Pan Vodička je trafikant. Za rok mu bude šedesát a už skoro dvacet let má trafiku u nádraží. A je trafikant dobrý a poměrně úspěšný – stálé zákazníky zdraví, vede noviny i časopisy, bulvár i Hospodářky, Story i Revi, Peloton i Velo a smradům a harantům prodává cigára jen za dobré vysvědčení. A proto jste se vy, známý miliardář a altruista, rozhodl mu půjčit 20 milionů na něžný pětiprocentní úrok, aby to mohl rozjet ve velkém. Předpokládám, že jen ten, kdo na moje stránky zabloudil poprvé a vůbec ale vůbec mě nezná očekává, že by mohl tenhle příběh mít dobrý konec. Tento optimista by očekával, že napíšu, že to pan Vodička opravdu rozjel ve velkém, že do roka vybudoval síť deseti trafik po celém okrese a za pět let odešel na zasloužený odpočinek jako dobře zajištěný a všemi dědici intenzivně opečovávaný rentiér.
V celém mnohovesmíru opravdu mohou existovat jeden či dva světy, kde by to takle dopadnout mohlo – protože takový je základní zákon mnohovesmíru. Tento svět to ale s největší možnou pravděpodobností není. V našem vesmíru by relativně nejlepší konec byl takový, že by vám nebohý pan Vodička dlužil pouhých milionů 21. Místo toho, aby ho za 15 let jako stále úspěšného a spokojeného majitele a jediného zaměstnance vlastní trafiky sklátila do hrobu mrtvička, by si dlužník a defraudant Vodička vzal (taky na dluh) naproti v železářství provaz a šel se oběsit na nejbližší semafor.
Rovni jsme si zkrátka jen před Bohem – a to ještě údajně jedině v případě, když platíme oddílové příspěvky na tom správném stadioně – tak alespoň tvrdí ve vzácné shodě bez ohledu na logo klubu a barvu dresu všichni Jeho koučové a trenéři ;-). Nejen že se naše možnosti od  narození různí, různost ještě dále a mnohonásobně roste cestou necestou, kterou jsme za život prošli a směrem, kterým jsme se rozhodli specializovat. A tak trafikanta, kterému by sto tisíc ročně mohlo pomoci rozšířit služby, zlomí dvacet milionů naráz spolehlivě vaz.

Směr podobenství je tu předpokládám zcela zřejmý. Každý máme svojí životní historii, svojí profesní a sportovní minulost. Je sice krásné se v duchu amerického snu ze dne na den rozhodnout že změním svůj život a že se po úspěšném karérním růstu stanu stejně úspěšným špičkovým cyklistou. Pokud jsem doposud ovšem se svým tělem podnikal na úrovni obratu trafikanta Vodičky a mým nejintenzivnějším sportovním výkonem byly spurty s naloženým vozíkem o prvenství u kasy hypermarketu, pak mě dávky a tréninky opsané od hochů z Hradce strhnou vaz se stejnou pravděpodobností, jako Vodičkovi dvacet melounů.

Trénink ve všech svých aspektech je investice a jako s takovým je třeba o něm uvažovat. Jakkoliv vysoká investice vám automaticky nezaručuje zisk, dokonce ani v tom případě, že totéž konkurenci jednou vyšlo. Pokud přeinvestujete trénink, může se docela dobře stát, že sklidíte pouze a jenom ztráty. Nejnápadnější je samozřejmě ztráta zdravotní, ale může to být také ztráta nadšení (tolik jsem té cyklistice dal a ono nic…), rodiny, přátel, zaměstnání.
Přitom stačí maličko – neinvestovat na dluh, jenom reinvestovat na úrovni dosaženého zisku z minulého roku. Ziskem cyklisty, který dokáže reinvestovat jsou nové schopnosti a kapacity těla i nové zkušenosti a dovednosti. Pokud cyklista reinvestuje do nové sezóny to, co v sezóně minulé získal, investuje bezpečně a s jistotou. Pokud se nenaučil nic, je třeba se zastavit a zamyslet se. Investice z úvěru jsou sice motorem moderní civilizace a ekonomiky, zároveň jsou  také nemilosrdným Darwinovským bičem, eliminujícím všechny méně úspěšné. Problém je v tom, že nejsme s.r.o. nebo akciovka, bankrot nás vyjde sakra draho a  fúzovat jaksi není s kým.

Před tím, než se rozhodnu investici do tréninku zvýšit, měl bych se nejdřív zamyslet nad tím, jestli dostatečně využívám kapitál stávající. Nejezdím náhodou jen na dlouhé výlety po rovnách, aby kilometry odsejpaly a já se mohl pochlubit rekordním nájezdem? Nehoním jen nastoupané metry, místo toho abych se učil jezdit rychle po rovině? Nevypouštím kvůli tréninkovým kilometrům závody? Nedělám elementární taktické chyby v balíku? Neopouštím náhodou svoje soupeře v kopci při první známce bolesti jenom proto, že už jsem tak unavený, že nedokážu vzdorovat? Pomůže mi opravdu vyšší investice do tréninku vzhůru a nebo bude jednodušší se ještě něco nového naučit? A ta nejdůležitější – má vůbec ještě moje firma Tělo & Hlava kapacitu na vyšší obrátky a nebo zaměstnanci už teď padají na ústa únavou? Protože svoje zaměstnance – srdce, plíce svaly a kosti nemůžu vyházet na ulici a najmout mladší. Možná by pomohlo s nimi jednoduše zacházet slušněji ;-).

A teď trochu praktických poznatků, aby mi kvůli mému samolibému filosofování nezačalo ubývat čtenářů ;-). Moje osobní pozorování praví že minimální základní kapitál pro vstup do kategorie Cyklista odhaduji na nějakých 5000 km. Pokud se vám nepodaří najezdit víc, nedonutíte tělo ani k základní vytrvalostní adaptaci a transformaci z Homo sapiens sapiens na Homo bicyclosus (nonsapiens ;-). Někomu se to může zdát málo, nicméně pořád to vychází na minimálně 500 km měsíčně při hodně prodloužené desetiměsíční sezóně. Výkonnost této skupiny je již dostatečná k tomu, aby závod nebyl vyjmečným výletem do stratosféry, ze kterého se budou další měsíc kurýrovat, k tomu aby závod zvládli bezpečně a s rezervou.
Vstupenka do kategorie Hobby závodník stojí zhruba okolo 7-8 tisíc kilometrů první rok, roky další se musí ještě malinko (přibližně tisícovka) přidat, protože tělo se mrcha adaptuje a slabší dávky ho nechávají chladným. Cyklista v této kategorii už disponuje minimálně dvojí rychlostí – tréninkovou a závodní. Kategorie nižší sice vynakládají na kole různé úsilí, ale výsledná rychlost je prakticky stejná, tedy stejnou trať ujedou za stejný čas bez ohledu na to, zda jde o závod či tréninkovou vyjížďku.
Na Top 10% v kategorii si připravte obvykle minimálně 10 tisíc kilometrů po dobu dvou až tří sezón za sebou- a druhá podmínka je minimálně 10, postupně spíš 12-15 závodů za sezónu, tedy okolo 800-1100 závodních kilometrů. „Podium class“ tedy česky řečeno bedňáci absolvují za sebou minimálně 2-3 roky na 13-15 tisících kilometrech, ovšem závodů odjedou 20-30 i víc za sezónu a tedy bratru 2-3 tisíce kilometrů závodních (pro MTB závodní kilometry vydělte přibližně dvěma). Kilometráž větší než 15 tisíc ročně podle mého soukromého pozorování nepřináší už odpovídající zvýšení zisků, pouze neúměrně rostou náklady (všeho druhu) – závodníci se 20 tisíci a více nevyhrávají mezi hobíky o nic častěji a jistěji než jejich konkurence s nájezdem nižším.

Protože už teď slyším ten řev v kuloárech a na diskuzních serverech, měl bych dodat pro koho a co toto platí. Samozřejmě že ne pro profesionály ani „svazové jezdce“. Docela spolehlivě to ale podle mého soukromého pozorování funguje u nejnašlapanějšího a nejpočetnějšího věkového rozmezí 25-45 let (non-elite) a pro závody v délce 2-3 hodiny – tedy silniční amatérské ligy a MTB „půlmaratony“, nebo chcete li padesátky. Platí to povšechně – s významnou vyjímkou a tou jsou závodníci s cyklistickou minulostí v juniorském a ranně dospělém věku. Jejich organismus se měl možnost na cyklistiku adaptovat v tom nejtvárnějším období. Pokud se k cyklistice později vrací a nejsou ještě příliš devastovaní sedavým způsobem života, jsou obvykle velmi úspěšní. Tolerují daleko vyšší dávky než jejich konkurenti bez cyklistického původu, na straně druhé ovšem trénovat víc musí, protože organismus hned tak něčím nepřekvapí. „Ekonomicky“ řečeno mají z jednoho kilometru daleko menší zisk než ostatní, ale také se na ten kilometr míň nadřou. Tím si vysvětluji zhruba 30% rozdíl na potřebné najeté kilometry mezi zkušenostmi mými a pohledem Libora Matějky :-).

Pro závodníky nad 40-45 let předchozí řádky už tak zřetelně neplatí a jednoduchá pravidla se u nich hledají hůře. Mám pocit, že ve čtyřicátnících a padesátnících existuje nepočetná elita, která trénuje v neskutečných dávkách přes 20 tisíc ročně, vyhraje de facto všechno a jejíž výkonnost je (nevím jestli díky nebo navzdory tomu) srovnatelná s kategorií mladší. Zbytek kategorie má výkonnost výrazně a neúměrně nižší, bezpochyby z části i proto, že se pokouší opisovat od svých lídrů a jejich organismy na to vzhledem k nižší regenerační rychlosti a kapacitě už nestačí.
Nepříliš hojní šedesátníci a starší se už stratifikují hlavně podle věku a individuální rychlosti stárnutí. Odstupy mězi nimi jsou mnohdy už v řádu „půlkategorie“. Tréninkové dávky daleko víc než věku odpovídají jejich vzpomínkám  na výsledky a dávky dávno minulé a mnohdy mám pocit, že vítězí nikoliv ten nejtrénovanější, ale ten z tréninku nejméně unavený ;-).

V každém případě věnujte ale pozornost závěrečnému upozornění. Statistiky se typicky vyznačují tím, že údajně platí pro velké množství lidí – obvykle ovšem kromě vás. A navíc tohle není seriózní statistika, ale moje soukromé osobní pozorování, které může být bezpochyby deformované i tím, že mým nohám ani mé trpělivosti nadměrné kilometry nesvědčí. Nezapadáte li tedy do mých škatulek, neznamená to v žádném případě, že jste zcela ztracení případové! 😉