Tahle krátká úvaha vznikla v rámci psaní článku pro únorové Velo. Protože ho (i z pohledu rodiče) vnímám jako vysoce aktuální, přijměte ho s předstihem jako takový malý teaser

Když jsem si připravoval fakta pro článek Dekády života sportovce, sáhl jsem po knize Pohybový systém a zátěž od kolektivu autorů, vydaný nakladatelstvím Grada v roce 1997, tedy několik let před masovým začátkem fenoménu, který naprosto a zásadně změnil pohybové aktivity školních dětí a mladistvých – internetu, domácí výpočetní techniky a mobilních telefonů. V knize se proto píše, že v dětství jsou pohybové aktivity nedílnou součástí mentálních procesů zejména malých dětí. Dalo by se říci, že dětí myslí a prožívají pohybem, že mentální procesy jsou od tělesných projevů a prožívání neoddělitelné. Já bych si tento fakt dovoliz ještě více zobecnit a rozšířit na člověka jako takového. To jen s postupem civilizace došlo postupně k tomu, že bylo mnoha způsoby tělesné a duševní prožívání společenskými faktory odděleno a dnes většina dospělých lidí prožívá svůj život většinou “od krku nahoru” a své sny, přání a prožitky realizuje převážně ve své mentální sféře, tělo využívají pouze jako nosič a energetický zroj pro mozek. Platí to bohužel i pro mnoho rekreačních vytrvalostních sportovců (a kralují mezi nimi běžci). Většinou je poznáte podle nepřítomného výrazu ve tváři a sluchátek v uších.

Příchod zejména kapesních počítačů, ze setrvačnosti stále ještě nazývaných mobilními telefony, posunul hranici odpojení od těla až do dětského věku. Děti s jejich plastickými mozky bez velkých tělesných zkušeností velmi snadno přenesou svoje tělesné prožívání na obrazovku a s hrdinou hry se identifikují zřejmě daleko víc, než se my dospělí, kteří prožíváme hry daleko více jako diváci filmu či televize. Bohužel to může znamenat i to, že se jejich pohybová centra propojí daleko více s ovládajícími prsty než s patřičnými končetinami a pohyby pozorované na obrazovce zůstanou “uvězněné” v hlavě. Myslím, že se to dá docela dobře pochopit, vždyť panáček na obrazovce se bude pohybovat daleko lépe než by to kdy zvládl hráč, navíc mnohdy za hranice panujících  fyzických zákonitostí.

Důsledky dnes již začínají pociťovat všichni trenéři pracující s mládeží – dětí ochotných sportovat rapidně ubývá a těch málo zbývajících je čím dál méně zdatných a ikovných. Zásadní otázkou zůstává, nakolik a jak je možno tomuto procesu vzdorovat.