Adrenalin a noradrenalin

Žláza

Dřeň nadledvinek

Řízení:

Je zajímavé, že tyto dva hormony nemají zpětnou vazbu v podobě, jakou jsem popisoval v teoretické části a jakou uvidíte u ostatních hormonů. Dřeň nadledvinek přímo podléhá řízení vegetativního nervového systému a v součinnosti s ním pracuje. Vyplavení adrenalinu a noradrenalinu do krve je otázkou maximálně desítek vteřin. „Nespotřebovaný“ hormon je bleskurychle inaktivován, takže se organismus nemusí obávat nadbytku z nadprodukce. V této souvislosti vás možná překvapí mechanismus působení kofeinu. Předpokládá se totiž, že kofein blokuje enzym, který za normálních okolností adrenalin a noradrenalin odbourává. Účinek kofeinu proto závisí nejen na jeho podané dávce, ale i na množství vyplavených hormonů nadledvinek. V klidu vypitá káva má nejen slabší, ale i kvalitativně odlišný účinek než káva vypitá kupříkladu před zkouškou nebo jinou stresující událostí.

Efekty:

Adrenalin je v poslední době velmi módní pojem, zejména ve spojení „adrenalinové sporty“. Obecnou veřejností je vnímán jako cosi veskrze pozitivního a pro sport příznivého. Jako obvykle je všechno úplně jinak.

Adrenalin je totiž „hormon poslední záchrany“. Všechny jeho efekty vedou k – z biologického pohledu – přežití za každou cenu, a to ve chvíli kdy už byly všechny elegantnější metody vyčerpány. Vezmeme to popořádku, od hlavy.

V mozku sice zvyšuje pohotovost a mozkovou aktivitu, vede k určité euforii, ovšem za cenu narušení koordinace a přesnosti pohybů. Zvyšuje sice svalovou sílu, přitom však dojde k narušení pohybové koordinace a někdy až ke svalovému třesu. Prvotní aktivace nervového systému může být tak vysoká, že může vyústit až k paradoxnímu ochabnutí (Už pod vámi někdy povolila kolena, když na vás někdo bafnul? Tak to je ono).

Srdce pod vlivem adrenalinu sice zvětší výkon, ale převážně zvýšením vypuzovacího tlaku a srdeční frekvence, ne objemem krve v jedné kontrakci. Dojde k prudkému zvýšení krevního tlaku, protože se zmenší průsvit cév (hlavně ve svalech a kůži) a tím se zvětší odporu krvi kladený. Spolu se zrychlením krevní srážlivosti tím lidské tělo sleduje jediný cíl –zastavení krvácení při případném zranění.

Díky zvýšení odporu cév v periférii dojde k přesměrování krevního proudu (a tím i přísunu kyslíku a ostatních živin) ze svalů do životně důležitých orgánů – mozku, ledvin, srdce a jater. Opět to souvisí s očekávaným krvácením – při krevní ztrátě chce tělo alespoň pro tyto útroby zabezpečit minimální zásobování kyslíkem, jelikož jsou na jeho výpadek nejcitlivější.

Ve svalech vyvolá adrenalin upřednostnění anaerobního metabolismu glukózy jako hlavního zdroje energie (energeticky nejméně výhodná přeměna glukózy na laktát). Všechny další výše uvedené změny, které ve svém důsledku už samy o sobě vedou ke zhoršení zásobování svalů kyslíkem, celou situaci ještě zhorší.

Jednoduše řečeno, adrenalin je hormon tvora, který svůj boj už prohrál a teď zápasí o holý život. Jak asi vypadá prudký a nekontrolovaný výlev adrenalinu poznal asi každý cyklista pro náhlém bolestivém pádu. Hadrové a rozklepané ruce a nohy, neschopnost koncentrace, svalová slabost a problémy s něčím tak zdánlivě jednoduchým, jako je koordinace šlapání nebo dokonce pouhé našlápnutí do pedálu korunuje většinou velmi záhy přicházející „hlaďák“, způsobený nadměrnou devastací zásob cukru.

Ve sportu patří adrenalin začátečníkům a příležitostným závodníkům. Díky němu je schopen netrénovaný cyklista objet krátký maratón v čase, který vás často překvapí. Adrenalin umožní maximální mobilizaci veškerých rezerv, ovšem za cenu velkého vyčerpání, četných svalových poranění a velkého rizika předčasného „rupnutí“ či dokonce pádu a závažnějšího úrazu. A ještě jedna neopominutelná skutečnost – trénink či závod v adrenalinovém rauši nemá stimulační efekt. Sportovec, který si navykne trénovat v takovém režimu (a takových je mezi hobby závodníky bohužel hodně) směřuje neomylně k přetrénování a trudnému konci kariéry.

Hormonem vítězů je daleko méně dramatický a skromnější noradrenalin. Ačkoliv působí na stejný receptor, jeho účinky jsou sice slabší, ale ve svém důsledku daleko příznivější. Jeho efekt na mozek je minimální a proto neovlivňuje koordinaci pohybů. Srdeční práce se zvětšuje ne díky nepříliš efektivní tlakové, ale daleko efektivnější objemové práci. Nezužuje periferní krevní řečiště ve svalech, ale naopak lehce omezí průtok krve útrobami, zejména střevy a tak pošetří kyslík pro pracující svaly. Pro cyklistu velmi důležitý je přesun energetického krytí ve prospěch pálení tukových zdrojů.

Trénink:

Správná rovnováha mezi adrenalinem a noradrenalinem se navozuje zejména budováním kondice „odspodu“ – tedy s objemovou převahou nízkých intenzit a postupně se zužující pyramidou intenzit vyšších. Pokud je vytrvalostní základ příliš malý nebo s vysokými anaerobními dávkami začneme příliš brzy, riskujeme, že tělo se naučí řešit zátěž adrenalinovou cestou. To se může stát nejen příliš horlivým začátečníkům, ale i zkušenému závodníkovi, zejména po výpadku, způsobeném nemocí. Zejména v případě horečnatých onemocnění tělo přechází na stresový režim a pokud ho z něj v rekonvalescenci trpělivě nevyvedeme, přetrénování je za rohem.

Adrenalin samozřejmě ve sportu své místo má, ale jen jako třešnička na dortu, nikdy ne v převaze a jako standardní řešení. Adrenalinem se v tréninku i v závodě musí šetřit, aby působil pro nás, nikoli proti nám.

Anabolické steroidy (testosteron)

Žláza:

Varlata u muže, u muže i ženy kůra nadledvinek

Řízení:

Negativní zpětná vazba pomocí gonadotropinu neboli luteinizačního hormonu (dále LH). Nedostatek testosteronu vede ke zvýšení produkce LH, zvýšení produkce LH podněcuje buňky cílové žlázy jak ke zvětšení produkce, tak k intenzivnějšímu dělení – tedy zvětšení počtu buněk a tedy i žlázy. Markantní je to v pubertě. Naopak přívod testosteronu zvenčí (doping) způsobí pád LH na nulové hodnoty. Kromě toho, že po zastavení podávání dopingu vznikají tzv. příznaky z vysazení (více se dozvíte v kapitole o dopingu), dochází při dlouhodobém vnějším podání ke zmenšení a dokonce i nevratnému zajizvení a ztukovatění varlat (tělo si nikdy nedrží tkáně, které nepotřebuje). Po vysazení dopingu nemusí tvorba testosteronu už nikdy dostatečně naběhnout a postižený je pak doživotně závislý na vnějším přísunu.

Nesmíme ale zapomenout, že normu pro hladinu testosteronu nastavuje vlastně přímo mozek pomocí hormonu gonadoliberinu. Prakticky to znamená, že koncentrovaný a motivovaný závodník vytěží ze stejného tréninku prokazatelně vyšší nárůst trénovanosti než závodník „otrávený“ a nesoustředěný. Dobře to znají kulturisté, kteří přímo doporučují představovat si, jak procvičovaný sval roste.

Efekty:

Testosteron a jeho příbuzní (v těle vzniká několik v sebe navzájem přecházejících forem) patří do poměrně rozsáhlého klanu hormonů, odvozených od chemické sloučeniny steranu. Kromě mužských pohlavních hormonů sem patří i pohlavní hormony ženské (dvě rodiny zvané estrogeny a gestageny), glukokortikoidy (o kterých se dočtete v jednom s dalších hesel), mineralkortikoidy, obhospodařující solné a vodní pochody v těle, ale také například hormonálně neaktivní cholesterol. Protože mají společný základní tvar (vzpomeňte si na přirovnání ke klíči v teoretické části), mají všechny hormony z těchto skupin určitý vliv na anabolismus a katabolismus. Někdy ovšem naprosto protichůdný.

Obecný účinek testosteronu (dále TST) je anabolický – stimuluje buňky k výstavbě nových bílkovin (ale i tuků!) z jejich jednodušších základních součástí. Působí ovšem jen jako jakési „obecné doporučení“ či „povolení“. Můžeme říci, že TST určuje celkový obrat (v obchodním slova smyslu) buňky. Jaké bílkoviny se budou vyrábět, záleží na momentálních potřebách. No a v případě sportu se potřeby svalových buněk určují jednoduše – charakterem tréninku.

Odstavec pro zvědavce a pokročilé:

V době, kdy byl popsán genom člověka je, myslím, už vcelku obecně známý fakt, že všechny bílkoviny našeho těla jsou kódovány v chromozomech v takzvaných nukleových kyselinách (DNA). Méně se už mluví o tom, že chromozomální nukleová kyselina je pouze základním archivem. Z něj si buňka pro své potřeby pořizuje pro každou svojí bílkovinu „pracovní opisy úsekových plánů“ ve formě takzvané RNA a teprve podle těchto úsekových plánů bílkoviny doslova montuje. Protože se v daný okamžik může podle jedné molekuly RNA stavět vždy jen jedna molekula bílkoviny, čím více má buňka připravených RNA plánů, tím více bílkovin může najednou vyrobit. Dokonce se ví, že ačkoliv nepotřebné a poškozené bílkoviny se okamžitě opět demontují, „úsekové plány“ si buňka po poměrně dlouhou dobu schraňuje, aby je nemusela znovu opisovat. Tak se vysvětluje známý jev, že forma, kterou sportovec už jednou docílil, se podruhé dosahuje snáz. A jak se v tom účastní TST? Ten určuje, kolik RNA se nakopíruje a kolik se jí vydá z archivů k použití.

Jak ovlivňuje TST hrubou svalovou sílu, je z předchozích řádků zřetelné – větší množství produkovaných bílkovin umožňuje zvětšení počtu kontraktilního aparátu (kontraktilní aparát jsou zvláštní bílkovinné jednotky ve svalové buňce, schopné na povel zmenšit svojí délku a provést svalový stah – kontrakci). Samozřejmě že takový kvantitativní růst svalu je provázen i nárůstem objemu svalu, jeho hmotnosti, ale také zhoršení jeho elastických vlastností a nárůst vnitřního odporu. O nic z toho cyklista nestojí, přesto je hladina anabolických steroidů jednou z klíčových podmínek výkonu. Proč?

V první řadě je to vliv na regeneraci. Cyklista nepotřebuje svalovou hmotu přibírat, potřebuje ale zničené „součástky“ co nejrychleji obměňovat. A rychlost této obměny je závislá na okamžité „výrobní kapacitě“, určované TST.

Dále je dobré si uvědomit, že i hemoglobin – látka transportující kyslík v červených krvinkách – je také bílkovina, a proto je množství a rychlost jeho výroby také částečně závislá na hladině TST. Proto závisí na TST i přenos kyslíku do svalů.

O třetím důvodu jsme zde zatím nemluvili, ale zanedbatelný rozhodně není. TST má totiž vliv i na duševní činnost – zřejmě má svoje receptory i v mozku. Jako samčí pohlavní hormon ovlivňuje samčí prvky chování – zvyšuje ctižádost, podněcuje dravost až agresivitu. Úsloví „myslí ko…“, nebo americké „má cojones jak grapefruity, ale mozek velikosti vlašského ořechu“ (pro ty, kdo nechodí na americké filmy: „Odvážnej, ale blbej“), má svůj reálný základ, byť otočený na hlavu.

Dívčí okénko:

Jako snad všechno, i řízení anabolismu je u dam a dívek podstatně zamotanější. Na co pánům stačí hormon jediný, využívají ženy hned tři. Speciálně ženským hormonem je progesteron (a jemu příbuzné) a několik takzvaných estrogenů. Obě tyto skupiny jsou produkovány převážně ve vaječnících, řízeny cyklicky a jsou v pozadí změn, ze kterých bolí hlava nejen naše (často velmi ☺ ) drahé půvabnější protějšky, ale i nás. A aby se to nepletlo, i ženy mají testosteron. Vyrábí ho kůra nadledvinek, ovšem v množství přibližně desetkrát menším než u mužů. Všechny tyto hormony mají svůj anabolický efekt, různý podle typu tkání. Protože prvotním, přírodou naprogramovaným úkolem ženy je rodit děti a nikoliv podávat heroické fyzické výkony (nebo pseudoseberealizovat se v kanceláři „od devíti do devíti“, jak se našim drahým polovičkám pokouší namluvit světové ženské magazíny (rád bych ještě podotkl, že nejsem nepřítelem emancipace a ženskému sportu fandím, jen tvrdím, že práce „od „devíti do devíti“ je sebevražda bez ohledu na pohlaví a v cyklistice musí ženy počítat s mnoha příkořími, kterých nás muže příroda ušetřila) ), směřuje anabolický efekt ženských hormonů především na tukovou tkáň. Velmi často se tedy stává, že na zátěž – na kterou by muž zareagoval zlepšením silových parametrů a snížením množství tělesného tuku – zareaguje žena naprosto opačně, tzn. přibere.

Přípravě na těhotenství a těhotenství samému nijak neprospívá hyperaktivní poskakování a proto působí ženské hormony v mozku tlumivě, ale také „prožravě“. Markantní je to v pubertě. Sám mám v paměti, jak se moje spolužačky během několika měsíců změnily z hubených divokých dračic v líné matróny, drancující cukrárny.

Testosteron je u žen kapitola sama pro sebe. Zdálo by se, že podle hladiny TST by se daly přímo typovat talenty. Studie ale nic takového nepotvrzují. Spíše jde opět o problém poměru hladiny hormonů a citlivosti receptorů (ale totéž platí i u mužů, přirozeně vysoký TST není mírou talentu). Zdá se dokonce, že u žen nedochází – narozdíl od mužů – ani k tak výraznému kolísání hladiny TST v závislosti na stavu únavy či přetrénování.

Krátce řečeno, sportovní endokrinologie žen je daleko spletitější než u mužů.

Trénink:

Produkce TST je stimulována silovým nebo rychlostně silovým tréninkem (kdo by to byl po přečtení předchozích řádků řekl, že ☺ ). Ale pozor! Je tu jedna ve svém důsledku nesmírně závažná záludnost! Aby takový tréninkový motiv opravdu působil na silový a rychlostní rozvoj, musí úsek skončit dříve, než se zapojí vytrvalostní mechanizmy! Jakmile totiž překročíme hranice zejména anaerobní vytrvalosti (to jest dojde ke spuštění mechanismů snižujících hladinu laktátu), vstoupíme do území, ve kterém stresem produkovaný kortizol překryje stimulaci testosteronem a očekávaný efekt se nedostaví.

V praxi to znamená že čistě rychlostní intervaly nesmí být příliš dlouhé (pro cyklistu maximálně minuta, spíš ještě kratší), ale hlavně jich nesmí být příliš mnoho! Pro takový trénink platí heslo „krátce, ale intenzivně“.

V silově a rychlostně zaměřených motivech chybují svorně jak hobby závodníci, tak i jinak velmi zkušení trenéři. Oběma skupinám je totiž, jak se často hájí, líto času (když už ten bazén je zaplacený, tak ať natrénují co nejvíc). Navíc jim připadá nepatřičná taková tréninková jednotka, po které trénovaná osoba nezvrací únavou. Únava tohoto typu je zvlášť při silovém nebo rychlostním tréninkové jednotce zásadní chybou. Zejména to platí pro jednotky zaměřené na maximální rychlost. Po rychlostním tréninku by vám zkrátka měl v hlavě vrtat malý červík špatného svědomí z nedostatečné únavy. Pak jste trénovali tak akorát.

Endorfiny

Žláza:

Mozek

Řízení:

Endorfiny jsou látky, které ač řazené mezi hormony, mají tak zvláštní chování, že se snad mezi ně nedají ani počítat. Už jen samotný fakt, že se makroskopicky jeví, jakoby je produkoval mozek pro mozek. Mikroskopicky je to trochu jinak, v mozku jsou specializovaná centra, které se chovají jako žláza – to jest převážně produkují hormony či jiné podobné látky. Příkladem může být třeba už zmiňovaný hypothalamus. Řízení je podobné adrenalinu a noradrenalinu. Odbourání endorfinů je velmi rychlé a tak není potřeba řešit jejich nadprodukci speciální zpětnou vazbou.

Efekty:

Efekty endorfinů jsou lidstvu známé mnohem déle, než vlastní endorfiny. Možná už tisíc let před objevem endorfinů je totiž užívána a zneužívána látka, která na receptory pro endorfiny působí – opium. Podle jedné z drog připravovaných z opia vznikl i název edorfiny – je složen z předpony endo, tedy vnitřní, rozuměj spíš vlastní, a morfium, morfiny.

Stejně jako morfium a ostatní opiáty (jak medicínské, tak třeba heroin), mají i endorfiny dva zásadní druhy účinku. První je analgézie, tedy tlumení bolesti, druhým pak ovlivnění psychiky. Oba efekty souvisí s prvotním účelem endorfinů, zajistit přežití jedince v kritickém okamžiku.

Analgézie dovoluje pokračovat v boji a nebo útěku i v případě zranění. V oblasti psychiky dochází především k utlumení strachu a zvýšení sebevědomí (nakonec i jméno drogy heroinu je odvozeno od řeckého heroi nebo anglického hero – hrdina (a hrdinů, jak praví úsloví, jsou plné hřbitovy ☺ )). Díky endorfinům se takto „nadopovaný“ živočich dokáže pokusit o nemožné.

Trénink:

Trénovanost v oblasti endorfinů se projevuje trochu jiným způsobem, než u ostatních hormonálních systémů. U vytrvalostně netrénovaného člověka je vyplavení endorfinů do mozku velmi těsně spojeno s vyplavením adrenalinu. Proto dokáže takový cyklista objet maratón, ačkoliv by stejnou trať sám, mimo závod, nikdy nebyl schopen absolvovat. Atmosféra závodu vede k endorfino-adrenalinovému opojení, ze kterého je probuzen většinou až bolestí svalů několik hodin po závodě. Bez euforizujícího vlivu této atmosféry by útrapy stejné trati záhy odmítl snášet.

Teprve s rostoucí vytrvalostní trénovaností začne mozek vylučovat endorfiny bez pomoci adrenalinu, i při nižších než maximálních intenzitách. Samozřejmě, že i u zkušeného závodníka je hladina endorfinů vyšší v závodě než při tréninku. Proto také sneseme v závodě vyšší intenzity po delší dobu, než bychom podle svých tréninkových zkušeností čekali. Tady leží podstata úsloví „závod je nejlepší trénink“.

Je zajímavé, že ačkoliv se i u endogenních opiátů podobně jako u tvrdých drog objevuje určitý psychický návyk, nedochází přitom ke snížení jejich účinnosti. První polovinu tvrzení snadno dokáží především naši partneři, dobře znající naší nesnesitelnost v době tréninkového výpadku. Anesteziologové potom vědí, že zatímco opiátoví narkomané vyžadují ke stejnému protibolestivému účinku i řádově vyšší dávky opiátů než běžná populace, vytrvalostní sportovci se od běžného nesportujícího občana nijak neliší, mnohdy jsou dokonce k některým vedlejším účinkům opiátů dokonce citlivější.

Erytropoetin

Žláza:

Ledviny

Erytropoetin patří mezi poměrně nedávno objevené hormony a tak se jeho mateřský orgán už nedočkal nálepky žláza s vnitřní sekrecí. Možná se vám to bude zdát zvláštní, ale ledvina JE žláza, ale se sekrecí vnější jako žlázy slinné, potní a pod. Její produkt se totiž abstrahuje z našeho vnitřního prostředí stejně, jako sliny nebo pot.

Řízení:

Ledviny mají podobně jako mozek zajišťován za všech standardních podmínek prakticky konstantní krevní tlak a průtok. Mimo mají jako orgán vysoce metabolicky aktivní velkou spotřebu kyslíku. Proto byly zřejmě stvořitelem uznány za dostatečně kompetentní, aby posuzovaly schopnost krve transportovat kyslík. Pokud se ledvinám zdá, že se jim kyslíku nedostává, uvolní erytropoetin. Jde o negativní zpětnou vazbu – čím méně kyslíku, tím více erytropoetinu.

Efekty:

Erytropoetin působí na krvetvorné mateřské buňky červené kostní dřeně a nutí je množit se a přetvářet se v červené krvinky.

Ještě jedna poznámka k červené kostní dřeni. V několika rozhovorech jsem si s úsměvem přečetl, jak má nitrodřenové hřebování stehenní kosti (operační metoda, při které se zavedením kovového hřebu nebo prutu do dřeňové dutiny stabilizuje zlomenina dlouhé kosti) negativní účinek na tréninkové úsilí jednoho našeho vynikajícího triatlonisty, protože mu zhoršilo krvetvorbu.

Tak tomu naštěstí být nemůže. Červená kostní dřeň je přítomna a tedy i krvetvorba probíhá v dlouhých kostech pouze u dětí. Po dvacátém roce věku máme krvetvornou dřeň pouze v pánvi, hrudní kosti a tělech obratlů. Ve dlouhých kostech je už jen kostní dřeň žlutá, tuková,(známá nám ze řeznictví jako morek.Ta už se krvetvorby neúčastní.

Trénink:

Přirozeně (v tomto případě spíš „přirozeně“) se erytropoetin aktivuje zejména v případě rozsáhlejšího krvácení. Snížení množství krve vede ke zhoršení zásobování ledvin kyslíkem. Tělo sice objem krve velmi rychle doplní tím, že krev „naředí vodou“(asi tak, jako když dolejete chladící kapalinu v chladiči destilkou), avšak počet červených krvinek se nezmění a tudíž ani nezlepší zásobení ledvin kyslíkem. Vyplavení erytropoetinu zajistí uhrazení ztrát na původní úroveň tím, že stimuluje tvorbu nových červených krvinek (jak je snad z předchozích vět jasné, pouštění žilou jako tréninková metoda nemá žádný smysl a ke zlepšení krevního obrazu se nedoporučuje ☺ ).

Druhým příkladem, kdy vede relativní nedostatek kyslíku k vyplavení erytropoetinu a zmnožení červených krvinek, je pobyt člověka z nížin ve vysokohorském prostředí. Je zajímavé, že Šerpové, jihoameričtí indiáni a jiné národy, žijící po generace ve velkých nadmořských výškách, zvýšenou aktivitu erytropoetinu nemají. Zvýšení podílu červených krvinek totiž zhorší „tekutost“ krve. Zahuštěná krev hůře proniká vlásečnicemi a klade větší nároky na práci srdce. Tím se vyšší přenos kyslíku částečně neutralizuje. Navíc v hustší krvi vzroste riziko vzniku sraženin a tím i riziko někdy dokonce smrtelného ucpání některé cévy.

Místo toho mají vysokohorské národy zvláštní formu hemoglobinu (červené krevní barvivo, které váže v červené krvince kyslík) s větší kapacitou pro vazbu kyslíku a jejich červené krvinky obsahují hemoglobinu více.

Pobytu ve vysokohorském prostředí se ve sportu dnes využívá běžně, metoda se ale v průběhu posledních let měnila. Ještě v době mého mládí se do hor jezdilo trénovat. Pak se ukázalo, že trénink v prostředí s nižším množstvím kyslíku je pro tělo vysoce stresující a únavný. Únava a z ní plynoucí následky – jako svalová zranění a virózy – není ale vyvážena přínosem ve zlepšení krevního obrazu. Navíc je nutné snížit i tréninkové dávky, jinak snadno dojde k přetrénování. Zjistilo se, že úplně stejný efekt na krvetvorbu má ve velké nadmořské výšce i prostý odpočinek, ovšem s výrazně nižšími vedlejšími účinky.

Moderní trénink je tedy veden ve znamení hesla „train low, rest high“, tedy pro neangličtináře, „trénuj nízko, odpočívej vysoko“. Prakticky existuje několik možností, jak této metodě dostát. Šťastnější státy nechávají své sportovce spát ve vysokohorských střediscích a na trénink je vozí do nížin. Toto bohužel nebylo prakticky možné realizovat ani v bývalém Československu, protože minimální nadmořská výška pro tuto metodu je 2000 m.n.m a optimální 2500 až 3000 m. Do tohoto rozmezí se dostanou v Evropě jen střediska alpská a možná pyrenejská, vyhlášený FIS v Tatrách je okolo 1700 m.

Bohatí sportovci mají k dispozici celé hermeticky uzavřené domy, ve kterých je množství kyslíku (nikoliv tlak vzduchu) uměle snižováno. A pro nejbohatší z chudých zbývají jen „podtlakové“ stany (i tady bude asi snižováno jen množství kyslíku, nikoliv tlak, jinak by nám to mohlo milou Kačenku po otevření dveří vcucnout ☺ ) (No a ti chudí chudí musí platit za EPO a nebo si trhnout nohou ☺ ).

Pozor! Teoreticky se dá předpokládat, že delší intervaly např. na anaerobním prahu by mohly zvyšovat produkci erytropoetinu a že dokonce i sama vytrvalostní zátěž vede ke zlepšení krevního obrazu. Ovšem pokusy o různé kyslíkové diety, které by snad mohly někoho napadnout, jako je zadržování dechu pod vodou nebo dýchání do igelitového pytlíku efekt mít rozhodně nebudou. Ke zvýšení krvetvorby je stimulace příliš krátká. Aby vyplavení erytropoetinu předběhla Zubatá může být takový pokus dlouhý dost ☺ .

Glukokortikoidy (kortizol)

Žláza:

Kůra nadledvinek

Řízení:

Negativní zpětná vazba pomocí adrenokortikotropního hormonu (ACTH) z podvěsku mozkového. Systém je velmi podobný řízení hladiny testosteronu. V případě kortizolu má mozek zřejmě ještě daleko větší vliv než u TST. Glukokortikoidy totiž patří mezi hormony zajišťující adaptaci na stres. A kdo jiný by k vyhodnocení stresu byl kompetentnější než mozek, že?

Efekty:

Celá skupina hormonů glukokortikoidů zřejmě dostala název po prvním efektu, který se v souvislosti s nimi stal vědě známým. Jak jste doufám už zaznamenali v předchozích článcích, kortizol podporuje přeměnu bílkovin na glukózu a zároveň zrychluje uvolňování glykogenu ze zásob v játrech. Pokud je tedy glukokortikoidů nadbytek, působí zvýšení glykémie až na úroveň hodnot při cukrovce navzdory jinak normální funkci inzulínového mechanizmu. Záhy se ale ukázalo, že tento projev je jen vedlejším produktem celého balíčku opatření (to je výraz, co ?☺ ), zajišťujícího tělu adaptaci na dlouhodobou tělesnou zátěž.

Možná se divíte, že najednou mluvím o tělesné zátěži, ačkoliv jsem ještě v předchozím odstavci mluvil o stresu. A pod tím si většina z nás představí hádku se šéfem, nikoli trénink. V historii lidstva samozřejmě většinu času stres s fyzickou námahou spojen byl. Až civilizace ve svém vrcholném stádiu nám brání utlouct nadřízeného jeho vlastní klávesnicí a pak prchat před policií do lesů. Netvrdím, že civilizační návyky jsou špatné, příznivě působí zvláště ve chvíli, kdy se ocitnete v roli toho nadřízeného. Přírodní vývoj je však v tomto případě ve skluzu a z toho vyplývají následky ve formě civilizačních chorob – vysokého tlaku, obezity, žaludečních vředů a pod.

Výzkumem glukokortikoidů se podařilo mechanismus jejich působení poněkud zobecnit. V současnosti se má za to, že glukokortikoidy nastavují citlivost buněk pro jiné hormony stresové reakce – vám již známý adrenalin a noradrenalin. Abyste celý mechanismus pochopili, bylo by možná dobré průběh stresové (nebo chcete-li slovo s menším negativním emocionální nábojem zátěžové) reakce velmi zjednodušeně nastínit.

Jako model použijeme (naprosto překvapivě ☺ ) cyklistický závod. Ještě před tím, než zazní startovní povel, začne náš mozek vyhodnocovat situaci jako potenciálně stresovou neboli zátěžovou. Dřeň nadledvinek začne vylučovat adrenalin a noradrenalin. Poměr i množství vyplavovaných hormonů a tím i povaha reakcí hodně záleží jak na naší fyzické, tak psychické trénovanosti. Je přirozené, že na začátku sezóny je i u zkušeného závodníka procento adrenalinu podstatně vyšší než v druhé polovině. I z toho vyplývá větší pravděpodobnost závodního selhání v prvních závodech.

Jak jsem už napsal v kapitolce o adrenalinu a nordrenalinu, oba hormony jsou v krevním oběhu bleskurychle odbourávány, takže aby byla udržena stálá úroveň účinku, musí je dřeň nadledvinek průběžně doplňovat. Pokud zátěž netrvá dlouho je tento jev velice příznivý, protože umožňuje rychlé zklidnění do normálního režimu. Pokud ale stres trvá déle než zhruba 30 minut, hrozí pokles hladin adrenalinu a noradrenalinu jednoduše tím, že se dřeň nadledvinek vyčerpá. A tehdy nastupuje nenápadný, ale významný pomocník – glukokorikoidy. Už během prvních desítek minut vydává mozek přes ACTH povel ke zvýšení produkce kortizolu a ostatních glukokortikoidů. Díky působení glukokortikoidů dojde ke zcitlivění buněk na adrenalin a noradrenalin a tím ke znásobení efektu, takže k udržení stejného účinku stačí mnohonásobně nižší dávky. Ještě důležitější je vědět, že zatímco hladiny adrenalinu a noradrenalinu rychle padají, zvýšení hladiny kortizolu se udrží podstatně déle a pokud se zátěž opakuje, dochází k dlouhodobému zvýšení hladiny.

Ale zpět k faktickým účinkům glukokortikoidů. První, a pro cyklistu velmi důležitý, je vliv na energetické hospodářství. Díky glukokortikoidům dokážeme v průběhu závodu nejen získat glukózu z aminokyselin rozkladem svalových bílkovin, ale ty také zlepšují uvolňování mastných kyselin z tukových zásob. Pozornější mezi vámi si jistě vzpomněli na rozdílný efekt adrenalinu (upřednostňuje spalování sacharidů) a noradrenalinu (napomáhá spalování tuků). Tím také dostali odpověď na otázku, jak je určován poměr mezi uvolněnými a pálenými cukry a mastnými kyselinami. Tento poměr je dán poměrem adrenalinu a noradrenalinu a kortizol v této rovnici působí jako zesilovač.

Nesmím zapomenout, že glukokortikoidy mají podobně jako předchozí popsané steroidy účinek na mozek a duševní pochody. Jejich efekt v mozku se blíží spíš ženským pohlavním hormonům – působí lehce tlumivě, snad proto, aby zklidněním zefektivnil pohyby a zabránil tím nadměrnému plýtvání vzácnými energetickými zdroji.

Další účinek je protizánětlivý a protibolestivý. Tady se zřejmě kombinuje tlumivý vliv na mozek s reakcí na periferii – ve svalech a šlachách. I tahle položka škály působení glukokortikoidů je pro cyklistiku nesmírně důležitá. Umožňuje zvládnout nejen dlouhé jednorázové, ale hlavně etapové závody, kde by jinak bolest z vyčerpaných a namožených svalů donutila závodníky předčasně slézt s kola. Možná si dokonce někdo z vás vzpomene, že se v dopingových aférkách občas mihne termín hydrokortizon nebo Prednison. Oba preparáty patří mezi glukokortikoidy a vy už teď víte, proč je asi přichycený hříšník použil.

Poté, co jsme se prokousali celou tou hromadou informací až sem, jste možná nabyli dojmu, že účinky glukokortikoidů jsou veskrze příznivé až zázračné. Ve fyziologii však stále platí heslo všeho moc škodí.

Prvním závažným nedostatkem vysoké hladiny glukokortikoidů je postupný pokles svalové síly. Glukokortikoidy přece napomáhají rozebírání a přepracovávání bílkovin na glukózu! V tomto případě glukokortikoidy vlastně také vytvářejí protiklad proti testosteronu, jenž svaly naopak buduje.

Druhý nežádoucí efekt spočívá ve schopnosti tlumit zánětlivou reakci. Ta ale nezpůsobuje jen bolest, je také důležitým článkem obrany proti infekcím. Dlouhodobě příliš vysoká hladina kortizolu vede proto nakonec většinou k nějaké viróze a ta náš let ke hvězdám načas ukončí.

Trénink:

Byla doba, kdy sportovní fyziologii kralovaly poznatky silových sportovců, atletických sprinterů a kulturistů. Pro všechny tyto sporty je samozřejmě vysoká hladina kortizolu úhlavním nepřítelem. Narušuje budování síly, zatímco přínos v podobě zlepšení vytrvalosti je jim k ničemu. V této době se objevila teorie o kortikoidech jako obecném indikátoru přetrénování a na trhu se dokonce objevili preparáty, které měly produkci kortizolu blokovat.

Následné studie ve vytrvalostních sportech ukázaly, že zkušenosti ze silových sportů nelze bez podstatné korekce přebírat a samotný blokátor kortikoidů se naštěstí pro mnohé cyklisty projevil jako neúčinný.

Pravda je někde uprostřed. Nízká hladina kortizolu pro cyklistu znamená špatné snášení jak tréninkových dávek, tak především dlouhých závodů a intenzit nad anaerobním prahem. Jednoduše řečeno, cyklistika s nízkou hladinou kortizolu sviňsky bolí. Naopak vysoká hladina kortizolu znamená postupný pokles síly a narůstající riziko onemocnění. Navíc je ve hře ještě jeden faktor, o kterém jsme zatím ještě nemluvili. Stejně jako dřeň v případě adrenalinu a noradrenalinu, se i kůra nadledvinek při dlouhodobé vysoké produkci může vyčerpat. Zatímco u adrenalinu a noradrenalinu to většinou znamená jen konec závodu, vyčerpání nadledvinek znamená těžké přetrénování, jistý konec sezóny a poměrně vážnou zdravotní poruchu. Neschopnost produkovat dostatečné množství kortizolu totiž znamená neschopnost tolerovat jakoukoliv větší zátěž a může být jednou z verzí postrachu všech vrcholových sportovců, chronického únavového syndromu.

Jak lze tréninkem hladinu kortizolu ovlivnit? Obecně platí pravidlo, že narůstajícímu procentu anaerobní zátěže se tělo snaží přizpůsobit vyšší hladinou kortizolu. Vzpomeňte si jenom na to, že kortikoidy umožňují přeměnu bílkovin na cukry, které právě při anaerobní zátěži potřebujeme.

Na výšku hladiny kortizolu působí nejen intenzita zátěže, ale také doba jejího trvání – stačí si uvědomit, že v maximálních intenzitách se vydržíme pohybovat řádově kratší dobu, než v intenzitách aerobních. Pokud bychom celou závislost chtěli popsat „matematicky“, můžeme říci, že platí „kortizol = intenzita x doba trvání“. Z tohoto pseudovzorce také snadno odvodíme, že nejvyšší reakci kortizolem vyvolávají zátěže těsně pod anaerobním prahem. Pro tělo znamenají těsně podprahové intenzity dosti vysokou zátěž, přitom je však dokážeme udržovat dostatečně dlouho na to, aby se měly čas významně projevit. To je i důvod, proč zejména u začínajících cyklistů doporučuji vyhýbat se při vytrvalostním tréninku „šedé zóně“, tedy pásmu takzvaného setrvalého stavu. Přínos práce v této intenzitě je pro začátečníka mizivý, zato stres a z toho vyplývající rizika přetrénování vysoká.

Zatím jste se dozvěděli, kterak hladinu kortizolu zvyšovat. Jak jí ale udržovat v rozumných mezích? „Management“ hladiny kortizolu spočívá pravidelném střídání dlouhých vytrvalostních tréninků a náročných závodů (obojí hladinu zvyšuje) s přiměřeným odpočinkem a krátkými rychlostními tréninky, kdy má hladina čas opadnout.