Číňané mají takové úsloví – „dej draku jméno a ovládneš ho“. Myslí tím sice spíš nepojmenované „démony“ našeho nevědomí, nicméně použít se tohle přísloví dá i daleko prozaičtěji.  Pojmenujeme li to, co děláme a čeho chceme dosáhnout, daleko snáz se nám s touto činností bude operovat a výnos a přínos této aktivity bude mnohonásobně větší. To platí i pro cyklistiku, trénink a jeho plánování.Představte si obvyklou situaci – Ambiciózní závodník. Má plán – najet „za rok nejmíň 20 tisíc a bejt fakt dobrej“. Každý den vyráží na švih „najet co nejvíc, aby splnil svůj plán a pořádně se zmakal“. Přesto jsou jeho výsledky mnohem horší, než by si přál a dokonce i mnohem horší než u mnoha jeho daleko línějších kolegů. Co je tedy špatně?
První, co by vás asi napadlo je oněch dvacet tisíc – někdo může myslet, že je to moc, někdo zase málo. Já to jednoduše nevím, protože o tom závodníkovi nevíme víc, než jsem napsal. Může to být tak akorát. Někdo může soudit, že ho „vraždí“ jeho ctižádost – že moc tlačí na pilu. Já bych to tak neviděl. Sportovec bez ctižádosti a tahu na bránu nemůže žádné výsledky čekat.

První zásadní chybu vidím v jeho „plánu“. Postavit plán na cílové hodnotě najetých kilometrů je stejná minela, jako usoudit, že budu vyhrávat až ve chvíli, když si koupím Colnago, že budu šťastný, až budu mít v bance svůj první milión. Stejně jako vám Colnago nepřinese automaticky vítěství, jestliže nebudete vyhrávat schopni, a milión štěstí, pokud nedokážete změnit svůj život a pohled na štěstí a neštěstí, bude 20 megametrů jen zápisem ve vašem deníku, pokud je jen prázdně odjezdíte.
Druhá zásadní chyba je v definici samotné tréninkové jednotky. Tím, že chce „najet co nejvíc, aby splnil svůj plán a pořádně se zmakal“ našel, pojmenoval a přivolal svého draka a ten drak mu opravdu přinese, co chtěl. Bude mít na cyklokomputeru 160 km a bude pořádně zmakanej.(chcete vědět víc? – přečtěte si ještě jednou předchozí článek 😉

Jak to ale udělat líp? Především to chce volat toho správného draka a volat ho jménem, které se nám dobře vyslovuje. Převedeno do západní řeči myslet a plánovat v nějakém tréninkovém systému. Těch systémů je mnoho a ještě víc je jejich modifikací. Dnes už se na jejich tvorbě podílejí nejen trenérské kapacity, ale i každý jen trochu ambicioznější tréninkový server. Někteří si své soustavy dokonce nechávají patentově chránit a odvozují od nich svojí jedinečnost a kompetentnost. Podle mého názoru je to stejně pošetilé, jako kdyby architekt utajoval a patentoval cihly, ze kterých se staví domy jím navržené. Potkal jsem už pěknou řádku tréninkových systémů a jsem přesvědčen, že, pokud splňují určitá základní pravidla, se v každém z nich dá napsat stejně dobrý tréninkový plán. Výsledek záleží převážně na architektovi-trenérovi a staviteli-závodníkovi.
Tak jako pro cihlu platí nějaké základní normy, měl by tréninkový systém přece jen vycházet z určitých daných zákonitostí. Především by měl respektovat pravidla teorie sportovního tréninku. To zahrnuje jak vztah k popsatelným fyziologickým zákonitostem (aerobní a anaerobní práh), komplexním obecným složkám sportovního výkonu (trojúhelník vytrvalost-rychlost-síla) i specifikům daného sportu (v cyklistice vztah síla na pedál-kadence-výkon nebo pokles fyz. výkonu v čase).
Stejně jako cihlu popisují její rozměry ve třech dimenzích prostoru, měl by být každý prvek tréninkového systému definován nějakými konkrétními hodnotami. V cyklistice máme obrovskou výhodu, že máme takových měřitelných hodnot docela dost – tepovou frekvenci, kadenci šlapání, výkon, popřípadě jako čtvrtou sílu na pedál (resp kroutivý moment), dojde li konečně výrobcům wattmetrů jak praktické by bylo ho zobrazovat. Co má dělat třeba chudák takové plavání, které si nakonec i v dnešní době musí vystačit s pouhým časem na úsek, protože i s prostou tepovkou jsou stále těžko překonatelné technické obtíže?

Těmito rozměry jsme tedy draka popsali – je ale zřejmé, že popis není jméno. Ono jméno je zvláštní věc. Dáme li osobě (nebo předmětu či jinému objektu) jméno, vyjímáme jí  z beztvarého mračna osob či věcí podobných až stejných a obdaříme jí novou kvalitou, jakýmsi dalším vyšším rozměrem, který v sobě zahrnuje všechny jednoduché rozměry definice a ještě k tomu něco navíc. Každý cyklista, který se někdy pokoušel trénovat systematicky, ví, jak je obtížné vyrazit na švih a pamatovat si, že mám jet 10 minut 220W na 60 otáčkách a do 155 tepů a takovou informaci si znovu a znovu ukládat pro každý trénink a interval. Daleko jednodušší je si zapamatovat, že pojedu 10 minut silovou vytrvalost. Samozřejmě, že si nejdřív musím zapamatovat, že moje silová vytrvalost je 210-250W na 55-70 otáčkách a s horní hranicí do 160 tepů: Jenže po nějakém čase zjistíte, že už si ty konkrétní čísla pamatovat nemusíte. Že pojedete bez velkého přemýšlení silovou vytrvalost, budete cítit ten správný pocit a jen občas zkontrolujete na „budíku“ jak dalece ten pocit odpovídá správné definici. Zavolali jste draka patřičným jménem, on přiletěl a vy jste ho poznali – i přes to, že od minule trochu zhubnul či přibral a nebo si malinko přičísnul šupiny.
Tvorba jmen je pro mnoho lidí záležitostí velmi magickou. Staré národy věřily v těsnou vazbu mezi jménem a jeho nositelem, že jméno ovlivňuje a formuje pojmenovaného, že určuje jeho osud.  Něco na tom bude, uvědomíme li si, že jméno je hlavní prezentací každé „události“ v tom jediném pro každého z nás existujícím světě, ve světě v naší mysli. To ovšem neznamená, že jeden a ten samý tréninkový prvek nemůže mít v různých systémech různá jména. Tak jako je Ondřej také Ondrej, Andrej, Andrew, Andreas, Andras, může se stejný prvek jmenovat základní dlouhodobá vytrvalost, GA1, aerobic endurance nebo I5. Důležité je, aby systém jmen vyhovoval vám. Někdo má pocit, že jeho vážnost stoupne, bude li používat cizojazyčnou podobu svého jména, jiní milují přezdívky, systematik by si nejraději přidělil osobní kód, většina z nás nejraději mluví tak, jak je maminka naučila. Podle toho si také vyberete systém, který bude nejlépe zapadat do vašeho mentálního světa.

Nejzjevnější důvod, proč vytvářet tréninkové systémy a pojmenovávat, je komunikace mezi trenérem a závodníkem. Trenér, který by se svými deseti, dvaceti či padesáti závodníky komunikoval jen pouze pomocí číselných popisů každičkého tréninku a intervalu (nebo naopak dalekosáhlých slovních popisů), by se z neustálého znovu a znovu obnovovaného popisování téhož v plánech brzo utopil. Oč jednodušší je vydefinovat soustavu základních prvků-cihel, popsat je obecně, přiřadit každému závodníkovi konkrétní hodnoty a pak už jen popisovat trénink domluvenými jmény.
Je tu ale ještě jeden, méně nápadný, ale o to důležitější účel jmen. Každé takové jméno v našem mentálním světě reprezentuje konkrétního draka, konkrétní tréninkový postup, a každý takový postup se spojí s konkrétním výsledkem, s rozvojem určité vlastosti nebo schopnosti. Po nějaké době stačí draka zavolat pouze v duchu a on přesto přiletí – tělo bude konkrétní vlastnost do určité míry tvarovat, i když fyzicky nebudeme vykonávat žádnou činnost. Jsou sporty, více závislé na jemných mentálních, než hrubých fyzických schopnostech, které se bez psychomotorického tréninku už dnes neobejdou. Skokan do výšky tráví hodiny v leže na žíněnce a v hlavě skáče jeden skok za druhým, sportovní střelec donekonečna projíždí různé fáze procesu míření a spouštění. Proč? Protože klouby a páteř skokana by nikdy nevydržely tolik skoků, kolik jich dokáže udělat v mysli, protože sportovní střelec nikdy nebude tak bohatý, aby si zaplatil tolik munice, kolik jí dokáže prostřílet v hlavě. A proč také, když efekt bude stejný?
O fenomenu světového oštěpu, Janu Železném je známo, že mu v posledních letech kariéry stačilo trénovat celkem 3 měsíce v roce (stačit muselo, rameno víc neuneslo). Přesto byl světovou špičkou. Jak je to možné? Jednoduše proto, že ho jeho draci poslouchali na polohlasné písknutí 🙂
V cyklistice, zejména v panující atmosféře, ve které jsou deklarované tréninkové kilometry téměř důležitější než výsledek v závodě, je velmi obtížné uvěřit tomu, že nejmocnější zbraní cyklisty nejsou ani jeho nohy, srdce, plíce či jiný orgán, tím méně značka či hmotnost kola, ale jeho mysl. Přesto jsem přesvědčený, že pojedete li parametry silové vytrvalosti s myšlenkami na silovou vytrvalost, bude váš výkonnostní zisk v oblasti silové vytrvalosti mnohonásobně větší než pojedete li na těch samých parametrech s myšlenkami na pokračování vašeho oblíbeného televizního seriálu či včerejší mocnou pařbu. Jsem zkrátka přesvědčený, že hrubá práce hrubým fyzickým tělem je tou nejdelší a nejprimitivnější cestou, jak postoupit po stupních svých možností. Je pravda, že na začátku musíme po té cestě jít všichni bez rozdílu – ale hlavně proto, abychom poznali, že jsou i elegantnější a přímější možnosti.

Ale abych se vrátil k našemu nebohému příkladovi. Co tedy dělal špatně? Především špatně myslel a plánoval. Místo cílových kilometrů měl hledat svoje slabiny a způsob, jak je odstranit, nikoliv očekávat, že číslo na cyklokomputeru všechno spasí. Jeho tréninkovým cílem nemělo být co nejvíc se zmučit a najet co nejvíc kilometrů – mučedníci nevyhrávají a jejich blahoslovení přijde až po smrti. Na švih měl vyrážet s konkrétní představou, jak bude trénink vypadat a na čem bude pracovat. S největší pravděpodobností by s takovým přístupem těch dvacet milionů metrů za rok nenahrabal. Ale se stejnou pravděpodobností by jeho výsledky v závodě byly výrazně lepší.

Možná, že mi nevěříte – a je to vaše plné právo. Ale pokud ve vás hlodá pochybnost, co vám brání to letos zkusit? 😉