Letošní lékařsko tréninkový seriál Vela bude mít společného jmenovatele, shrnutého pod heslo “Na co si dát pozor v” Pokusíme se vystihnout nejčastější rizika, platící všeobecně i vyplývající z toho, že předchozí rok byl nejen sportovně všechno jiné než normální. Jen doufejme, že se novou normou nestane

Leden a únor bude v zákazy a příkazy předchozího roku ovlivněný nejspíš nejvíc. Předpokládám (berte prosím v potaz, že článek vznikal v době vrcholící uzávěry všech “volnočasových” aktivit na začátku listopadu), že posilovny a bazény byly uzavřeny až do konce listopadu a teprve v prosinci se provoz pomalu rozbíhal.

Nedostatečná všeobecná příprava a malá hrubá síla

Nedostatkem všeobecné síly a připavedosti, ať už objektivním a nebo subjektivním, budou trpět v první řadě ti, kteří byli v “normálních” letech na podzimní a částečně i zimní měsíce pověsit na chvíli kolo na hřebík a věnovat se posilovně, hokeji, florbalu a jiným podobným aktivitám. Pokud navíc špatně snášejí zbývající “povolené” běžné tréninkové metody – běh, chůzi, trénink v podzimním a zimním počasí a nebo trenažer či válce, nebude jejich situace co do síly nijak růtová.

Co s tím teď? Především nikdy není pozdě začít se všeobecnou přípravou a posilováním. Leden, únor a nejméně polovina března stejně co do počasí nestojí stejně za moc, takže když místo za tmy na kolo ven a nebo na trenažer vyrazíte do posilovny nebo hrát hokej, získáte víc než ztratíte. Důležité také je zapomenout na chvíli na kalendář a pocit, že se sezóna neodvratně blíží. To vůbec nemění nic na faktu, že je třeba začít zejména s posilováním opravdu opatrně a od začátku, protože kondice se neřídí podle kalendáře. Je možné, že svou obvyklou “školku” vah a opakování nedokončíte v plné míře, protože jste o měsíc či šest týdnů pozadu, je ale také možné že jaro bude natolik ošklivé a chladné, že nakonec vyjedete do plného tréninku venku  později.

Dlouhý výpadek z tréninku a nízký objemový trénink

Že by někdo v době, kdy je individuální vytrvalostní trénink jedinou povolenou aktivitou, někdo nedostatečně trénoval se zdá být nepravděpodobné až prakticky nemožné. Přesto tomu tak být může. Nebudeme teď uvažovat důvody výpadku z nemoci, ty probereme v jiné kapitolce. Důvodem může být třeba to, že okolnosti letošního roku a zejména prakticky totální rozpad závodních kalendářů a zmařené ambice v sezóně, do které někdo vkládal velké naděje, mnoho lidí znechutily a přivedli třeba až k úvahám o konci kariéry. Přes Vánoce se jim to možná rozleželo a s uvolněním opatření zahlédli světlo na vzdáleném konci tunelu – jenže mezi tím už uběhly dva měsíce.

I tady bude rada a postup podobný jako v předchozím případě – především nezpanikařit a nezačít dohánět dva měsíce za dva týdny a nebo dokonce se pokoušet se trénovat stejně, jako by ony dva měsíce ani nebyly. Pěkně postupně zapracování od kratších tréninků k delším a držet poctivě nízké tepy, i když to ze začátku bude rychlost vyvolávat pocity závodního slimáka.a čiré beznaděje. Pěkně postupně a od základů vybudovat znovu svojí výkonnost.

Náhlé teplotní změny a špatná aklimatizace

Náhlými změnami počasí se v našich krajích sice vyznačuje především prosinec, kdy zejména okolo Vánoc dokáže stoupnout a zase klesnout o desítky stupňů, ale i leden se v tomto ohledu dokáže projevit mimořádně důrazně. Samotné kolísání teplot venku by samo o sobě takový problém nebyl, horší je to, že cyklisty ať už sníh, náledí, příliš silný mráz a nebo naopak déšť a obleva často honí mezi tréninkem venku a v teple obývacího pokoje, což nejen výkyvy teplot, ale především vlhkosti vzduchu ještě zmnohonásobí. Nějaká ta respirační viróza pak na sebe nenechá dlouho čekat.

Tady je každá rada drahá. Možná nejlépe jsou na tom ti, co žijí ve vyšších nadmořských výškách, kde jednoduše nejpozději na přelomu roku napadne sníh a basta fili, do jara je jasno, že se na kole veku jednoduše jezdit nebude. Někdo obuje běžky či pohory, jiný naopak zaleze do sklepa či garáže na ergometr. Hůř jsou na tom ti v nížinách, někdy je zdání tepla a sluníčka vytáhne ven, o týden později chtějí najeté kilometry udržet na ergometru. V každém případě je třeba zůstat co možná nejvíce konzistentní, u toho, co se nám nejvíc osvědčilo a je bezpečné. A pokud už se necháte zlákat do jiného prostředí, nepřehánějte to ani s intenzitou a venku ani s délkou. Nezapomeňte, že aklimatizace nějakou dobu trvá. Ze se k občasnému tréninku venku přiměřeně oblečete, asi nemusím připomínat…

Opakované a nedoléčené virózy

Nedoléčené a cyklicky se opakující “banální” respirační virózy potrápily mnohého cyklistu a zrušily v zárodku nesčíselně sezón. Příčina je banálně prostá – je to netrpělivost. Běžná respirační viróza, ať už jí způsobuje kterýkoliv z virů, má třífázový průběh. V první fázi prožíváme obvykle nejvýraznější příznaky – bolest v krku nebo nosohltanu, pálení nosu, později rýmu nebo kašel, vše doprovázené zvýšenou teplotou nebo horečkou.Po třech až  čtyřech dnech nastane první, často jen klamná úleva a po jedno až dvoudenním intervalu se příznaky vrátí v poněkud pozměněné podobě. Méně výrazné, zato však urputnější. Trvají dalších 3 – 5 dní a postupně mizí. Nastává třetí fáze, fáze rekonvalescence. Ta je nejnebezpečnější, protože podle příznaků by se mohlo zdát, že by návrat k tréninku byl možný, leč je to zdání klamné. 

Že je skutečnost jiná poznáte nejlépe, pokud jste sportovci moderní a zodpovědní a měříte si variabilitu pulzu neboli HRV – nejlepší to ukazatel stavu vegetativního systému a stresové kapacity. Podle HRV je jasně patrné, že stabilizace hodnot HRV a jejich návrat k původním hodnotám trvá i po lehké viróze s minimálními příznaky bez teplot zhruba dva týdny. Při výraznějších příznacích a zejména horečkách bude stabilizace vegetativního systému trvat ještě mnohem déle. A protože rovnováha vegetativního systému rozhoduje o tom, kolik stresu tělo ještě snese, je zřejmé, že plní li jeho kapacitu z velké části boj s doznívající virózou, nepobere už žádný stres z tréninkové zátěže a veškerá snaha je tedy zbytečná.

Obvyklou chybou všech sportovců je vykládat si první nebo druhou fázi úlevy vykládat jako uzdravení a povolenku k dalšímu tréninku. V typickém scénáři pak trénink jde dva týdny od ničeho k ničemu až do příchodu další virózy. Po dalších dvou týdnech se potom celý cyklus opakuje. Jestliže celý trvá 5 týdnů, je zřejmé, že stačí tři lehké týdenní virózy k eliminaci celé zimní přípravy…

Správný management rekonvalescence po viróze by tedy měl vypadat tak, že po opravdu posledních příznacích by měl následovat ještě další týden klidu bez tréninku, maximálně s lehkými procházkami do jedné až dvou hodin. Druhý týden je možno zkusit ob den lehkou zátěž se subjektivní intenzitou zátěže v kompenzaci, tedy hluboko pod aerobním prahem. Pokud i tepová frekvence odpovídá kompenzaci, je možno další týden už přejít k lehkým vytrvalostním tréninkem. Pokud ale tepové frekvence vyskakují oproti pocitům nepřiměřeně vysoko a tepová frekvence zůstává vysoká i po tréninku, je vhodné si dát dalších několik dní volna a zkusit to znovu. Ti, kdo si měří HRV by měli vyčkat, dokud se sedmidenní průměr nevrátí zpět do původních hodnot před nemocí. nebo alespoň hodnot blízkých.

PostCOVID syndrom

Infekce takzvaným koronavirem nového typu je událostí, která pořádně zacloumala celým světem (snad kromě Afriky) a není snad odvětví, ve kterém nezpřevracela zavedené pořádky vzhůru nohama. Ani amatérské sportování se tomu proto nemohlo vyhnout – což je nakonec jasně poznat i v předchozích odstavcích.

I když samotný virus se postupem ukazuje mnohem méně strašlivým, než jak nám ho prezentovaly mediální zprávy a vládní opatření, přece jen nelze popřít, že v mnoha ohledech dokázal a ještě asi dokáže překvapit. Je to hlavně proto, že ač je svou povahou virus respirační, kterému by mělo stačit jen účinkování na sliznicích dýchacích cest, některé z jeho schopností mu dovolují citelně zasáhnout i přímo imunitní systém. Z pohledu sportujícího člověka nikoliv vysloveně stařeckého věku jsou rizikové především dva druhy postinfekčních následků.

Prvním je riziko takzvané postinfekční myokarditidy, tedy zánětu srdečního svalu. Toto riziko je obecné a platí i pro mnoho dalších respiračních i jiných virů, stejně jako pro jiná mikrobiální infekční agens z říše bakterií i parazitů. Zatím se nedá říct, že by po koronavirové infekci byly myokarditidy častější než u jiných virů., co ale zvyšuje vaše relativní riziko je fakt, že koronavirovou infekci zřejmě v předchozích infekcích prodělala nebo v následujících měsících prodělá většina z nás. 

Jaké jsou příznaky postinfekční myokarditidy? Bohužel je jich mnoho, od žádných, přes únavnost, pocity bušení srdce až po náhlou smrt. Nejdůležitější je proto po ať už prokázané, tak domnělé infekci koronavirem zachovávat předběžnou opatrnost a do tréninku nenastupovat příliš brzo. Myokarditida totiž neprobíhá bezprostředně při infekci, ale následuje těsně po jejím překonání jako jedna z hyperimunních reakcí. Její vznik a především průběh může výrazně zvýšit předčasné zatěžování. Rozhodně bych doporučil nezačínat s tréninkem dříve než třetí týden po odeznění příznaků infekce a v případě nevysvětlitelných obtíží se rozhodně nesnažit je překonat vyšším úsilím, nýbrž tréninkové úsilí naopak přerušit a vyhledat svého praktického, případně sportovního lékaře.

Druhá postinfekční komplikace je něco, čemu se zatím pracovně říká chronický nebo také dlouhý COVID. Na rozdíl od krátkých průběhů, které obvykle do 5 dnů odezní se v tomto případě vlečou dlouhé týdny, kdy se nepravidelně střídají dny relativně dobré a ty s teplotou, horečkou nebo extrémní únavou. I tady jako primární snížení pravděpodobnosti vzniku pomůže klidový režim v průběhu hlavního onemocnění. Pokud se přesto pomalý COVID u vás rozvine, je dobré kontaktovat imunologa. Možností k léčbě sice není mnoho, nové poznatky ale přicházejí doslova každým dnem.Z kategorie léčby pomocné a svépomocné bych vyzdvihl především všeobecně doporučované vysoké dávky vitamínu C a přiměřené dávky vitaminu D