Mazat či nemazat (zadek, ne řetěz)? To je otázka, která se vrací jako bumerang skoro v každém ročníku Vela. Zázračné oleje na pozadí a nebo prostá Indulona patří do repertoáru folklorních rad v každé generaci cyklistů. Otázkou však stále zůstává, nakolik je tato rada skutečně univerzální. Osobně si myslím, že kořeny doporučení promazávat kůži v oblasti kontaktu se sedlem jsou historické. Vychází z doby, kdy “jelenice” v cyklistických kraťasech byla opravdu pravou jelení usní či později její umělou napodobeninou. Byla tedy relativně drsná na povrchu a pokožku silně třela a vysušovala. Dnešní moderní cyklistické vložky mají povrchy z mikrovláknových vysoce hladkých materiálů. Jsou mechanicky daleko ohleduplnější a tak musíme při “indikaci” promazávání daleko víc rozlišovat

Téměř stoprocentně bude nejspíš fungovat v případě klasických odřenin – tedy povrchových ranek a mokvavých plošek. Ty mohou být opravdu způsobeny nadměrným třením pokožky o povrch cyklovložky nebo o na sebe přiléhající vrstvy kůže v záhybech a tříslech.

Naproti tomu u pustulek (“pupínků” s náplní), boláků a boulí je účinnost mastí, krémů a olejů daleko víc nejistá. Ty způsobuje kombinace více faktorů – nadměrná vlhkost (pocení, voda při dešti) mechanické nečistoty (prach, písek, ale i krystalky soli z potu) i infekce (kožní bakterie pomnožené v poraněné kůži) a u hlubokých boulí také podkožní krvácení z poraněné cévky. Tady je třeba experimentovat a zkoušet. Šance je přibližně padesát na padesát.

V každém případě je ale nutné se zamyslet i nad tím, jestli nám náhodou zraněný zadek nehlásí některou z chyb, kterou mazání určitě neodstraní. Může to být špatně nastavený, nejčastěji příliš vysoký posed, nevhodné nebo již odepsané sedlo a v první řadě špatně padnoucí nebo opotřebované kalhoty se zničenou vložkou.