Článek o „klidovce“ slibuji napsat mnohým tazatelům už několik let. Poslední kapkou, která mě donutila přiznat si nezbytnost splnit slib a překonat svojí lenost, je aktuální debata na MyTreneek . Tož jdeme na věc…

Teorie klidové tepové frekvence

Co všechno může ovlivňovat klidovou TF? Začneme elementárně-mechanistickým pohledem. Představte si srdce a krevní oběh jako pístové čerpadlo a oběh jako jednoduchou tuhou rouru. Budeme li chtít tímto modelovým systémem přečerpat za jednotku času konstantní množství tekutiny, rozhoduje o frekvenci pohybů pístu objem pracovní komory.

První faktor, který má na klidovou TF je tedy samotná velikost srdce, resp velikost komor.

Jenže srdce a oběh není jednoduché pístové čerpadlo a tuhá roura. Je to variabilní systém s mnoha osami volnosti. „Mrtvý“ objem srdce a oběhu je daleko větší než ten ve kterém systém normálně pracuje. Dobře se to dá ilustrovat na kapacitě oběhu. Ta je za normálního stavu kontrolována svalovinou ve stěně cév. Pokud by svalovina úplně povolila, objem se mnohonásobně zvětší a dojde k poklesu tlaku na úroveň okolního prostředí, k zástavě oběhu a tím k okamžité smrti bez jakéhokoliv viditelného poškození těla. Ale i daleko menší snížení napětí stěny cév vede k poklesu tlaku a ztrátě vědomí, všem dobře známé pod pojmem mdloba. Proto je práce oběhu regulována autonomním kontrolním systémem, sestávajícím z vegetativního nervového a hormonálního systému, dohromady regulujícím jak tlakovou a objemovou práci srdce, tak odpor a objem cév.

Druhý faktor ovlivňující klidovou TF je nastavení autonomních řídících systémů.

Jednou z řídících veličin, podle které je řídící systém nastavován je dodávka kyslíku do tkání, především do mozku. A přenos kyslíku, jak každý cyklista – i kdokoliv jiný, kdo si občas přečte něco o dopingových aférách v cyklistice – velmi dobře zná, je hematokrit, tedy přenosová kapacita krve pro kyslík. Čím je nižší, tím méně kyslíku přenese jedna objemová jednotka krve a tím více krve musí jedním místem oběhu protéct, aby se do toho místa dostalo stejné množství kyslíku.

Třetím faktorem ovlivňujícím klidovou TF je hematokrit a okamžitá spotřeba kyslíku.

To ale ještě není všechno. Sami dobře víte, že na „bušení srdce“ má velký vliv aktuální stav psychiky – rozrušení nebo naopak zklidnění hýbe s tepovkou až o desítky tepů za minutu. To není rozmar přírody. Vliv vědomí a nálady tu zastupuje důležitý element předvídání nejbližší budoucnosti. Přestavení celého oběhového systému z klidového stavu do režimu maximálního výkonu nějakou dobu trvá a mechanismus předvídání zkracuje reakční dobu na minimum. Na druhou stranu ovšem může přenastavit oběh naprosto zbytečně – pokud se v naší hlavě odehrávají věci, které se v reálném světě nestanou, nebo alespoň nestanou v nejbližším čase.

Čtvrtým faktorem je momentální stav psychiky

Celé dohromady to funguje tak, že do řídící oblasti mozku pro oběh přicházejí informace o parametrech oběhu, hladině kyslíku v krvi a psychickém stavu. Ty jsou zpracovány a podle nich je nastavena aktuální (v tuto chvíli klidová) tepová frekvence a k ní odpovídající stav oběhu. Vyvolané změny jsou opět vyhodnoceny a stav podle nich upraven a tak pořád dokola – klasický zpětnovazební systém. Všimněte si, že jediné, co nepodléhá řízení zpětnou vazbou je signál z vyšší nervové činnosti – stav psychiky. Ten dokáže tepovku posunout do režimu výrazně neodpovídajícímu vnějším vlivům a fyzickému stavu oběhu.

Klidová tepová frekvence a trénovanost

Základním adaptačním mechanismem pro vytrvalostní sporty je snaha organismu maximalizovat špičkovou přenosovou kapacitu oběhu pro kyslík. Jestliže se maximální přenosová kapacita zvýší, je zjevné, že v klidu bude tělo potřebovat podstatně nižší procento ze špičkové kapacity než v případě netrénovaného.

Adaptace probíhá nejen na „hmotné úrovni“ – zvětšení srdce, zvýšení objemu cirkulující tekutiny, hematokrit a tedy i množství kyslíku v jednotce objemu, zvětšení průřezu cévního systému, ale i na úrovni „software“ řídícího systému – mění se vzorce jeho reakcí. Pro srdce a oběh to znamená, že zatím co u vytrvalostně netrénovaného pracuje řízení hlavně s frekvencí, u vytrvalců se mění i objem krve vypuzené v jednom stahu. Ono je to vlastně logické, vzhledem k tomu, že je objem komory výrazně větší a tím pádem je s čím pracovat.

Příznačné pro živé organismy je, že všechny jeho adaptace nejsou trvalé, ale „měkké“. Jakmile pomine jejich příčina, začnou se vracet do výchozího stavu. Přitom jako první přicházejí na řadu softwarová nastavení řídících jednotek, hmotnější adaptace, jako například velikost srdce, se mění daleko pomaleji.

Všechny změny se pak skrze řídící systém promítají do oběhového systému a dynamiky tepové frekvence. Díky tomu můžeme skrze zdánlivě nesouvisející parametr jako je puls v klidu usuzovat na změny v trénovanosti závodníka.

Klidová TF a nemoc

Na rozdíl od běžně tradované představy není klidová TF úplně ideální metoda jak odhalit hrozící virózu. Příčiny vyšší klidové TF jsou komplexní a zahrnují minimálně tři z výše uvedených ovlivňujících faktorů. Potíž je v tom, že všechny (možná kromě psychiky) nastávají až ve chvíli, kdy viróza naplno propukne a je neodvratitelná. Rozhodně ale může klidovka posloužit k relativně objektivnímu potvrzení faktu, že to nemoc myslí vážně a že se nám to nezdá (což je mnohdy docela potřeba 🙂

Především na virózu reaguje organismus jako na stav ohrožení – podle toho také nastaví autonomní řídící systém. Je zajímavé, že toto přenastavení má charakter velmi podobný stavu, ve kterém se nachází běžný, netrénovaný člověk. Jako kdyby byl pro překonání virózy příznivější základní, tréninkem nemodifikovaný řídící algoritmus.

Při viróze, zejména při viróze doprovázené horečkou roste metabolický obrat (nějak se to teplo vyrobit musí) a tím i základní „volnoběžná“ spotřeba kyslíku. Při stejné přenosové kapacitě musí tedy protéct stejným úsekem oběhu větší množství krve. Také odvod vyšší produkce tepla si žádá zvýšit krevní tok zejména kůží, aby se teplo odvedlo do okolí – neboť účelem teploty není uvařit se.

Poslední nezanedbatelný faktor je v případě nemoci opět psychika. Dyskomfort při viróze sám o sobě působí citelné snížení tolerace vůči všelikým životním ústrkům a když je navíc tím ústrkem nemožnost trénovat nebo závodit… V praxi to tedy vypadá tak, že, vědomi si bující nemoci z ostatních příznaků, rozrušeně očekáváme vysokou klidovku a tedy jí máme.

Nemůže li sloužit klidová TF jako varování před hrozící chorobou, poslouží o to lépe jako bezpečný ukazatel jejího konce. Ukazuje se totiž, že přenastavení do netrénovaného režimu přetrvává ještě zhruba týden po vymizení viditelnějších příznaků virózy a projevuje se nejen v klidu, ale hlavně při zátěži.

Hlavními příznaky jsou vyšší a neklesající tepová frekvence i při nízkém zatížení, zadýchávání se, ale i jiná práce s teplem – abnormální pocení a rudnutí obličeje. Také je důležité vědět, že po dobu tohoto „výjimečného stavu“ odmítá organismus reagovat na zátěž příslušnou adaptací (tedy tím, co od tréninku chceme) a při příliš násilném pokusu o převýchovu si dokonce tehnle režim zafixuje jako normální a je velmi těžké ho donutit ke změně.

Rozumný sportovec (kolik jich ale je? 🙂 proto počká, až se jeho klidová TF vrátí alespoň na dva až tři dny k hodnotám blízkým těm předchorobným. Na dva až tři dny proto, že alespoň podle mé zkušenosti dochází zhruba po dvou až třech dnech nemoci ke klamné úlevě a poklesu klidové TF. Zřejmě to odpovídá ústupu virové složky, na kterou ovšem hned nasedá superinfekce bakteriemi, využívajícími viry proražená okna v obraně.

V druhé části článku se budeme věnovat technickým otázkám měření klidové TF a připojím také několik praktických ukázek z vlastní zahrádky

Jako předkrm si můžete dát graf klidovek za rok 2009 z mého deníčku na MyTreneek .