážní věže a jestli tedy podle něj je každé pivo obžerství a každý zálibný pohled do zrcadla či na záď před vámi jedoucí cyklistky smilstvo. Není tomu tak. Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Hříchem či lépe abusem se ta která aktivita stává teprve ve chvíli, kdy vyvolává závislost. Příznakem závislosti je bažení, stav mysli, ve kterém nedokážeme své myšlenky ani na chvíli odklonit od předmětu bažení. Přitom získání tohoto předmětu nás dokáže uspokojit jen krátce a nebo vůbec. Taková činnost nám potom nepřináší radost a výkonnostní či duševní růst. Stává se tím pravým peklem, peklem na zemi.

P.S. Autor tohoto článku se kajícně doznává, že všemi výše uvedenými hříchy mnohokráte zhřešil a proto velmi dobře ví, o čem píše 🙂

Připravuje dětská cyklistika nové olympijské vítěze?

Dětská cyklistika prožívá obrovský boom. Každý jen trochu větší amatérský závod je provázen dětskými soutěžemi pro všechny věkové kategorie, od batolat na odrážedlech až po dorůstající naděje. Dětská kola, v cenách, za které by si ještě před čtvrt stoletím nekoupil svojí jednici ani otec živitel, se prodávají málem jako housky na krámě. Je nad slunce jasnější, že nás za pár let čeká exploze zlatých světových a olympijských medailí.

Tak jako je čtenáři thrillerů už dopředu ví, že začne li mu autor na začátku knihy popisovat idylickou scénu u vánočního stromečku, musí se za pár odstavců něco velmi a velmi pokazit, je asi i vám jasné, že tak jednoduché to nejspíš nebude.

Čím dříve, tím lépe?

Hudební pedagogové prý provedli před lety velmi zajímavou retrospektivní studii, ve které zkoumali historii mladých (to je ve vážné hudbě do třiceti) talentovaných hráčů vážné hudby, účastníků velkých světových interpretačních soutěží. Rozdělili si je do tří skupin. První byli tvrdě drilováni od raného dětství. Druzí sice hráli, ale jen vlažně a nepravidelně. Třetí skupina v dětství nehrála vůbec a začínala na hudebníky velice pozdě, mezi 12 – 15 rokem věku.

Vědce zajímalo, který přístup byl nakonec nejúspěšnější. Ovlivněni společenským ovzduším, které preferuje a adoruje píli a dřinu, bychom očekávali, že to bude skupina první, ta, která podobně jako mladý Mozart dřela každý den od čtyř let. Nikoliv. Všechny tři skupiny byly zastoupeny naprosto rovnocenně.

Pro úspěch na světovém poli se jako rozhodující ukázal pouze a jedině vrozený talent. Pro nositele takového talentu je zcela lhostejné, že ke svému oboru přišel se zpožděním několika let oproti svým vrstevníkům. To, co jiní pracně trénovali léta, zvládnou oni během několika měsíců.

Je také zajímavé, že opravdu talentovaní jedinci o svých výjimečných dispozicích už od časného dětství vědomě či podvědomě vědí a jsou tímto oborem neodvratně přitahováni. Vůbec tady nezáleží, zda je daný sport či umění v rodině a nebo o něm nikdo z jeho blízkých v životě nezaslechl ani slovo. Takové děti si jdou za svým, mnohdy dokonce i přes odpor rodičů.

Dědičnost tady svojí roli sice opravdu hraje, v žádném případě ovšem není stoprocentní. Všichni si jistě vzpomenou na nějaký příklad, kdy syn či dcera nikdy nedosáhli výkonnosti svého rodiče, navzdory veškerým výhodám vyplývajícím z “vrozeného insiderství”.

Další námitkou proti předčasnému nástupu do tvrdého tréninku jsou praktické zkušenosti z období minulého režimu. Režim v té době podporoval širokou síť dětských a mládežnických sportovních oddílů a sportovních škol, zastřešených takzvanými středisky vrcholového sportu, ve kterých byli shromažďováni ti nejvýkonnější, vzešlí z podhoubí malých oddílů.

Čertovo kopýtko spočívalo v tom, že stejně jako dnes byly i tehdy oddíly a sportovní školy ve velkých městech bohatší a měly tedy daleko větší prostor pro trénink než malé týmy z venkova. Výsledek se dostavil – ovšem úplně jiný, než systém očekával. Zatím co žákovské kategorie vyhrávaly spíše děti z bohatých oddílů, medaile z velkých světových soutěží seniorů vozili převážně závodníci, kteří vyrostli na chudé periferii a teprve na sklonku adolescence se dostali do středisek vrcholového sportu. Odpočinutí, nevyhořelí, na místa, která jim uvolnili jejich vyčerpaní městští kolegové, odcházející do předčasného sportovního důchodu.

Všechno má svůj čas

Vstupní chybou, vedoucí k tomu, že průměrně nebo lehce nadprůměrně talentované děti snáze ztrácíme než dovádíme ke kýženým vrcholům, je mylná představa o dítěti jako zmenšenině dospělého. To neplatí ani fyzicky, ani psychicky. Dítě a dospívající se velmi rychle mění a s lehkou nadsázkou můžeme říct, že co rok, to úplně jiný tvor.

Zjednodušeně můžeme říci, že až do začátku puberty je z pohledu fyzického dítě prakticky netrenovatelné, je pouze učitelné a deformovatelné. To znamená, že organizovaný fyzický trénink ho rozvíjí jen do míry jeho přirozených schopností. Chlapec pravidelně hrající fotbal bude fyzicky zdatnější a šikovnější než když bude trávit čas před počítačem, nebude ale zásadního (a později nedohnatelného) rozdílu mezi klukem hrajícím ve Spartě Praha a čutajícím na plácku na návsi ve vesnici za Krnovem.

Zátěž nad míru běžné přirozené aktivity už nevede k dalšímu rozvoji žádoucích výkonnostních parametrů, jen k únavě, a co hůř, deformaci – ať už fyzické ve smyslu nějaké ortopedické vady, funkční (svalové dysbalance) či psychické. Rozeznat, co je ještě přirozené a co již přes míru není pro nás dospělé, logicky, schematicky a plánovitě uvažující vůbec jednoduché. Rozdíl totiž není mnohdy ani tolik v celkovém objemu – zásobárna dětské fyzické energie je z našeho pohledu téměř nevyčerpatelná. Problémy dělá spíše monotónnost aktivity. Zatím co dospělý bude stejnou věc v tréninku opakovat pro jistotu nejméně desetkrát (aby toho náhodou nebylo málo) dítě mladšího školního věku je po několika opakováních unavené a chtělo by jít dělat něco jiného. Přinutíme li ho pokračovat, začne na všech úrovních řízení chybovat a dojde k vadné adaptaci. Bohužel právě cyklistika je v mnoha ohledech přímo synonymem nekonečného opakování jednoduchých pohybů.

Psychika je v tomto období velmi různorodá. Jsou děti, které jsou i v tomto období schopny vyplnit svému trenérovi či rodiči prakticky jakýkoliv, třeba sebenesmyslnější požadavek, jen aby byly “hodné” a chválené. Na druhé straně je mnoho takových, pro které je udržení pozornosti zejména na vysoce schematizované a abstraktní kombinace pohybů déle než několik minut nadlidský výkon. Ty první jsou trenéry milovány a preferovány, v těch druhých pak sport ztrácí nejvíc budoucích medailistů, jelikož vítězové nikdy nejsou ti hodní, poslušní a disciplinovaní.

Všechno se změní v pubertě. Následkem hormonální exploze se téměř přes noc změní děcko v puberťáka, našlapaného přirozeným dopingem k prasknutí. O sportovci v období dospívání lze říci, že trénovatelný až k obludné deformovanosti. Hormony jakoby dovolily téměř všechno. Ovšem pozor – kombinace překotného fyzického rozvoje a růstu v kombinaci s adaptací na tréninkovou zátěž vede k tomu, že hranice mezi efektivním a nadměrným tréninkem je velmi ostrá, s minimální nárazníkovou zónou. Na jedné straně je tedy nepochybně puberta a časná adolescence obdobím, ve kterém se kladou základy pozdější specializované fyzické výkonnosti a zejména vytrvalosti – to na vlastní kůži poznalo mnoho třicátníků začínajících s amatérskou cyklistikou. Na straně druhé je právě v tomto období největší šanci nadějného závodníka ztratit, ať už z důvodů fyzických či psychických.

Psychika dospívajících sportovců je kapitola sama pro sebe. Nával hormonů ze dne na den převrací vše hore nohami. Testem odolnosti v v tomto období prochází rodiče, učitelé, trenéři, etický a morální kodex i žebříček hodnot. Více než často se stává, že sportovec, dosud bez reptání plnící vůli svých rodičů a trenérů náhle objeví vlastní názor a vzbouří se. Pravděpodobnost je tím větší, čím více plní vůli cizí a méně vlastní. Na straně druhé může být sport a týmový kolektiv jediným zbývajícím komunikačním kanálem, který nám s obzvlášť mohutně pubertou cloumaným jedincem zůstane.

Sporty primární a sekundární

Z hlediska kompatibility s různými specifiky dětského věku , vlastnostmi a schopnostmi, které pro správné vykonávání a rozvoj potřebují i fyziologickými vlastnostmi, které rozvíjejí či omezují, ale i schopností fungovat jako přípravka pro sporty další, můžeme pohybové aktivity zhruba rozdělit na primární a sekundární. Primární jsou takové, které jsou vhodné a budou rozvíjet i děti mladšího školního případně těsně předškolního věku. Z velké části jsou to technicky jednodušší hry s míčem – přehazovaná, vybíjená a nejspíš i fotbal, který sice tak jednoduchý není, ale máme ho minimálně sociokulturně tak říkajíc v krvi. Pálkové hry jako tenis a nebo hokej už tak vhodné nejsou, technicky a koordinačně jsou mnohem náročnější, u tenisu, squashe a podobných přichází navíc do hry výrazná jednorukost, nutně vedoucí k poruchám držení těla i asymetrickým svalovým dysbalancím.

Z individuálních sportů je to především atletika, rozumně, nikoliv vrcholově pojatá gymnastika, či úpolové sporty jako judo nebo zápas. Jak běh, tak i rvačky jsou pro děti naprosto přirozenými aktivitami rozvíjejícími celé tělo. Složitější to už je například s plaváním nebo lyžováním, ať už sjezdovým nebo běžeckým. V mnoha fyziologických ohledech jsou sice jako primární sport vhodné, jejich technická náročnost a značná monotónnost tréninkové jednotky jejich vhodnost posouvá až do staršího školního věku, tedy zhruba nad deset let věku.

Sekundární sporty jsou potom ty, jejichž psychická či fyzická náročnost, komplexnost pohybových vzorců či naopak monotónnost není vhodná pro dětský věk a u kterých je velkou výhodou, dostanou li již sportovce “předpřipraveného” po fyzické, mentální i psychomotorické stránce. V individuálních sportech je to například šerm, střelba, karate, vytrvalostní běhy, triatlon a další.

V reálném životě je bohužel všechno jinak. V dnešní společnosti zvětšujících se sociálních rozdílů je o děti z rodin, které jsou schopné a ochotné děti ke sportu vést a finančně je podporovat, velká nouze. A protože každé takové dítě znamená pro ten který tým či sport nemalé peníze a mnohdy je i otázkou přežití, trenéři méně finančně perspektivních sportů odhodili staré zásady stranou a snaží se děti ulovit co nejdříve, než jim je jiné sporty vyfouknou. Klasickým příkladem budiž sportovní i klasické karate, dle názoru autora článku pro děti mladší dvanácti či třinácti let psychomotoricky naprosto nevhodné, se stalo typicky dětským sportem, plnícím školní tělocvičny šesti či sedmiletými dětmi.

A co cyklistika?

Především jak která. Dětské ježdění “okolo baráku” rozhodně ano. Složitější je to už s cyklistikou sportovní. Za sport velice vhodný pro děti mladšího i staršího školního věku je především BMX. Hravost a závodivost, důraz na obratnost a výbušnost a v neposlední řadě i pro ty nejméně koncentrované děti přijatelná délka závodu, z bikrosu dělá ideální vstupní bránu do světa cyklistiky – trváte li tedy na tom, že chcete mít z dítěte cyklistu rovnou, bez všeobecné průpravy z jiného sportu.

Vytrvalostní podoby cyklistiky jsou pak pro děti mladšího školního věku hrubě nevhodné a staršího školního věku vhodné jen velmi podmíněně. Aerobní vytrvalost jako fyziologická vlastnost přichází ve vývoji člověka jako poslední. Čistě bezlaktátový metabolismus se u dětí objevuje nesměle teprve okolo patnáctého roku věku a poctivou laktátovou křivku, při které skutečně dochází ke stabilizaci laktátu v podprahových hodnotách najdeme u mnohých mladých mužů teprve na konci juniorského věku, bez ohledu na to, kolik kilometrů ročně najedou.

K tomu můžeme připočítat nefyziologickou vynucenou a statickou polohu těla, bránící správnému rozvoji bráničního dýchání i hlubokého stabilizačního systému. Monotónnost a relativní technická jednoduchost nijak neprospívá ani rozvoji obratnosti, tím méně rychlosti a výbušnosti.

Chcete li tedy mít z potomka cyklistu, nechte ho nejprve dělat nějaký primární sport. Věci, které se naučí tam na kole nezíská a přitom se mu budou sakra hodit. A to, o co jsou bohatší jeho méně štastní soupeři, kteří hoblují kilometry už několik let, to dožene za pár měsíců. Ale hlavně – nenakládejte na  své dítě vlastní nenaplněné sny a ambice dospělého věku. Dejte mu šanci si vybrat a dělat to, k čemu ho srdce táhne. Uvidíte, že to bude dělat mnohem lépe a radostněji než sport, který mu vnutíte, protože se líbí vám, ve vašem věku, s vaší historií a zkušenostmi.

Přetrénování

Přetrénování je mytické stvoření. Kdekdo o něm mluví, každý se ho bojí, přitom ho nikdo údajně neviděl a jen málokdo věří, že se může týkat právě jeho.

Přetrénování není žádná jasně definovaná nemoc. Je to takzvaný syndrom, soubor příznaků, tu více tu méně vyznačených. U každého probíhá trochu jinak. Můžeme ho potkat i v jiných odvětvích lidské činnosti, kde je znám třeba jako syndrom vyhoření. Souhrnně nazýváme podobné stavy jako chronickou patologickou únavu, což hezky česky neznamená nic jiného než “dlouhodobá chorobná únava”. Což mnoho nevysvětlí.

Cyklistika přetrénované miluje

Cyklistika je jedním ze sportů, přitahujících jako magnet železné špony. Každého vášnivého vyznavače hned napadne, že to je proto, že to je tvrdý, či dokonce nejtvrdší sport na světě, jak se ti nejskalnější fanoušci zaklínají. To nepochybně také, ale v hobby a amatérském pelotonu, a ten nás zajímá nejvíc, jsou i další, mnohem zásadnější důvody.

Především cyklistika v hobby podání je sport ukrutných introvertů, milujících osamělé úniky do krajiny, kdy nemusí mluvit ani jinak interagovat s okolím, ale jen šlapat a šlapat a šlapat. Čím déle, tím lépe. Osamělý únik před realitou všedního dne se tu stává drogou, pro kterou jsou její uživatelé ochotni překousnout mnohé nepohodlí, které by družnějšího sportovce přimělo k zamyšlení, jestli toho náhodou není přespříliš.

Druhý důvod už asi bude hůře stravitelný – totiž cyklistika v základním vývojovém stupni (který bohatě stačí i na velmi úspěšné absolvování průměrné MTB padesátky nebo silničního maratonu) je z pohledu techniky a šikovnosti snad nejjednodušší a nejsnáze osvojitelný sport. Stačí být dostatečně pilný, pracovitý a zarputilý a věnovat kolu dostatek času a úsilí a výsledky se dostaví. Čím víc, tím lepší – alespoň ze začátku.

Bikeři tu namítnou že “sjezdy a singltreky…” – bezpochyby ano, ale tak to míněno není. Problém je v tom, že v techničtějších sportech funguje dovednost a technická vyspělost jako přirozená brzda, která vám nedovolí postoupit dál a zvyšovat dávky, protože vám to prostě nepůjde, dokud se to nenaučíte dobře. Díky své technické “nízkoprahovosti” se energie věnovaná tréninku hned z počátku rychle úročí, což adepta utvrdí v představě, že velká dřina je přesně ta správná cesta.

Jako brzda někdy působí i lokální sportovní poranění. Když se budete učit hrát tenis, golf nebo třeba šermovat a budete dostatečně svědomití, nejspíš si hned na začátku přivodíte tenisový loket, který je sice nepříjemný, ale na životě ani na sociálních vztazích vás nijak neohrožuje a rychlost jeho hojení bude přirozeně regulovat tréninkové dávky. Kdežto pokud budete mít na kole správně nastavený posez, nejspíš vás podobné obtíže minou. U dražších sportů může jako omezovač přetrénování a přetížení fungovat právě cena – nezdá se, ale například jízdou na koni se dá bez problému projezdit slušný bicykl rok co rok a to toho koně vůbec nemusíte vlastnit – což funguje jako velmi pojistka proti přetížení a přesycení.

Co ovšem působí asi největší škody je všeobecně rozšířený mýtus o nezbytnosti obrovských  co největších tréninkových objemů a univerzální platnosti tohoto pravidla. Cyklisté tu dělají klasickou logickou chybu, když zaměňují příčinu za následek a statistickou korelaci za kauzalitu.

Obecná představa je taková, že nejlepší profesionálové jsou tak dobří proto, že mají najeto mnoho kilometrů, přičemž představa zvesela ignoruje fakt, že všude okolo se pohybují závodníci, kteří ač mají najeto skoro jako profesionálové, výsledky tomu příliš neodpovídají. Pravidlo tady platí poněkud jinak  ti nejlepší jsou nejlepší proto, že dokážou snést takové dávky (mnohdy je odjezdit prostě musí, protože polovina z nich jsou závody a za ty jsou placeni), aniž by tím utrpěla jejich výkonnost a zdraví. Takovou kvalitu metabolismu má možná ani ne jediné procento z celé populace a i to se k podobné toleranci stresu propracovává mnohé roky, od raného mládí.

Když k tomu přidáme ještě fakt, že střední společenská třída, kterou dnes cyklistika oslovuje nejvíce, z nějakého důvodu adoruje dřinu jako nejvyšší společenské dobro a blaho, aniž by rozlišovala, jestli tato dřina má nějaký hlubší význam, efekt a dopad a nebo se jedná o čistě sebestředné a narcistické pálení kalorií, je na smrtící koktejl zaděláno více než dobře.

Přetrénování v několika krocích

Prvním krok k přetrénování bychom mohli pojmenovat nadtrénink. Ne proto, že by to byla vyšší forma tréninku. Je to stav či situace, při které tréninková dávka a úsilí už přestává odpovídat zisku výkonnosti. Řečeno ekonomickou hantýrkou náklady se začínají nebezpečně přibližovat výnosům.

Cyklista samozřejmě nezačne uvažovat, jestli náhodou netrénuje moc a nebo špatně. Naprosto přirozeně a selskorozumně usoudí, že trénuje málo a že co nejde silou, musí jít větší silou. A přidá. Organismus, který už tak mele z rezerv začne potichu stávkovat a místo zlepšování následuje další stagnace nebo dokonce propad výkonnosti. Spirála se začíná roztáčet.

Příznaky nebývají u každého stejné a stejně vyjádřené a jejich seznam si můžete přečist pod článkem

Podle osobní zkušenosti autora, který si tuto atrakci samozřejmě nemohl nechat ujít, začínají první příznaky většinou plíživě, na úrovni psychiky. Objevuje, nebo spíš zesiluje se bohužel jinak celkem obvyklá závodnická nevrlost a podrážděnost, které si ale daleko spíš než vy všimmne vaše nejbližší okolí. Postupně se přidává nejprve nechuť závodit, nebo alespoň nechuť překonávat diskomfort, který je se závoděním přímo spjatý – balení a cestování na závody, údržba kol a podobně. Postižený začne špekulovat, na které závody ještě je ochotný jet a na které už ne a proč. Tady nepojede, protože je tam špatná silnice, tohle je daleko, tohle by jel, ale nepojede, protože bude pršet a tak podobně.

Zatím je pořád ještě schopný a ochotný trénovat i když na tréninku většinu času přemýšlí, kudy je to nejblíž domů a kdy už tam bude. Pokud se zrovna pokazí počasí, nejprve ho to uklidní, protože do toho přece nepojede, ale záhy ho začne pronásledovat pocit viny a nesplněné povinnosti – protože už dávno kolo nebere jako zábavu, ale jako  povinnost, i když doboha vůbec nedokáže říct proč a ke komu.

Trápení může se nenápadně až do chvíle, kdy ho milosrdně ukončí konec sezóny, nebo se objeví nějaká viróza, po které dotyčný zjistí, že ho právě opustily nohy. Tepovky má sice krásně nízké, ale na 25 km/hod na silnici, rovině a v bezvětří skleněný strop.

Obtížná diagnostika…

Na rozdíl od představy běžného smrtelníka, že se přece přetrénování musí poznat “z krve” není diagnostika přetrénování vůbec nic jednoduchého. Tedy, pokud k ní nezávislý trenér či lékař přijde už k hotové a vyslechne si příznaky, je to většinou vcelku jasné. Horší to je pro závodníka či jeho osobního trenéra. Příznaky narůstají tak pomalu, že si jich většinou ani jeden z nich nevšímá a nebo je bagatelizuje. O to méně se jim chce věřit, že opravdu o přetrénování jde, protože to rozvrací veškeré jejich naděje pro tuto sezónu. Přitom se jedná opravdu jen o naděje, skutečné výkony podávat nelze. Jenže naděje jak známo umírají poslední (přesněji řečeno předposlední).

Laboratoř v této situaci vykazuje naprosto normální hodnoty, teprve v případě opravdu hodně těžkého přetrénování se něco objeví. Bohužel mnohdy tomu bývá naopak a lehce abnormální hodnoty mívají sportovci v té nejvyšší formě – což není nic divného, protože vrcholnou formu od přetrénování někdy dělí opravdu jen pár najetých kilometrů navíc.

Pravdu občas odhalí zátěžové vyšetření, které natvrdo ukáže žalostné výsledky ve výkonnostních parametrech. Klidová tepová frekvence není příliš spolehlivá, i tady se někdy velmi těžko rozliší vrcholná forma od přetrénování. Více by mohla pomoci variabilita tepové frekvence, ovšem přístroje pro jejich kvalitní měření nejsou běžné ani ve sportovně medicínských laboratořích. Stále tedy dominuje diagnostika přetrénování coby syndromu, stavu s výskytem více charakteristických příznaků současně.

…ještě složitější léčba

Ještě komplikovanější než přetrénování odhalit je přesvědčit závodníka, že opravdu přetrénovaný je – alespoň v počátečních fázích, kdy se mu zdá, že je maximálně trochu víc unavený. Samotná léčba potom v první řadě zahrnuje výrazné snížení tréninkových dávek. Snížení, ne úplné vysazení – to by se mohlo projevit velmi nepříznivě. Každý pravidelný sportovec je na své dávce tréninkového stresu minimálně psychicky a velmi často i fyzicky závislý a prudké vysazení by právě v této fázi sebou přineslo abstinenční příznaky podobné těm u narkomanů.

Vhodné je na tu dobu aspoň částečně změnit sport a věnovat se i jiné aktivitě, protože odpočinout si potřebuje nejen tělo, ale především hlava. Těžké formy přetrénování, provázené výraznými fyzickými či psychickými projevy, popřípadě nějakou přidruženou infekcí či sportovním úrazem (výjimečné nejsou v této fázi únavové zlomeniny nebo chronická poranění úponů) patří už do rukou specialistů j příslušném lékařském oboru.


Nejlepší prevencí přetrénování je u amatérských a hobby jezdců zachování si zdravého rozumu a odstupu. Je dobré si občas připomínat, že na kole jezdíme pro svojí vlastní radost a že ta by ani z tréninku nikdy neměla vymizet. Že radost z medaile je sice příjemná, ale značně prchavá a za permanentní sebetrýznění opravdu nestojí. A pokud byste tento vnitřní kompas někdy na chvíli ztratili z očí, poslechněte manželku, ta ví stejně vždycky všechno nejlíp :-).

Výkonnostní příznaky přetrénování

  • odkrytí nedostatku v trénovanosti („praská nejslabší článek řetězu“)
  • poruchy v rytmicitě pohybů („šláp-šláp-šláp-svěsit-šlápšláp-šláp-svěsit)
  • strach ze závodů i tréninku
  • vyhledávání náhradních aktivit

Neuropsychické příznaky přetrénování

  • nápadné změny nálad a reakcí – apatie, agresivita, lítostivost, euforie, deprese – a jejich neadekvátní změny
  • změny v sexuálním chování (většinou pokles zájmu, méně často nárůst)
  • změny charakteru osobnosti
  • poruchy vnímání zevního prostředí (teplo, hluk)
  • pocit vnitřního napětí a neklidu

Tělesné příznaky přetrénování

  • nechutenství nebo zvýšený apetit
  • vybíravost v jídle až odpor k některým jídlům
  • poruchy spánku (spavost i nespavost)
  • zažívací poruchy (zácpa, průjem, zvracení, nadýmání)
  • pocit žízně
  • klidové a zejména noční pocení
  • zvýšená nemocnost (opakované virózy)
  • poruchy menstruace (převážně u žen 🙂

Preventivní prohlídky

Že se s autem pravidelně chodí na garanční prohlídky přijali asi se skřípěním zubů a průvanem v peněžence všichni motorizovaní za samozřejmost. Že by na preventivní sportovní prohlídku měli chodit alespoň občas všichni, kdo pravidelně sportují už tak samozřejmé není. Přitom nám to v krajním případě může zachránit život úplně stejně. Když pomineme, že pořád ještě platí vyhláška, která nám to pro organizovaný sport přikazuje.

V první řadě je nutné si připomenout – změření laktátové křivky, byť u nás velmi často lékařem a to sportovním, není preventivní sportovně lékařskou prohlídkou a naopak. Zatím co vyšetření laktátové křivky má především určit vaší laktátovou křivku, stanovit základní parametry pro řízení tréninku a alespoň zhruba posoudit vaší výkonnost a adaptaci na vytrvalostní zátěž, specializované vyšetření sportovním lékařem má za cíl zhodnotit vaší zdravotní připravenost a způsobilost. Jednoduše – laktátová křivka ukazuje, jak jste na tom dobře, lékařské vyšetření zase co je na vás špatně.

Co by měla prohlídka všechno obsahovat? V první řadě je to důkladná anamnéza – vaše osobní a rodinná zdravotní historie. Ideální je dotazník, který vyplníte v klidu  ještě před tím, než se vydáte do laboratoře. Jednak tím ušetříte nikterak laciný čas vyšetření, ale hlavně – většina z nás, včetně lékařů, je při osobním “výslechu” poněkud rozrušena a zdaleka si tak nemusí na všechny zásadní události vzpomenout. Dnes se používá standardizovaný, takzvaný Lausannský dotazník, který vaší minulost proskenuje na potenciálně rizikové faktory, jako jsou vrozené srdeční vady a kardiomyopatie, cukrovku, epilepsii či hormonální onemocnění.

Vybaveni vyplněným formulářem vkráčíte srdnatě do laboratoře. První. co vás čeká uvnitř je zevrubná prohlídka vaší tělesné schrány. Mohlo by se zdát, že vrcholový či výkonnostní sportovec musí přece být přímo antickým vzorem tělesného zdraví, něco jako Feidiúv Apollon moderní doby. Leč opak je pravdou. Specializace, tedy vysoká zátěž v jedné sportovní disciplíně téměř vždy znamená jednostranné přetížení jedněch a zanedbání jiných svalových skupin. Jste li celým srdcem i duší cyklisty, můžete se nejspíš těšit na výtku ohledně přetížení horních trapézů a vzpřimovačů krční páteře, ochabnutí a špatné využití hlubokého stabilizačního aparátu břicha a bederní páteře či zkrácené svaly a přetížené úpony zadní strany stehna. A jestli ne, pak si můžete gratulovat stejně, jako kdybyste vyhráli první ve sportce.

Výstupem z této části vyšetření bude nejspíše doporučení pro vás a vašeho rehabilitačního lékaře či fyzioterapeuta, jak příslušné slabiny korigovat. Kromě toho budete změřeni, zváženi a oštípání kaliperem, to vše za účelem nastavení základních parametrů dalšího vyšetřování, ale i základní kulinární rozvahy, totiž jestli jste v danou chvíli disponováni k vítězství či spíše k tepelné úpravě grilováním.

Druhou částí sportovně lékařské prohlídky je funkční vyšetření. Budete uloženi na lehátko za účelem natočení EKG a následně posazeni, abyste nádechem a výdechem do přístroje demonstrovali svou vitální plicní kapacitu a výdechovou rychlost. Klidové EKG by mělo odhalit ty nejhrubší poruchy srdečního rytmu, spirometrie zase případné bronchiální astma a ukáže s jakou ventilační kapacitou může váš organismus při zátěži počítat.

Vyvrcholením celé prohlídky je funkční spiroergometrické vyšetření. Čeká vás, podobně jako při stanovení laktátové křivky, stacionární bicykl, ovšem s pozměněným protokolem zatěžování  a několika vylepšeními. Především dostanete, podobně jako veslaři na galéře, roubíky do úst – přesněji náústek či masku analyzátoru plynů. Budete také olepeni svody EKG.

Průběh testu spiroergometrie vypadá trochu jinak, než jak ho důvěrně znáte z “laktátů”. U laktátové křivky jde především o to, abyste předvedli, zda a na kterém stupni zátěže ještě dokážete ustanovit rovnovážný stav mezi příkonem kyslíku a podávaným výkonem. Proto jsou jednotlivé stupně zátěže poměrně dlouhé – předpokládá se, že koncentrace laktátu mezi svalem a oběhem se ustanoví někde okolo 3 minut. Naproti tomu nemá příliš smysl vás trápit nad anaerobním prahem, protože tam už k rovnovážnému stavu nedochází a koncentrace krevního laktátu roste s časem i při stejné úrovni zátěže a stačí tedy jen jeden odběr pro stanovení sklonu poslední části křivky.

Spiroergometrický zátěžový test má za úkol především prověřit zdatnost vašich plic a oběhové soustavy v maximální zátěži. Je tedy na jednu stranu kratší (něco přes deset minut oproti dvaceti až třiceti minutám u laktátové křivky), zátěž ale stoupá daleko strměji, v minutových intervalech a nebo kontinuálně, podle toho, co ten který ergometr umí. V průběhu celé zátěže se natáčí EKG, díky čemuž se mohou odhalit některé arytmie, které se v klidu neprojeví. Dále se měří koncentrace vdechovaného a vydechovaného kyslíku a kysličníku uhličitého (proto ta protivná maska). Z těch se potom určuje jak spirometrický anaerobní práh, tak maximální hodnoty ventilace. Laktát se odebírá jen ve vrcholu zátěže a s několikaminutovým odstupem po dokončení testu a ilustruje tak spíš vaše středotraťařské než vytrvalecké schopnosti.

Zatím co základními objektivními hodnotami z laktátové křivky jsou hodnoty tepové frekvence a výkonu na anaerobním a aerobním prahu, ukazující na výkonnost vytrvaleckou a tempařskou cílem spiroergometrického vyšetření je kromě posouzení práce srdce při maximální zátěži ověřit vaší maximální spotřebu kyslíku, která ilustruje spíše maximální krátkodobý výkon.

Budete li porovnávat hodnoty na prahu při spirometrickém a lakátovém testu, je dobré vědět, že tak činíte zbytečně, protože srovnáváte nesrovnatelné. Hodnota spirometrického anaerobního prahu se nijak nekryje s prahem laktátovým, už jen proto ne, že každý z nich signalizuje poněkud jiný biochemický děj. Podrobné vysvětlení by vydalo na samostatný článek, pro běžného smrtelníka stačí vědět pouze to, že zatím co tepově se bude jeho spirometrický práh nacházet někde mezi jeho laktátovým aerobním a anaerobním prahem, výkon ve wattech bude nejspíš citelně vyšší než ten, kterého dosáhl při laktátové křivce.

Závěr vyšetření by měl patřit zevrubnému souhrnu a vysvětlení všech zjištěných skutečností a hodnot, v ideálním případě v podobě slova mluveného i psaného a v případě, že se najde nějaká nesrovnalost či patologie byste měli obdržet doporučení buď pro fyzioterapeuta nebo odborného lékaře. Takovou důkladnou prohlídku rozhodně nemusíte absolvovat pravidelně každý rok či dokonce půlrok. Optimální frekvence pro běžného cyklistu, sportujícího pro radost a potěšení je někde mezi dvěma až čtyřmi roky, první by ovšem projít ve chvíli, kdy se rozhodne, že to s kolem pro následující roky myslí opravdu vážně a že mu nestačí jezdit jen s rodinkou na kávu a dortík, ale že chce i trénovat a závodit.

Některé zkratky ze spirometrického vyšetření

VT (IVT) maximální klidový dechový objem (litrů)

FEV1 usilovný výdech za vteřinu (litrů)

VO2max maximální spotřeba kyslíku (litrů/min nebo ml/kg/min)

SFmax (HRmax, TF max) maximální tepová frekvence

O2/tep množství kyslíku na 1 tep (ml/tep)

VE (l/min) rychlost ventilace

Nové testovací a vyšetřovací metody

V článku pro magazín Velo najdete unikátní souhrn všech laboratorních testovacích metod vhodných pro cyklistiku a ostatní vytrvalostní sporty, navíc s vysvětlením fyziologických souvislostí.

Malá odbočka do fyziologie

Cesta kyslíku začíná v dýchacích cestách a plicích. O tom, kolik vzduchu a za jakou cenu dokáže cyklista v plicích vyměnit a za jakou cenu rozhoduje průchodnost dýchacích cest a především práce bránice a pomocných dechových svalů. (první kritické místo). Kyslík se v plicích váže na červené krvinky (druhé kritické místo), tvořící zhruba polovinu objemu krve a spolu s nimi transportován k pracujícímu svalu. Práci pumpy tady vykonává srdce (třetí kritické místo). Ve svalech je krevní proud distribuován sítí krevních kapilár neboli vlásečnic do bezprostřední blízkosti pracujících svalových buněk. Tato síť má vlastní schopnost regulovat svůj průřez a tím i průtok a tlak krve (čtvrté kritické místo).Konečná přeměna kyslíku a uhlovodíků na energii se odehrává v buňce a závisí na kvalitě a množství jejích mitochondriálního a enzymatického aparátu. (páté kritické místo).

Jak sami vidíte, cesta kyslíku k jeho přeměnně na kýžený výkon je zapeklitá a vede skrze mnohá protivenství. Každý z popsaných kritických bodů může být úzkým hrdlem a protože řetěz je jen tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek, mohou být ostatní silné jak chtějí.

Laktát a tepová frekvence

Na tom, jak funguje tato kyslíková kaskáda se samozřejmě tisíce a miliony let nic nezměnilo. Rozdíl je v možnostech, které jsme až do nedávna měli pro její průzkum. K běžným způsobům, jak dnes ji dnes můžeme sledovat patří především měření tepové frekvence pomocí EKG svodů (tedy i běžné sporttestry), měření objemu ventilovaného vzduchu a koncentrace kyslíku v něm (spiroergometrie) a měření koncentrace laktátu. Všechny mohou fungovat jak v laboratorní tak i v mobilní podobě, i když pro praktické řízení tréninku se hodí jen ten první, měření frekvence srdečního tepu.

Kromě toho se v kontrole tréninku snaží v posledních deseti či patnácti letech více či méně prosadit i přímé měření výkonu. Jeho slabinou je, kromě technických komplikací plynoucí z nezbytnosti umístit co možná nejmenší a nejlehčí a přitom dostatečně odolný a trvanlivý elektronický díl do silově nejnamáhanějších částí kola, především fakt, že výstupem je fyzikální veličina, nic nevypovídající o fyziologických dějích a podmínkách, za kterých jí bylo dosaženo. S lehkou mírou nadsázky není tedy wattmetr nic jiného než drahý tachometr.

Nejrozšířenější a nejdostupnější metodou, kterou si můžeme vytvořit základní představu, co se v našem těle při zátěži děje, je bezesporu vyšetření laktátové křivky a od ní se odvíjející sledování srdečního pulzu. V průběhu většinou laboratorního testu projde cyklista postupně celý rozsah svých výkonů a při tom mu je v pravidelných intervalech odebírán vzorek krve pro stanovení krevního laktátu. Koncentrace krevního laktátu je tím vyšší, s čím vyšším kyslíkovým dluhem v tu chvíli tělo pracuje. Čím méně kyslíku svaly dostanou, tím vyšší koncentrace laktátu. Z hodnot laktátu se vytvoří laktátová křivka, na ní se stanoví dva základní body – aerobní a anaerobní práh. Prahy dělí křivku na tři pásma: aerobní část, kde je kyslíku dost, smíšenou, ve které je kyslíku tak tak a anaerobní, ve které je kyslíku nedostatek.. Těmto prahům a pásmům odpovídají určité hodnoty a rozsahy tepové frekvence a podle nich se řídí a plánuje trénink.

Potíž je v tom, že tepová frekvence a laktát zobrazují sumárně dýchací řetězec od prvního až po třetí kritické místo, aniž by dokázaly rozlišit jejich vliv na celkový výsledek. Čtvrté kritické místo, kapiláru, ponechají bez povšimnutí a pátého, tedy děje uvnitř buňky, se dotknou jen letmo a opět ho nejsou schopny nijak oddělit od prvních třech bodů kaskády.

Jednoduše řečeno – z tepové frekvence se dozvíme jen to, jestli máme kyslíku dost a nebo ne, aniž bychom věděli proč. A to ještě jen v případě, že máme správně stanovenou laktátovou křivku a prahy na ní.

Spirometrie a spiroergometrie

Spirometrie (měření dechových funkcí v klidu) a zátěžová spiroergometrie jsou sice metody minimálně stejně staré jako laktátová křivka, alespoň v našich zemích jsou ovšem rozšířené a používané daleko méně. Dílem je to vyššími nároky na technické vybavení laboratoře, kvalifikaci personálu (laktátovou křivku vám udělá i trenér, zátěžovou spiroergometrii pouze patřičně kvalifikovaný lékař) a dílem i tradice a zvyk. Přitom i ze zátěžové spiroergometrie získáte hodnoty tepové frekvence a výkonu na metabolických prazích, i když poněkud jinak položené.

Hlavním výstupem jsou ovšem dechové funkce – objemy a rychlosti výdechu a nádechu a velikost výměny dýchacích plynů (kyslíku a oxydu uhličitého) mezi krví a ventilovaným vzduchem. Spiroergometrie a spirometrie tedy dokážou zobrazit především první, případně druhé kritické místo – mechanickou výměnu vzduchu v plicích a přestup plynů do a z krve (pro přesnost – ke zobrazení druhého bodu bychom museli zároveň monitorovat ještě takzvanou acidobazickou rovnováhu, ale to už je opravdu mimo rozsah článku v magazínu, byť již témeř odborném). Do jisté míry, v podobě tzv. VO2max, tedy maximální spotřeby kyslíku, ukazují kvantitativně i na dění na pátém kritickém místě.

Zásadní je ovšem zobrazení kvality práce plicních svalů – stejně jako autor článku byste byli nejspíš překvapeni, kolik jinak slušně trénovaných sportovců je limitováno svou (ne)schopností správně a dostatečně dýchat. A to dokonce do té míry, že nedosahují ani 80 procent průměru svých vrstevníků. Na vině bývá většinou špatná či dokonce žádná funkce hlavního dechového svalu – bránice.

Měření srdečního výdeje

K čemu je vlastně  další přístroj na sledování srdce, když už máme měření TF pomocí EKG? Abychom pochopili význam takzvaného kontinuálního neinvazivní monitorování srdečního výdeje, musíme chtě něchtě udělat ještě jednu odbočku do fyziologie. Měřením srdeční fekvence totiž o práci srdce získáme jen malou část informace o jeho výkonnosti. Srdce není jednoduchá mechanická pumpa, pracující se stálým definovaným objemem. V ideálním případě funguje tak, že s rostoucí zátěží roste zároveň jak tepová frekvence, tak i objem jednoho stahu, takzvaný srdeční objem. U dobře trénovaných vytrvalců roste dokonce tepový objem rychleji než tepová frekvence.

U vytrvalostně netrénovaných, špatně trénovaných (a samozřejmě u nemocných) se ale může stát, že srdce v průběhu zvyšování zátěže srdce “zpanikaří” a místo toho, aby srdeční objem rostl s tepovou frekvencí, začne najednou klesat. A protože minutový srdeční objem a s ním i celková dodávka kyslíku pracujícím svalům se rovná srdeční frekvence krát tepový objem, je jasné, že ač nám tepovka utěšeně roste, přísun kyslíku ke svalu klesá. V případě standardního laktátového testu se dozvíme jen to, že došlo k nárůstu  tepové frekvence a laktátu, ale že za tím stojí právě špatná práce srdce, že máme slabé místo na třetím kritickém místě se už nemáme šanci dozvědět. Tohle dokážeme sledovat jen monitoringem srdečního výdeje.

Infračervená spektroskopická oxymetrie

Měření nasycení hemoglobinu kyslíkem pomocí odraženého je v principu metoda, která se v medicíně používá už několik desítek let. Dnes už jí možná používáte i vy – tak totiž pracuje i měření tepové frekvence pomocí světelné diody v aplikacích pro smartphony.

Převratné je tu použití takové délky světla, která dokáže proniknout až do hloubky pěti centimetrů a měřit díky tomu procento kyslíku a množství hemoglobinu (a tím i průtok) přímo v kapilárách pracujícího svalu.

Hodnoty SmO2 (saturace hemoglobinu ve svalu – množství kyslíku v krvi protékající svalem) a tHb (celkového hemoglobinu – celkové množství krve protékající svalem) nám konečně mohou osvětlit, co se děje s krví a kyslíkem od chvíle, kdy se z přívodných tepen rozběhne do kapilárního řečiště svalu. Za okolností ideálních pro vytrvalce sledujeme při stupňovitém testu v reakci na zátěž na SmO2 nejprve vzestup koncentrace kyslíku  – srdce a plíce zvýšily svojí aktivitu a do svalu ženou víc okysličené krve a vytváří tím určitou rezervu pro další zvýšení zátěže.

Při každém další zvýšení zatížení spotřeba kyslíku ve svalu vzroste a koncentrace naopak klesne, ale při stálé zátěži zůstane po celou dobu stejná. Tak tomu je stupeň po stupni až do chvíle, kdy spotřeba ve svalu překročí přívod kyslíku a koncentrace začne klesat i v průběhu stejné výkonové zátěže, sval se zakyselí a cyklista přestane být schopen dodržet požadovaný výkon. Celkové množství hemoglobinu ve svalu v případě dobré trénovanosti zůstává po celou dobu testu bez ohledu na zátěž relativně stálá a nebo dokonce nepatrně vzroste díky tomu, že se otevírají dosud nevyužívané kapiláry.

K tomu, abychom pochopili a docenili význam nových technologií v testování těla v zátěži a v řízení tréninku si musíme udělat malé opáčko fyziologie. Nebojte, nic dlouhého ani složitého, prostě budeme sledovat kyslík na jeho cestě tělem. Proč kyslík? Protože kyslík a schopnost ho získat, donést ke svalům a tam zpracovat a převést na fyzikální práci je alfou a omegou každého vytrvalostního sportu a cyklistiky v první řadě. Protože člověk, stejně jako všichni ostatní vyšší živočichové, dokáže vyrábět energii ke svému pohonu pouze a jen díky přeměně kyslíku a uhlovodíků na vodu a kysličník uhličitý, znamená více kyslíku vyšší produkovaný výkon. Práce na kyslíkový dluh je v cyklistice až druhořadá – vždy vyhrává ten, kdo jí při daném tempu nasadí nejpozději a nejméně. Ne nadarmo se v posledním desetiletí točí v cyklistice v oblasti boje proti dopingu všechno okolo EPO a krevních transfuzí. EPO znamená červené krvinky a červené krvinky znamenají kyslík.

Podle toho, jak nízké koncentrace kyslíku (SmO2) dokáže cyklista v testu dosáhnout (tedy kolik kyslíku dokážou jeho svalové buňky z krve vysát) můžeme nepřímo usuzovat na mohutnost jeho aerobního energetického aparátu a tím jeho schopnost produkovat dlouhodobý výkon (páté kritické místo). O tom, jak funguje kapilární síť ve svalu nás informuje celkové množství hemoglobinu (tHb) protékající svalem. U vytrvalostně netrénovaných, byť často jinak špičkových sportovců se totiž stává, že se při určité zátěži najednou kapilární síť začne uzavírat a přívod kyslíku se náhle zhorší. Ukazuje se také, že výrazný vliv na propustnost kapilárního systému může mít zvolená kadence šlapání a tím pádem svalové napětí, poznatek, který můžeme a hodláme v brzké době díky této technice do hloubky prozkoumat.

Úplně nejzajímavější na této metodě ale je, že přístroj, který takové měření umí je krabička velikosti menších hodinek, kompatibilní s ostatními zařízeními na platformě ANT+. Díky jednoduchému použití a snadné interpretaci výstupu, naprosto srovnatelnou s tepovou frekvencí, se nejspíš v blízké budoucnosti stane novým standardem nejen v testování, ale i v kombinaci s klasickým EKG pulsmetrem i v řízení tréninku.

Nepřímé měření celkové transportní kapacity krve

S posledním vyšetřením se nejspíš osobně nesetkáte, přesto je zajímavé si o něm něco málo říct. A to nejen proto, že dobře zobrazuje třetí kritické místo, tedy transportní kapacitu krve pro kyslík. Pokud se totiž ujme a rozšíří, může znamenat převrat v boji proti krevním dopingu a konec kontroverzních a stále ze všech stran napadaných biologických pasů.

Principem vyšetření je značkování hemoglobinu oxidem uhelnatým. Nebojte se, sportovce nikdo svítiplynem trávit nebude, koncentrace je zcela neškodná. Testovaný jedinec bude po dobu dvou minut dýchat vzduch obohacený nepatrným, přesně změřeným množstvím tohoto plynu. Poté, co se ve stejném procentu rovnoměrně rozptýlí po veškerém tělním hemoglobinu, přestane sportovec směs oxidu uhelnatého a vzduchu vdechovat a ze vzorku krve se mu změří procento hemoglobinu zasaženého oxidem uhelnatým (takzvaný karboxyhemoglobin). K výpočtu celkového distribučního prostoru pak stačí trojčlenka..

Zda to opravdu bude znamenat konec manipulace s krví a nebo jestli budeme jen svědky pestrého kaleidoskopu více či méně kuriozních vysvětlení, proč má ten či onen slavný šedesátikilový vrchař vazebnou kapacitu dostihového plnokrevníka v nejlepší formě ukáže teprve čas.

Ještě o přetrénování

Po článku o přetrénování přišlo na adresu Vela několik dotazů na toto téma a jeden z nich se stal základem pro drobný dodatek.

Zaujala mě odpověď trenéra ohledně přetrénování. Asi to občas postihne každého kdo má tolik času aby si takovou „zábavu“ mohl stihnout pořídit. Na co bych se chtěl zeptat co je pro mě trochu záhadou. Co se v organismu stane v období před a pak při přetrénování (a  jak poznat že to není jen běžná unava  ) a jak je možné dostat se z toho stavu v co nejkratším čase s co možná nejmenšími následky.

Na to, abychom dokázali pochopit, co doopravdy syndrom přetrénování je, musíme opustit hned dvě zdánlivě neotřesitelné jistoty našeho uvažování. Mechanistické pojetí světa, zrodivší se z ideí pánů Newtona či Descarta, které vnímá universum jako soustavu hmatatelných převodů a koleček a binární černobílé polární vidění, rozlišující pouze plusy a mínusy, mezi kterými zeje nepřekročitelná propast.
V těchto jasných a pravoúhlých souřadnicích je tělo mechanicko-chemický stroj, jehož dobré i špatné stavy jsou jasně definované, jednoznačně identifikovatelné a popsatelné, odhalitelné určitým speciálním vyšetřením. Přetrénování je potom absolutní protipól formy.
Nic není vzdálenější realitě. Naprostá většina chorob a neduhů včetně přetrénování není způsobena polámaným kolečkem. Je to celý systém postupně vzniklých narušení regulace či rovnováhy vnitřních pochodů, nedorozumění či chcete li softwarová chyba. Pokud nějaké fyzicky patrné poškození vznikne, je to následek, nikoliv příčina.
Přetrénování také není opak formy. Je to její rodný bratr, jednovaječné dvojče a nebo ještě lépe dvě tváře téhož. Je to doktor Jekyll a zároveň pan Hyde. Trénovanost, zejména ta vytrvalostní, není stav nadčlověčenství. Je to pravidelným zatěžováním vzniklá deformace regulací až na hranici poruchy. Ta hranice není ani nijak zvlášť ostrá. Cyklista ve vrcholné formě prakticky vždycky vykazuje mnohé známky patřící do definice syndromu přetrénování s jedním podstatným rozdílem – jeho výkonnost (zatím) není narušena.
Nejjednodušší odpovědí na otázku, jak poznat “běžnou” únavu od přetrénování je ta, že dokud to ještě je běžná únava, pořád to jede. Protože je to syndrom o velkém množství nespecifických příznaků, které jsou u každého jiné a objevují se celkem běžně jako standardní následek zátěže i v dobré formě. Ačkoliv si to mnoho sportovců a trenérů myslí, není a ani nemůže být znám žádný specifický medicínský laboratorní test, schopný odlišit únavu od přetrénování.
Prevence je proto hlavně otázkou rozhodnutí, zda se rozhodnu maximálně přiblížit hranicím svých možností a riskovat, že se dostanu na odvrácenou stranu hory a ujedu po jejím svahu a nebo se spokojím s poněkud horším výsledkem a budu se přitom pohybovat v relativně bezpečné vzdálenosti od šikmé plochy.
Jedinou možností terapie přetrénování je dostatečně dlouhý odpočinek. Deformaci regulací vyvolala zátěž. Aby se regulace mohla vrátit do původní podoby, potřebujeme co možná nejvíc odstranit deformující sílu, tedy zátěž, a ponechat systému čas, aby se postupně vrátil zpět. Bohužel tady neplatí pravidlo “co tě nezlomí, to tě posílí”. Naopak, jednou přetrénovaný systém je ještě dlouho náchylný spadnout zase zpátky a předčasný návrat k tréninku dokáže sportovce do přetrénování rychle vrátit i při daleko menších dávkách zatížení. Čím déle a usilovněji jsme na přetrénování pracovali a čim déle jsme se v něm “rochnili”, tím déle regenerace trvá. Zhusta to bývá i víc než jedna sezóna. O důvod víc mít trénink pod kontrolou a nehrát si na hrdiny.

Jde to i bez objemu?

V myslích snad  všech cyklistů je výkonnost v cyklistice neoddělitelně spjatá s najetými kilometry. Kdo nemá najeto, cítí se už dopředu poražen a mnohdy na závody ani nevyrazí. Je vysoký objem opravdu tou jedinou cestou k solidnímu výsledku a k radosti z cyklistiky a nebo to jde i jinak?


Vidí li čtenář na začátku článku podobně položenou řečnickou otázku, nebude jistě žádný spoiling odpovědět mu, že objem rozhodně jedinou cestou spokojeného hobíka není. V první řadě si musíme uvědomit, jak tento axiom nejisté pravdivosti vznikl.

Na vině bude nejspíš světová profesionální silniční cyklistika. Je mediálně nejviditelnější, slibuje svým účastníkům největší slávu i odměny a není pochyb o tom, že její špičkoví závodníci disponují zřejmě nejlepší obecnou vytrvalostní výkonností ze všech cyklistických disciplín. Zároveň víme, že se tato jejich vysoká výkonnost pojí s vysokým objemem najetých kilometrů.

Platí ovšem beze zbytku, že jsou tak dobří proto, že najeli tolik kilometrů? A že nejlepší tedy bude ten, který najel kilometrů nejvíce? Je vysoce pravděpodobné, že nikoliv. V první řadě je dobré si uvědomit, že valná většina, mnohdy více než třetina jejich ročního kilometrového objemu je tvořena závodními kilometry a že navzdory tomu vrcholu výkonnosti musí dosahovat poměrně brzy po začátku sezóny, v době, kdy mají najeto ještě relativně málo. Mnohem více než jak kilometry najet tedy musí řešit problém jak si dostatečnou výkonnost udržet únavě z objemu navzdory.

Proto můžeme oprávněně soudit, že kauzalita stojí obráceně – nejlepší nebude ten, který najel nejvíce, ale ten, který dokáže vítězit i když tolik závodí.

Tréninkové modely amatérských závodníků profesionály napodobují bez ohledu na mnohem nižší podíl závodních kilometrů a tím jej zejména mezi amatérskými závodníky mění tak trochu v parodickou štvanici. Jejím cílem není maximální výkonnost, ale maximální počet tréninkových kilometrů. Kdo je zvládne a poté ještě dokáže závodit, je vítěz.

Přitom tolerance tréninkových dávek je velmi individuální a vytrvalostní výkonnost neroste u nikoho lineárně, přímo úměrně natrénovaným hodinám a kilometrům. Jen jednotky procent populace mají přirozené dispozice, mnohdy podpořené tréninkem od útlého mládí, k tomu, aby profitovali z objemů větších než dvacet tisíc kilometrů ročně. Takoví se právem mohou pokládat za přirozené talenty.  Průměrný vzorek populace bude mít nepochybně užitek i z dávek daleko menších. První markantní zlepšení u naprostých začátečníků se projeví při dávce větší než 200 kilometrů týdně, což odpovídá zhruba pěti tisícům kilometrů v sezóně dobrého cyklistického počasí, tedy od března do října.

Když objem nahradí struktura

Celý dlouhý teoretický důvod by vám měl především ukázat, že objem není všechno a že můžete směle konkurovat a umísťovat se i v případě, že vám nedostatek času či tělesných dispozic prostě déle trénovat nedovolí.

Trénink objemově orientovaných hobby cyklistů bývá většinou velmi jednoduchý. Den co den, týden co týden, v zimě či v létě se snažit najet. co možná nejvíce kilometrů. Často v partě několika kamarádů, podle nálady a chuti v družném hovoru a nebo přátelském soupeření a vzájemném natahování si obličejů. Víceméně náhodně tak posbírají veškeré režimy a schopnosti, které pro svojí trénovanost potřebují. Je dobré vědět, že z podobného skupinového tréninku profitují vždy nejvíce ti nejlepší, kteří také určují tempo podle své chuti a potřeb. Čím hůř jste na tom s výkonností, tím větší je pravděpodobnost, že tempo skupiny nepoberete a že vaše výkonnost nepůjde vzhůru, ale dolů.

Pokud máte času málo, musíte o to více přemýšlet. Sílu, kterou nenaberete na kole, jelikož celou zimní polovinu roku přicházíte domů až za hluboké tmy, můžete získat pravidelnými návštěvami posilovny a později silovými intervaly na trenažeru.

Běh je sice biomechanicky výrazně odlišný od cyklistiky, na druhou stranu ovšem více a stabilněji zatěžuje oběhovou soustavu a plíce, což šetří váš čas. Navíc se běhat dá i téměř po tmě.

Techniku šlapání a švih můžete v zimě udržovat s úspěchem jízdou na válcích, dokonce natolik dobře, že se tomu žádné technické cvičení na silnici ani nepřiblíží. Intenzity mezi prahy vám pak pomohou udržovat například hodiny spinningu, běh ve členitém terénu, výběhy do schodů či kopce a nadělí li nám svatý Petr více sněhu než loni, pak i na běžkách.

Víkendy stačí, když musí

Bez objemu se ovšem zcela neobejdete. Jak to zařídit? Musíte využít čas o víkendech. Máte li dobré oblečení a zimáka z blatníky, přidáte se v tyto dny k vyznavačům objemu a můžete směle drtit. Jen pozor. Nesnažte se s nimi v této době závodit. Dodržujte pečlivě své cílové zóny pro aerobní práci, svědomitě se zašívejte v hloubi skupiny a nenechte se strnout a bořit si tak pečlivě najeté kilometry.

Pokud vybavení nemáte a nebo trénink na kole v zimním počasí špatně snášíte. ještě stále není nic ztraceno. Jestliže jste vybaveni mimořádnou psychickou odolností a dokážete odsedět dlouhé hodiny na trenažeru, máte svůj problém vyřešen. Těm ostatním zbude pěší turistika, běžky, sněžnice či nordic walking. V takovém případě bude ale potřeba usednout na trenažer či válce alespoň v týdnu, aby se získaná kondice převedla pěkně “do kulata”.

Nad soustředění není

Závodníkům, kteří nemají moc času na pravidelný trénink v běžném denním shonu víc než komukoliv jinému pomohu nejrůznější výlety za hranice všedních dnů. Mohou mít nejrůznější podobnu. Oblíbené jsou zimní prodloužené víkendy na běžkách. Někomu by se mohlo zdát, že jsou tři nebo čtyři dny zatížení příliš málo, aby byly nějakým zásadnějším přínosem. Musíme si ale uvědomit, že naprosté většině cyklistů chybí správná technika odrazu, takže se nadřou daleko víc, než by se slušelo. Tři či čtyři dny tělo ještě pobere s přehledem, celý týden už by byl jen plýtvání energií a zvyšoval by například i riziko přetížení a bolestí ramen.

Dva týdny na Mallorce už dávno nejsou jen nedostižným snem a vymožeností profesionálů. Výlet do země zaslíbené si dopřává čím dál více hobíků všech věkových a výkonnostních kategorií. Pokud nepřeceníte své možnosti a nepřetížíte se (což je snadnější, než si ti, kteří to ještě nezažili, mohli myslet) učiníte soustředěním takový výkonnostní skok, na který byste v domácích podmínkách skládali jen těžko.

Podobnou službu vám ale může udělat soustředění i v domácích podmínkách, i když o několik týdnů později. Nevýhodou je nutnost odsunout s tím i celý začátek závodní sezóny, naopak výhodou je, že s tím odsunete do příjemného počasí i období intenzit a intervalů v kopcích.

V každém případě se snažte vyhnout velmi časté chybě protáhnout vysokou zátěž do období bezprostředně následujícího. Tělo potřebuje skokově zvýšenou zátěž vstřebat a zareagovat na ni. Týden (po dvou týdnech na v teple klidně dva) následující po návratu do reality by měl být velmi lehký a odpočinkový.

Sezóna ve znamení závodů

Krutým paradoxem cyklistiky v našich zeměpisných šířkách je, že nejvíce času na trénink máme v době, kdy už ho vlastně zdaleka tolik nepotřebujeme. Dlouhé dny, prodloužené ještě letním časem a k tomu povětšinou slušné počasí, to všechno přeje především těm, netouží po pravidelném kolotoči závodů, ale vybrali si jeden či dva vrcholy sezóny na přelomu sezóny a později. Těm pak ke spokojenosti a obstojnému výkonu stačí odolat mámení v zimě trénujících kamarádů, kteří je lákají ke společným ostrým švihům, a místo toho pěkně poctivě najet objemy a následně intenzity.

Co si ale mají počít ti, kteří sice neměli v zimě tolik času, aby si vytvořili solidní vytrvalostní fundament a přesto chtějí absolvovat některý z mnoha závodních seriálů téměř kompletní a tím pomýšlet na dobré umístění v celkovém pořadí? Především by neměli podléhat panice a snažit se zároveň najíždět objemy a závodit. Tohle tělo nepobere ani v případě, že nějaký objemový základ má.

Místo toho mohou zkusit alternativní přístup v podobě relativně krátkých intenzivních tréninků. Místo v aerobním pásmu a v délce stejné nebo větší než je jejich typický závod budou trénovat krátce, něco mezi hodinou až dvěma, ovšem v oblasti okolo aerobního prahu a nad ním. Nedosáhnou tím sice pravé siničářské aerobní vytrvalosti na nízkých tepech, ale pro amatérské závody všeho druhu, v délce od půldruhé do dvou a půl hodiny to stačí. Mnozí, kteří se v mládí věnovali jinému sportu než cyklistice, s převahou v aerobně-anaerobní oblasti (plavci, atleti středotraťaři, všechny kolektivní hry) mohou dokonce zjistit, že jim to přináší viditelně lepší efekt než klasický aerobní vytrvalostní trénink.

Kritickým bodem je v tomto tréninkovém modelu dostatek odpočinku. Na začátku sezóny, kdy se ještě teprve zabíháte, tělo je odpočaté a schopné reagovat, dokážete ještě tolerovat dva nebo tři takové tréninky ve všední dny a k tomu jako nášup závod nebo společnou vyjížďku o víkendu. S přibývajícími dny sezóny by tvrdých tréninků mělo ubývat a měl by je nahrazovat odpočinek nebo vyjíždění v kompenzačním pásmu a v srpnu a září už jako intenzita stačí jenom závody. V tuto dobu ž platí, že méně je více, protože kapacita těla dále se rozvíjet je takřka naplněna a tréninky budou spíš ke škodě než k užitku.

Posledním problémem, na který cyklisté s nevelkými časovými možnostmi narážejí jsou dlouhé závody, výrazně překračující jejich běžný trénink i délku závodu, na kterou jsou zvyklí. Velmi často se na takový závod obávají přihlásit, protože mají strach, že ho buď nedokončí, protrpí a nebo sice dokončí, ale na místě, které budou vnímat jako porážku.

Toho se rozhodně bát nemusí. Především proto, že pokud trénují pravidelně a mají alespoň trochu silnou vůli, s přehledem takový závod zvládnou. Tohle dobře znají běžci, kteří vědí, že mají li slušně natrénováno na desítku, se ctí a v dobrém čase zvládnou i půlmaraton a maraton. Podstatné je především to, abychom se na takový závod nesnažili trénovat na poslední chvíli, ale abychom si naopak poslední týden před ním dostatečně odpočali a zregenerovali i ty kapacity, které za běžného provozu spotřebováváme udržovacím tréninkem. Stejně tak je nezbytné snížit zatížení i v týdnu či dvou následujícím po takovém závodě “z výskoku”.


Na závěr je nezbytné si přece jen nalít čistého vína. Šance, že budete s roční tréninkovou dávku nižší než deset tisíc kilometrů za rok porážet borce s pětadvaceti je mizivá. Už proto, že takovým tréninkem jen potvrzují, že jsou pro cyklistiku výjimečným způsobem nadaní. Ale to vůbec nevadí. Kromě toho, že můžete směle a úspěšně bojovat o další pořadí s těmi, kdo sice mají čas, ale už ne tolik talentu budete mít navíc daleko pestřejší sportovní i rodinný život. A to se také počítá.