Při debatě, kterou vyvolal předchozí článek o „smrtící dávce“ jsem si vzpomněl na historku ze špitálu, ilustrující celou problematiku „růžků gaussovky“ lépe než jakékoliv vysvětlování. Historku o pádu z 11 patra…Stalo se v roce, kdy jsem stážoval roční kolečko na dospělé chirurgii. V té době tam přivezla záchranka asi sedmnáctiletého mladíka, dítě nějakých arabských diplomatů. Milý hoch si ve volném čase udělal doma hašišový dýchánek. Zboží měl zjevně kvalitní, protože následně vyšel na balkon v 11. patře a rozhodl se, že si zalétá. Přelezl zábradlí, rozpřáhl ruce a letěl…Záchranáři, kteří ho přivezli (při vědomí!) říkali, že v tom trávníku po něm zůstal docela pěkný dolíček. Milý chlapec to přežil, dokonce bez trvalých následků, protože se mu kromě zhmožděné plíce a několika stabilních kompresivních zlomenin obratlů vůbec nic nestalo. A jaké poučení z toho plyne? Existence jednotlivé události ještě není důkazem pravidla. Že někdo přežije pád z 11. patra (bratru 30 metrů)  ještě neznamená, že ho přežiju i já, zvlášť když nejsem příslušně zhulenej…