Přetrénování je mytické stvoření. Kdekdo o něm mluví, každý se ho bojí, přitom ho nikdo údajně neviděl a jen málokdo věří, že se může týkat právě jeho.

Přetrénování není žádná jasně definovaná nemoc. Je to takzvaný syndrom, soubor příznaků, tu více tu méně vyznačených. U každého probíhá trochu jinak. Můžeme ho potkat i v jiných odvětvích lidské činnosti, kde je znám třeba jako syndrom vyhoření. Souhrnně nazýváme podobné stavy jako chronickou patologickou únavu, což hezky česky neznamená nic jiného než “dlouhodobá chorobná únava”. Což mnoho nevysvětlí.

Cyklistika přetrénované miluje

Cyklistika je jedním ze sportů, přitahujících jako magnet železné špony. Každého vášnivého vyznavače hned napadne, že to je proto, že to je tvrdý, či dokonce nejtvrdší sport na světě, jak se ti nejskalnější fanoušci zaklínají. To nepochybně také, ale v hobby a amatérském pelotonu, a ten nás zajímá nejvíc, jsou i další, mnohem zásadnější důvody.

Především cyklistika v hobby podání je sport ukrutných introvertů, milujících osamělé úniky do krajiny, kdy nemusí mluvit ani jinak interagovat s okolím, ale jen šlapat a šlapat a šlapat. Čím déle, tím lépe. Osamělý únik před realitou všedního dne se tu stává drogou, pro kterou jsou její uživatelé ochotni překousnout mnohé nepohodlí, které by družnějšího sportovce přimělo k zamyšlení, jestli toho náhodou není přespříliš.

Druhý důvod už asi bude hůře stravitelný – totiž cyklistika v základním vývojovém stupni (který bohatě stačí i na velmi úspěšné absolvování průměrné MTB padesátky nebo silničního maratonu) je z pohledu techniky a šikovnosti snad nejjednodušší a nejsnáze osvojitelný sport. Stačí být dostatečně pilný, pracovitý a zarputilý a věnovat kolu dostatek času a úsilí a výsledky se dostaví. Čím víc, tím lepší – alespoň ze začátku.

Bikeři tu namítnou že “sjezdy a singltreky…” – bezpochyby ano, ale tak to míněno není. Problém je v tom, že v techničtějších sportech funguje dovednost a technická vyspělost jako přirozená brzda, která vám nedovolí postoupit dál a zvyšovat dávky, protože vám to prostě nepůjde, dokud se to nenaučíte dobře. Díky své technické “nízkoprahovosti” se energie věnovaná tréninku hned z počátku rychle úročí, což adepta utvrdí v představě, že velká dřina je přesně ta správná cesta.

Jako brzda někdy působí i lokální sportovní poranění. Když se budete učit hrát tenis, golf nebo třeba šermovat a budete dostatečně svědomití, nejspíš si hned na začátku přivodíte tenisový loket, který je sice nepříjemný, ale na životě ani na sociálních vztazích vás nijak neohrožuje a rychlost jeho hojení bude přirozeně regulovat tréninkové dávky. Kdežto pokud budete mít na kole správně nastavený posez, nejspíš vás podobné obtíže minou. U dražších sportů může jako omezovač přetrénování a přetížení fungovat právě cena – nezdá se, ale například jízdou na koni se dá bez problému projezdit slušný bicykl rok co rok a to toho koně vůbec nemusíte vlastnit – což funguje jako velmi pojistka proti přetížení a přesycení.

Co ovšem působí asi největší škody je všeobecně rozšířený mýtus o nezbytnosti obrovských  co největších tréninkových objemů a univerzální platnosti tohoto pravidla. Cyklisté tu dělají klasickou logickou chybu, když zaměňují příčinu za následek a statistickou korelaci za kauzalitu.

Obecná představa je taková, že nejlepší profesionálové jsou tak dobří proto, že mají najeto mnoho kilometrů, přičemž představa zvesela ignoruje fakt, že všude okolo se pohybují závodníci, kteří ač mají najeto skoro jako profesionálové, výsledky tomu příliš neodpovídají. Pravidlo tady platí poněkud jinak  ti nejlepší jsou nejlepší proto, že dokážou snést takové dávky (mnohdy je odjezdit prostě musí, protože polovina z nich jsou závody a za ty jsou placeni), aniž by tím utrpěla jejich výkonnost a zdraví. Takovou kvalitu metabolismu má možná ani ne jediné procento z celé populace a i to se k podobné toleranci stresu propracovává mnohé roky, od raného mládí.

Když k tomu přidáme ještě fakt, že střední společenská třída, kterou dnes cyklistika oslovuje nejvíce, z nějakého důvodu adoruje dřinu jako nejvyšší společenské dobro a blaho, aniž by rozlišovala, jestli tato dřina má nějaký hlubší význam, efekt a dopad a nebo se jedná o čistě sebestředné a narcistické pálení kalorií, je na smrtící koktejl zaděláno více než dobře.

Přetrénování v několika krocích

Prvním krok k přetrénování bychom mohli pojmenovat nadtrénink. Ne proto, že by to byla vyšší forma tréninku. Je to stav či situace, při které tréninková dávka a úsilí už přestává odpovídat zisku výkonnosti. Řečeno ekonomickou hantýrkou náklady se začínají nebezpečně přibližovat výnosům.

Cyklista samozřejmě nezačne uvažovat, jestli náhodou netrénuje moc a nebo špatně. Naprosto přirozeně a selskorozumně usoudí, že trénuje málo a že co nejde silou, musí jít větší silou. A přidá. Organismus, který už tak mele z rezerv začne potichu stávkovat a místo zlepšování následuje další stagnace nebo dokonce propad výkonnosti. Spirála se začíná roztáčet.

Příznaky nebývají u každého stejné a stejně vyjádřené a jejich seznam si můžete přečist pod článkem

Podle osobní zkušenosti autora, který si tuto atrakci samozřejmě nemohl nechat ujít, začínají první příznaky většinou plíživě, na úrovni psychiky. Objevuje, nebo spíš zesiluje se bohužel jinak celkem obvyklá závodnická nevrlost a podrážděnost, které si ale daleko spíš než vy všimmne vaše nejbližší okolí. Postupně se přidává nejprve nechuť závodit, nebo alespoň nechuť překonávat diskomfort, který je se závoděním přímo spjatý – balení a cestování na závody, údržba kol a podobně. Postižený začne špekulovat, na které závody ještě je ochotný jet a na které už ne a proč. Tady nepojede, protože je tam špatná silnice, tohle je daleko, tohle by jel, ale nepojede, protože bude pršet a tak podobně.

Zatím je pořád ještě schopný a ochotný trénovat i když na tréninku většinu času přemýšlí, kudy je to nejblíž domů a kdy už tam bude. Pokud se zrovna pokazí počasí, nejprve ho to uklidní, protože do toho přece nepojede, ale záhy ho začne pronásledovat pocit viny a nesplněné povinnosti – protože už dávno kolo nebere jako zábavu, ale jako  povinnost, i když doboha vůbec nedokáže říct proč a ke komu.

Trápení může se nenápadně až do chvíle, kdy ho milosrdně ukončí konec sezóny, nebo se objeví nějaká viróza, po které dotyčný zjistí, že ho právě opustily nohy. Tepovky má sice krásně nízké, ale na 25 km/hod na silnici, rovině a v bezvětří skleněný strop.

Obtížná diagnostika…

Na rozdíl od představy běžného smrtelníka, že se přece přetrénování musí poznat “z krve” není diagnostika přetrénování vůbec nic jednoduchého. Tedy, pokud k ní nezávislý trenér či lékař přijde už k hotové a vyslechne si příznaky, je to většinou vcelku jasné. Horší to je pro závodníka či jeho osobního trenéra. Příznaky narůstají tak pomalu, že si jich většinou ani jeden z nich nevšímá a nebo je bagatelizuje. O to méně se jim chce věřit, že opravdu o přetrénování jde, protože to rozvrací veškeré jejich naděje pro tuto sezónu. Přitom se jedná opravdu jen o naděje, skutečné výkony podávat nelze. Jenže naděje jak známo umírají poslední (přesněji řečeno předposlední).

Laboratoř v této situaci vykazuje naprosto normální hodnoty, teprve v případě opravdu hodně těžkého přetrénování se něco objeví. Bohužel mnohdy tomu bývá naopak a lehce abnormální hodnoty mívají sportovci v té nejvyšší formě – což není nic divného, protože vrcholnou formu od přetrénování někdy dělí opravdu jen pár najetých kilometrů navíc.

Pravdu občas odhalí zátěžové vyšetření, které natvrdo ukáže žalostné výsledky ve výkonnostních parametrech. Klidová tepová frekvence není příliš spolehlivá, i tady se někdy velmi těžko rozliší vrcholná forma od přetrénování. Více by mohla pomoci variabilita tepové frekvence, ovšem přístroje pro jejich kvalitní měření nejsou běžné ani ve sportovně medicínských laboratořích. Stále tedy dominuje diagnostika přetrénování coby syndromu, stavu s výskytem více charakteristických příznaků současně.

…ještě složitější léčba

Ještě komplikovanější než přetrénování odhalit je přesvědčit závodníka, že opravdu přetrénovaný je – alespoň v počátečních fázích, kdy se mu zdá, že je maximálně trochu víc unavený. Samotná léčba potom v první řadě zahrnuje výrazné snížení tréninkových dávek. Snížení, ne úplné vysazení – to by se mohlo projevit velmi nepříznivě. Každý pravidelný sportovec je na své dávce tréninkového stresu minimálně psychicky a velmi často i fyzicky závislý a prudké vysazení by právě v této fázi sebou přineslo abstinenční příznaky podobné těm u narkomanů.

Vhodné je na tu dobu aspoň částečně změnit sport a věnovat se i jiné aktivitě, protože odpočinout si potřebuje nejen tělo, ale především hlava. Těžké formy přetrénování, provázené výraznými fyzickými či psychickými projevy, popřípadě nějakou přidruženou infekcí či sportovním úrazem (výjimečné nejsou v této fázi únavové zlomeniny nebo chronická poranění úponů) patří už do rukou specialistů j příslušném lékařském oboru.

Nejlepší prevencí přetrénování je u amatérských a hobby jezdců zachování si zdravého rozumu a odstupu. Je dobré si občas připomínat, že na kole jezdíme pro svojí vlastní radost a že ta by ani z tréninku nikdy neměla vymizet. Že radost z medaile je sice příjemná, ale značně prchavá a za permanentní sebetrýznění opravdu nestojí. A pokud byste tento vnitřní kompas někdy na chvíli ztratili z očí, poslechněte manželku, ta ví stejně vždycky všechno nejlíp :-).

Výkonnostní příznaky přetrénování

• odkrytí nedostatku v trénovanosti („praská nejslabší článek řetězu“)
• poruchy v rytmicitě pohybů („šláp-šláp-šláp-svěsit-šlápšláp-šláp-svěsit)
• strach ze závodů i tréninku
• vyhledávání náhradních aktivit

Neuropsychické příznaky přetrénování

• nápadné změny nálad a reakcí – apatie, agresivita, lítostivost, euforie, deprese – a jejich neadekvátní změny
• změny v sexuálním chování (většinou pokles zájmu, méně často nárůst)
• změny charakteru osobnosti
• poruchy vnímání zevního prostředí (teplo, hluk)
• pocit vnitřního napětí a neklidu

Tělesné příznaky přetrénování

• nechutenství nebo zvýšený apetit
• vybíravost v jídle až odpor k některým jídlům
• poruchy spánku (spavost i nespavost)
• zažívací poruchy (zácpa, průjem, zvracení, nadýmání)
• pocit žízně
• klidové a zejména noční pocení
• zvýšená nemocnost (opakované virózy)
• poruchy menstruace (převážně u žen 🙂