Na začátku bylo slovo…

…a to slovo bylo plán, a to slovo bylo plánem. Pravda, mnozí jiní tvrdí, že to slovo nebylo plán, ale Bůh, nemůže to ale znamenat totéž? 🙂 Pro dnešek však konec teologických debat, protože plán o kterém chci hovořit je plán veskrze přízemní, totiž tréninkový.Začnu otázkou – myslíte si, že lze sportovat či cokoliv jiného podnikat bez plánu? Nemyslím tím bez plánu od Ondry Vojtěchovského (i když ten je samozřejmě nejlepší :-), nebo bez plánu psaného, ale bez plánu vůbec? Podle mého názoru každý, kdo někam směřuje musí nejméně v hlavě takový plán mít.
Ač se vám to totiž může zdát prazvláštní, veškerý náš svět, můj stejně jako kohokoliv z vás, ať je jakkoliv velký či malý, se odehrává a rozhoduje především a jedině „v naší hlavě“. Pokud se událost, a může být sebegigantičtější, kupříkladu výbuch supernovy, do vaší hlavy nedostane, je to stejné, jako kdyby se neodehrála. Naopak událost se ve vnějším světě vůbec odehrát nemusí a přesto se ve vašem světě stane realitou.
Jako velmi snadno pochopitelný příklad si můžeme vzít kupříkladu stav zvaný „parohy“. Takovému paroháčovi může být manželka nevěrná třeba s celým okresním městem, přesto, pokud se tuto zvěst nedozví, paroháčem se být necítí a tudíž se tento stav v jeho světě vůbec nevyskytuje, i když že ve světě „reálném“ je to naprosto profláknutý fakt. Naopak je tomu pokud si žárlivý chlap vytvoří představu svého paroháčství, lhostejno zda z nějaké zlomyslné pomluvy a nebo prostě „z ničeho“, přesněji ze svého nabouraného ega. V takovém případě je stav „paroháč“ v jeho hlavě stejně reálný jako kdyby manželku přistihl.
Komu se tento příměr nelíbí, může se zamyslet třeba nad stejně „reálnou“ existencí peněz či osobního vlastnictví,která je „realitou“ pouze potud, pokud jí kromě hlavy své dokážeme prosadit ještě v hlavě jiných osob. Pokud nikoliv, například v případě, že nám kapesní zloděj ukradne peněženku a nebo stát znárodní továrnu, přestává tato zdálivá realita existovat, nejprve v hlavách druhých a nakonec, až „pochopíme“, i v hlavě naší. Totéž platí i o dění, které se odehrává v mém notebooku právě ve chvíli, když píšu tyto řádky. V mé hlavě se rodí článek, který se vtěluje do písmen. Písmena se ukládají do souboru, soubor si můžu zobrazit na obrazovce. Přesto nic takového se ve světě „reálném“ neodehrává, což bych velmi snadno zjistil, pokud bych se pokusil tentýž článek vyhledat například nožem. Nic takového se ale neodehrává ani ve světě jakéhosi domorodce z amazonských pralesů, i kdyby mi v tuto cvíli stál za zády a koukal přes rameno. Jednoduše proto, že nejen že neumí česky, ale v životě neviděl notebook a dokonce neumí ani číst a proto pro něj žádný článek neexistuje. Existovat by začal teprve ve chvíli, kdybyste mu pěkně popořadě vysvětlili čtení, notebook, češtinu a ještě všechny nám všem přirozene známé kulturní souvislost, na které se tu odvolávám.

Dobře tedy – to nám chceš říct, že zamaneme-li si jakoukoliv megalomanskou myšlenku, objeví li se tato myšlenka v naší hlavě, promítne se zákonitě to světa vnějšího? Kupříkladu když si usmyslím, že přeletím z Křížovnického náměstí, od sochy císaře Karla, co v určitém úhlu vypadá, jako kdyby náměstí znečišťoval, na Pražský hrad před katedrálu, že se tenhle nápad automaticky promítne do „reálného“ světa? Pomiň prosím při tom filosofické obezličky toho druhu, jako že když se ta myšlenka zrodí a začnu o ní mluvit nebo psát, stane se v tu chvíli součístí světů vhlavách všech, kteří se o ní dozvědí.
Automaticky samozřejmě ne. Pokud s tou myšlenkou nebudu nic dál dělat, zůstane pouhou myšlenkou, v hlavě mé či v hlavách jiných. Pokud jí ale bud chctít „zhmotnit“, musím začít přemýšlet o tom, jak to udělat – a přichází onen „plán“. Plán tvoří most mezi jednoduchou myšlenkou tady a teď a její konkrétní realizací v čase budoucím. A jako k mostu se k tomuto plánu musím také chovat. Musím ho začít stavět tady a teď, tedy z místa, na kterém se nacházím, krok po kroku až k vytouženému cíli. Zároveň ale musím po tom již postaveném začít kráčet. Půjde-li mi tedy o ten vytoužený spektakulární přelet, musím začít hledat způsoby letu, vybrat z nich ten nejlepší (dejme tomu balón), zjistit, kde si takový balón půjčím, kde na to seženu peníze, jestli mi to povolí a tak dále a tak dále. Prostě plán-most a kroky po něm.
Pokud budu chtít méně fantazírovat a budu se držet cyklistiky: především musím vyjít z místa, na kterém se nacházím tady a teď, já a nikdo jiný. Zdůraznit toto není tak nesmyslné a samoúčelné, jak se na první pohled zdá. Naprostá většina cyklistů buduje svůj most do budoucna z místa, ze kterého dosáhl svůj cíl někdo jiný – to jest používají plány dobré, leč pro někoho jiného. To může fungovat v případě, že se jedná o dva juniory s podobnou minulostí v tréninkovém centru, daleko méně pravděpodobné to ale bude u čtyřicátníka, který posledních 15 let skoro nesportoval.
Důležité je také stavět ten most „bez mezer“ – plán musí někam směřovat – to je bez pochyby. V té „dálce u cíle“ může nabývat jen velmi hrubých a orientačních rysů, může to být jen skica tužnou na papírový ubrousek. Naopak velmi pevný a jasný musí být plán ve věcech, které se budou odehrávat na tréninku dnes či zítra, v místech, kam budeme na našem „mostě“ klást nohy v dalších vtěřinách. No a to mezi tím bude vypadat tak nějak mezi tím – asi tak jako se vám při cestě krajinou postupně vynořují a zpřesňují její obrysy a detaily. Připomínat plánování v reálném čase také vůbec není samoúčelné – mnoho cyklistů buď rádo namaluje své mosty k vítězství roky dopředu do nejmenšího detailu a pak je zaskočí dvě za sebou jdoucí chřipky, a nebo se s gustem soustředí na detailní plánování najíždění na Mallorce, zapomínaje, že se nacházejí  na konci května a běží sezóna předchozí.

Věškeré toto filozofování by bylo jen hloupou literární exhibicí, kdyby ovšem nemělo svůj hmotný podklad. Většinu z nás, západně a zdánlivě racionálně vychovaných a myslících lidí znovu a znovu překvapí zjištění, že naše mysl nežije oddělená od masa těla nějakým neprostupným firewallem, ale že naše myšlenky mají přímý a okamžitý obraz ve „hmotě“. Co není v hlavě, do nohou nevstoupí. Jestliže jedu na trénink s myšlenkou zlepšovat rychlost v kopcích, budu se zlepšovat v kopcích. Jestliže jedu na trénink odjet 150 a pokecat s kámošem, strávím s největší pravděpodobností 5 hodin na kole v družném hovoru, ale efekt na trénink bude jen velmi malý. A naopak – pokud vyrazím se na trenink pořádně zničit, pak se pořádně zničím, nic víc. Zkrátka hlava chce a nohy poslechnou…