Vánoce jsou na spadnutí, sníh taky a cyklisté se doma poněkud nudí. Následující článek, opět vybraný z knihy Cyklistika – průvodce tréninkem by vám mohl přinést inspiraci jak na vánoční dárek, tak na užitečnou činnost. Ať už si vyberete válce nebo knížku, rozhodně si to užijte 🙂

Nejstarší a nejtradičnějším „indoor“ tréninkovým prostředkem jsou cyklistické válce. Princip je velmi jednoduchý – tři rolny z kovu nebo plastu, opatřené ložisky, vložené do rámu a propojené řemenicí či gumou. Po dvou z nich běží kolo zadní, po třetím přední.

Historie válců je stará téměř jako cyklistika sama, od začátku provázela zejména dráhaře jako ideální prostředek pro rozjíždění před závodem a trénink kadence. V meziválečném a válečném období se dokonce pořádala v Lucerně velice populární lidová show – závody na válcích. Válce byly připojeny převodem k velikému ukazateli ujeté vzdálenosti a závod mohl začít. Známou perličkou je občasná účast tehdejší herecké superstar a velkého sportsmana Vlasty Buriana.

Základní a nejdůležitější vlastností válců, důležitou pro trénink, je to, že cyklista na nich musí se svým kolem udržovat rovnováhu. Je to o to těžší, že mu nijak nepomáhá setrvačnost směrem vpřed, toliko gyroskopický moment roztočených kol. Mnoho amatérských závodníků se proto válcům vyhýbá a považuje je za zbytnou, spíš cirkusovou nebo zastaralou metodu. Přitom podle mého není lepšího a rychlejšího způsobu, jak se doopravdy dobře naučit jezdit na kole.

Co je na jízdě na kole, na udržování rovnováhy tak obtížného? Především to, že řídit kolo a udržovat rovnováhu je možné v zásadě dvojím způsobem. První, ten jednodušší se naučíte už jako malé děti – řídit rukama. Těžiště padá vlevo, zatočím tedy řidítky doleva a kolo moje těžiště dohoní. Řídím kolo, aby dohánělo těžiště.

Řízení kola rukama většina lidí více či méně neopustí po celý život a nikdy je nenapadne, že by to šlo udělat jinak – přestože to je přibližně stejný, jako když zatáčíte na lyžích pluhem. Mimo jediné výhody – jednoduchosti – má řízení rukama jen samé nevýhody. Především jsou to větší ztráty výkonu. Kola jedou každé svoji stopu (podívejte se pozorně na silnici, když dítě projede louží) a jsou stále v nepatrném smyku oproti sobě i zemi – letci by řekli, že mají letadlo stále ve skluzu, že jim bočí.

Řízení rukama a řidítky je také daleko méně plynulé, vznikají „hranaté zatáčky“ a každá hranatá zatáčka v sobě tají riziko smyku předního kola, události to vysoce nepříjemné, obtížně řešitelné a často končící pádem.

Druhá možnost je řízení kola „zadkem“, přesněji náklonem a přesuny těžiště. Je li řízení rukama plužením, je řízení těžištěm carvingovým obloukem. Kolo v tomto případě ovládám tak, že pouze posunuji těžiště (jemným náklonem a mnohdy jen pohyby v pase) a přes sedlo vedu kolo tak, aby těžiště správně následovalo. Ruce potřebuji jen k tomu, aby podržely vidlici ve správném oblouku a zabránili vibracím. Princip řízení je úplně stejný, jako když jedu bez držení.

Bicykl vedený těžištěm jede daleko hladčeji a s menšími ztrátami výkonu či rychlosti. Kola jedou téměř identickou stopu, nebo jsou oblouky alespoň paralelní, nikoliv protisměrné jako u řízení rukama. Zatáčky jsou plynulé, s menším rizikem smyku. A pokud už smyk jednou nastane, adhezi ztratí nejprve zadní kolo – a smyk zadního kola je daleko snáz kontrolovatelný a pádem končí jen zřídka.

Existuje jen jediná výjimka, kdy je kolo lépe řídit předním kolem – v pomalých a technických pasáží MTB. I tam je ale práce s těžištěm ohromě důležitá, i když funguje do značné míry opačně než v rychlé jízdě na silnici. To je už ale jiná kapitola.

Ale zpět na válce. Zatím co na silnici je kontrola kola rukama zdánlivě naprosto bezproblémová a kdo nezažil nic jiného, nepozná, že se děje něco špatně, chybění setrvačnosti na válcích zařídí, že je podobný způsob jízdy na nich téměř nemožný. Bicykl se zmítá ze strany na stranu, kmity se nedají utlumit a mnohdy se s každým šlápnutím zvětšují a trénink se stává utrpením. Navíc to, co je na silnici jen protisměrnými zatáčkami předního a zadního kola se na válcích stane protisměrnými smyky, takže odpor kol je podivně veliký, šlapání jde překvapivě ztuha a pronásleduje vás neodbytný pocit pomalého defektu. Teprve ve chvíli, kdy cyklista pochopí, že tudy cesta nevede, zpevní se v zádech a pase a začne řídit těžištěm, kolo se náhle stane poslušným a rozjede se. A dosažení tohoto malého osvícení je tím podle mého nejdůležitějším efektem jízdy na válcích.

Druhý důležitý efekt jízdy na válcích, zlepšení čistoty kruhového pohybu šlapání a dovednosti šlapat vysokou kadencí přímo souvisí s tím prvním – řízením kola a rovnováhou. Točit nohama čistě znamená vynakládat maximum energie v rovině a po obvodu dráhy pedálů. Každý vektor síly, který vede mimo tuto ideální dráhu znamená energii, kyslík a palivo promrhané, energii o kterou byste mohli jet rychleji bez vynaložení většího úsilí. Na silnici nebo v terénu, neřku li na pevném trenažeru či spineru podobné síly nerozlišíte nijak od těch správných. Na válcích, kde vás nechrání setrvačnost se mohou naplno projevit, kolo rozvibrovat a rozvlnit a tak vám velmi přímočaře naznačit, že děláte něco špatně.

Je příznačné, že kadenci 110 otáček za minutu zvládne na spinningovém kole úplně každý, na válcích jen zkušený cyklista. A to je druhý důležitý přínos válců do tréninkového procesu.

Největší nevýhodou válců zůstává i přes jisté snahy o modernizaci nízká síla na pedál a z toho plynoucí omezenost využití. Při obvyklé rychlosti otáčení kol obvodovou rychlostí třiceti kilometrů v hodině je výkon cyklisty na válcích sice přibližně 160 – 180 W (hodně záleží na rotační aerodynamice kol a valivém odporu plášťů), ale při kroutivém momentu, který je pod běžnou silou na pedál odpovídající běžné jízdě po rovině (16 – 20 N.m na válcích oproti 20 – 25 N.m na silnici). Praktické maximum je zhruba 250 W při rychlosti 60 km/h na nejtěžší převod a kadenci cca 100 ot./ min a tedy momentu pouhých 25 N.m. Čas od času se sice objeví válce se zadní rolnou brzděnou, slibující brzdný výkon až 400W, ovšem i tam předpokládám, že se jedná o výkon při otáčkách okolo 100/min a tedy s momentem do 40 N.m. – momentu, který odpovídá jen mírně svižnější jízdě do kopce u muže 70 kg těžkého. Silová vytrvalost se tudíž na válcích trénovat nedá.

Najdete v knize J. Sekera, O. Vojtěchovský Cyklistika – průvodce tréninkem , Grada