Letošní mistrovství republiky opět rozvlnilo jinak celkem bahnitě poklidné vody českého silničářského informačního prostoru. Celá kauza je o to zajímavější, že se vyjmečně nejedná o neúspěch funkcionářů ČSC, vlna přišla ze ženského balíku a navíc jí nemá vůbec na svědomí cyklistka s rodokmenem. Ano, jedná se o Martinu Sáblíkovou. Vášnivě se debatuje o těžkých převodech, o její neochotě či neschopnosti využívat závětří v balíku i technických dovednostech na v boji s odstředivou silou a adhezí v zatáčkách. V této souvislosti se mi připomněl starý zenový příběh, který se pokusím volně převyprávět.

Once upon a time in Japan, když Tokugawové silou i intrikou sjednotili zemi a po tisíci letech konečně nastal mír, v dobách, kdy se samurajové přestali vraždit v nekonečných válkách a z nedostatku jiného zaměstnání začali měnit zabíjení hrubou silou v jemně cizelované umění, zkrátka v těch zlatých starých časech, o kterých sní všichni začínající adepti bojových umění a které zřejmě nikdy doopravdy nebyly, žil v horách rónin Matsuda. Věnoval se studiu umění džiu-džicu, umění boje beze zbraně. Byl silný, obratný, chytrý, učenlivý, pilný a nesmírně sebevědomý, zkrátka měl všechny potřebné vlastnosti, aby ve svému studiu velmi rychle postupoval. Účastnil se mnoha turnajů, pořádaných daimjóy v okolních provinciích a vždy vítězil. Není tedy divu, že ho celý kraj a především on sám začal považovat za velkého bojovníka a mistra.

V té době se dozvěděl, že na druhém konci ostrova, v jiné malé vesničce v horách (neboť moudrost a umění se jak známo velkým městům vyhýbá) žije mistr Uješi, učitel jiného bojového umění beze zbraně – aiki-džucu.

„Půjdu, navštívím ho, porovnám jeho styl s mým ho a jestli je tak dobrý, jak se o něm říká, vstoupím k němu do učení, abych byl ještě silnější, slavnější a neporazitelnější!“ A jak řekl, tak i udělal. Vzal tornu, do ní náhradní kimono, pytlík prosa a pytlík rýže, za pás zastrčil náhradní sandály a šel. Cesta mu trvala dva měsíce, protože tenkrát ještě nebyly ani dálnice, ani expres Šinkansen. Šel ve slunci i v dešti, spal v rjókanech i pod hvězdnou oblohou a prožil mnoho příběhů, které vám budu možná vyprávět jindy. K domku mistra Uješiho dorazil v líbezný podvečer pozdního jara, kdy ještě není vedro nesnesitelné a komáři se zatím nevylíhli. Nebylo tedy divu, že Uješi seděl na terase svého domku a popíjel čaj.

Matsudu v první chvíli zaskočilo, že Uješi je starý muž šedého vousu i vlasů, spíše šlachovitý než svalnatý. Pak si řekl, že o to lépe, buď půjde snadno porazit a nebo bude jeho umění tak dobré, že bude opravdu z čeho se učit, v každém případě ale nebude tratit čas. Bez velkých okolků přistoupil k terase, zdvořile – ale ne příliš zdvořile – se uklonil a spustil: „Jsem Matsuda, mistr džiu-džicu a přišel jsem porovnat vaše umění s mým a případně k vám vstoupit do učení – bude li to ovšem stát za to…“

Uješi úklonu s mírným úsměvem opětoval:“ Buďte vítán, Matsuda-sama, váš návrh rád přijímám, ale pojďte, posaďte se a popijte se mnou trochu čaje, cesta byla jistě dlouhá a úmorná“.

Matsuda se posadil k šálku, ale byl jak na trní. Vyptával se Uješiho na nejrůznější techniky, aby mu vzápětí skočil do řeči pochvalnou tirádou na obdobnou techniku svého stylu a především vlastního pojetí této techniky. Uješi mu dlouho trpělivě naslouchal, občas se snažil oponovat či vyvrátit zjevný omyl. Jako by tím lil olej do ohně. Matsuda se tím víc rozhorloval, křičel, mával rukama a dokonce často vyskakoval, demonstroval chvaty a údery proti stínovým protivníkům. Čaje v šálku si ani nevšiml.

„Promiňte, Matsuda-sama, váš čaj už dávno vystydl. Přejete si nalít čerstvý?“

„Co, jo, nojo, ale jo, dómo, Uješi-san…“ odvětil nepřítomě Matsuda a dál poskakoval ve svém myšleném boji.

Uješi se pousmál, s vytříbenou grácií uchopil starobylou konvičku a začal zvolna nalévat čaj – do plného šálku. Čaj přetékal přes okraj a rozléval se po zářivě bílé rohoži.

„Počkejte, co to děláte, ten hrnek je plný, to musíte před tím vylít ten starý čaj!“

Uješi v úsporném gestu tázavě pozdvihl stříbřité obočí – a v tom jediném dokonalém okamžiku jarního podvečera dosáhl Matsuda osvícení…