Možná to znáte. Nádherný den, dobrá parta, úžasný sjezd před vámi. Hodně zábavy, trocha hecu a jedem, poslední jízda, kdo prohraje, platí rundu! Zatáčka stíhá zatáčku, jeden drop, druhý, dole už je vidět závěrečný hank a dojezd. V tom několik ošklivých zvuků, támhle letí kolo vzduchem, sotva zabrzdíte. A před vámi leží kamarád, zkroucený jako hadrová hračka…

Ještě než začnete

s první pomocí, musíte udělat několik důležitých věcí. V první řadě je to zajištění místa nehody, tak abyste byli jak vy, tak i zraněný či nemocný pokud možno v bezpečí. Naprostá většina mimořádných událostí se odehraje na nějaké komunikaci (což je i lesní pěšina, neuvažujeme teď v intencích silniční vyhlášky) a to znamená, že když jste se na onom místě ocitli vy i zraněný, je vysoce pravděpodobné, že místem záhy pojede i někdo další. Proto co nejšetrněji odsuňte postiženého z jízdní dráhy. Pokud se vše odehrálo na nepřehledném místě, je také dobré případné přijíždějící nějak upozornit, že se za zatáčkou nebo stromem něco děje. Nejspíš nebudete mít sebou výstražný trojúhelník  a tak budete muset trochu improvizovat. Jako praktické mi připadá nechat ležet či viset na viditelném místě dres, helmu či kolo. Budete li mít štěstí, po skončení záchranné akce se s nimi také v pořádku shledáte. Rozhodně je to ale lepší, než kdyby vám například další přijíždějící cyklista přejel při resuscitaci po zádech.

Hned vzápětí se pokuste dovolat na tísňovou linku záchranné služby. Mobil nejspíš mít budete, s trochou štěstí i nabitý, horší to může být se signálem, protože ten v cyklisticky nejzajímavějších lokalitách dost často chybí. Pokud máte signál svého operátora volejte raději přímo záchrannou službu (155), než univerzálního integrátora 112, stále je to v našich podmínkách výhodnější. Naproti tomu pokud máte jen signál cizího operátora nebo roaming, je 112 jistota a většinou funguje i na zamčeném mobilu (tedy když vy nemáte, ale najdete mobil postiženého). Kdy volat? Bezpochyby při ztrátě vědomí, zástavě dechu a nebo oběhu, a masivním krvácení. A potom v každé další situaci, kdy si nebudete vědět rady a budete mít pocit, že vám celá událost přerůstá přes hlavu a začínáte propadat panice. Je pořád lepší být za hlupáka než nechat někoho umřít.

BOX Důležité údaje, které bude chtít operátor na tísňové lince vědět:

• Jméno, telefon pro zpětné volání
• Místo nehody
• Čas, kdy k nehodě došlo
• Počet postižených osob
• Stav vědomí, druh poranění

Oříšek někdy může být určení místa nehody. Nejelegantnější je samozřejmě sdělit přímo souřadnice vaší polohy z nějaké aplikace chytrého mobilu a nebo navigace. Protože je ale náhoda blbec, nebude možná nic z toho fungovat. Zkuste si proto vybavit jméno poslední vesnice, kterou jste projížděli (u mě naprosto marné, já si nepamatoval ani jména vesnic projížděných skoro denně), směr, kterým jste jeli a přibližnou vzdálenost. Na případné významné orientační body či volná prostranství pro případné přistání vrtulníku se vás nejspíš operátor přímo zeptá.

Výhodou spojení s dispečinkem záchranné služby je možnost pomyslné pomocné ruky v podobě nápovědy a odborné rady. Dispečer je školený záchranář a dokáže vás další pomocí cíleně navigovat a podporovat i vaší psychiku ve vysoce stresové situaci. Tím by také náš článek mohl skončit – kdyby ovšem náhoda nebyla blbec, jak bylo psáno o odstavec výše. Baterie dojde, signál vypadne – a je to všechno zase jen na nás.

Opravdu Velký Průšvih

Je je situace popsaná jako ztráta vědomí, zástava dechu a oběhu. Tyhle tři smrtící sudičky chodí vždy pospolu a kde se objeví jedna, objeví se záhy i zbylé dvě. A pak už se šance na přežití opravdu počítají jen na minuty.

Důležité je si uvědomit, že opravdu jedno vyvolává a příčinně vyvolává druhé. Zástava dechu (topení, vdechnutí cizího předmětu) vyvolá ztrátu vědomí a zástavu oběhu, zástava efektivního oběhu (vůbec ne vzácné arytmie  všeho druhu, silné krvácení) působí ztrátu vědomí a zástavu dechu. Hluboké bezvědomí (úder do hlavy) znamená ztrátu svalového napětí, zapadnutí jazyka, zástavu dechu a srdce.

Jak takový člověk v bezvědomí vypadá? Nehybně a bezvládně leží, někdy v podivné pozici. Má opravdu divnou a ošklivou šedobledou popelavou barvu, kterou jste ještě nikdy neviděli a doufáte, že hned tak zase neuvidíte. Vydává nezvyklé chrápavé nepravidelné zvuky. Nereaguje na hlasové ani na dotekové a dokonce i bolestivé podněty (štípnutí). Má studenou vlhkou kůži, na dotek zvláštně tuhou.

Váš první krok je zajistit průchodnost dýchacích cest. Zkontrolujte obsah dutiny ústní. To se většinou snáz řekne, než udělá, jelikož bezvědomí mají v úvodní fázi čelisti křečovitě sevřené. Můžete najít například uvolněnou zubní protézu. I kdyby nebyla příčinou bezvědomí, určitě vám bude překážet v další resuscitaci.

Druhým krokem je uvolnění tzv. zapadlého jazyka. Oproti běžné představě nezapadne volná špička, nýbrž  kořen jazyka a tak nemusíte hledat po kapsách spínací špendlík. Nemocnému je nutné jemně v leže na zádech zaklonit maximálně hlavu,  předsunout dolní přední zuby před horní a “zaháknout” o sebe. Je na to speciální manévr, který se jmenuje Safarův a můžete si jej vyhledat na internetu. Když budete vy i nemocný mít štěstí, rozdýchá se a jste oba z nejhoršího venku. To ovšem neznamená, že ho necháte ležet a pojedete dál. Bez vaší asistence by nejspíš brzy opět upadl do hlubšího bezvědomí a dýchat zase přestal. Pozici se zakloněnou hlavou a předsunutou čelistí  byste měly udržovat dál, až do příjezdu profesionálních záchranářů. Půjde vám to líp, když postiženému podložíte přechod ramen a krku například stočenou bundou nebo batohem. Je jasné, že bude li se s vámi zuřivě prát, nemůžete ho v téhle pozici držet násilím, bo není v bezvědomí a dýchá víc než v dostatečně. Přesto ani teď nedoporučuji ho úplně opustit, po návratu do světa živých bude nejspíš více či méně zmatený a navíc se bezvědomí po chvíli může znovu opakovat, pokud se nevyřešila jeho příčina.

Jak poznáte pravého bezvědomého od člověka s epileptickým záchvatem? Ačkoliv ani jeden nemusí vůbec reagovat, epileptici jen zřídka leží nehybně a už vůbec ne bezvládně. Buď sebou křečovitě hází a nebo jsou sice nehybní, ale v bizarních propnutých polohách. Mají normální barvu kůže. Nutno ovšem podotknout, že i epileptický záchvat může skončit klasickým hlubokým bezvědomím a proto si i takový člověk zasluhuje vaši pozornost až do příjezdu záchranky.

A co opilci? S diagnostikováním opilosti doporučuji být velmi opatrný – jen těžko ji na první pohled rozeznáte od poruch vědomí z jiných příčin. A i kdybyste na sto deset procent věděli, že je dotyčný úplně na káru, jelikož s vámi celou noc kalil, hrozí mu i tak smrt v hlubokém bezvědomí, třeba proto, že vdechne zvratky. Pokud jste tedy alespoň o fousek střízlivější, je to zase na vás.

Bezvědomého jste uložili na záda, podložili mu krk a zaklonili hlavu, uvolnili dýchací cesty – a nic se nevylepšilo. Není nač čekat, nezbývá, než začít s neodkladnou resuscitací. Základem laické neodkladné resuscitace je nepřímá masáž srdeční. Podle posledních guidelines má v případě laických záchranců masáž naprostou prioritu a přednost i před dýcháním z úst do úst. Zjistilo se, že díky omezení metabolizmu v těle a centralizaci oběhu jen mezi mozkem a srdcem  je v tělesné mase rozpuštěno tolik kyslíku, že by mělo vystačit pro nouzové přežití mozku zhruba na 5 minut – za podmínky, že budete nutit krev stále cirkulovat a do mozku tak kyslík dopravíte.

Troufáte li si, že zvládnete zároveň s masírováním i dýchat z úst do úst, je poslední doporučovaný poměr stlačení ku vdechům 30:2 při jednom zachránci, je li zachránců víc, pak 15:1. V každém případě se připravte na nemalý fyzický výkon, prodýchnout hrudník dospělého muže není žádná hračka. Jeden vdech (myšleno do pacienta) by měl trvat asi vteřinu a hrudník by se měl viditelně rozepnout.

Kdy můžete s resuscitací přestat? Pro to pravidla určují tři alternativy – když začne nemocný jasně, bezpečně a viditelně sám dýchat, v okamžiku, kdy ho předáte k další péči profesionálům a nebo ve chvíli, kdy pro své vyčerpání prostě už nejste schopni dál pokračovat. Nejpravděpodobnější a nejjistější je přitom varianta prostřední.

BOX Kardiopulmonální resuscitace

• Bezvědomí, nedýchá, nehmatný puls
• Dolní třetina hrudní kosti
• Vahou těla, maximální hloubka
• Frekvencí maximální, jakou dokážete držet (100/min,”skákal pes, přes oves”
• Ve dvou 15 stlačení / 1 dýchnutí
• Sám především masírovat
  
  

Droboty větší a menší

Oproti bezvědomí a zástavě oběhu je všechno další, co vás může na cestách potkat, relativní drobnost. Ze všech takových drobností bych vypíchl tři další, které mohou život také ohrozit, i když v horizontu podstatně vzdálenějším.

První je tepenné krvácení. Ač se to zdá nepravděpodobné, může nastat z nejprapodivnějších příčin. Mezi paracyklisty dnes závodí žena, která z dodnes ne zcela jasných důvodů upadla na stojící automobil a zřejmě o střep z rozbitého okna si přeřízla krční tepnu. Díky pohotové pomoci kolemjdoucích přežila, i když s trvalými neurologickými následky.

První pomoc je až trapně jednoduchá. Do rány, odkud v pravidelných impulzech cáká krev, vražte palec a místo, odkud to cáká co nejsilněji stlačte. Je li vás víc, budete v dalším kroku řešit nějaký tlakový obvaz (například návlek na ruku nebo nohu, smotaný dres a pod), který lze okolo končetiny v místě rány omotat, pod něj vložit tvrdý předmět (oblázek) a obvaz utáhnout tak, aby tlak předmětu ránu uzavřel a krvácení zastavil. Jste li na místě sami, budete nejspíš držet až do příjezdu záchranářů, pustit a vymýšlet něco jiného nemůžete.

Specifickým, ale na kole vůbec ne vyloučeným poraněním je vykrvácení “dovnitř” do oblasti stehenních svalů při zlomenině stehenní kosti. Zlomená střední část kosti dokáže napáchat ve svalech slušnou paseku a přetrhnout i okolo vedoucí velké cévy. Obvod stehna se i při fatální krevní ztrátě zvětší jen o pár cm. Vidíte li proto, že došlo ke zlomenině stehna (to opravdu nepřehlédnete), neuděláte chybu, když okolo stehna ve třísle utáhnete škrtidlo (ideální je náhradní duše zakroucená klackem nebo pumpičkou) . Důležité je někam zapsat čas, kdy jste to provedli, aby následná pomoc měla představu, jak dlouho už do nohy neteče krev.

Druhé možné závažné až život ohrožující poranění je pneumotorax. Jedná se zranění, při kterém vznikne mezi žebry otvor, pronikající až do dutiny hrudní. Tím se mezi plíci a stěnu hrudníku dostane vzduch a vzhledem k tomu, že plíce je technicky vlastně balón, nemající žádnou vnitřní výstuž a udržující svůj objem pouze vnitřním přetlakem, zkolabuje směrem ke svému hrdlu. Máme sice ještě plíci jednu, na druhé straně, ta ale v tu chvíli příliš nestačí a navíc se o polovinu sníží množství krve, které v každém okamžiku prochází plicním oběhem (což není malé množství, jelikož to musí být stejně, jako celým zbytkem těla, žádná objížďka není). Dochází tak k přetížení pravé poloviny srdce se všemi hrozícími následky.

Ještě horší ale je, pokud v otvoru vznikne ventil, kterým se vzduch dostává pouze dovnitř, ven už ne. V takovém případě se postižená polovina hrudníku tlakuje vzduchem jako pneumatika a postupně přetlačuje a utlačuje nejen druhou plíci, ale i srdce a velké cévy. Což po čase může vést až ke smrti srdečním selháním.

Najdete li tedy u zraněného díru v hrudníku, okolo které se někdy dělají podezřelé bublinky krve a nebo se otevírá a zavírá v rytmu dechu, je opět nutné otvor ucpat a to pokud možno vzduchotěsně. Nejlépe nám k tomu poslouží igelitový pytlík, co nejpevněji připevnění s velkým přesahem okolo rány. Pokud byste měli sebou náhodou nějakou lepící pásku, přilepte jí pytlík ke kůži. Pozor! jen ze tří stran! Tím vytvoříte ventil, který bude pouštět vzduch naopak jenom ven a tím bude tlak v hrudníku naopak zmenšovat.

V této souvislosti je dobré se ještě zmínit o jedné vybrané příčině, která může jak masivní krvácení, tak pneumotorax způsobit a to je napíchnutí se na cosi. Většinou na zlomenou větev, ale třeba i sedlovku a nebo nepředpisově ukončená řídítka. V takovém případě platí jedno základní a zásadní pravidlo -nechte předmět tam, kde je. Dokonce i člověk se srdcem probodeným nožem (nebo zlomeným sportovním kordem) má velkou šanci přežít, pokud se ovšem nenajde dobrodinec, který mu nůž vytáhne. Srdce i velké cévy se umí okolo předmětu velkou silou stáhnout a téměř dokonale ránu ucpat. Takže vytahování zlomených větví nechte na chirurzích, vám zbývá jen přivolat pomoc a do příjezdu záchranářů monitorovat stav zraněného.

Poranění, které je obklopené snad největším množstvím mýtů a obavy z něhož možná zahubily mnoho poraněných je zlomenina obratlů a poranění míchy. Je pravda, že při pádu z kola je to stav, na který byste měli rozhodně myslet. V žádném případě by vás obava z něj ale neměla přivést k tomu, abyste nechali bez pomoci člověka zemřít na zástavu dechu a oběhu a nebo na masivní krvácení. Zachování života má přednost. S poraněným tedy zacházejte co nejopatrněji a přemisťujte ho jen tak moc, abyste ho dokázali dobře a bezpečně ošetřit. Pokud je potřeba ho přemístit, nepřenášejte ho, ale spíš opatrně ve směru osy těla přetahujte tak abyste ho co nejméně nazdvihli z podložky. Tah v ose páteře je v tu chvíli nejlepší fixace, jakou můžete zajistit.

Když nejde o život

Další zranění už jen heslovitě. Nejčastěji se setkáte s odřeninami, velmi často v podobě tzv. silničního lišeje, tedy plošné povrchové odřeniny-spáleniny, které pálí jako čert, ale většinou moc nekrvácejí. Zkušení cyklisté je většinou moc neřeší, pro ty méně otrlé je stačí opláchnout z nejhoršího prachu obsahem bidonu. Doma je můžete buď ošetřovat sami, pokud se vám hojení nebude zdát zrovna dobré, navštivte chirurgii. Bohužel počítejte s tím, že právě v případě, že moc nekrvácejí, bude trvat hojení několik týdnů. Znamená to, že došlo k přerušení smyček krevních vlásečnic a odumření tenké povrchové vrstvy kůže, která se bude muset odhojit, lidově zhnisat.

Časté jsou také zlomeniny horní končetiny – nejčastěji klíční kost, kloub mezi klíčkem a lopatkou a rameno. K ošetření nemusíte hledat v nejbližším roští vhodnou větev na dlahu. Všechny zlomeniny paže ošetříte tím, co má postižený na sobě – jeho dresem. Stačí přehrnout dolní okraj dresu nahoru přes předloktí a paži poraněné ruky. Pokud má zmíněný smolař navíc na sobě závodnické číslo, máte dokonce i špendlík, kterým ohrnutý dres připnete a je hotovo, můžete si do deníčku zapsat ulovení bobříka první pomoci.

Vyražený zub je potřeba především najít, zlehka očistit od jehličí, mechu a kamínků (nejlépe když si zub jeho majitel sám lehce ocumlá) a vsadit zpět. Čím dřív, tím líp. Je velká šance, že se zub zase vhojí a dokonce nemusí ani odumřít,. Což mohu demonstrovat na vlastním úsměvu.

Poranění oka by měl vždy vidět oční lékař. Oko je velmi citlivý orgán a některá poranění se mohou projevit i s docela velkým odstupem. Tupé poranění břicha, zejména u dětí (náraz na řidítka) patří do nemocnice. Slezina i játra jsou křehké orgány a po tupém nárazu mohou prasknout a krvácet. Slezina dokonce občas skrytě, pod svůj tuhý obal, který praskne teprve po mnoha hodinách a poraněný pak může během několika desítek minut vykrvácet do břicha a zemřít.

A teď už nezbývá nic jiného, než si přát, abyste nic z toho, o čem jste právě teď četli, nepotkali jinde než na stránkách vašeho Vela.