Inspiraci a poučení člověk občas nachází nachází na nejroztodivnějších místech. Po mnoha letech ochomýtání se okolo sportovců a několika měsíců okolo koní začínám mít neodbytný pocit  příbuznosti, protože žádná podobnost není čistě náhodná 🙂

Arab

Arab nebo správněji arabský plnokrevník je nejstarší ušlechtilé, řízeně šlechtěné a kontrolované plemeno koní. Jeho rodokmeny sahají údajně až k šesti klisnám, které nesly Proroka Mohameda na jeho útěku z Mekky do Medíny. Arabští plnokrevníci jsou drobní (velikostí by patřili spíš mezi poníky) štíhlí koně s dlouhými štílými končetinami a mnohdy temperamentní povahou. Jsou skromní a odolní proti nepřízni počasí. Vyznačují se obrovskou vytrvalostí a na svojí velikost značnou silou, nejsou ale nijak extrémně rychlí.

Cyklista typu araba je v první řadě vytrvalec, pak vytrvalec a potom zase vytrvalec. Čím sedí na kole déle, tím lépe, ať už se jedná o trénink a nebo závod. Raději bojuje sám se sebou a s tratí než se soupeři, ty občas bere jako nutné zlo. Pro mnohé trenéry, zejména pro ty, kteří si zakládají na tom, jak mnoho jejich závodníci najezdí za rok, se zdá být ideálním objektem, protože snese zdánlivě jakékoliv dávky, neodmlouvá a ještě si přidává. Riziko u nich spočívá v pomalém plíživém, dlouho téměř neviditelném  přetrénování z objemu, končícímu náhle “okulháním” z chronického poškození kloubů a nebo zhoršující se imunitou a opakovanými virózami. V závodech bývá relativně úspěšný, zejména v ve starších hobby kategoriích, málokdy ale vyhrává. K tomu aby byl úspěšnější potřebuje nahradit část objemu dynamičtější prací, což mu je ale mnohdy dost proti srsti, zejména když v hloubi duše o vítězství za každou cenu ani nestojí, jde mu daleko více o vnitřní zážitek než plané pocty. Začíná závodit až v pozdějším věku a jeho sportovní kariéra sice nebývá zářivá, zato umí být skoro nekonečná.

Plnokrevník

Plnokrevník, správně anglický plnokrevník je kůň, kterého znáte z dostihů. Většina koní v rovinových i překážkových dostizích jsou dnes plnokrevníci.  Je to nejstarší ušlechtilé plemeno západního světa. Původně byl šlechtěn jako rychlý jezdecký kůň pro vojáky a posly. Už od začátku 19. století byla ale plemenitba zaměřena na jedinou vlastnost – rychlost, schopnost vyhrávat dostihy. Základem tohoto plemene jsou arabští hřebci, křížení s s různými klisnami starších západoevropských plemen. Anglický plnokrevník je větší a svalnatější než arab, stále mu ale zůstávají velmi štíhlé dlouhé končetiny a celková lehkost vzhledu. Charakterem je rozený závodník, velice temperamentní a v mládí až nervní. Další charakteristickou vlastností je rychlé vyzrávání, oproti jiným plemenům je schopný nosit jezdce  a závodit (a vydělávat peníze) už od tří let. Odvrácenou stranou této ranosti je rychlejší stárnutí a opotřebení pohybového aparátu, bezpochyby i v souvislosti s extrémní závodní zátěží.

Cyklista plnokrevník je prostě Závodník. Nejezdí na kole proto, aby bojoval sám se sebou a nebo se kochal krajinou. Jezdí proto, aby vyhrával. Má proto všechny fyzické i psychické předpoklady. V nejlepším poměru se v něm snoubí síla, rychlost a vytrvalost. Jeho nejsilnější zbraň je ale v hlavě. To, nad čím jiná plemena přemýšlí, musí se učit a nebo se do toho musí nutit umí on od přírody, instinktivně a hned. Veškerá technika i taktické triky, ať už čisté nebo ušmudlané, mu přicházejí na mysl stejně snadno, jako jiným nutkání na malou. Takový cyklista je snem každého trenéra. Ne každý s ním ale umí zacházet, protože plnokrevník je sebevědomý až k pýše, nesmírně svéhlavý a uzná jen trenéra s obrovskou autoritou a citlivou rukou, nejlépe s viditelně neseným bičíkem. Trenér průměrný, slabý a nejistý ho lehce zkazí, takže se z něho stane zpovykaný fracek, jehož výkonnost je daleko větší v hubě (a hospodě a nebo cizích ložnicích 🙂 než na závodních tratích. Pokud jede plnokrevník na vlně úspěchů, je téměř nemožné ho strhat. Když ale zažije sérii porážek, jeho zdánlivě nekonečné sebevědomí se zlomí a se sportem narychlo končí. Podobně jako jeho koňský protějšek vyhrává už v mladém věku, na druhé straně ho právě kvůli tomu a také jeho nezkrotné povaze pronásledují různá – nutně ne jenom fyzická  – zranění, kvůli kterým nezřídka předčasně končí kariéru.

Teplokrevník

Teplokrevní koně jsou poměrně široká skupina plemen Starého světa. Původně byli šlechtěni jako univerzální pracovní koně, jak pod jezdce, tak do lehkého zápřahu či do zemědělství. Ještě před tím to ale byli hlavně koně váleční. V jejich žilách koluje pestrá směsice krve plnokrevníků i těžších místních plemen. Dnes je uvidíte v první řadě jako tzv. sportovní koně na parkurových nebo drezurních kolbištích, ale také jako rekreační a školní koně na jízdárnách. Fyzicky jsou těžší, robustnější a svalnatější než plnokrevníci, s kratšími a silnějšími končetinami. Zatím co plnokrevníci byli šlechtěni k závodění, základní potřebnou charakterovou vlastností teplokrevníka je jeho ovladatelnost a pracovitost, i když temperament mu také rozhodně nechybí.

Cyklista teplokrevník je podobně jako jeho plnokrevný bratranec atlet, ovšem spíše středotraťař. Je někde na půl cesty mezi vytrvalostí araba a výbušností a rychlostí plnokrevníka. Většinou je robustní a svalnatý, ale s kratšími končetinami než plnokrevník, takže může působit neohrabaně a tlustě – ale zdání klame, protože bývá velmi obratný, učenlivý a přemýšlivý, což ho paradoxně ze začátku zpomaluje. Zatím co pro plnokrevníka je důležité vyhrát, pro araba zúčastnit se, teplokrevník chce podat kvalitní výkon a tvrdě pracovat. Bojovat o prvenství mu není tak úplně vlastní, zejména pokud by to mělo znamenat nějakou tu podpásovku, do spurtu potřebuje občas dosti důraznou pobídku. Trenéra vyžaduje v první řadě trpělivého a rozumného. Dobře reaguje zejména na kratší intenzivnější tréninkové jednotky. Rychle nabírá sílu a svalovou hmotu,která se ovšem unaví rychleji než u jiných a vyžaduje kratší, klidně i intenzivnější tréninky a zejména hodně odpočinku. Špičkových výsledků dosahuje v pozdějším věku a obtížněji než plnokrevník, jeho sportovní život bývá o to delší, vyrovnanější a nakonec mnohdy uspokojivější.

Chladnokrevník

Chladnokrevní koně byli šlechtěni především pro těžkou práci v zápřahu, v zemědělství, povoznictví nebo v lesích. Mezi jejich předky jsou ale i koně středověkých rytířů. V dnešní době hledají uplatnění složitě a mnohdy je zachraňuje zpětné odlehčení směrem ke koním teplokrevným, díky kterému se z nich stávají koně pro turistické ježdění (co také chcete dát jiného pod stodesetikilového Bavora než tunového teplokrevníka, že? :-). Vyznačují se především obrovskou poklidnou silou spojenou s vytrvalostí postupujícího ledovce. Charakter nejlépe vystihuje ona chladnokrevnost v názvu, pro sportovní ježdění jsou většinou příliš flegmatičtí a pomalu reagující.

Chladnokrevných cyklistů mnoho nenajdete, jejich povaha i somatotyp je disponuje k jiným sportům. Pokud se pro cyklistiku rozhodnou, je to rozhodnutí neodvratné jak příchod zimy. Nejsou rychlí ani výbušní, kopce nevyletí jak papíroví čerti, ale tempo, které nasadí udrží dlouhé hodiny i poté, kdy mně trénovaní temperamentnější konkurenti dávno odpadnou. Čím je závod těžší, tím lépe pro ně, protože hluboko pod jejich zdánlivě netečnou slupkou tluče srdce válečníka. Na ranou výkonnost zaměření trenéři o ně nejeví zájem, ti, kteří mají více času a trpělivosti dokážou ocenit jejich přednosti. Mezi ně patří především buldočí zarputilost, s níž na sobě dokážou léta pracovat, až se svými schopnostmi prakticky neliší od svých teplokrevných bratranců. Oproti nim pak mají na své straně daleko větší odolnost proti únavě, nemocem a chronickým traumatům z tréninku, takže přetrénovat je se blíží definici nemožného. Podobně jako arabové dokážou být také sportovně dlouhověcí.