Na první pohled se může zdát, že snad ani nemohou být dva od sebe vzdálenější sporty než lukostřelba a cyklistika. Na straně jedné nehybná koncentrace, na straně druhé rychlost a emoce na pochodu. Přesto se někde hluboko pod povrchem potkávají.

Po několika prvních stovkách vypuštěných šípů jsem zjistil, že luk a střelec tvoří dohromady překvapivě obtížně udržitelnou jednotu. Nic tu nejde nastavit napevno, „digitálně přesně“, všechno je tak nějak plovoucí a nejisté. V rámci několika centimetrů a stupňů existuje nekonečná variabilita polohy rukou, prstů, délky nátahu, postoje a to nemluvím o větru a jiných vnějších vlivech.

Pokud se je pokusím všechny dostat jeden po druhém pod kontrolu dojde ke stavu, který se pokusím alespoň neobratně slovy popsat. Pozdvihnu luk, natáhnu a začnu kontrolovat:

„Prsty pravé ruky na tětivě – křečovité, povol, levá ruka – moc propnutá, švihne tě tětiva, povol. Pozor, máš předkloněnou hlavu, teď bacha na paralaxu, určitě to zas půjde moc doleva, nemáš to moc nízko? Kruci, teď zas ta pravá ruka, začínáš jí ohýbat v zápěstí a tvrdne ti…“ Jeden by řekl, že tak důsledná kontrola povede k absolutní přesnosti, ale houby. Vede jedině k tomu, že po jedné či dvou vteřinách tohoto myšlenkového kolotoče úplně ztratím představu kam mířím, ztratím to nejdůležitější – víru v zásah. Pak už jsem jen rád, že trefím alespoň terčovnici a ne zeď za ní.

Dobrý šíp, který se u mě jako u naprostého začátečníka objeví tak u jednoho či dvou šípu z tuctu, vypadá jinak: Pozdvihnu, natáhnu, vypustím – a je to deset nebo alespoň devět… Žádné kontrolování, žádná korekce, nic na úrovni rozumu, jen okamžik vnitřního přesvědčení, víry že všechno to vyjmenované v předchozím odstavci je na správném místě, že je to „tam“…

V cyklistice existuje nekonečné množství variant tréninkových metod, přístupů, škol a situací. Snaha řešit je pouze na úrovni elementárního šablonovitého rozumu, detail po detailu vede k jedinému výsledku – ztrátě cíle. Budu li neustále analyzovat,dohánět a opravovat každý segment své výkonnosti, trénink nebude dokonalý, ale rozpadne se a sezóna skončí krachem. Pokud naopak budu vycházet z nejhlubšího přesvědčení, že jako trenér či závodník trefím, bude to „tam“. A za tou vírou se všechny detaily srovnají do řady a všechno doopravdy bude správně.

Přeji vám i sobě dostatek víry! 🙂