Mnoho z nás vnímá první závod jako svého druhu věštecký úkon – vyjde li, bude celá sezona dobrá. Nevyjde li je vše ztraceno a můžeme celou sezónu rovnou zabalit. Je tomu opravdu tak? Je první závod cyklistickou obdobou přísloví Jak na Nový rok, tak po celý rok?

Krátká odpověď na tuto řečnickou otázku samozřejmě zní “není”. První závod je jatový, jaký si ho naplánujete a uděláte, není třeba podléhat trudnomyslnosti, pověrčivosti a nebo alibismu z pohodlnosti. Je mnoho možností, jak si první závod udělat hezký, snížit pravděpodobnost selhání – mnohdy subjektivního a způsobeného nepřiměřenými očekáváními a nároky a využít už první závody nejen k testování formy, ale jejímu dalšímu rozvoji a vystupňování.

Kdy a který

Volba termínu i konkrétního závodu může být zejména pro úzkostnější závodníky dosti stresující záležitostí. Mají tendenci buď odkládat všechny závody až do svého hlavního a vrcholného závodu (aby se nedozvěděli, že nemají takovou formu, jak by si přáli a představovali), nebo dokonce odkládat donekonečna všechny závody, dokud se nebudou cítit opravdu na sto procent připraveni (což nenastane nikdy).

Optimální přístup, a to zejména pro ty přespříliš motivované závodníky je přitom úplně opačný – před svůj vysněný závod předsadit nejlépe dva až tři, na kterých nám příliš nezáleží, kde budeme potěšeni v případě neočekávaného úspěchu, avšak nepříliš zklamáni v případě relativního neúspěchu.

Přípravné závody jsou vhodné nejen z psychologických, ale i tréninkových důvodu. Závodní zatížení je vyvrcholením přípravy v meziprahových intenzitách, které nelze žádnými intervaly nahradit. Jak říká stará cyklistická moudrost – závod je nejlepší trénink.

Jak by měl takový první závod vypadat po stránce profilu, délky, celkové náročnosti a případné konkurence? Říká se, že žíznivý na poušti musí vzít zavděk tou vodou, jaká se zrovna nabízí. Nicméně vzhledem k tomu, že zejména bikových závodů neustále přibývá, nějaké určující podmínky si přece jen klást můžeme.

Tedy v první řadě doporučuji vybrat si závod nepříliš dlouhý a to i když se chceme v první řadě zaměřit na opravdu maratonské tratě. Ideální délka je lehce přes dvě hodiny, tedy trochu náročnější čtyřicítka a nebo rychlá biková padesátka. Neměl by být příliš náročný profilem, většinu z něj bychom měli být schopni zvládnout pod anaerobním prahem a také kontrolovat svoje tempo podle svých momentálních pocitů a potřeby. Pro zkušenější závodníky, znalé bezpečné jízdy ve skupinkách je s výhodou, pokud se dá značná část závodu odjet “v balíku” či aspoň ve skupinkách, podobně jako silniční závod. Nohy díky tomu dostanou ten správný švih a rychlost. Pro obojživelníky, pohybující se stejně zdatně jak na tlustých gumách tak na žiletkách je velmi dobrou alternativou nějaká lokální silniční liga.

Typické XC je naopak nepříliš vhodnou startovací akcí do sezóny, zejména koná li se opravdu časně, na přelomu března a dubna, kdy ještě nejspíš nebudete mít najeté ani základní aerobní kilometry, natož nějaké větší množství kvalitnějších intervalů. Vysoké intenzity, těžký profil i technika v chladném vzduchu vás mohou místo posunu vpřed daleko spíš na nějakou chvíli podtrhnout. 

Další kritéria už jsou jen drobnosti – dojezdová vzdálenost (na start závodu své osobní druhé nebo třetí kategorie se vám nebude chtít jet 120 km), odhadovaná konkurence (bedna sice není nezbytná, ale rozhodně potěší) a možná trochu i počasí. 

A kdy že by to mělo být? Vzhledem k tomu, že byste asi rádi po prvních průzkumech bojem ještě alespoň maličko poladili formu a vyžehlili aspoň nejzásadnější nedostatky, měly by tréninkové závody proběhnout aspoň tři týdny před prvním hlavním startem.

Rychlokurz

Dobře, a teď zpátky do reality, doktore… Průměrný závodník určitě nebude mít natrénováno tak, aby se mohl čtyři týdny před svým hlavním závodem vydat na průzkum bojem, když se tento bude odehrávat začátkem května, bude rád, když začne se změnou času trochu trénovat venku. Co s tím?

Základní rada je jednoduchá. Jakmile to trochu půjde, jezdit, jezdit a zase jezdit. Tréninkové jednotky si může rozdělit do dvou kategorií: Krátké rychlé a dlouhé poklidné výlety. Krátké rychlé tréninky nejspíš budete absolvovat ve všední dny po a nebo před prací. Půjde o krátké tréninky v délce od jedné do maximálně dvou hodin (lépe do 90 minut) v intenzitě téměř závodní, okolo a lehce nad aerobním prahem.

Na dlouhý poklidný výlet byste si měli vyhradit nejlépe jeden z víkendových dnů. Jeho průměrná intenzita bude daleko nižší, hluboko v aerobním pásmu, i když v případě potřeby nejsou ani daleko vyšší intenzity ani vyloučeny, ani zakázány. Vyjížďka by měla být opravdu dlouhá, rozhodně delší než tři hodiny. Klidně jí můžete pojmout opravdu turisticky i s obědem po cestě (to už by ale opravdu měl být svih delší než tři hodiny!). Jde zkrátka o to sedět v sedle biku co možná nejdéle a alespoň poškádlit vytrvalostní systémy.

Tělo by díky tomu mělo dostat alespoň ochutnávku ze všeho. co ho bude v závodě čekat. Co nemůžete čekat vy je nějaký úspěch za hranicí všedního dne. Závod odjedete, užijete si hov relativní pohodě a bez větších rizik, ale nominace na olympiádu z toho určitě nevzejde. 

Pokud chcete v úspěšné sezóně dále pokračovat, měli byste se potom pokorně vrátit zpět k standardnímu tréninku a začít nejlépe úplně od začátku, několika týdny poctivého najíždění v nízkých tepech a teprve potom se vrátit zpátky k intervalům nad aerobním prahem a závodění. Jinak bude celá vaše sezóna stát na vodě a výsledná výkonnost citelně nižší než vaše možnosti….

Předstartovní peklo

Nebudu asi jediný, kdo se otevřeně přizná, že posledních zhruba dvanáct hodin před startem závodu jsou pro něj mnohem větší trápení než závod sám. A předstartovní přípravy a cesta na závody v něm vyvolávají mnohem větší děsy než soupeři. V nemnoha bodech se proto pokusím shrnout několik zásad, bránícím alespoň zčásti zbytečnému stresu, zklamání, patetickým “nehodám” i opravdovým průšvihům:

• Dovolí li vám to finanční situace a manželka, trénujte pokud možno (v případě MTB) na jiném kole, než závodíte (silnička nebo jiný MTB).
• Pokud nedovolí, mějte alespoň kola tréninková a kola závodní, protože právě ta jsou z celého kola nejzranitelnější
• Den před závodem se ale pojeďte na kole v závodní konfiguraci. Není nic hloupějšího, než na startu zjistit, že něco nefunguje
• Večer před startem opravujte jen opravdu zásadní poruchy, rozhodně nic nelaďte ani vylepšujte. V pátek večer už to po vás nikdo opravovat nebude.
• Věci do tašky si balte večer předem. Všechny V žádném případě neuvažujte nad tím, že tam dodáte ještě něco ráno. Nepřidáte.
• A už vůbec ne boty a helmu!
• Pámbu zaplať za Waze, ale stejně se raději podívejte předem, kam a kudy pojedete.
• Spát běžte v obvyklou dobu. Stejně nebudete moct usnout a ráno pak se probudit.
• Vzhuru byste měli být zhruba 5 hodin před startovním výstřelem, jinak budete malátní a nebude se vám chtít závodit.
• Snídejte prověřená jídla, žádné experimenty.
• Nikdy nic nepokládejte ani na střechu auta, ani vedle něj na zem. Pokud se toho tedy nepotřebujete nějak nenápadně zbavit navždy.
• Než nastoupíte definitivně do auta, dojděte si na záchod, nervozita dělá se střevy pravé divy.
• V autě vozte vždy roli toaletního papíru, loňské listí a suchá tráva neposlouží zdaleka tak dobře. Viz předchozí.
• Je dobré zvládnout základy techniky vykonávání velké potřeby v přírodě, po cestě nemusíte zdaleka vždy v pravou chvíli potkat civilizaci. Viz předchozí. Viz též “asijský dřep” a “slavic squat” na internetu.
• Počítejte s tím, že prezentace, kompletování kola, převlékání a řazení do boxu může zabrat i víc než hodinu. 
• Bidony!
• Traťovky!
• Nikdy nenechávejte kolo samotné bez dozoru, může se líbit i nikomu jinému.
• Převážíte li kolo na střeše, snažte se na to nezapomenout. Stropy podzemního parkingu ani vrata vaší garáže neuhnou.
• Konstruktér střešních nosičů předpokládal, že budete dodržovat rychlostní limity. Kolo létá docela dobře, ale přistává velmi špatně, zejména do předního skla auta za vámi. 

A teď už zlomte vaz!

Optimální tempo

Optimální tempo a tepová frekvence v závodě je velmi častým tématem dotazů. Závodníky mate především to, že ačkoliv se doporučuje udržovat tepovou frekvenci maximálně mezi aerobním a anaerobním prahem, oni mají často průměrnou TF několik tepů v anaerobním pásmu, tedy nad tím druhým – a vydržet se to dá.

Ano vydržet se to dá, ale není to efektivní. Udržovat stabilní výkon lze delší dobu pouze po anaerobní práh. Pokud ho překročíme, námi produkovaný výkon začne po určité době klesat, zatímco tepová frekvence zůstává stejná a nebo dokonce roste. Vzniká kyslíkový dluh, který nám již nedovolí znovu zrychlit a je “uhrazen” teprve nějakou dobu potom, co výrazně zvolníme. Optimálních časů a výsledků tedy docílíme, pokud se v případě tratí trvajících přes přibližně 30 minut (záleží na typu trati a trénovanosti), držíme maximální možnou dobu pod anaerobním prahem a pokud to možné není, co nejrychleji se pod něj snažíme zase vrátit. Nejde tedy jen o spotřebu cukrů, jak se mnoho lidí domnívá, ale především o udržování co nejmenšího kyslíkového dluhu, stabilní vnitřní prostředí (zakyselení vyčerpává jak svaly, tak mozek) při maximálním průměrném výkonu a dostatečné rezervě pro změny tempa.