Máte pocit, že jen vy máte s cyklistikou trápení, zatím co všichni jsou v pohodě, jen trénují, závodí a vyhrávají? Buďte v klidu, nejste v tom sami, jak vám dosvědčí  úryvky rozhovorů s několika svěřenci na webu. Vyhledal jsem pro vás ty nejilustrativnější, odrážející rozpoložení, ve kterých jsme se už někdy ocitli snad všichni.  

Jarní předzávodní pnutí

 Pátek volný den. 
Cítím se strašně. Nejenom fyzicky, ale i psychicky. Když se sám sebe ptám co mi je, tak neumím odpovědět, ale cítím se strašně. Navíc už celý týden nějak špatně spím. Před druhou v noci neusnu, ráno se probudím v šest nebo v sedm.
Sobota, mám jet 3 hodiny ZDV. 
Necítím se o nic lépe. Přemlouvám se alespoň na chvíli na válce, ale nedokáži to. Musím rozhodnout, jestli v neděli jet závodit a padá rozhodnutí, že na to kašlu. Usínám opět ve dvě ráno.
Neděle. 
Ráno se probudím jak přejetý parním válcem. Do ničeho se mi nechce, na nic nemám náladu, jsem spruzený, že je venku překrásně a já se doma povaluju jak ta chlíva naprosto nepoužitelný. Nerozumím co se stalo, nerozumím co mi je. 
Takto se doma potácím do dvou odpoledne, kdy mě to definitivně naštve a vykopávám se násilím ven na kolo na dlouhý trénink, abych to nějak rozehnal. Jel jsem 5,5 hodiny, 170 kilometrů. 
Jestli to je bláznovství nebo k něčemu nevím. Čoveče, ty blbneš jak baba v přechodu! 🙂 

Jestli se z toho chceš dostat, doporučuju následující postup. Především nepřemejšlej. Máš plán, v tom je jasně napsaný, co máš dělat. Tak vem kolo a udělej to. To je prej největší výhoda plánu, že nemusíš přemejšlet coby kdyby.Chtěl jsi jet závody, napsal jsem ti závody a celej tejden byl napsanej tak, abys jel závody. Když tam máš napsaný volno, tak buď rád, že na kolo nemusíš a že můžeš odpočívat. 
A nebo si řekni, že ti vlastně o závody nejde, že tě baví jezdit na kole a čistit si hlavu, ale pak si nelam hlavu závodama a plánem. Takhle jsi akorát v rozštěpu. 

Nicméně tyhle stavy mi nejsou úplně neznámý a jsou následkem přiliš dlouhého najíždění, kdy už je člověku z dlouhého ježdění na blití, akorát si to nechce přiznat, a už je natolik zpruzenej že uži ani vlastně neví, jestli chce závodit a proč. Na to je nejlepší prostě začít závodit a nechat se chytit do toho kolotoče, moc nepřemejšlet a ani nijak dramaticky netrénovat. Jen to chce udělat ten krok přes práh a přetrpět prvních pár hromaďáků.  

Selftesting před maratonem?

 Já jsem vždycky týden před maratonem o víkendu jezdil tréninkově na plné kule okolo 150-ti kilometrů kopcovitý trénink. Z na tomto tréninku se docela dobře poznalo jak to za týden dopadne. Ovšem jestli to bylo rozumné počínání netuším.  S tou stopadesátkou na plný kule je to zajímavý – akorát mi řekni, cos dělal s onou informací v případě, když ses dozvěděl, že to za tejden dopadne nahovno – není to tak trochu sebeurčující proroctví? Není lepší trochu potrénovat a až v závodě se snažit, aby to dopadlo co nejlíp? 🙂  

Od kdy se počítá interval?

 Jsem zvyklý to jet tak, že ze ZDV postupně zrychlím na 155, když na Polaru to číslo vidím, zmáčknu stopky a plus mínus pár tepů to celé jedu 155. Asi se Ti to z nějakého důvodu nebude líbit, nebo? 
Jedině když jsem unavený a tep nahoru moc nechce jít, tak to jedu v rámci daného rozsahu níže tak jak mě to ten den pustí.  

Je pravda, že ty intervaly jezdíš nedobře – interval běží od té chvíle, od kdy změníš „režim“ jízdy. Je to proto, že nejvyšší výkon jedeš právě ve chvíli, když akceleruješ do intervalu a není žádný rozumný důvod, proč čekat, až si vytvoříš dostatečně vysoký kyslíkový dluh k tomu, aby ti vyletěla i tepovka. Pokud jedeš interval správně (s alespoň zhruba vyrovnaným výkonem), dorazí tepovka do meziprahového pásma za 1,5-3 minuty. Pokud ho jedeš tak, aby ses dostal co nejdřív (t.j. zhruba do minuty) do pásma, jedeš nejvyšší výkon v době, které ještě neříkáš interval, zatím co na konci 5 minutového intervalu jedeš zhruba 50% výkonu, který bys jel při tempu vyrovnaném od začátku. No a pokud to jedeš tak, že zapínáš stopky až tehdy, když tepovka dosáhne horní meze rozmezí motivu intervalu, jedeš na konci výkon, který zhruba odpovídá tvému výkonu v základní vytrvalosti, ovšem na nějakých 4 – 6 mmol laktátu – v podstatě celý interval nevědomky zpomaluješ, abys udržel TF. Což není zrovna ideální stav.

Takže správný návod – zmáčkny stopky, zrychli na tempo, které považuješ za optimální, počkej 2-3 minuty a pokud to bude nedostatečné (což je naprosto nepravděpodobné, jak uvidíš), ještě malininko přitlač. S nejvetší pravděpodobností to bude vypadat tak, že po 2 minutách budeš mít dolní hranici zóny a na konci intervalu se budeš blížit horní hranici. Btw uvídíš, že pokud budeš akcelerovat pomaleji, budou všechny tři intervaly zrhuba stejně rychlé a nebudeš zpomaluvat, ajko se ti to stává teď. Nejvíc energie totiž vyplejtváš právě na tu akceleraci, kterou ještě navíc „nepočítáš“, i když nohy samozřejmě jo.

Příprava na maraton

 Naplánoval jsi mi spoustu kompenzačních jednotek a všechny rozvojové velmi krátké. Jsem trochu nervózní z toho, že v Rakousku i na Šumavě mám jet do kopce několikrát po sobě desítky minut, v Rakousku dokonce od 180-tého kilometru skoro dvě hodiny, ale vůbec to netrénuji. 
Trochu mi uniká základní filozofie takového tréninku. Laicky bych to viděl jako dobrý plán pro UAC a Masters. Král Šumavy a Ötzi mi však připadá jako trochu jiná liga. 

Ono na tom není nic těžkého – prostě kdybys musel všechno natrénovat před tím, než to budeš dělat nemohl bys dělat nic, protože bys to neměl před tím natrénované. Žádný běžec maratónec nikdy v životě neběžel celý maratón v tréninku a přesto ho uběhne. Zátopek dokonce nikdy neběžel závod delší než 10 km před tím než na olympiádě vyhrál maraton. Proč si myslíš že cyklistika je něco jiného? Trénink není o tom, že si něco zkoušíš nanečisto, než to uděláš v závodě. Trénink je informace tělu, kterým směrem se má rozvíjet, nic víc. Je to stejné, jako když se dítě učí číst, čte písmenka slabiky a jednotlivá slova a postupně se tím naučí přečíst i slova a věty, který nikdy nevidělo.

A zapomínáš na to, žes to už trénoval – v předchozích maratónech. Na jakém principu odděluješ závod od tréninku? To jel někdo jiný?

Jak se pozná, že jsem dosáhl horní hranice svých možností?

 Jak se pozná, že už je člověk na konečné stanici? Dá se to nějak exaktně otestovat nebo to je vždy jen pokus a omyl a pozná se to jedině tak, že přes maximální tréninkové nasazení už se člověk nikam neposouvá? 
Já to „nulové posouvání“ totiž krásně vidím ve výsledkových listinách třeba za posledních pět let. Stále stejná jména, stále stejné výsledky. Skoro by se dalo říci, že je zbytečné závodit, protože by se to dalo téměř napsat od stolu předem. 
  Já bych řekl, že se to otestovat nedá. Ono ne vždy je to jen o nevyužitém potenciálu (ten už podle mě v hrubě fyzickém smyslu opravdu využíváš na 100%, protože už jezdíš špičku svojí kategorie, byť špičku širší – řekněme, že jsi už asi umístil všechny talentové body do nějakých kolonek), ale pořád ještě můžeš určité body tohohle potenciálu předisponovat jinam (vyměnit část alaktátové vytrvalosti za krátkodobý výkon) a softwarové zlepšení je taky ještě bohatě možné…. Ono můžeš zaznamenat slušný výkonnostní skok už jenom tím, že přežiješ celou sezónu ve zdraví a objezdíš základní standard jeden závod/víkend, což ty jsi ještě ani zdaleka nevyčerpal. Takže nehaž flintu do žita. 

Závod jako trénink

 Vycházím z prosté úvahy, že aby se něco zlepšovalo, musí se to trénovat. Já potřebuji zlepšit schopnost pohybovat se co nejdéle ve výrazně kyselém prostředí. Očekával bych tedy v tréninkovém plánu, že mě poměrně často pošleš na kratší tréninky do kopce a řekneš mi třeba, dojeď autem do Mělníka nebo do Štěchovic a jeď na totální doraz 5x Romanov nebo 3x Štěchovičák. Ale takové tréniky vůbec nejezdím. 
Proč tomu tak je respektive není? Jaká je v této souvislosti Tvoje úvaha jako trenéra prosím? 
Připadá mi, že mezi závody to píšeš tak, aby si mě udržel v provozu a samotný kyselý trénink necháváš výhradně na závody. Přesně tak 🙂 To totiž funguje v pozdní sezóně naprosto nejlíp, to mám vyzkoušený. Ono tělo už za tu sezónu zažilo ledacos a hned tak něčím ho v tréninku nepřekvapíš (ale unavené je čím dál víc). 

Nehledě na to, že absolutní doraz v tréninku je o nějakých 20-30% nižší výkon než standardní maximum v závodě – to mám taky vyzkoušený (třeba na Řevničáku je rozdíl asi 1,5 minuty, což je tak 50-70W průměrnýho výkonu), takže kdyby ses o to pokoušel v tréninku, budeš se akorát mordovat a unavovat bez jakýhokoliv efektu na výkonnost. Takže v týdnu jen aktivní regenerace, šimrání základní vytrvalosti a údržba rychlosti a hlavní trénink je závod. Ono je to do značný míry o hlavě – v tréninku je díky jinému a nižšímu ladění motivace/mobilizace duševních sil menší procento zapojení svalů než v závodě a naopak, díky tomu jinému ladění v závodě je na nějakou virtuální jednotku úsilí mnohem vyšší regenerační reakce a zisk výkonnosti než v tréninku. Takže základní princip tohohle tréninkového postupu je přivést tě na závod natolik odpočinutého, abys byl schopen podat maximální výkon a tím zároveň nejvíc natrénoval. Závod v únavě znamená naopak dvojnásobně promrhanou energii – v tréninku v týdnu, protože kdybys jí dal místo toho do závodu, měl bys vyšší zisk, a potom v závodě, protože tím že jsi „předunavený“, podáš při subjektivně stejné nebo vyšší námaze objektivně daleko horší výkon a tím i míň natrénuješ. 

A na závěr dva klasické výroky cyklistických mudrců: 

„Závod je nejlepší trénink“ 

„Cyklistika je od slova závodit, ne trénovat“