Nejen večer, ale i ráno se dá sportovat potmě. Mohl by trenér Vela říci něco i k tomuto tématu? Brzký ranní pohyb a vliv na tělo? Předčasný násilný budíček, zařazení stravy ano nebo ne, pohyb… Podobně jako u tmy a večera. Můj případ je následující. Před pár lety jsem zase začal přes zimu běhat. Protože jsem ranní ptáče, běhal jsem ráno a na lačno. Vstával jsem v 5:00 a v 6:30 jsem vybíhal z baráku. Mělo to plus v tom,že jsem jel do firmy dobře naladěný a pořádně nastartovaný. Ale mělo to taky mouchy. Občas jsem měl problém doběhnout domů. Jednou to už nešlo a já musel do lesa. Naštěstí jsem měl papírové kapesníky v kapse.

Mohu li říci svůj osobní názor (nepochybně ovlivněný tím, že jsem celé dětství a pubertu v 6:10 skákal každé všední ráno do bazénu), pak se ve slušných zemích před úsvitem budí lidé pouze na popravu. Takže mi jakékoliv a zejména tyto potíže, spojené s ranním během, připadají vcelku přiměřené. Nicméně si nejsem úplně jistý, jestli je zrovna  v dotazu popsaná trampota v přímé souvislosti s ranním vstáváním. Urgentní nucení na stolici totiž udává značné množství běžců i v jiných denních hodinách, naproti tomu od cyklistů či plavců jsem podobné stezky prakticky neslyšel. V tomto případě bych se zaměřil spíš na vyladění typu a množství snídaně, časná hodina tady asi nebude zásadní faktor. Možná že zažívací trakt podráždila paradoxně ta aktivita nalačno.

Zátěž tak brzo před prvním vrcholem fyziologického denního cyklu okolo 10 dopoledne by měla být spíš lehčí, v nižších intenzitách, příjem potravy bych rozdělil na lehkou snídani před a lehkou svačinu po. Individuální variabilita tu ale určitě bude široká a každý, kdo se do podobného času tréninku chce nebo musí pustit si nejspíš najde svoje vlastní optimum.

Je na větší mráz a nebo smog s rizikovými pevnými částicemi lékem šátek přes ústa a nos, dýchání přes něj jako přes filtr? Proč ano, proč ne.

 Dýchání přes šátek nebo kuklu má efekt spíše proti vdechování přechlazeného a příliš suchého vzduchu – mezi šátkem a obličejem si udržujeme mikroklima, ve kterém se vzduch přece jen může trochu ohřát a zvlhčit. Jako filtr pevných částic nám příliš nepomůže – ty největší mají velikost 10 mikrometrů, tedy 1 setinu milimetru, nejnebezpečnější jsou ale ty nejmenší, o velikosti 1 mikrometru, které se dostanou do plic nejhlouběji. Abychom dokázali tyto částice odfiltrovat, museli bychom si na hlavu natáhnout něco o prodyšnosti zhruba mikrotenového pytlíku.

Jak teplou tekutinu při zimním tréninku pít? Už když si dávám do termolahve horkou tekutinu, přijde mi to nevhodné – sliznice bude prochladlá vdechovaným studeným vzduchem, já ji proleju horkou vodou. Kontrast…

 Na toto téma se vedou učené debaty mnohé roky a bez valnějšího závěru. Studená tekutina nás prochladí, horká zase způsobí již zmiňovaný tepelný šok pro sliznice, navíc může vyvolat krátkodobě zvýšené pocení a následně daleko větší ochlazování v mokrém oděvu. 

Šalamounskou odpovědí bude tedy tekutina vlažná, někde mezi tělesnou teplotou a třiceti stupni. Ta bude z pohledu tepelné bilance neutrální a nebude ani příliš dráždit sliznice.

Sport a abstinenční příznaky při jeho přerušení. Nemohu v zimě jezdit či se nějak více pohybovat z časových a zdravotních důvodů. V létě naopak jezdím hodně. Když přecházím z plného zápřahu do nicnedělání, má psychika „v přechodu“ není nijak dobrá. Je snad sport stejně návykový jako alkohol, kouření a další drogy?!   

Fyzická zátěž, pravidelně provozovaná v dostatečné dávce opravdu může být návyková i na fyzické úrovni – navozuje změněnou vegetativní rovnováhu,kterou můžeme pociťovat jako příjemnou a která se po vysazení dost prudce rozkolísá, o endogenních opiátech endorfinech ani nemluvě.

Nicméně podstata rozlady amatérských sportovců po vysazení pravidelných dávek je nejspíš někde jinde. Pravidelný sport nám naplňuje či nahrazuje naše základní emoční potřeby. Pokud sportujeme, cítíme se zdraví, silní, úspěšní, cílevědomí. Ve světě, kde naprostá většina z nás nepociťuje žádné velké uspokojení z vlastní práce, protože její plody nejsou nijak patrné, až máme pocit, že každý z nás jen postrkuje kávovou lžičkou řeku, pociťujeme náhle opravdovou tělesnou únavu a vnímáme fyzický výsledek našeho úsilí. Je proto pochopitelné, že ve chvíli, kdy musíme v tomto v podstatě náhradním uspokojování přestat, jsou naše pocity velmi nelibé. Zejména když nás k tomu straší představa, že se naše těžce vydobytá výkonnost rozplývá.

Nejjednodušším řešením je jakási substituční terapie. Nemyslím tím, že byste se měli nutně vrhnout se stejnou vervou do nějakého pro změnu zimního sportu. Jde o to využít uvolněný čas a energii nějakým stejně vědomým a koncentrovaným způsobem, jako je náš běžný trénink. Mohou to být kulturní a společenské aktivity, můžeme se věnovat rodině, začít studovat nějaký jazyk a podobně. Hlavně aby nám nový obsah náhle uprázdněného prostoru stále dával smysl a nepřipadal nám úplně ztracený a promarněný.