Mám obavu ze slunce, chci si chránit pokožku, ale současně se bojím, že krém ucpe póry a ona nebude dýchat. Je to tak?
Odhlédněme nyní od otázky nezbytnosti permanentního použití opalovacích krémů a jejich skutečného účinku na riziko vzniku kožních nádorů, kterým si nejsem zcela jistý. V každém případě ale není nutné se obávat ucpání “dýchacích pórů” krémem. Prostě proto, že nic takového v kůži není. Výměna dýchacích plynů kůží se sice děje přímou difuzí, je ale fyziologicky naprosto nevýznamná. Činí méně než 1% klidové výměny plynů a ani v zátěži se nijak nezvyšuje. Odpovídá to víceméně poměru mezi plochou kůže (cca 1,5 m2) a plicních sklípků (cca 150 m2), o prostupnosti a prokrvení styčné plochy ani nemluvě. V důsledku ucpaných pórů neprostupná kůže tedy patří mezi široce rozšířené, leč nereálné lidové pověry.
Karbonové podrážky treter jsou supertuhé, je parádní, jak přenášejí sílu, ale jsou podle vás dobré i pro nohu, pro chodidlo? Není lepší pořídit si do nich nějaké speciální vložky?
Karbonové podrážky jsou supertuhé – a je to to nejlepší co mohou pro chodidlo udělat. Tvrdá podrážka je špatná v případě normální boty, která se musí spolu s chodidlem odvalovat a přizpůsobovat podkladu pod ní. Při šlapání na kole je chodidlo podepíráno víceméně bodově a v měkkých podrážkách by se ohýbalo a přetěžovalo.
To ovšem neznamená, že dobrá termoplastická nebo jinak individualizovaná vložka botu významně nevylepší. Karbonová podrážka je tvrdá z obou stran, i z vrchu, kde to moc nepotřebujeme a tenoučké ploché vložky, se kterými se tretry prodávají to příliš nevylepší. Individuální stélka vyplní klenek, omezí bodové tlaky, zhoršující prokrvení a způsobující pálení chodidel a dle mé zkušenosti výrazně zlepší i cit pro kruhový pohyb nohy při šlapání a záběr “dozadu”, v dolní části záběru.
Mám problém se zadkem. Po více dnech na kole se i přes veškšrou hygienu „oprudí“. Myslíte, že pomůže nějaký speciální krém na sedací partie?
S krémy nemám žádnou velkou zkušenost, staří cyklisté radili obyčejnou Indulonu a nebo její červenou desinfekční variantu. To ale bylo ještě v dobách, kdy z ní po otevření nevyteklo čtvrt litru vody.
Mě se jako prevence nejvíc osvědčily kvalitní pevné vložky. Dobrá vložka nesmí dělat faldy a zalézat do třísel, kopírovat má spíš sedlo než zadek. Jakmile praním změknou a začnou se překládat, patří nekompromisně do popelnice, i kdyby byly ještě kalhoty jinak jako nové. Rozumná doba “životnosti” mezi praním je zhruba 6 hodin tréninku – tedy tři hodně krátké, dva střední a nebo jeden delší švih. Pak už je vložka prosolená, sůl rozdírá kůži a drží na ní vlhkost.
Dejte pozor i na sedlo – ty doby, kdy profesionálové měli svého vysezeného Brookse celý svůj karierní život a přendavali ho z kola na kolo jsou dávno pryč. Náhlý výskyt boláků může znamenat, že je skořepina prosedlá bude čas se poohlédnou po novém kolozadkovém interface.
Zásadní vliv může mít i technika šlapání v souběhu s nastavením výšky sedla. Pokud se na sedle neustále vrtíme a přesouváme, kůže zadku se neustále smýká a ani nejlepší vložka jí nedokáže ochránit před drobnými odřeninkami a především zalamováním jemných chloupků, které pak zarůstají a působí zmíněné potíže. Správně by měla pánev sedět na sedle prakticky nehybně a veškerý pohyb by měl končit v kyčlích.
Mám pocit, že už jste o tom psali, ale nemohu ten článek nikde dohledat, a tak prosím o odpověď – hodně cyklistů ještě pořád používá kompresní podkolenky. Má to nějaký smysl?
Ještě pořád? Já myslel, že tahle móda ze scény zmizela zároveň s Honzou Hruškou, jejím ambasadorem. Podle mého názoru to v cyklistice nijak zvlášť výkonu nepřispívá. V první řadě proto, že lýtko je při (správném) šlapání relativně málo zatížení a rozhodně ne výkon limitující sval. Za druhé proto, že o co je z něj lepší žilní návrat (srdce musí vynakládat práci i na čerpání z, nejen do nohou), o to více práce je třeba k překonání přídatného odporu stlačovaných kapilár a tepen. Jistý význam mohou mít kompresní podkolenky v případě výskytu křečových žil. Rozhodně by ale bylo zajímavé si “prohlédnout” rozdíl mezi opodkolenkovanou a neopodkolenkovanou nohou pomocí MOXY monitoru, takže děkuji za zajímavý námět!
Už po hodině dvou jízdy mě začnou brnět ruce, musím s nimi zamávat, zacvičit, pak to na chvíli přestane. Je proti tomuhle nějaká prevence?
Potíže s brněním rukou jsou častým steskem většinou občasných cyklistů a začátečníků. Nejsou způsobeny ani špatnou vidlicí, ani gripy ani rukavicemi, i když všechny tyto pomůcky mohou jejich nástup při jízdě poněkud oddálit. Důvodem je špatná funkce stabilizace trupu, přesněji hlubokých břišních svalů. Ty pomáhají při správné funkci udržet dostatečný oblouk bederní páteře a tím přenést nemalou váhu trupu, hlavy a paží na sedlo. Pokud hluboký stabilizační systém předklon neudrží a břicho “vypadne”, přenese se váha na ruce (typicky propnuté v loktech) a řidítka stlačí nervy a cévy ve dlani v oblasti karpálních tunelů. Potíže mohou vzniknout i následkem přetížení krční páteře. Na tu se teď přímo a bez tlumení, navíc v nevýhodném příčném směru, přenesou rázy od předního kola.
V neposlední řadě se výrazně zhorší i ovládání bicyklu, který činí přetížení předního kola silně nedotáčivým a náchylným ke smyku předku a zamčení řidítek s následným efektním, leč nepopulárním poletem.
Řešením není ani posilování (vzpřimovačů) zad, ani břicha v obvyklém stylu, tedy sklapovačky a sedlehy. Izolovaně zapojený přímý břišní sval všechno jen zhorší. Asi nejkratší cestou je tady spolupráce a instruktáž zkušeného fyzioterapeuta, jelikož správné zapojení hlubokého stabilizačního systému v našich pohybových vzorcích většinou chybí a dost obtížně se svépomocí hledá.