Jaro. Konečně slušné počasí. Delší den a brzy i letní čas. Sluníčko. Teplo. Blížící se závody. Jak by se tohle mohlo pokazit?

Astronomické jaro začíná jarní rovnodenností , letos přesně 20. března deset minut před pátou hodinou. Cyklistické jaro začíná obvykle prvním soustředěním “v teple”. Což je u normálního hobíka v průběhu března, u hodně nedočkavého v polovině února a u těch nejposedlejších už v lednu. Meteorologické jaro a s ním i obstojně cyklistické počasí na tohle všechno kašle a začíná si kdy chce, zvlášť poslední roky.

Soustředění v teple

Budu li parafrázovat klasika. Zatímco před dvaceti lety bylo soustředění v teple výsadou profesionálů (a v Rusku jen námětem debat tajných anarchistických spolků), dnes kdo nejezdil na jaře na Mallorce, jako by nebyl. Což generuje jak spoustu radostí, kilometrů a krásných zážitků, ale také pastí a záludností.

První přichází ještě před odletem – není snad v Česku cyklisty, který by si alespoň tajně nepřál mít na Mallorce formu. Buď proto, aby dominoval nad svými společníky (podle hesla že nejúhlavnější soupeř je kolega z týmu) a nebo jednoduše a prostě proto, aby si ježdění pořádně užil a neviděl všechno od “téčka” dál jen tunelem plným krvavé mlhy. Jenže jak natrénovat v našich podmínkách, kdy je venku nevlídno a denní světlo po práci vidí jenom ti, kdo se vrací z noční směny? A tak hrozí buď totální destrukce morálky, nohou i zadku na trenažéru a válcích nebo seriál viróz při ježdění v sice zatím citelně teplejší, ale o to záludnější zimě venku.

Řešením je změna nastavení mysli. Vraťte se k původnímu smyslu soustředění – najíždět objemové kilometry. Zapomeňte na prestižení a předsouvání, připravujte se na to, abyste v klidu a pohodě postupně najeli potřebné kilometry. Možná to někoho překvapí, ale silniční kola mají i malý převodník a jízdu po rovině na něm zatím nikdo nezakázal…

Druhá záludnost je počasí. Na Mallorce, kam míří naprostá většina cyklistů z Čech, je v lednu a zejména v únoru teplo mnohdy teplo opravdu jen na reklamních letácích. Zejména únor bývá chladný, hodně vlhký, deštivý a větrný a v březnu se to zlepší jen nepatrně. Přivítá li vás v únoru po vystoupení z letadla na letišti téměř letní teplota, je to nejspíš proto, že se blíží masivní studená fronta a za ní ledový vítr, déšť a klidně i sníh.

Pokud nechcete onemocnět ještě na soustředění a nebo záhy po návratu, vezměte si sebou teplé, větruvzdorné a nepromokavé oblečení a opět počítejte spíš s klidnější jízdou. A nebo odložte tréninkový kemp až na druhou polovinu března a začátek dubna, kdy je už na nejcyklističtějším ostrově světa opravdu krásně. Závody počkají, sezóna je až do října.

Třetí záludností je délka a intenzita soustředění. Za dávných (nebo nedávných?) časů minulých, kdy letenky byly drahé, linek málo a pobyt v mimosezóně naopak laciný, bylo zvykem plánovat soustředění nejméně dvoutýdenní. Dnes už jsou v nabídkách pobytů prakticky jen desetidenní pobyty a kratší. Málokdo si také dovolí tak dlouhou dovolenou.

Důsledkem toho je snaha nacpat co nejvíce kilometrů do co nejméně dní. Jezdí se od začátku dlouhé trasy, příliš rychle a příliš brzy do kopců. Nejen, že to zvyšuje rizika viróz, zmíněná v předchozích odstavcích, paradoxně to ale zhoršuje i tréninkový efekt. Tělo nepobere všechno, pobere jen to, na co je připraveno. Dávky je třeba zvyšovat postupně. Letíme li na Mallorku časně, s malým předchozím nájezdem, nemá smysl tam od prvního dne rekordy. Dovolte si ten luxus a začněte pomalu kratšími švihy, o to víc si užijte afteraktivity. Nejen Mallorka, ale všechny oblíbené destinace mají myslím co nabídnout i po kole.

Spěch je šajtanův rádce…

Spěch je šajtanův rádce, říkají arabové. Ano. V cyklistice jde především o rychlost, ale spěch se v ní nikdy nevyplácí. Co můžeme na jaře uspěchat?

Nejčastěji sportovci bez ohledu na sport a kategorii uspěchávají návrat po virózách a zraněních. Výkonnost a její růst není a priori výslednicí množství odtrénovaných hodin. Je výslednicí zátěže, na kterou je ještě tělo schopné reagovat regenerací. Vrátíme li se proto do procesu tréninku předčasně, není výsledkem naší námahy růst výkonnosti, ale stagnce nebo pokles. Navrch k tomu ještě získáme další narušení imunity a brzký návrat dalšího respiračního onemocnění . V panice, že nám utíká nejdůležitější část přípravy další virózu nedoléčíme, opět začneme trénovat předčasně a kolečko se opakuje.

Bohužel jediným řešením je v tomto případě vydržet s nervy. Minimální doba léčení i lehkého respiračního onemocnění je týden a další týden by měla trvat rekonvalescence bez zátěže. V případě těžšího průběhu a zejména pokud jsme brali antibiotika, měla by rekonvalescence trvat nejméně týden po skončení příznaků a nebo dobrání antibiotické léčby. Je to kruté, leč nezbytné.

Další, co můžeme uspěchat, je regenerační období po návratu z tepla. To, že jste se na Mallorce skvěle rozlítali opravdu není známka přicházející formy. Zejména pokud bylo soustředění kratší než deset dní. To vás jen ještě nestihla doběhnout únava. Po návratu do všední reality, s prací, rodinnými povinnostmi a hlavně obvyklým předjarním a jarním počasím tu bude příslovečný hostinský s účtem za mimořádné zážitky cobydup.

Týden až deset dní byste po návratu měli trénovat jen velmi lehce a krátce, ideálně jen v kompenzačních intenzitách. V případě špatného a chladného počasí je lépe neriskovat a zůstat doma na válcích. Teprve poté můžete pozvolna zvyšovat dávky. Rozhodně ale nechtějte a nečekejte okamžitý návrat k mallorským rychlostem.

Přílišný spěch se může projevit i předčasným ukončením objemové přípravy v nízkých intenzitách. Každý zkušenější závodník má svůj vlastní recept. Obecně se ale dá říct, že k pravidelným atakům oblasti mezi aerobním a anaerobním prahem by mělo dojít až po najetí přibližně jedné třetiny předpokládaného ročního objemu tréninku. Ani v tom případě to rozhodně neznamená, že aerobní vytrvalost definitivně opustíme. Naopak – aerobní pásmo je denním chlebem cyklisty, intervaly ve vyšších intenzitách máslem a šunkou na něm.

První závody

Zda se dají uspěchat první závody je zajímavá otázka. Někdo by přísahal, že je třeba začít závodit co nejdříve. Závody jsou nejlepší trénink. Člověk udrží kontakt s lepšími soupeři a mnoho těch sobě rovných s poněkud horším sebevědomím a momentálně slabší trénovaností může lehce nalomit a zvyklat a tedy předem napůl porazit na celý zbytek sezóny.

Na druhou stranu, pokud naše trénovanost ani sebevědomí není při prvních závodech zcela na výši, lehce se může totéž stát nám. Nejen, že můžeme podlehnout trudnomyslnosti a falešné představě, že je celá sezóna už dopředu odepsaná. Neuspěch na prvních a mnohdy bezvýznamných závodech nás může donutit k nevhodnému uspěchání tréninkového procesu, předčasnému a nadměrnému vsazení vysokých intenzit (“abychom si na ně zvykli”) a tím k podseknutí aerobního základu. Tim se z bezvýznamného a mnohdy relativního neúspěchu stane sebenaplňující proroctví.

Občas se dokonce stává, že se po prvním jarním neúspěchu sportovec rozhodne buď sezónu zabalit úplně a nebo závody odložit až na dobu, “kdy se na ně bude cítit” (což obvykle nastane až zase za rok…) . To rozhodně není dobrý nápad, protože jen závody roste závodník.

V případě závodů je hodně těžké radit, rozhodně se nedá definovat jediný správný přístup. Hodně závisí na osobnosti závodníka. Někdo je dravý typ a bude závodit do roztrhání těla, podle hesla ať si mě bijou, hlavně že se peru! Opatrnější a introvertnější typy si každé, i domnělé selhání berou velmi osobně a jejich závodnické sebevědomí je velice křehké. Asi nejlepší přístup v tom případě je vytipovat si na začátek závody, které pojmete jako vysloveně tréninkové. U nich nemusíte brát výsledek příliš vážně a nebo naopak víte, že máte velkou šanci na úspěch i kdybyste nebyli úplně ve formě nebo když nepojedete úplně na krev. Prostě průzkum bojem. Teprve po dvou třech takových průzkumných výpadech je vhodné vyzkoušet takové, u kterých nám na výsledku záleží. A i kdyby to nedopadlo. Tak jako jedna vlaštovička nedělá jaro, nedělá jeden horší závod pokaženou sezónu…

Za kamna nelezem

Že titulek odkazuje na lidovou pranostiku, doporučující v březnu zalézt za pec a kozy vyhnat do háje pozná i malé dítě. Co budou dělat kozy v háji už pranostika nepraví, leč poselství meteorologické je jasné. V českých zemích bývá jaro studené a podlehnout šálení vykukujícího sluníčka osudné.

Čertovo kopýtko jarní cyklistiky je skryté v naší momentální posedlosti po kvantifikaci veškerého nás obklopujícího světa a bezmezné důvěře v získaná čísla. A tak když je na teploměru za oknem (a nebo ještě moderněji a hůř v údaji z weather.com) dvacet stupňů, znamená to pro mnohé obléct si krátké krátké a vyrazit. I kdyby měli zmrznout jako ten skřivánek, co si musí za každou cenu už začátkem února vrznout. Přitom teplota vzduchu je jen jednou a zdaleka ne nejdůležitější veličinou faktoru, zvaného tepelná pohoda. Ten ukazuje celkovou energetickou bilanci tepla tělem přijímaného a nebo naopak ztráceného.

Kromě prosté teploty vzduchu je to celkem dobře známý wind chill faktor, tedy ztráty způsobované proudícím vzduchem, ale také velmi podstatný a podceňovaný vliv ohřevu povrchu těla sálavým teplem. Všechny předměty okolo nás podle své teploty vyzařují teplo v podobě infračerveného záření a to ohřívá povrch našeho těla (a nebo taky ne). Proto je významný rozdíl v tepelné pohodě při teplotě vzduchu 20 za jarního poledne, kdy má země okolo nás teplotu sotva 5 stupňů, za letního rána, kdy je země vyhřátá ze včerejška na 25 a nebo v malé místnosti na trenažeru, kde na nás sálají z pár metrů podlaha, čtyři stěny a strop.

Rozumný, zkušený cyklista teploměru nevěří. Ví, že se na jaře má oblékat nejméně o stupeň, ne li o dva více, než by se za stejných podmínek oblékl v létě – tam, kde by v létě jel krátké-krátké, vezme si dlouhé návleky, pokud by si v létě bral tenké návleky, obleče si tlusté a tak podobně. Čepice pod helmu je samozřejmost, zmrzlíkům rukavice na kráse neuberou. Vše pod heslem “teplo není žádný luxus”. Což na Mallorce platí nejméně dvojnásob.

Teoreticky jsme tedy vyzbrojeni, teď už aby přišlo to jaro.