Cyklistickému (a nejen cyklistickému) obecnému povědomí stále vládnou legendy o extrémních dávkách jako jediné univerzální cestě k úspěchu v jakékoliv disciplíně. Reálný svět je ale mnohem složitější, než aby na něj platila jednoduchá přímá úměra čím víc, tím líp. Když dva dělají totéž, nemusí to mít stejný následek – stejně jako ekonomie se i biologické organismy chovají spíš podle pravidel statistiky než jednoduché aritmetiky.

Začneme příkladem z farmakologického výzkumu. Již staří Řekové věděli, že každý lék podaný v dávce nadměrné může být jedem – a proto měli pro obé stejné slovo farmakon. Součástí testování každého nového léku je zjištění hranice mezi jedem a lékem, takzvané letální a efektivní dávky. Efektivní dávka by měla vést ke kýženému jednotkovému léčebnému účinku, dávka letální neboli smrtelná by pak měla zabíjet. Cílem farmakologického výzkumu je příprava léku s co největším rozdílem mezi efektivní a letální dávkou (pokud se nejedná o výzkum na poli zdokonalení Cyklonu B samozřejmě 🙂

Má to jeden zádrhel. Žádné dva exempláře živého tvora, byť by to byli bratři rodní, nereagují na stejnou dávku stejně. Proto se určují takzvané střední efektivní a letální dávky, tedy dávky, které vyvolají jednotkový léčebný efekt nebo smrt u 50% testovaných jedinců. Střední dávky se mohou i velmi významně lišit od dávky která zabere nebo zabije dokonale každého. Parametry se označují jako LD50 (smrtelná-letální dávka pro 50% jedinců) a ED50 (efektivní dávka pro 50% jedinců), resp LD100 a ED100 (totéž, ale pro 100%). Hezkým příkladem je morfium, na které vzniká v souvislosti s užíváním nejen vysoký návyk, ale také tolerance. Výzkum, který prováděla jistá ruská klinika soudního lékařství prokázal, že zatím co průměrného narkomana (tj. LD50) zabije zlatá šleha s výslednou koncentrací v krvi 1,50 mikrogramů na litr, rekordmani dosáhli až 3,90mikrogramů na litr, tedy 2,6 násobku průměru! Podle stejných pravidel se řídí i střední efektivní dávka.

Mudrlanty a matematiky mezi vámi (Marka Mixu určitě 🙂 už určitě napadlo, jak se asi určuje LD100, když to je vlastně jakákoliv dávka dostatečně přehnaná. Správně! Proto místo LD100 často uvádí LD95, tedy dávka smrtící pro 95% testovaných, neboť je známo, že zhruba 3-5% populace, a to v každé z obou krajností, je vyjmečných a snese buď velmi vysoké dávky a nebo naopak nesnese ani extrémně nízké. Poslední důležité pravidlo, které je z farmakologie dobré znát je, že jedinec s vyšší letální dávkou bude mít i vyšší efektivní dávku. Když se vrátíme k morfinistům, bude platit a platí, že narkoman, který potřebuje k uvedení do příslušného rauše vyšší dávku bude potřebovat k ukončení své bídné pouti po tomto světě i vyšší zlatou. Že pro tréninkové dávky platí pravidla velmi obdobná by vás nemělo překvapit – zase se tady jedná o reakci živého organismu na určitý podnět.

A odtud pramení mé pochybnosti o pravdivosti legend. Pravidla a dávky pro trénink, ať už ta v obecném povědomí, tak ta v knihách vepsaná, vznikla ze zkušeností trenérů. Tito trenéři ovšem netrénovali průměrné a k průměru nesměřovali. Trénovali vybrané talentované a směřovali k titulům mistrů světa a olympijským medailím. Řečeno řečí čísel trénovali extrém populace, oněch 3-5%, vždy se vymykajících obvyklým pravidlům. Pokud máme předtříděnou populaci a naším cílem je „buď medaile z olympiády nebo smrť“, pak je (v rámci morálních pravidel vrcholového sportu) všechno v pořádku. Jenže statistiku nezajímá jméno a každý z vás, který právě čte tyto řádky, má 95% šanci, že mezi ty vyjmečné nepatří, i když po tom se 100% pravděpodobností touží.

Vypadá to jako neštěstí a nepatřičná, možná až politicky nekorektní diskriminace, že? Ne tak docela. To, že snesete méně než vyvolených pět procent neznamená, že se jim nemůžete rovnat výkonností nebo alespoň přiblížit. Naopak. Že máte nižší letální dávku znamená, že s největší pravděpodobností i nižší dávku efektivní, tedy že ke stejnému zlepšení potřebujete nižší tréninkové dávky. Že na dobrý výsledek díky tomu nepotřebujete trénovat tolik, jako ti, kteří dobře tolerují daleko větší objem. Že můžete velmi dobře závodit, když nebudete slepě napodobovat ty nejlepší, jejich dávky vás spolehlivě sportovně popraví.

Pokud vám toto zní kacířsky, co teprve řeknete, když vám předložím ještě větší herezi. V každém sportu, nejen v cyklistice, ale třeba i v plavání nebo atletice jsou vytvořena metodická doporučení pro přiměřené dávky pro různé věkové kategorie. Tato doporučení jsou jsou směřována k metám nejvyšším a ověřena na předchozích generacích těchto met dosahujících. Měly by tedy být bezpečným a spolehlivým jízdním řádem k úspěchu. Opravdu?

Vezmeme li v úvahu prostou časovou souslednost dějů, je jasné, že trénink předchází závod. Co když tedy ti na stupních vítězů nejsou nejlepší z nejlepších, ale nejlepší z těch, kteří přežili tréninkové dávky postavené podle předchozích generací závodníků tolerujících nejvyšší tréninkové dávky a mající tedy i nejvyšší nutnou dávku efektivní (tj. potřebují na jednotku zlepšení nejvíce trénovat)? Co když se v tom davu bezejmenných poražených, kteří budou záhy vyřazeni z řad vyvolených talentů na účast ve vrcholovém sportu, skrývají závodníci, kteří by byli daleko lepší, pokud by na ně nebyly rutinně (v dobré víře, of course) nasazeny dávky mnohonásobně vyšší než dávka efektivní, blížící se a nebo dokonce dosahující jejich osobní dávku letální?