Sval je motorem cyklisty. Pokud jste přijali jeho metabolismus, pochopili jste spalování ve válcích. To ale není zdaleka všechno. Konkrétní konstrukce a hlavně její některé detaily vám dají vysvětlení mnohých cyklistických postulátů a dogmat. Hodí se i kapesní minimum z oblasti obecné anatomie, protože stavba svalu určuje některé limity jeho práce.

Sval se z pohledu anatoma dělí na část masitou (svalové bříško) a šlašitou (šlachy nebo aponeurózy). Aktivní, pracující částí svalu je ta část masitá – jen ta je schopna se stahovat a vykonávat práci. Šlašitá část toliko přenáší síly ze svalu na kost a naopak. Na první pohled by se zdálo, že šlašitá část je povětšinou na koncích a masitá část uprostřed. To by v praxi moc dlouho nefungovalo, jelikož vlastní svalovina je velice křehká a pokud by v tom zůstala sama, doslova by se přetrhla vlastní prací, o vnějších silách nemluvě. Proto je tomu jinak. Vazivo ve formě takzvaného perimysia, český ekvivalent tohoto termínu znamenajícího „to okolo svalu“ není, obaluje v několika úrovních svalová vlákna (podobně jako třeba izolace v mnohažilovém kabelu) a na obou koncích se spojuje do úponových šlach. Díky této složité struktuře má sval daleko větší mechanickou pevnost, než kdyby bylo vazivo jen připojené na koncích.

Tuhý vazivový obal má kromě pevnosti v tahu ještě jednu funkci – působí jako tlaková nádoba. Zatím co perimysium je minimálně pružné a téměř bez vody, konzistence vlastní svalové hmoty se konzistenci blíží víc tekutině než pevné hmotě. Tato tlaková nádoba je téměř kompletně uzavřená, vstup a výstup cév přivádějících a odvádějících krev je jen v několika málo místech, v takzvaném cévním hilu. Tím, jak se svalová vlákna smršťují a relaxují, roste a klesá uvnitř tlak, vzniká pomocná pumpa, zlepšující průtok krve svalem.

Specifikum cyklistiky ve vztahu k tlakovým změnám ve svalu spočívá v jiné dynamice i velikosti tlakových změn, než jaká je například u běhu nebo u chůze a na kterou jsou svaly dolních končetin primárně konstruované. Zatím co při chůzi a zejména při běhu jsou svalové kontrakce krátké a rychlé a po nich následuje relativně dlouhé období relaxace, při cyklistické „otáčce“ je fáze napětí oproti relaxaci relativně mnohem delší a hlavní „šlapací“ svaly, jako například hamstringy na zadní straně stehna a nebo napínač široké povázky na vnější straně jsou v akci téměř neustále. To zejména v kombinaci s vysokou silou na pedál a nízkou kadencí citelně zhoršuje perfuzi (česky proplach) svalů čerstvou krví a kyslíkem.

Nutnou adaptací cyklistického svalu dolní končetiny je tím pádem zmnožení rozšíření cévního řečiště a tím i průtočného průřezu. Rozšíření probíhá na všech úrovních, od nejširších tepen po kapiláry a žilní systém. Všimněte si například bohatých žilních pletení na „vyjetých“ stehnech a lýtkách profesionálu. Odvrácenou stranou je častý pocit oteklých svalů zejména ve volné dny v období závodní sezóny (nohy náhle neví, co s nevyužitou kapacitou) a bohužel zřejmě také překvapivě časté žilní trombózy i u relativně mladých závodníků.

Tento článeček je kapitolou z knížky Cyklistika, kterou pro nakladatelství Grada připravujeme společně s Jirkou Sekerou a která by měla vyjít na jaře 2009. Zároveň tím omlouvám a vysvětluji nižší frekvenci nových článků, než na kterou jste na těchto stránkách byli asi doposud zvyklí. Nicméně nezoufejte, pokud některá z kapitol půjde tak snadno vyjmout z kontextu jako tato, určitě jí vypustím s předstihem tak abyste se měli na co těšit.