Trénink jako informace

V obecném povědomí sportovců i mnoha trenérů je trénink jednoduchá mechanistická kvantitativní záležitost. Tolik a tolik kilometrů naběhat, naplavat či najet na kole bude znamenat ve výsledku takovou a takovou výkonnost. Budeme li trénink brát jako návod pro rozvoj sportovce (fyzického i mentálního), je zřejmé, že nerozhoduje délka návodu, ale informace v něm obsažená.

V nejobecnějším pohledu můžeme otázku sportovního tréninku brát jako problém informační. Existuje tu zdroj informace, informace sama a její příjemce. Zdrojem informace je tréninková jednotka, v běžné mluvě „trénink“, informací jsou procesy, které při tréninkové jednotce proběhly a příjemcem je organismus trénovaného jedince. Nenechte se prosím zmást zdánlivou nesourodostí účastníků seance – i když je trénink nehmotný proces a informace a příjemce jsou fyzicky jedním tělem, pro pochopení fungování tréninkového procesu bude přínosné takovou konstrukci vytvořit a nechat projít hlavou.

První co je třeba zdůraznit je fakt, že výsledná výkonnost není součtem všech tří faktorů (výkonnost = zdroj + informace + příjemce), ale součin všech tří faktorů (výkonnost = zdroj x informace x trénink). Znamená to, že při vhodně vyladěné kombinaci se i malé vstupní faktory násobí a výsledná výkonnost může být vysoká, zatím co bude li kterýkoliv ze třech faktorů nulový nebo blízký nule, bude nulový nebo blízký nule i výsledek. Že slabost jednoho faktoru nemůžeme nahradit jakkoliv velikými ostatními.

První v řadě zdroj → informace → příjemce je trénink jako zdroj, vysílač. Čím kvalitnější a čistší informaci dá, tím větší je šance na dobrou odezvu. Důležitý není ani zdaleka jen objem vyslaných dat, důležitá je jejich struktura. Milion písmen neznamená automaticky dobré počtení.

Aby mohl být trénink fyzicky vykonán, musí v celém těle proběhnout nepočitatelné množství biochemických procesů. Ty o nichž jste si přečetli ať již na těchto stránkách nebo jinde, tvoří jen nepatrný zlomek z nich. Jsou sice tréninkem-vysílačem vyvolány, neznamená to ale, že jsou závislé zcela a jen na něm. Do puntíku stejný trénink může v biochemickém stroji dvou různých jedinců proběhnout diametrálně jiným způsobem. Stokilometrový výlet průměrnou rychlostí 28 km/h je pro profesionála kompenzační aerobní vyjetí, zatím co pro netrénovaného začátečníka anaerobní časovkou. Tady najdeme druhou část procesu – informaci.

To, že určité tělesné procesy (informace) proběhly tak, jak jsme předpokládali, když jsme trénink koncipovali (vysílač), ještě stále není uzavření celého informačního toku. Teprve poté, co se děje odehrají, informace dorazí k příjemci, nastává třetí neméně důležitá fáze, přijetí a zpracování. To, jak se organismus-příjemce rozhodne s informací naložit, je sice opět odvislé od informace samé, nikoliv ovšem pouze na ní. Individualita přijímače tady opět přidává svojí hrst do mlýna. Naprosto identický trénink, který vyvolal naprosto identické biochemické reakce u dvou různých jedinců může mít diametrálně rozdílný vliv na výslednou výkonnost. V přijetí a využití tréninkového zatížení mají poslední slovo vždy individuální vlastnosti sportovce. Nejen ty dlouhodobé či trvalé, jako je talent nebo trénovanost, ale i ty okamžité, jako je únava či psychické rozpoložení. Z toho plyne několik bodů, vyvracejících nejobvyklejší mýty o cyklistickém tréninku.

  • Neexistuje dokonalý trénink a tréninkový plán jako zaručený návod úspěchu. Jsou jen lepší a horší postupy, vždy ale musí zohledňovat individualitu sportovce.
  • Neexistuje plán jako načasovaný jízdní řád bez zpětné vazby. Vyhodnocení impulzu a reakce na něj je základní součástí tréninkového procesu. Úkolem trenéra (ať už se jedná o samostatnou osobu nebo závodníka trénujícího sama sebe) tedy není recitovat dokola jednu naučenou básničku, ale řešit situace, pracovat s vysílačem tak, aby generoval informaci vedoucí ke kýženému cíli nikoliv pouze sice mocný, leč obehraný a prázdný zvuk.
  • Objem není jedinou informací přinášenou tréninkem organismu sportovce, jen malou částí z ní. Mnohdy bývá dokonce jen nosnou vlnou, přenášející jen šum. O předané informaci rozhoduje kompletní a komplexní struktura tréninku.
  • Co a nebo kolik bylo odtrénováno je pro výsledek méně důležité než to, jak to organismus přijal.

Najdete v knize J. Sekera, O. Vojtěchovský Cyklistika – průvodce tréninkem , Grada 2009

Trafikant Vodička a 20 milionů

Pan Vodička je trafikant. Za rok mu bude šedesát a už skoro dvacet let má trafiku u nádraží. A je trafikant dobrý a poměrně úspěšný – stálé zákazníky zdraví, vede noviny i časopisy, bulvár i Hospodářky, Story i Revi, Peloton i Velo a smradům a harantům prodává cigára jen za dobré vysvědčení. A proto jste se vy, známý miliardář a altruista, rozhodl mu půjčit 20 milionů na něžný pětiprocentní úrok, aby to mohl rozjet ve velkém. Předpokládám, že jen ten, kdo na moje stránky zabloudil poprvé a vůbec ale vůbec mě nezná očekává, že by mohl tenhle příběh mít dobrý konec. Tento optimista by očekával, že napíšu, že to pan Vodička opravdu rozjel ve velkém, že do roka vybudoval síť deseti trafik po celém okrese a za pět let odešel na zasloužený odpočinek jako dobře zajištěný a všemi dědici intenzivně opečovávaný rentiér.
V celém mnohovesmíru opravdu mohou existovat jeden či dva světy, kde by to takle dopadnout mohlo – protože takový je základní zákon mnohovesmíru. Tento svět to ale s největší možnou pravděpodobností není. V našem vesmíru by relativně nejlepší konec byl takový, že by vám nebohý pan Vodička dlužil pouhých milionů 21. Místo toho, aby ho za 15 let jako stále úspěšného a spokojeného majitele a jediného zaměstnance vlastní trafiky sklátila do hrobu mrtvička, by si dlužník a defraudant Vodička vzal (taky na dluh) naproti v železářství provaz a šel se oběsit na nejbližší semafor.
Rovni jsme si zkrátka jen před Bohem – a to ještě údajně jedině v případě, když platíme oddílové příspěvky na tom správném stadioně – tak alespoň tvrdí ve vzácné shodě bez ohledu na logo klubu a barvu dresu všichni Jeho koučové a trenéři ;-). Nejen že se naše možnosti od  narození různí, různost ještě dále a mnohonásobně roste cestou necestou, kterou jsme za život prošli a směrem, kterým jsme se rozhodli specializovat. A tak trafikanta, kterému by sto tisíc ročně mohlo pomoci rozšířit služby, zlomí dvacet milionů naráz spolehlivě vaz.

Směr podobenství je tu předpokládám zcela zřejmý. Každý máme svojí životní historii, svojí profesní a sportovní minulost. Je sice krásné se v duchu amerického snu ze dne na den rozhodnout že změním svůj život a že se po úspěšném karérním růstu stanu stejně úspěšným špičkovým cyklistou. Pokud jsem doposud ovšem se svým tělem podnikal na úrovni obratu trafikanta Vodičky a mým nejintenzivnějším sportovním výkonem byly spurty s naloženým vozíkem o prvenství u kasy hypermarketu, pak mě dávky a tréninky opsané od hochů z Hradce strhnou vaz se stejnou pravděpodobností, jako Vodičkovi dvacet melounů.

Trénink ve všech svých aspektech je investice a jako s takovým je třeba o něm uvažovat. Jakkoliv vysoká investice vám automaticky nezaručuje zisk, dokonce ani v tom případě, že totéž konkurenci jednou vyšlo. Pokud přeinvestujete trénink, může se docela dobře stát, že sklidíte pouze a jenom ztráty. Nejnápadnější je samozřejmě ztráta zdravotní, ale může to být také ztráta nadšení (tolik jsem té cyklistice dal a ono nic…), rodiny, přátel, zaměstnání.
Přitom stačí maličko – neinvestovat na dluh, jenom reinvestovat na úrovni dosaženého zisku z minulého roku. Ziskem cyklisty, který dokáže reinvestovat jsou nové schopnosti a kapacity těla i nové zkušenosti a dovednosti. Pokud cyklista reinvestuje do nové sezóny to, co v sezóně minulé získal, investuje bezpečně a s jistotou. Pokud se nenaučil nic, je třeba se zastavit a zamyslet se. Investice z úvěru jsou sice motorem moderní civilizace a ekonomiky, zároveň jsou  také nemilosrdným Darwinovským bičem, eliminujícím všechny méně úspěšné. Problém je v tom, že nejsme s.r.o. nebo akciovka, bankrot nás vyjde sakra draho a  fúzovat jaksi není s kým.

Před tím, než se rozhodnu investici do tréninku zvýšit, měl bych se nejdřív zamyslet nad tím, jestli dostatečně využívám kapitál stávající. Nejezdím náhodou jen na dlouhé výlety po rovnách, aby kilometry odsejpaly a já se mohl pochlubit rekordním nájezdem? Nehoním jen nastoupané metry, místo toho abych se učil jezdit rychle po rovině? Nevypouštím kvůli tréninkovým kilometrům závody? Nedělám elementární taktické chyby v balíku? Neopouštím náhodou svoje soupeře v kopci při první známce bolesti jenom proto, že už jsem tak unavený, že nedokážu vzdorovat? Pomůže mi opravdu vyšší investice do tréninku vzhůru a nebo bude jednodušší se ještě něco nového naučit? A ta nejdůležitější – má vůbec ještě moje firma Tělo & Hlava kapacitu na vyšší obrátky a nebo zaměstnanci už teď padají na ústa únavou? Protože svoje zaměstnance – srdce, plíce svaly a kosti nemůžu vyházet na ulici a najmout mladší. Možná by pomohlo s nimi jednoduše zacházet slušněji ;-).

A teď trochu praktických poznatků, aby mi kvůli mému samolibému filosofování nezačalo ubývat čtenářů ;-). Moje osobní pozorování praví že minimální základní kapitál pro vstup do kategorie Cyklista odhaduji na nějakých 5000 km. Pokud se vám nepodaří najezdit víc, nedonutíte tělo ani k základní vytrvalostní adaptaci a transformaci z Homo sapiens sapiens na Homo bicyclosus (nonsapiens ;-). Někomu se to může zdát málo, nicméně pořád to vychází na minimálně 500 km měsíčně při hodně prodloužené desetiměsíční sezóně. Výkonnost této skupiny je již dostatečná k tomu, aby závod nebyl vyjmečným výletem do stratosféry, ze kterého se budou další měsíc kurýrovat, k tomu aby závod zvládli bezpečně a s rezervou.
Vstupenka do kategorie Hobby závodník stojí zhruba okolo 7-8 tisíc kilometrů první rok, roky další se musí ještě malinko (přibližně tisícovka) přidat, protože tělo se mrcha adaptuje a slabší dávky ho nechávají chladným. Cyklista v této kategorii už disponuje minimálně dvojí rychlostí – tréninkovou a závodní. Kategorie nižší sice vynakládají na kole různé úsilí, ale výsledná rychlost je prakticky stejná, tedy stejnou trať ujedou za stejný čas bez ohledu na to, zda jde o závod či tréninkovou vyjížďku.
Na Top 10% v kategorii si připravte obvykle minimálně 10 tisíc kilometrů po dobu dvou až tří sezón za sebou- a druhá podmínka je minimálně 10, postupně spíš 12-15 závodů za sezónu, tedy okolo 800-1100 závodních kilometrů. „Podium class“ tedy česky řečeno bedňáci absolvují za sebou minimálně 2-3 roky na 13-15 tisících kilometrech, ovšem závodů odjedou 20-30 i víc za sezónu a tedy bratru 2-3 tisíce kilometrů závodních (pro MTB závodní kilometry vydělte přibližně dvěma). Kilometráž větší než 15 tisíc ročně podle mého soukromého pozorování nepřináší už odpovídající zvýšení zisků, pouze neúměrně rostou náklady (všeho druhu) – závodníci se 20 tisíci a více nevyhrávají mezi hobíky o nic častěji a jistěji než jejich konkurence s nájezdem nižším.

Protože už teď slyším ten řev v kuloárech a na diskuzních serverech, měl bych dodat pro koho a co toto platí. Samozřejmě že ne pro profesionály ani „svazové jezdce“. Docela spolehlivě to ale podle mého soukromého pozorování funguje u nejnašlapanějšího a nejpočetnějšího věkového rozmezí 25-45 let (non-elite) a pro závody v délce 2-3 hodiny – tedy silniční amatérské ligy a MTB „půlmaratony“, nebo chcete li padesátky. Platí to povšechně – s významnou vyjímkou a tou jsou závodníci s cyklistickou minulostí v juniorském a ranně dospělém věku. Jejich organismus se měl možnost na cyklistiku adaptovat v tom nejtvárnějším období. Pokud se k cyklistice později vrací a nejsou ještě příliš devastovaní sedavým způsobem života, jsou obvykle velmi úspěšní. Tolerují daleko vyšší dávky než jejich konkurenti bez cyklistického původu, na straně druhé ovšem trénovat víc musí, protože organismus hned tak něčím nepřekvapí. „Ekonomicky“ řečeno mají z jednoho kilometru daleko menší zisk než ostatní, ale také se na ten kilometr míň nadřou. Tím si vysvětluji zhruba 30% rozdíl na potřebné najeté kilometry mezi zkušenostmi mými a pohledem Libora Matějky :-).

Pro závodníky nad 40-45 let předchozí řádky už tak zřetelně neplatí a jednoduchá pravidla se u nich hledají hůře. Mám pocit, že ve čtyřicátnících a padesátnících existuje nepočetná elita, která trénuje v neskutečných dávkách přes 20 tisíc ročně, vyhraje de facto všechno a jejíž výkonnost je (nevím jestli díky nebo navzdory tomu) srovnatelná s kategorií mladší. Zbytek kategorie má výkonnost výrazně a neúměrně nižší, bezpochyby z části i proto, že se pokouší opisovat od svých lídrů a jejich organismy na to vzhledem k nižší regenerační rychlosti a kapacitě už nestačí.
Nepříliš hojní šedesátníci a starší se už stratifikují hlavně podle věku a individuální rychlosti stárnutí. Odstupy mězi nimi jsou mnohdy už v řádu „půlkategorie“. Tréninkové dávky daleko víc než věku odpovídají jejich vzpomínkám  na výsledky a dávky dávno minulé a mnohdy mám pocit, že vítězí nikoliv ten nejtrénovanější, ale ten z tréninku nejméně unavený ;-).

V každém případě věnujte ale pozornost závěrečnému upozornění. Statistiky se typicky vyznačují tím, že údajně platí pro velké množství lidí – obvykle ovšem kromě vás. A navíc tohle není seriózní statistika, ale moje soukromé osobní pozorování, které může být bezpochyby deformované i tím, že mým nohám ani mé trpělivosti nadměrné kilometry nesvědčí. Nezapadáte li tedy do mých škatulek, neznamená to v žádném případě, že jste zcela ztracení případové! 😉

To je napuosto noumální…

Máte pocit, že jen vy máte s cyklistikou trápení, zatím co všichni jsou v pohodě, jen trénují, závodí a vyhrávají? Buďte v klidu, nejste v tom sami, jak vám dosvědčí  úryvky rozhovorů s několika svěřenci na webu. Vyhledal jsem pro vás ty nejilustrativnější, odrážející rozpoložení, ve kterých jsme se už někdy ocitli snad všichni.  

Jarní předzávodní pnutí

 Pátek volný den. 
Cítím se strašně. Nejenom fyzicky, ale i psychicky. Když se sám sebe ptám co mi je, tak neumím odpovědět, ale cítím se strašně. Navíc už celý týden nějak špatně spím. Před druhou v noci neusnu, ráno se probudím v šest nebo v sedm.
Sobota, mám jet 3 hodiny ZDV. 
Necítím se o nic lépe. Přemlouvám se alespoň na chvíli na válce, ale nedokáži to. Musím rozhodnout, jestli v neděli jet závodit a padá rozhodnutí, že na to kašlu. Usínám opět ve dvě ráno.
Neděle. 
Ráno se probudím jak přejetý parním válcem. Do ničeho se mi nechce, na nic nemám náladu, jsem spruzený, že je venku překrásně a já se doma povaluju jak ta chlíva naprosto nepoužitelný. Nerozumím co se stalo, nerozumím co mi je. 
Takto se doma potácím do dvou odpoledne, kdy mě to definitivně naštve a vykopávám se násilím ven na kolo na dlouhý trénink, abych to nějak rozehnal. Jel jsem 5,5 hodiny, 170 kilometrů. 
Jestli to je bláznovství nebo k něčemu nevím. Čoveče, ty blbneš jak baba v přechodu! 🙂 

Jestli se z toho chceš dostat, doporučuju následující postup. Především nepřemejšlej. Máš plán, v tom je jasně napsaný, co máš dělat. Tak vem kolo a udělej to. To je prej největší výhoda plánu, že nemusíš přemejšlet coby kdyby.Chtěl jsi jet závody, napsal jsem ti závody a celej tejden byl napsanej tak, abys jel závody. Když tam máš napsaný volno, tak buď rád, že na kolo nemusíš a že můžeš odpočívat. 
A nebo si řekni, že ti vlastně o závody nejde, že tě baví jezdit na kole a čistit si hlavu, ale pak si nelam hlavu závodama a plánem. Takhle jsi akorát v rozštěpu. 

Nicméně tyhle stavy mi nejsou úplně neznámý a jsou následkem přiliš dlouhého najíždění, kdy už je člověku z dlouhého ježdění na blití, akorát si to nechce přiznat, a už je natolik zpruzenej že uži ani vlastně neví, jestli chce závodit a proč. Na to je nejlepší prostě začít závodit a nechat se chytit do toho kolotoče, moc nepřemejšlet a ani nijak dramaticky netrénovat. Jen to chce udělat ten krok přes práh a přetrpět prvních pár hromaďáků.  

Selftesting před maratonem?

 Já jsem vždycky týden před maratonem o víkendu jezdil tréninkově na plné kule okolo 150-ti kilometrů kopcovitý trénink. Z na tomto tréninku se docela dobře poznalo jak to za týden dopadne. Ovšem jestli to bylo rozumné počínání netuším.  S tou stopadesátkou na plný kule je to zajímavý – akorát mi řekni, cos dělal s onou informací v případě, když ses dozvěděl, že to za tejden dopadne nahovno – není to tak trochu sebeurčující proroctví? Není lepší trochu potrénovat a až v závodě se snažit, aby to dopadlo co nejlíp? 🙂  

Od kdy se počítá interval?

 Jsem zvyklý to jet tak, že ze ZDV postupně zrychlím na 155, když na Polaru to číslo vidím, zmáčknu stopky a plus mínus pár tepů to celé jedu 155. Asi se Ti to z nějakého důvodu nebude líbit, nebo? 
Jedině když jsem unavený a tep nahoru moc nechce jít, tak to jedu v rámci daného rozsahu níže tak jak mě to ten den pustí.  

Je pravda, že ty intervaly jezdíš nedobře – interval běží od té chvíle, od kdy změníš „režim“ jízdy. Je to proto, že nejvyšší výkon jedeš právě ve chvíli, když akceleruješ do intervalu a není žádný rozumný důvod, proč čekat, až si vytvoříš dostatečně vysoký kyslíkový dluh k tomu, aby ti vyletěla i tepovka. Pokud jedeš interval správně (s alespoň zhruba vyrovnaným výkonem), dorazí tepovka do meziprahového pásma za 1,5-3 minuty. Pokud ho jedeš tak, aby ses dostal co nejdřív (t.j. zhruba do minuty) do pásma, jedeš nejvyšší výkon v době, které ještě neříkáš interval, zatím co na konci 5 minutového intervalu jedeš zhruba 50% výkonu, který bys jel při tempu vyrovnaném od začátku. No a pokud to jedeš tak, že zapínáš stopky až tehdy, když tepovka dosáhne horní meze rozmezí motivu intervalu, jedeš na konci výkon, který zhruba odpovídá tvému výkonu v základní vytrvalosti, ovšem na nějakých 4 – 6 mmol laktátu – v podstatě celý interval nevědomky zpomaluješ, abys udržel TF. Což není zrovna ideální stav.

Takže správný návod – zmáčkny stopky, zrychli na tempo, které považuješ za optimální, počkej 2-3 minuty a pokud to bude nedostatečné (což je naprosto nepravděpodobné, jak uvidíš), ještě malininko přitlač. S nejvetší pravděpodobností to bude vypadat tak, že po 2 minutách budeš mít dolní hranici zóny a na konci intervalu se budeš blížit horní hranici. Btw uvídíš, že pokud budeš akcelerovat pomaleji, budou všechny tři intervaly zrhuba stejně rychlé a nebudeš zpomaluvat, ajko se ti to stává teď. Nejvíc energie totiž vyplejtváš právě na tu akceleraci, kterou ještě navíc „nepočítáš“, i když nohy samozřejmě jo.

Příprava na maraton

 Naplánoval jsi mi spoustu kompenzačních jednotek a všechny rozvojové velmi krátké. Jsem trochu nervózní z toho, že v Rakousku i na Šumavě mám jet do kopce několikrát po sobě desítky minut, v Rakousku dokonce od 180-tého kilometru skoro dvě hodiny, ale vůbec to netrénuji. 
Trochu mi uniká základní filozofie takového tréninku. Laicky bych to viděl jako dobrý plán pro UAC a Masters. Král Šumavy a Ötzi mi však připadá jako trochu jiná liga. 

Ono na tom není nic těžkého – prostě kdybys musel všechno natrénovat před tím, než to budeš dělat nemohl bys dělat nic, protože bys to neměl před tím natrénované. Žádný běžec maratónec nikdy v životě neběžel celý maratón v tréninku a přesto ho uběhne. Zátopek dokonce nikdy neběžel závod delší než 10 km před tím než na olympiádě vyhrál maraton. Proč si myslíš že cyklistika je něco jiného? Trénink není o tom, že si něco zkoušíš nanečisto, než to uděláš v závodě. Trénink je informace tělu, kterým směrem se má rozvíjet, nic víc. Je to stejné, jako když se dítě učí číst, čte písmenka slabiky a jednotlivá slova a postupně se tím naučí přečíst i slova a věty, který nikdy nevidělo.

A zapomínáš na to, žes to už trénoval – v předchozích maratónech. Na jakém principu odděluješ závod od tréninku? To jel někdo jiný?

Jak se pozná, že jsem dosáhl horní hranice svých možností?

 Jak se pozná, že už je člověk na konečné stanici? Dá se to nějak exaktně otestovat nebo to je vždy jen pokus a omyl a pozná se to jedině tak, že přes maximální tréninkové nasazení už se člověk nikam neposouvá? 
Já to „nulové posouvání“ totiž krásně vidím ve výsledkových listinách třeba za posledních pět let. Stále stejná jména, stále stejné výsledky. Skoro by se dalo říci, že je zbytečné závodit, protože by se to dalo téměř napsat od stolu předem. 
  Já bych řekl, že se to otestovat nedá. Ono ne vždy je to jen o nevyužitém potenciálu (ten už podle mě v hrubě fyzickém smyslu opravdu využíváš na 100%, protože už jezdíš špičku svojí kategorie, byť špičku širší – řekněme, že jsi už asi umístil všechny talentové body do nějakých kolonek), ale pořád ještě můžeš určité body tohohle potenciálu předisponovat jinam (vyměnit část alaktátové vytrvalosti za krátkodobý výkon) a softwarové zlepšení je taky ještě bohatě možné…. Ono můžeš zaznamenat slušný výkonnostní skok už jenom tím, že přežiješ celou sezónu ve zdraví a objezdíš základní standard jeden závod/víkend, což ty jsi ještě ani zdaleka nevyčerpal. Takže nehaž flintu do žita. 

Závod jako trénink

 Vycházím z prosté úvahy, že aby se něco zlepšovalo, musí se to trénovat. Já potřebuji zlepšit schopnost pohybovat se co nejdéle ve výrazně kyselém prostředí. Očekával bych tedy v tréninkovém plánu, že mě poměrně často pošleš na kratší tréninky do kopce a řekneš mi třeba, dojeď autem do Mělníka nebo do Štěchovic a jeď na totální doraz 5x Romanov nebo 3x Štěchovičák. Ale takové tréniky vůbec nejezdím. 
Proč tomu tak je respektive není? Jaká je v této souvislosti Tvoje úvaha jako trenéra prosím? 
Připadá mi, že mezi závody to píšeš tak, aby si mě udržel v provozu a samotný kyselý trénink necháváš výhradně na závody. Přesně tak 🙂 To totiž funguje v pozdní sezóně naprosto nejlíp, to mám vyzkoušený. Ono tělo už za tu sezónu zažilo ledacos a hned tak něčím ho v tréninku nepřekvapíš (ale unavené je čím dál víc). 

Nehledě na to, že absolutní doraz v tréninku je o nějakých 20-30% nižší výkon než standardní maximum v závodě – to mám taky vyzkoušený (třeba na Řevničáku je rozdíl asi 1,5 minuty, což je tak 50-70W průměrnýho výkonu), takže kdyby ses o to pokoušel v tréninku, budeš se akorát mordovat a unavovat bez jakýhokoliv efektu na výkonnost. Takže v týdnu jen aktivní regenerace, šimrání základní vytrvalosti a údržba rychlosti a hlavní trénink je závod. Ono je to do značný míry o hlavě – v tréninku je díky jinému a nižšímu ladění motivace/mobilizace duševních sil menší procento zapojení svalů než v závodě a naopak, díky tomu jinému ladění v závodě je na nějakou virtuální jednotku úsilí mnohem vyšší regenerační reakce a zisk výkonnosti než v tréninku. Takže základní princip tohohle tréninkového postupu je přivést tě na závod natolik odpočinutého, abys byl schopen podat maximální výkon a tím zároveň nejvíc natrénoval. Závod v únavě znamená naopak dvojnásobně promrhanou energii – v tréninku v týdnu, protože kdybys jí dal místo toho do závodu, měl bys vyšší zisk, a potom v závodě, protože tím že jsi „předunavený“, podáš při subjektivně stejné nebo vyšší námaze objektivně daleko horší výkon a tím i míň natrénuješ. 

A na závěr dva klasické výroky cyklistických mudrců: 

„Závod je nejlepší trénink“ 

„Cyklistika je od slova závodit, ne trénovat“

Superkompenzace

Superkompenzace je téma, o kterém jsem už před drahným časem článek napsal. Kniha mě přiměla zpracovat totéž téma ještě jednou. Posuďte sami, nakolik se to vyplatilo 🙂

Fyziologickým podkladem tréninkového procesu jako cílené činnosti směřující ke zlepšení výkonnosti je mimo jiné takzvaná superkompenzace. Základ superkompenzace je jednoduchý – biologický organismus se brání opakování poškození a přetížení tím, že zesílí systém či strukturu, která byla předchozím přetížením poškozena. Nesmíme si to ovšem představovat tak, že nejlepší způsob, jak mít silné a odolné kosti je si opakovaně lámat ruce a nohy.

První fází superkompenzačního procesu je impuls, vyvolaný tělesnou zátěží a vyvolávající přetížení. Ten impuls nemůže být ledajaký. Především musí být cílený, zaměřený na určitý systém (například energetický – metabolismus laktátu) či strukturu (sval). Musí mít správnou a odpovídající velikost, a to jak v čase, tak v intenzitě. Tato velikost musí být na jedné straně nadprahová, tedy taková, která vede k citelnému vyčerpání cílového systému nebo poškození struktury. V reálné situaci je to prakticky totéž, vyčerpání vede na úrovni biochemické k poškození účastnících se bílkovin a právě fragmenty poškozených bílkovin vedou zřejmě k nastartování reparačních pochodů.

Na straně druhé ovšem musí být vyvolávající impuls menší než kritický – nesmí způsobit takové vyčerpání systému nebo poškození struktury, jehož oprava by byla náročnější než jsou současné reparační kapacity organismu. Pokud by tomu tak bylo, oprava poškozených částí se protáhne natolik, že k superkompenzačnímu efektu nedojde a cílový systém je nakonec v lepším případě stejně silný, v horším dokonce slabší než před impulsem. To se stane například v situaci, kdy se rozhodneme posilovat si kosti opakovaným lámáním končetin.

Druhá fáze – fáze regenerace nastává po skončení působení zatížení. Délka trvání regenerační fáze záleží na mnoha faktorech, jak univerzálně platných, vyplývajících z vlastností zasaženého systému nebo struktury, tak individuálních, daných jedinečností toho kterého sportovce.

Poslední fází superkompenzačního procesu je vlastní superkompenzace. Přesně řečeno jde o tu část regenerační fáze, ve které kapacita cílového systému překročí kapacitu vstupní. Tato fáze ale netrvá věčně. Organismus je šetrný a nikdy nedrží nevyužívané kapacity. Pokud nedojde k dalšímu zatížení systému tréninkovým impulsem, kapacita se postupně opět vrátí do výchozího stavu. Následuje li ve fázi superkompenzace další impuls, celý cyklus se zopakuje s tím, že kapacita systému dosažená v této superkompenzační fázi se stává kapacitou základní a další superkompenzační vlna jí opět o něco překoná.

Proto, aby k superkompenzaci vůbec došlo, je důležitá nejen velikost impulzu, ale i načasování. Relativně lepší variantou je, pokud jsou impulsy příliš daleko od sebe. Jestliže další trénink zatíží systém v době, kdy už superkompenzace vypršela, celý cyklus se pouze zopakuje bez jakéhokoliv superkompenzačního zisku a tedy i bez růstu výkonnosti.

Horší varianta nastane v případě, kdy další impuls přijde příliš brzo, v době, kdy ještě regenerace kapacity nedosáhla ani vstupní úrovně. Tehdy nejen že systém nedospěje k superkompenzaci, ale je navíc zatlačen ještě do hlubšího vyčerpání, doba regenerace se prodlouží a oddálí se tím vhodná doba pro další tréninkový impuls. V případě, že takových impulsů následuje za sebou více, hrozí riziko překročení regeneračních schopností systému nebo struktury a tím závažné poškození – sportovní zranění nebo přetrénování.

Exaktně medicínsky je superkompenzace popsána na energetických systémech. Z experimentů je známo, že dojde li k úplnému vyčerpání zásob ATP a CP ve svalu a je li tomuto svalu dána možnost zhruba 3-5 minut regenerovat, je schopen vykonat v dalším intervalu práci vyšší než v intervalu přecházejícím a tento nárůst několikrát zopakovat. Podobně byly experimentálně zjištěny i hodnoty pro další energetické systémy.

Zatížení (systém a doba zatížení)Čas superkompenzace
ATP systém – 5 vteřin4 – 5 minut
ATP-CP systém – 20 vteřin20 – 30 minut
ATP-La – 40 vteřin60 minut
La-O2 – 15 min12 hodin
O2 – 2 hodin2. až 3. den
O2 – 5 hodin4. až 5. den

Zdálo by se tedy, že se tímto problematika tréninku, velikosti a časování dávek definitivně vyřešila – stačí sledovat hodnoty v tabulce a dílo se podaří. Leč chyba lávky, tak jednoduché to není.

Především i když se budeme snažit sebevíc, s nekonečnou sebekázní a za použití všech dostupných moderních pomůcek včetně měření tepové frekvence a fyzikálního výkonu, vždycky budou v jednotce zatíženy všechny systémy naráz, byť v různé míře.

Musíme si také uvědomit, že v tabulce uvedené superkompenzační časy se týkají toliko energetické zásoby – tedy paliva. Nikterak nehovoří o tom, s jakou periodou superkompenzuje výkon jednotlivých systémů, tedy motor, který má toto palivo spalovat. Přitom právě výkonnost systému je pro výkonnost celkovou daleko důležitější než kapacita zásob.

A poslední a nejdůležitější neznámá, se kterou se v tabulce jaksi nepočítá. Je nanejvýš pravděpodobné, že se mění i rychlost regenerace a tedy délka superkompenzační periody. Vždyť i regenerační mechanismy jsou zatěžovány a mohou tedy jak superkompenzovat, tak podléhat únavě a opotřebení. Co bylo jeden měsíc ideálním časováním, může se další měsíc ukázat jako příliš málo nebo příliš mnoho.

Jediný způsob, jak nejistotu těchto proměnných překonat je zpětná vazba. Nikoliv dogmatický přístup podle tabulek, jednou provždy hotový plán tréninku jako celoroční jízdní řád, ale pozorná a pružná reakce na vývoj závodníkovy výkonnosti a celkového stavu – to je optimální cesta.

Obálka

Najdete v knize J. Sekera, O. Vojtěchovský Cyklistika – průvodce tréninkem , Grada 2009

Statistika:Cyklističtí bozi a ti druzí

Gaussovskému rozdělení nějaké vlastnosti, například letální nebo efektivní dávky, se říká rozdělení přirozené. Když ovšem dojde na cyklistické závody, „přirozené rozdělení“ bývá obvykle nepřirozené. A z toho všeho vyplývá, že čím víc trénujeme, tím menší máme pravděpodobnost vyhrát…

Graf rozdělení efektu nějakého léčiva (nebo tréninku) reprezentuje takzvanou Gaussovu křivku – vizpředchozí díl miniseriálu . Zobrazuje stav „přirozeného rozdělení četností“. Co to znamená? Přirozené rozdělení četností vzniká ve chvíli, kdy námi pozorovaný, sčítaný a do grafu vynášený jev je způsoben součtem mnoha náhodných (nebo pseudonáhodnými, t.j. takovými, jejichž příčinu úplně přesně neznáme) vlivů o přibližně stejné významnosti a jejich celkové působení není ničím omezené.

Nejjednodušším modelem je házení několika kostkami. Představte si, že házíte vždy pěti kostkami naráz a do grafů vynášíte, kolikrát vám padl jak vysoký součet. Rozsah možných součtů je od 5 do 30, nejčastěji vám ale budou padat součty dvanáct a třináct (pro ně je na 5 kostkách nejvíc kombinací), kdežto 5 a 30 padne nejméněkrát (je vždy jen jedna kombinace pro každou z nich). Hodíte li dostatečný počet vrhů, graf bude mít podobu charakteristického symetrického „zvonu“, Gaussovy křivky. Je zajímavé, že v reálném světě není přirozené rozdělení ani zdaleka pravidlem. Ilustrovat se to dá i na cyklistice.

Představte si situaci, kdy seberete 1000 mužů z ulice a necháte je zajet časovku do vrchu v Řevnicích a rozložení jejich časů vynesete do grafu. V takové situaci bude zřejmě rozložení přirozené, nebo alespoň přirozenému velmi blízké, faktory jako věk, trénovanost, technika a talent se tu budou navzájem kombinovat náhodně a bez zvláštní selekce. Pokud ovšem v té skupině nebude tisíc mužů, ale pět set mužů a pět set žen, graf se změní a gaussovsky vypadat nebude – bude mít dva vrcholky. V kombinaci faktorů bude jeden, který bude mít daleko vyšší váhu než ostatní a to je pohlaví. Ženská výkonnost v cyklistice, průměrná i maximální, je citelně nižší než mužská a v grafu proto vytvoří jeden vrchol průměrný ženský a druhý průměrný mužský čas. Rozložení je tedy matematicky non-přirozené, což je zcela přirozené, neb je za tím přirození ;-).

Taková „statistika pro základní školy“ může napovědět mnohé – například proč je snadné postoupit na KPŽ (dnes Kolo Pro Život, za mých mladých let to byly krajské přebory žactva 🙂 nebo podobné vysoce masové soutěži ze dvoustého místa na osmdesáté, zatímco u postupu ze 20 místa na bednu je obtížnost blízká nekonečnu.

Vytvoříme si modelovou situaci. Výkon v našem teoretickém závodě ovlivňuje 10 rovnocenných faktorů, kategorií ve kterých můžete disponovat od 1 do 10 výkonnostních bodů (řekněme síla, vytrvalost, váha, výška, rychlost, věk, trénink, materiál, zkušenost). Celkem je tedy možno teoreticky získat dohromady minimálně 10 a maximálně 100 bodů. O pořadí v závodě v našem modelu rozhodne prostý součet bodů ze všech kategorií, bez ohledu na to, v kterých vlastnostech dosáhli závodníci kolika bodů – to abychom dostáli pravidlům přirozeného rozložení. Při rovnosti bodů nechť pak rozhodně veliká a všemocná Štestěna přímo na pásce. A teď necháme počítač vymyslet 100 závodníků a náhodně jim přidělit body do kategorií (bude pro každého „házet“ 10x desetistrannou kostkou) a podle součtu těchto náhodných hodů jim přidělíme pořadí.

Pořadí výkonnostních bodů
1. 78 
2.-3. 71 
4.-5. 69 
6. 67 
7.-8. 66 
9.-10. 65 
11.-14. 64 
15.-16. 63 
17.-20. 62 
21. 61 
22.-23. 60
24.-27. 59 
28.-32. 58 
33.-35. 57 
36.-39. 56 
40.-41. 55 
42.-44. 54 
45.-50. 53 
51.-54. 52 
55.-60. 51 
61.-67. 50 
68.-75. 49 
76.-77. 48 
78.-80. 47 
81.-83. 46 
84.-87. 45 
88. 44 
89.-92 43 
93. 42 
94.-95. 41 
96. 40 
97. 39 
98. 38 
99. 37 
100. 29 

V tabulce vidíte, že v tomto konkrétním kole zvítězil závodník s počtem bodů 78 a na bednu s ním vystoupili další dva borci s rovným součtem 72 (v cíli to tedy bylo i na druhém a třetím místě o štěstí). Průměrný závodník v závodě měl přitom 53 (přesně 53,45) bodu, přičemž typický, „normální“ závodník, s nejčastějším počtem bodů jich měl 49 (tzv. modus). Závodníci „modusoví“ se součtem 49 bojovali o 67 místo ze 100 (bylo jich 8), závodníci „průměrní“ s 53 body o 44 místo.

No a teď probereme šance na polepšení si. Představte si, že se na příští kolo závodu dostaví stejná squadra závodníků a jen jeden jediný si ve své sbírce bodů polepší o jediný bod, jak na tom asi bude? Pokud to bude závodník „normální“ má šanci bojovat ne o 67, ale o 60 místo, závodník „průměrný“ bude najednou bojovat o 41 místo proti původnímu 44. A co na bedně? Smůla. Pokud se zlepší o jediný bod jeden z těch, kteří nezvítězili, jediný rozdíl bude, že o druhé místo nebude bojovat ve spurtu. Na to, aby porazil toho prvního by se potřeboval zlepšit o celých 7 bodů!

A aby toho nebylo málo. Situace podobná našemu modelu je sice statisticky „přirozená“, nebo blízká přirozené (jak vidno, 100 lidí je pořád málo i tady graf deformuje „chyba malých čísel), v reálném životě nastává jen u těch nejmasovějších závodů, kam přijede opravdu každý. V případě vrcholového sportu, pohárových závodů, ale i amatérských lig se o přirozeném rozložení mluvit rozhodně nedá. Rozložení talentů tu není náhodné, je cíleně a cílevědomě ovlivňované. Trénovanost není plynule rozložená od nuly po maximum, všichni trénují, seč jim čas a síly stačí (a většinou ještě víc). Dokonce i přirozené dispozice nejsou nahodile a rovnoměrně rozložené – zatím co ti talentovanější dosahují pokroku a dobrých výsledků rychleji, ti méně talentovaní po čase ztrácejí motivaci a odcházejí. V každé takové skupině časem roste koncentrace jedinců, u nichž je kombinace všech původně náhodných faktorů (talent, zázemí, trénovanost, píle atd.) výhodnější než je v populaci běžné. Časem tu ti „normální“ a „průměrní“ nejsou ve středu výsledkové listiny, ale spíš na jejím konci, průměrem jsou ti se 75 body ze sta a vítězové mají jen o pár bodíků méně než cyklistický pámbůh.

Pokud uděláme graf z konkrétního závodu (na obrázku jsou výsledky časovky v Řevnicích z roku 2007), zjistili zjistíme že rozložení zase neodpovídá gaussovsky přirozenému, je asymetrické a většina časů je lepších než čas průměrný. I tady bude hrát roli nějaký dominantní faktor nebo faktory, silnější než většina ostatních. Graf tady nezachycuje stav běžné populace, ale specificky vytříděnou skupinu. V této skupině časem roste koncentrace jedinců, u nichž je kombinace všech původně náhodných faktorů (talent, zázemí, trénovanost, píle atd.) výhodnější než je v populaci běžné. Připomíná to přirozený darwinovský vývoj, statisticky je to ovšem opět „non-přirozené“ rozdělení.

Poučení, které mi z toho vyplývá je poněud rozporuplné. Totiž čím více a lépe budeme (my všichni cyklisté dohromady) trénovat, mít lepší kola a tak dále, tím menší je pravděpodobnost že budeme (my jako každý z nás sám za sebe) vítězit. Máme dvě možnosti – buď se o to přesto pokusit (tomu se říká „Americký sen“ – 1. Warren Buffett a 40 milionů, co si opravuje zuby zvejkačkou 🙂 a nebo mít prostě radost ze samotné „cesty“ (čínsky „tao“ nebo japonsky „do“).

Statistika: Čím víc, tím líp?

Čím víc budu pracovat, tím budu bohatší. Čím víc budu trénovat, tím budu lepší. Čím víc závodů vyhraju, tím budu spokojenější. Přímá úměra je zkrátka jednou ze základních funkcí lidského operačníhosystému „Selský rozum ver. 1.0“. Docela by mě zajímalo, kdo ho naprogramoval, protože  příroda okolo nás se tak rozhodně nechová.

Vousatý vtip úvodem.

Stalo se kdysi dávno na slavné výstavě Země Živitelka, kam tovarišči ze závodu v Zaporoží přivezli první prototyp hranolkovače a předváděli ho stranické a vládní delegaci. Miniaturizace byla ještě v plenkách a tak to věru byla almara jako vagón metra…

„Vhoďte brambor!“ velel vedoucí inženýr vývoje Vasil Vladimirovič Vosporoženskij.

Asistent vedoucího inženýra v bílé rukavičce zvedl brambor a vhodil ho do chřtánu smaltované obludy. Vevnitř to krátce zašumělo a na druhém konci vypadla hromádka krásně očištěných a nakrájených hranolků.

„Vhoďte pytlík brambor!“ vece znovu Vasil Vladimirovič.

V kisně to zase zašumělo a vysypala se větší hromádka hranolků.

„Metrák brambor!“ Šumění trvalo o poznání déle, sem tam něco i skříplo, ale hranolky se nakonec přece jen objevily, byť jejich kvalita nebyla ani zdaleka ideální.

„A co takhle gruzovik brambor, tavarišč inženěr, ten by to zvládlo taky?“ zeptal se bezelstně vedoucí stranické a státní delegace.

Asistující inženýři ze Zaporožského mašinostrojitělnogo zavoda se vyděšeně podívali po Vasilu Vladimiroviči, ten hrdě pokynul na připravenou Tatru 148 plnou plničkou brambor. Tatra nacouvala a celou korbu vyklopila do násypky. Rachocení doznělo – a ticho, z konečníku obludy nevypadl ani hranolek. Po hodné chvíli se přece jen jakési zvuky z hlubin technologického zázraku ozvaly, místo bramborových kvádříků se ovšem z díry vysype notně pomačkaný chlápek v kombinéze a melduje:

„Izvinitě, gospodin Vosporoženskij, pomfritov něbudět. Vostatní to zavalilo, já zůstal jedinej…“

Těžko bych jinde hledal lepší příklad, jak uvést další pro trénink zajímavou matematickou funkci zvanou logistická křivka, přesněji řečeno její specifický případ – sigmoidu. V reálném světě popisuje chování mnoha systémů, pro které je charakteristické zapojení velkého množství prvků s omezenou kapacitou.

První příklad je zřejmý – počet mužiků loupajících brambory v omezeném prostoru je omezený, zrovna tak jejich rychlost brambory loupat, krájet a vyhazovat ven. Po určitou dobu tedy platí, čím víc brambor dovniř, tím víc brambor ven, posléze ale přestanou stíhat a nakonec je brambory zavalí. Dalším klasickým příkladem je růst bakteriální populace v omezeném prostoru. Ta nejprve roste pomalu, s přibývajícími a dále se množícími jedinci růst zrychluje po dobu po kterou stačí lokální zdroje, aby se nakonec zastavil ve chvíli, kdy už „žrádlo“ nestačí.

Sigmoida charakterizuje také vztah mezi náklady a příjmy v mikroekonomice. Platí to jak pro v penězích vyčíslitelné náklady, tak například pro čas strávení v práci – není tedy pravda, že budete li pracovat 12 hodin denně, vyprodukujete o polovinu více než za 8 hodin. Je zajímavé, že ačkoliv toto pravidlo nepochybně ve škole brali, významná část managerů ho naprosto přehlíží a řídí se pravidlem „když nestačí milion, přidej dva“. Nikdo si netroufne přestat přihazovat, snad proto, že nejsou odměňováni za výsledky, ale za aktivitu, nikoliv za tržby dosažené, ale slibované. Výsledek lišící se od budgetu se potom omluví „nepřízní okolností“ a v nejhorším se buď včas změní místo, popadne zlatý padák a nebo se zažádá o státní sanaci.

Pravidlo sigmoidy platí i pro vazbu tréninkových dávek a efektu v podobě výkonnostního růstu. I na reakci na trénink se podílí velké množství faktorů, do detailu a samostatně obtížně popsatelných a mnohdy vysloveně nerozklíčovatelných. Ona detailní pitva nakonec ani není nutná, bohatě stačí, když budeme tréninkový proces považovat za kybernetický blackbox a sledovat toliko vstup v podobě tréninkové dávky a výstup výkonnostního růstu. V tu chvíli se chová tělo obdobně jako firma a můžeme klidně hovořit o „nákladech“ a „výnosech“.

Když se na křivku sigmoidy podíváme blíž, můžeme na ní najít tři části. Začíná oblastí, kdy i poměrně velké zvýšení „nákladů“ odpovídá malý nárůst „výnosů“. V druhé části křivky se trend změní a „výnosy“ rostou velmi slibně a rychle. V poslední části „efektivita“ zase klesá a nakonec je i přes stále rostoucí „náklady“ růst „výnosů“ nulový, resp. se nule limitně blíží.

Smrtící dávka – Post Scriptum

Při debatě, kterou vyvolal předchozí článek o „smrtící dávce“ jsem si vzpomněl na historku ze špitálu, ilustrující celou problematiku „růžků gaussovky“ lépe než jakékoliv vysvětlování. Historku o pádu z 11 patra…Stalo se v roce, kdy jsem stážoval roční kolečko na dospělé chirurgii. V té době tam přivezla záchranka asi sedmnáctiletého mladíka, dítě nějakých arabských diplomatů. Milý hoch si ve volném čase udělal doma hašišový dýchánek. Zboží měl zjevně kvalitní, protože následně vyšel na balkon v 11. patře a rozhodl se, že si zalétá. Přelezl zábradlí, rozpřáhl ruce a letěl…Záchranáři, kteří ho přivezli (při vědomí!) říkali, že v tom trávníku po něm zůstal docela pěkný dolíček. Milý chlapec to přežil, dokonce bez trvalých následků, protože se mu kromě zhmožděné plíce a několika stabilních kompresivních zlomenin obratlů vůbec nic nestalo. A jaké poučení z toho plyne? Existence jednotlivé události ještě není důkazem pravidla. Že někdo přežije pád z 11. patra (bratru 30 metrů)  ještě neznamená, že ho přežiju i já, zvlášť když nejsem příslušně zhulenej…

Statistika: Smrtící dávka

Cyklistickému (a nejen cyklistickému) obecnému povědomí stále vládnou legendy o extrémních dávkách jako jediné univerzální cestě k úspěchu v jakékoliv disciplíně. Reálný svět je ale mnohem složitější, než aby na něj platila jednoduchá přímá úměra čím víc, tím líp. Když dva dělají totéž, nemusí to mít stejný následek – stejně jako ekonomie se i biologické organismy chovají spíš podle pravidel statistiky než jednoduché aritmetiky.

Začneme příkladem z farmakologického výzkumu. Již staří Řekové věděli, že každý lék podaný v dávce nadměrné může být jedem – a proto měli pro obé stejné slovo farmakon. Součástí testování každého nového léku je zjištění hranice mezi jedem a lékem, takzvané letální a efektivní dávky. Efektivní dávka by měla vést ke kýženému jednotkovému léčebnému účinku, dávka letální neboli smrtelná by pak měla zabíjet. Cílem farmakologického výzkumu je příprava léku s co největším rozdílem mezi efektivní a letální dávkou (pokud se nejedná o výzkum na poli zdokonalení Cyklonu B samozřejmě 🙂

Má to jeden zádrhel. Žádné dva exempláře živého tvora, byť by to byli bratři rodní, nereagují na stejnou dávku stejně. Proto se určují takzvané střední efektivní a letální dávky, tedy dávky, které vyvolají jednotkový léčebný efekt nebo smrt u 50% testovaných jedinců. Střední dávky se mohou i velmi významně lišit od dávky která zabere nebo zabije dokonale každého. Parametry se označují jako LD50 (smrtelná-letální dávka pro 50% jedinců) a ED50 (efektivní dávka pro 50% jedinců), resp LD100 a ED100 (totéž, ale pro 100%). Hezkým příkladem je morfium, na které vzniká v souvislosti s užíváním nejen vysoký návyk, ale také tolerance. Výzkum, který prováděla jistá ruská klinika soudního lékařství prokázal, že zatím co průměrného narkomana (tj. LD50) zabije zlatá šleha s výslednou koncentrací v krvi 1,50 mikrogramů na litr, rekordmani dosáhli až 3,90mikrogramů na litr, tedy 2,6 násobku průměru! Podle stejných pravidel se řídí i střední efektivní dávka.

Mudrlanty a matematiky mezi vámi (Marka Mixu určitě 🙂 už určitě napadlo, jak se asi určuje LD100, když to je vlastně jakákoliv dávka dostatečně přehnaná. Správně! Proto místo LD100 často uvádí LD95, tedy dávka smrtící pro 95% testovaných, neboť je známo, že zhruba 3-5% populace, a to v každé z obou krajností, je vyjmečných a snese buď velmi vysoké dávky a nebo naopak nesnese ani extrémně nízké. Poslední důležité pravidlo, které je z farmakologie dobré znát je, že jedinec s vyšší letální dávkou bude mít i vyšší efektivní dávku. Když se vrátíme k morfinistům, bude platit a platí, že narkoman, který potřebuje k uvedení do příslušného rauše vyšší dávku bude potřebovat k ukončení své bídné pouti po tomto světě i vyšší zlatou. Že pro tréninkové dávky platí pravidla velmi obdobná by vás nemělo překvapit – zase se tady jedná o reakci živého organismu na určitý podnět.

A odtud pramení mé pochybnosti o pravdivosti legend. Pravidla a dávky pro trénink, ať už ta v obecném povědomí, tak ta v knihách vepsaná, vznikla ze zkušeností trenérů. Tito trenéři ovšem netrénovali průměrné a k průměru nesměřovali. Trénovali vybrané talentované a směřovali k titulům mistrů světa a olympijským medailím. Řečeno řečí čísel trénovali extrém populace, oněch 3-5%, vždy se vymykajících obvyklým pravidlům. Pokud máme předtříděnou populaci a naším cílem je „buď medaile z olympiády nebo smrť“, pak je (v rámci morálních pravidel vrcholového sportu) všechno v pořádku. Jenže statistiku nezajímá jméno a každý z vás, který právě čte tyto řádky, má 95% šanci, že mezi ty vyjmečné nepatří, i když po tom se 100% pravděpodobností touží.

Vypadá to jako neštěstí a nepatřičná, možná až politicky nekorektní diskriminace, že? Ne tak docela. To, že snesete méně než vyvolených pět procent neznamená, že se jim nemůžete rovnat výkonností nebo alespoň přiblížit. Naopak. Že máte nižší letální dávku znamená, že s největší pravděpodobností i nižší dávku efektivní, tedy že ke stejnému zlepšení potřebujete nižší tréninkové dávky. Že na dobrý výsledek díky tomu nepotřebujete trénovat tolik, jako ti, kteří dobře tolerují daleko větší objem. Že můžete velmi dobře závodit, když nebudete slepě napodobovat ty nejlepší, jejich dávky vás spolehlivě sportovně popraví.

Pokud vám toto zní kacířsky, co teprve řeknete, když vám předložím ještě větší herezi. V každém sportu, nejen v cyklistice, ale třeba i v plavání nebo atletice jsou vytvořena metodická doporučení pro přiměřené dávky pro různé věkové kategorie. Tato doporučení jsou jsou směřována k metám nejvyšším a ověřena na předchozích generacích těchto met dosahujících. Měly by tedy být bezpečným a spolehlivým jízdním řádem k úspěchu. Opravdu?

Vezmeme li v úvahu prostou časovou souslednost dějů, je jasné, že trénink předchází závod. Co když tedy ti na stupních vítězů nejsou nejlepší z nejlepších, ale nejlepší z těch, kteří přežili tréninkové dávky postavené podle předchozích generací závodníků tolerujících nejvyšší tréninkové dávky a mající tedy i nejvyšší nutnou dávku efektivní (tj. potřebují na jednotku zlepšení nejvíce trénovat)? Co když se v tom davu bezejmenných poražených, kteří budou záhy vyřazeni z řad vyvolených talentů na účast ve vrcholovém sportu, skrývají závodníci, kteří by byli daleko lepší, pokud by na ně nebyly rutinně (v dobré víře, of course) nasazeny dávky mnohonásobně vyšší než dávka efektivní, blížící se a nebo dokonce dosahující jejich osobní dávku letální?