„Dobrý den, mohu teď v zimním období při najíždění kilometrů v ZDV (základní dlouhodobé vytrvalosti), můžu občas zařadit intenzivnější trénink, případně jak často jej mohu zařadit?“ 

Jednoduchá odpověď zní ano, proč ne, není to proti žádným fyzikálním ani lidským zákonům a dokonce ani proti směrnicím EU. K daleko zajímavějším zjištěním se dopracujeme, zamyslíme li se nad pozadím tohoto velmi častého dotazu – tedy kdo a proč se tak ptá.

Podle mé zkušenosti tento dotaz pokládají typicky ti cyklisté, kteří to s tréninkem aerobní výkonnosti všeobecně moc nepřehánějí, berou jí jako jakési nutné zlo, se kterým není nutné se příliš zabývat. Vždyť závodí se přece v maximálkách! Mají také (v jejich případě oprávněný) pocit, že trénink v aerobní intenzitě je nuda a že jedou příliš pomalu.

V ZDV jezdí pomalu proto, že je jejich aerobní výkonnost příliš nízká a pro slušnou subjektivní rychlost si musí pomáhat překročením aerobního prahu. Jejich aerobní výkonnost je příliš nízká proto, že neměli dostatek času nebo trpělivosti jezdit poctivou aerobní ZDV a tuto výkonnost si vybudovat.

Častou obavou, spojenou s tímto dotazem je strach z toho, aby náhodou nezapomněli jezdit v maximálních intenzitách. Tato obava je úplně zbytečná. Schopnost dostat se do maximálního kyslíkového dluhu nám je přirozeně daná, je to jeden z původních život zachraňujících mechanizmů. V čem se gaučový povaleč liší od elitního závodníka je výkon a výdrž v maximálních zátěžích. Ten je ovšem ve vytrvalostních sportech daný mohutností aerobního aparátu, který nám je od přírody daný jen ve výkonu odpovídajícím klidné chůzi. Vše ostatní se musí se musí rozvíjet a neustále udržovat.

Praví profesionálové takovou otázku nekladou. Jsou rádi, když mohou jet jen ZDV, vědí, že i ta umí bolet, protože jejich výkon v ní je pro nás smrtelníky nepochopitelně obrovský. To ale nedosáhli tréninkem mezi prahy, nýbrž poctivou mravenčí prací v ZDV.

Samozřejmě to neznamená, že byste se nad aerobní práh v zimě vůbec neměli dostat. Mělo by to ale být cíleně a kontrolovaně, nejlépe v podobě nějakých intervalů, rozhodně ne celý trénink. Jedna až dvě tréninkové jednotky a dvě až tři desítky minut za týden bohatě postačí.