„Ach ty hormony…“ , tohle klasické povzdechnutí rodičů pubertálních dětí asi každý z nás kdysi slyšel. Někteří jej možná už i sami byli donuceni vyslovit pod tlakem okolností a výstřelků svých vlastních pubertálních dětí. Na hormony se svádí, tu více, tu méně oprávněně, kde co. Štěkavost našich partnerek ve dnech, které údajně zrovna nemilují, již zmíněný stav zvaný puberta, zdivočení starších pánů (tzv. druhá míza) ale i dam (tady se tomu říká syndrom zavírajících se dveří), z hmatatelných projevů (no, ne že by ty předtím uvedené psychické projevy byly vždycky úplně nehmatné J ) kdejaké to vymrle neboli uhřík a nebo třeba pleš. Ani sportovci nejsou různých pravd a pověstí o moci či nemoci hormonů ušetřeni. Existuje dokonce – s velkou trochou nadsázky samozřejmě – myšlenkový směr, který předpokládá, že samotný laboratorní odběr krve závodníkovi na stanovení hormonálních hladin má vysoce pozitivní účinek na jeho výkon J . A tak vás zvu na exkurzi do oboru hormonům zaslíbeného, zvaného endokrinologie, abychom se společně pokusili to klubko rozmotat a – jako obvykle – našli alespoň pár praktických sportovních zkušeností. Mimo to je tato kapitola branou do šeré a tajemné dopingové kuchyně, jelikož většina dopingových metod je postavena právě na napodobování a zesilování efektu některých hormonů.

Od býčích žláz k hormonální antikoncepci

    Ačkoliv zcela určitě neměli tušení, co to takový hormon vlastně je, jistou potuchu o efektech hormonů a jejich vztahu k určitým orgánům měli naši prapředci snad již v mladší době kamenné. Jak jinak lze totiž označit kastraci, než za praktickou znalost efektu odstranění žlázy. Teorii o testosteronu a jeho vlivu na chování i tělesný vývoj samců sice neznali, ale věděli, že likvidací žlázy – varlat, které testosteron produkují – odstraní nejen samčí chování přímo související s reprodukcí, ale také zlikvidují vrozenou agresivitu a potřebu dominance. Jako bonus mohou změnou anabolických poměrů dosáhnout u jatečních zvířat i rychlejších přírůstků a jemnějšího, tučnějšího (pozor, to se tenkrát cenilo!) masa.

    O obvyklosti této metody svědčí i specializované názvy „třetího pohlaví“ ve všech jazycích, češtinu nevyjímaje. Že vůl je kastrovaný býk a valach bývalý hřebec ví asi každý, méně známé je to o skopci nebo vepři. Z běžného jazyka naproti tomu vymizel kapoun – kastrovaný kohout, který v době přirozeného zemědělství nahrazoval dnešní rychle rostoucí kuřata – broilery.

    A co se osvědčilo u zvířat, člověk tvůrčím způsobem aplikoval i v interpersonálních vztazích. Čistokrevnost potomků vládců a boháčů zabezpečovali ve všech kulturách kleštěnci neboli eunuši, strážící harémy, vykastrováním v dětském věku byl ochraňován jasný čistý chlapecký hlásek zpěváků chrámových sborů (jak to řeší dnešní popmusic netuším, barva a poloha hlasů některých hvězd ovšem jistá podezření připouští J ). Kastrace byla dokonce běžnou a „morálně čistou“ (- nezabiješ!) metodou řešení následnických potíží vládnoucích dynastií – třeba i u našich Přemyslovců. Takový kastrovaný bratr nejenže byl jako neplodný společensky i následnicky naprosto znemožněn, ale jeho další chování zcela jistě ztratilo původní „tah na bránu“.

    A naopak – pojídání samčích pohlavích žláz nejrůznějších živočichů se považovalo a mnohde ještě považuje za osvědčený elixír mládí pro muže (vychází se z poněkud redukované rovnice „mládí = erekce“). Pečené býčí žlázy se tak, bez ohledu na nejistou faktickou účinnost testosteronu prošlého tepelnou úpravou, dají pokládat za první formu takzvané HST (Hormonální Substituční Terapie – léčba následků poklesu hormonálních hladin ve stáří umělou náhradou těchto hormonů – v podstatě opět „elixír mládí“ ve vědou posvěcené formě).

    S tímto poměrně bohatým a veskrze praktickým repertoárem si člověk vystačil po pěkných pár tisíc let. Teprve pokrok medicíny na konci devatenáctého a začátku dvacátého století naznačil, že ve hře by mohlo být i něco víc (časem se ukázalo, že ono víc je především víc peněz).

    Pokud mě paměť neklame, prvním opravdu popsaným a izolovaným hormonem byl v našem seriálu již zmíněný inzulín (a myslím, že za to padla i nějaká ta Nobelova cena). Stalo se tak v období mezi světovými válkami. Zřejmě jednak proto, že jeho nedostatek i přebytek má velmi zřetelné a dramatické následky a možná i proto, že ho slinivka produkuje oproti ostatním hormonům podstatně větší množství. Oproti ostatním hormonům je jeho molekula také mnohem větší.

    Protože se zjistilo, že prase má inzulín rovněž, a navíc tak podobný lidskému, že má stejný účinek, bylo možno velmi brzo provádět izolaci tohoto vepřového inzulinu (všimněte si, jak se název kastráta stal synonymem pro domácí zvíře. Prasečího chlapečka ani dnes nijak optimistický osud nečeká… (no, ono v době převažující umělé inseminace ani tu samičku J )) v dostatečném množství a čistotě a zachránit tak život mnoha lidem, předtím odsouzeným k nepěknému konci.

    V těsném závěsu za inzulínem jsou ovšem opět mužské pohlavní hormony. Tentokrát nikoliv z důvodů zábavně-společenských, ale válečných. Bojová zdatnost německých elitních výsadkových jednotek (o ostatních armádách to bezpečně nevím, ale pravděpodobnost shody tu je velká) byla zvyšována prvními moderními anaboliky. Neúnavný a rychle regenerující, agresivní a silný voják byl snem všech generálů a tak tomu je zřejmě dodnes. Ostatně některé zprávy o obtížích příliš těžkých a svalnatých (z toho plyne vysoká spotřeba nejen potravy, ale i kyslíku) příslušníků amerických elitních komand ve vysokohorském prostředí Afghánistánu to naznačují. Fotografie vojáků s typickým pařezovitým krkem a pažemi tvaru a průměru pětilitrového soudečku piva znalému také leccos napoví.

    Vždycky jsem si myslel, že zdroj anabolických steroidů je podobný jako u původního prasečího inzulinu – v tomto případě jistě nikoliv ze slinivek. Teprve relativně nedávno jsem se dozvěděl, že základem všech uměle připravených pohlavních (ženských i mužských) steroidů je výtažek z kořene rostliny, rostoucí pouze a jedině divoce vysoko v mexických Andách. Sběr a prodej těchto kořenů je nepříliš známou, ale dosti významnou položkou mexického zahraničního obchodu. A jak se na onu rostlinu přišlo? Prý už v předkolumbovských dobách kořen žvýkaly indiánky jako prostředek zabraňující nežádoucímu početí. Jen mi není jasné, jak věděly, že ausgerechnet tenhle kořen, protože experimenty metodou pokus omyl mě v tomto oboru připadají sice relativně zábavné, ale vzhledem k životním potřebám četných produktů těch omylů poněkud nákladné… J

    Zlaté časy endokrinologie nastaly po druhé světové válce. Medicína navázala na první meziválečné krůčky a brzy začala chrlit další a další nové hormony. Ve šlépějích medicínské vědy se táhly houfy seriózních farmaceutických firem i zlatokopů a šarlatánů, všichni odhodlaní nové objevy co nejrychleji a nejúčinněji použít ku prospěchu lidstva (často ovšem hlavně té podmnožiny lidstva, zahrnující je samotné).

    Zejména v šedesátých letech se svět volného trhu opájel představou konečně nalezeného snu dávných alchymistů – elixíru mládí. Sanatoria navracející mládí, zázračné masti a pilulky na každý den… Ve stínu světel ramp pak zůstaly milióny životů diabetiků, které zachránil inzulín, alergiků, astmatiků nebo nemocných po transplantacích, které na tomto světě udržela pro ně téměř zázračná moc kortikoidů a dalších a dalších. Svět našich rodičů za železnou oponou byl tohoto třeštění, hlavně díky neschopnosti režimu zajistit dostatečné výrobní kapacity na cokoliv, z větší části ušetřen. V současné době se nacházíme svým způsobem na sestupném rameni křivky popularity hormonálních preparátů. Mezi laiky jsou hormony cosi primárně podezřelého a v zásadě škodlivého, co ve svém těle zcela určitě nenajdou. Naopak ve sportu je popularita hormonů vysoká. Nejodsuzovanější preparáty s nejtvrdším postihem – anabolika a EPO – jsou totiž původem také hormony. A hormonální antikoncepce zmiňovaná v titulku? Její spolehlivost a snadná dostupnost bude zřejmě příčinou přeměny západní Evropy v gigantický domov důchodců.

Hormony a cyklistika

    Hormonální reakce na zátěž jsou pro vytrvalostní sporty možná ještě důležitější, než otázky „paliv“. Proč se o tom tedy častěji nepíše?

    Důvody jsou jako obvykle dva. První je otázka obchodní. Když vám někdo vysvětlí, co vaše tělo kdy potřebuje, zároveň vám vtiskne i co si máte koupit. V tomto pohledu je vlastně dobře, že se o hormonech nepíše. Potravinový doplněk může maximálně nefungovat. Hormonální preparáty fungují, ale bohužel vždycky podle své a ne naší představy.

    Druhým důvodem je špatná přímá ovlivnitelnost hormonálních dějů (pozor- to platí, jak časem nazříte, i pro hormonální doping!). Většina z nás je schopná vlastní vůlí ovlivnit, co nakupuje a co jí. Vnitřní svět našeho těla (není tělo vlastně spíš „svoje“ než „moje“, když si naprostou většinu času dělá naprostá většina hmoty stejně co chce?!) má svoje představy o správném a špatném a jakákoliv změna vyžaduje velmi delikátní, jemné, přesně směřované a především trpělivé zásahy. Je to jako s opravou kapesních hodinek. Kramle a palička na maso na hodinky sice udělá omračující, a většinou i trvalý dojem, daleko více přece jen pořídíte s hodinářským okulárem, jemnou pinzetou a především trpělivostí a znalostí věci.

    Přesto se fungování hormonálních regulací ovlivňovat dá, a to nepřímo. Kdyby se totiž ovlivňovat nedalo, nebyl by vlastně možný ani trénink, nebo by spíš neměl smysl – nedošlo by po něm k žádnému zlepšení. Jak to tedy je?

    Základní obecnou funkcí živého organismu je udržování vnitřní dynamické rovnováhy všech jeho vnitřních dějů, jedním latinským slovem homeostázy. Modelem homeostázy není, jak by si snad někdo mohl představit, člověk nehybně ležící na zádech na koberci. To je „mrtvola“. Modelem homeostázy je provazochodec, balancující na jedné noze vysoko nad ulicí. Jeho mozek musí zpracovat a jeho svaly pak pomoci vyrovnat každou vteřinu možná tisíce drobných poruch rovnováhy.

    Tělesné regulační systémy, hormony především, mají určitou kapacitu, obálku hodnot, ve které svojí úlohu zvládají „bez vnější pomoci“. Pokud je výkyv větší a tuto obálku přesáhne, nastupují pomocné kompenzační kapacity z jiného systému. Původně narušený systém se ale snaží, aby příští výkyv už zvládl sám a obálku své kapacity poněkud rozšíří (tady bych mohl pokračovat dál a navázat úvahami o tom co se stane, když… Ale nebudu. Neměl bych totiž co říci v kapitole Jáma a kyvadlo. Můžete se těšit J ).

    V případě cyklisty je takovým rušivým elementem trénink nebo závod (tělu je to jedno). Pokud známe specifické účinky tréninkových metod, můžeme cíleně zatěžovat konkrétní hormonální systémy a tím je „trénovat“.

Obrázková příloha je tentokrát trochu chudší, než jste byli z předchozích dílů zvyklí. Ono totiž na hormonech není co malovat. Vlastně se celá týká teorie hormonálních receptorů.

    Nejprve legenda: to šedé, jak jste jistě pochopili, je buňka, ohraničená hnědou buněčnou stěnou. V její stěně je zakotvený červeně znázorněný receptor, se kterým je přímo spojený biologický základní nástroj – enzym. Tento, v našem obrázku zelený enzym, má v popisu práce zprostředkovávat nějakou chemickou reakci, znázorněnou šipkou. Síla šipky ukazuje rychlost reakce.

    V tomto příkladě se dále účastní dva podobné modré hormony, lišící se od sebe jen velikostí prostřední vystupující části.

    V případě, že v receptoru nesedí žádná molekula hormonu, „kanál“ výkonného enzymu je plně otevřený a reakce běží plnou rychlostí. Pokud se do receptoru usadí jasně modrý hormon (předpokládejme třeba, že se jedná o hormon přirozený), kanál se přiuzavře a reakce se poněkud zpomalí. Pokud se ale do receptoru vklíní šedomodrý hormon s delší prostřední částí (třeba uměle připravený – léčivo), vychýlí „stavítko“ podstatně víc a reakce se téměř zastaví. Kdybychom naopak připravili preparát, který by měl prostřední část jenom kraťoučkou, reakce by běžela dál plnou silou a organismus by neměl šanci tento stav zvrátit, protože hormonální „páka“ by již byla zabraná.

    Že může stejná hormonální molekula a z vnějšku stejný receptor v buňce pracovat v naprosto opačném smyslu, ukazuje obrázek druhý. Vidíte, že červený receptor i modrý hormon zůstávají stejné. Změnila se molekula enzymu, který v tomto případě reakci v klidovém stavu téměř úplně blokuje. Teprve po přestavění „stavítek“ dojde k odblokování kanálu a reakce se rozjede plnou silou.