Inspirováno článkem Joe Friel: Trénování podle výkonu (www.powertap.cz) a několika diskusemi na www.ivelo.cz

Od vzniku „Já jezdím podle citu“ utekly sotva tři (nebo čtyři? To to letí…) sezóny a zdá se,že je všechno jinak. Nebo není? Posledním impulzem pro sepsání tohoto „updatu“ byloněkolik debat na iVelu, ve kterých jsem si se zájmem také omočil. A protože kdo chvíli stál,už stojí opodál, přichází nejvyšší čas přispět svojí troškou do mlýna dříve, než to uděláněkdo druhý (v průběhu vzniku tohoto veledíla vyšel i článek ve Velu, po jeho přečteníjsem ale svojí víru ve smysl mého snažení nijak neztratil).Jako vždy se vývoj monitorovacích systémů pohybuje po časové spirále. Je zajímavé, žekruh, který při pohledu shora spirála tvoří, můžeme rozdělit na dvě poloviny podle základnícharakteristiky metody. Polovina metod je totiž založena na veličinách fyzikálních apolovina na veličinách fyziologických, tedy biometrii. 

Pocity

Nejstarší, nejlacinější a přitom nejpoužívanější – tak by se dala charakterizovat  tréninkováa monitorovací metoda „podle pocitu“. Můžeme k tomu ale opravdu dodat „nejnepřesnějšía nejprimitivnější“? Jak u koho. Cit pro vlastní tělo se vyvíjí se závodnickou zkušeností a sléty tréninkové praxe. Rozhodně se na ní nemůže spolehnout cyklista, který si právě koupilsvoje první kolo a vrhá se střemhlav do své premiérové sezóny.  Naopak u nejlepšíchzávodníků je povinnou výbavou a bývá nejvyšším auditorem všech monitorovacíchsystémů („Odpovídá údaj realitě a nebo budík kecá?“).Že patří subjektivní pocit úsilí či námahy na začátek spirály nepřímo dokazuje i fakt, že jevlastně ukazatelem fyzikálním i biometrickým. Vnímáme sílu na pedál, frekvenci šlapání,rychlost jízdy (fyzikální), intenzitu dechu a spoustu dalších vjemů, které sice všichni známeale neumíme ani pojmenovat (biometrie). Potíže ovšem nastanou, jakmile se tyhle, v naší hlavě naprosto jasné pocity pokusímehodit na papír. V tu chvíli jsme v pytli jak gynekolog se svíčkou potmě. Nejpřesnějšímzápisem do tréninkového deníku by totiž byla lyricko-epická báseň. Té je ovšem schopenjen málokterý cyklista. Přibližně stejné zoufalství jako veršující závodník bude prožívat itrenér, pokoušející se napsat tréninkový plán pomocí pojmů „cigáro, pomalu, svižně, rychle, ještě rychleji, kládu, šrot, chvíli, dlouho…“ (nezapomeňte, že pokud chceme dodržetpravidla čisté pocitové jízdy, nemáme ani hodinky, natož metr).Tachometr (cyclocomputer či cyklokompjůtr)Jakmile máme základní údaje o rychlosti, vzdálenosti, čase a nejlépe i kadenci, hodnocenípocitů se dramaticky změní. Náhle stojí oproti subjektivnímu náhledu první zrcadlo reality.Už víme, jaká rychlost, kadence a případně čas znamená pomalu, rychle, cigáro či doraz.Bohužel většinou jen pro jedno konkrétní místo, čas, osobu a podmínky. Tachometrem jsme se dostali na první otáčku spirály, do poloviny fyzikálních měření.Zjistili jsme kolik, jak dlouho a jak rychle a můžeme s tím tedy porovnávat a zapsat pocity,které jsme vnímali. Trenér nám může napsat kolik kilometrů či hodin bychom měliodtrénovat a…Právě tady narážíme na hranici možností tachometru. Popsat fyzikálními veličinami tréninkznamená odvozovat ho od od stejného tréninku v minulosti. Co když ale tenhle tréninkžádnou minulost nemá? A nebo ta minulost patřila jinému závodníkovi? A jak do popisuzohlednit náš cyklistický vývoj? A otázka nejdůležitější – jak zjistím, jestli je mi takovýtrénink ku prospěchu a nebo na škodu, jestli trénuji to, co mám v úmyslu, něco jiného anebo se jen tak „huntuju“? Na to nám tachometr neodpoví. 

Měřič TF a laktát

Průlom do oblasti řízení tréninku znamenalo zavedení jednoduchého měření tepovéfrekvence a její spřažení s laktátovou křivkou a jejím základním bodem, anaerobnímprahem. Subjektivní pocity dostaly druhé zrcadlo reality, tentokrát reality tělesnýchpochodů. Už tedy víme i to, jestli pocitové pomalu je opravdu pomalu a šrot opravdu našemaximum. Tím jsme se dostali do oblasti druhé poloviny prvního závitu spirály – do zóny biometrie.Otevřel se prostor pro to, aby přímo do tréninku začali mluvit lékaři a biochemici. Konečněse je možné racionálně podložit, proč s rostoucí intenzitou zátěže klesá doba výkonunikoliv lineárně, ale exponenciálně, proč na 80% maxima vydržíme hodiny, zatímco na98% už jen minuty. Zátěžové zóny, odvozené od laktátové křivky, vyjádřené v tepovéfrekvenci, umožní ušít tréninkový plán na tělo a přitom velmi univerzálně, od začátečníkůpo špičkové profesionály. Vztah tepové frekvence a subjektivních pocitů hodně poví ostavu trénovanosti i únavy. Přes všechny výhody tato metoda ani zdaleka není dokonalá.Tepová frekvence jako ukazatel intenzity zátěže má svoje limity. Především přímovypovídá pouze o zatížení bloku plíce-srdce-oběh, o limitech přenosu kyslíku. Vazba shladinou laktátu a tedy s energetickými zdroji už je podstatně volnější a o silovém zatíženísvalového vlákna signalizuje pramálo. Transport kyslíku přitom ani zdaleka není vždy tímúzkým hrdlem, limitujícím výkon. Nejlépe vypovídá TF o zátěži u začátečníků a cyklistůzhruba v prvních dvou letech kariéry (mluvím o dospělých). I při průměrných dispozicích asystematickém tréninku zhruba za dva roky dokážete „oddýchat“ naprosto bez obtíží zátěžaž těsně k anaerobnímu prahu po neomezeně dlouhou dobu. Podobně praktickyneomezené jsou i vaše energetické zdroje. Naproti tomu svalová vlákna vydrží pracovat vtéto intenzitě nepřetržitě pouhých pár desítek minut a jejich opotřebení je mnohem větší,než by se z tepové frekvence a hladiny laktátu zdálo.Druhým limitem TF jako míry námahy a výkonu je čas. Námaha odpovídá TF, nebo ještěpřesněji laktátové křivce zhruba v rozmezí od 3 minut do 3 hodin. V maximálních zátěžíchkratších než tři minuty námaha svalového vlákna dramaticky roste, zatímco TF akoncentrace laktátu dosáhla svého maxima a nebo se k němu blíží. Vyčerpání svalovéhovlákna také působí, že při zátěži nad tři hodiny je úsilí i v nízké intenzitě vyšší a navíc sčasem roste. I vložené intervaly zvyšují náročnost víc, než by odpovídalo prostému součtu.Současně s pulsmetry se objevily i nové metody vyhodnocení a hlavně sumarizovánítréninků. Prostý průměrný tep ještě skoro nic nepoví, protože vůbec nemluví o tom, jakbylo rozložení tepového spektra, tj. jak daleko od průměru byla maxima a minima, kolikčasu jsem strávil nad průměrem a kolik pod ním. O trochu víc se už dovíme z nejběžnějšího vyhodnocení „nad-v-pod“, tedy času v rozsahunastavené zóny, nad ní a pod ní. Potíž je tady hlavně s nastavením oné zóny. Pokud totižzvolíme jako horní hranici aerobní práh a dolní limit základní vytrvalosti, nedozvíme se,kolik z času „nad“ bylo pod a kolik nad anaerobním prahem (což je dost podstatné), pokudbude horní anaerobní práh, neoddělíme od sebe základní vytrvalost a meziprahovouoblast. Řešením kvízu by se zdálo nastavení AeP jako dolního a AnP jako horního limitu –pokud se ovšem smíříme s tím, že neoddělíme základní vytrvalost od kompenzačníintenzity, času v zóně bude nemnoho a kromě toho bude tepák pořád blikat, případně ipípat…Některé vyšší modely pulsmetrů, zaměřené nikoliv na výkonnostní sport, ale na fitness, sepyšní různými výpočty spotřebovaných kalorií, osobních výkonnostních indexů apod. Jsouvesměs založeny na podílu z teoretického VO2 max. a pro seriózní zhodnocení tréninkuzaměřeného na sportovní výkon nemají velký význam.Na vrcholu práce s TF stojí strojky s kontinuálním záznamem a vyhodnocením v PC.Software k nim dokáže rozebrat záznam na libovolné množství pásem, archivovat záznamyi jejich rozbory v databázi a provést s těmito daty velmi uspokojivé množství statistickýchoperací. Firma Polar navíc zavedla podle mého názoru téměř geniální výpočet náročnostitreninku nebo závodu. Nazvala ho „Exertion count“ – do češtiny se to překládá jako „míraúsilí“. Ve staré softwarové řadě byl jedním ze základních kamenů hodnocení, v posledníchverzích je trochu nepochopitelně zatlačen do pozadí a dokonce je v základním nastavenívypnut a není úplně snadné „vypínač“ najít. Tento výpočet neřeší sice všechny slabiny TF,v mnoha ohledech je ale unikátní a například dopad zátěže na vegetativní rovnováhupředpovídá podle mého názoru velmi dobře, dokonce lépe než modernější tenzometry. 

Exertion count

Princip „Exertion count“ neboli ne  zcela přesně míry úsilí je jednoduchý. Pracovní rozsah tepovýchfrekvencí rozdělíme na jednotlivé zátěžové zóny. Mezním bodům přidělíme jejich hodnoty, kteréjsou velmi podobné koncentracím laktátu. Hodnoty mezi jednotlivými body se dopočítají lineárně.Když pak nahrajete do programu svůj trénink, program každé minutě přidělí podle zaznamenanéTF její bodovou hodnotu a výsledek sečte.Například: minuta na TF 120 má hodnotu 1, minuta na TF 150 hodnotu 2, na 175 je za 4, na 1859. Hodina v kompenzaci na TF 120 je tedy za 60 bodů, vložíme li do ní 20 minut v tempu na AeP(TF 150) už je za 80 bodů. Jestliže ve stejné hodině bude 15 minut na AnP (175), bude hodnota téhodiny 120 bodů. Patnáctiminutová časovka na maximu (185) je pak oceněna 145 body. 

Tenzometrické systémy – wattmetry

Vznikem prvních systémů, měřících přímo kroutivý moment a tím potažmo výkon sevývojová spirála vrátila zpátky do hájemství fyziky. Proti pocitům tu stojí už třetí zrcadloreality, nemilosrdně očišťující výsledek našeho snažení od vnějších vlivů – kopců a větru.Díky přímo a okamžitě indikovanému výkonu můžeme vidět jasně to, co jsme při tréninkupodle TF začali cítit, ale neměli jsme pro to číselné vyjádření – vytrvalost při určitémrežimu práce není daná jen hladinou laktátu a procentem z maxima TF, ale hlavně uvyšších intenzit produkovaným fyzikálním výkonem.Wattmetry posvítily do dvou koutů výkonového rozsahu, kam zatím ve světle pulsmetrunebylo vidět. První oblast je oblast maximálních krátkodobých výkonů. Cyklista, který namaximální TF dokáže během 5 minut točit 350 W dosáhne během pětivteřinového nástupucelkem snadno více než 1000 W, aniž by se to na TF nějak výrazněji projevilo. Reakceorganismu a tedy i tréninkový efekt je přitom naprosto jiný.Druhý kout je oblast dlouhodobých intervalů v meziprahové, metabolicky smíšené oblasti.Pro tuhle zónu je typické, že poměrně malé zvýšení TF znamená nezanedbatelné zkrácenídoby, po kterou v téhle intenzitě dokážete pracovat, nebo naopak při stejné TF sprodlužující se délkou intervalu klesá produkovaný výkon. Wattmetr, trochu paradoxnědíky tomu, že nesleduje biologický princip, umožní dodržet žádoucí režim daleko přesněji acíleněji.Právě proto, že se trénink řízený výkonem v některých oblastech liší od tréninku řízenéhoTF, zavedly nebo spíš oprášili metodici spolupracující s výrobci wattmetrů systémtakzvaných kritických výkonů – Pkrit, které podle jejich názoru lépe než TF zátěžové zónypopisují svalovou práci cyklisty. Kritické výkony ve své původní ideově čisté podobě nezahrnují vůbec fyziologicképarametry. Jedná se o soustavu reálně změřených maximální výkonů které je konkrétnízávodník v konkrétní chvíli produkovat po určité charakteristické časové jednotky – 12vteřin, 1, 6, 12, 30, 60, 90 a 180 minut. Trénink se potom staví podobně jako v případězátěžových zón, kritické časy přitom napovídají jak dlouhé mají být intervaly nebo vpřípadě dlouhých kritických časů (30, 60 a 90) určují součet trvání intervalů – např. 3x 10minut PK 30.Praktická realizace konceptu kritických výkonů ovšem kombinuje kontrolu výkonu sesledováním TF. Tato myšlenka mi připadá velice pokroková, protože zároveň hodnotí jakzátěž svalů, tak odezvu organismu na ní. Je tu ale jeden háček – princip kritických výkonůje natolik odlišný od principu zátěžových zón podle laktátové křivky, že je pro jednotlivékritické zóny značně nesnadné určit odpovídající tepové frekvence.Můžete namítnout, že měřiče výkonu byly zaveden právě proto, abychom se stanovovánímhranic a zón nemuseli vůbec zabývat. Pak ovšem musíte znát odpověď na následujícíotázky: Je důvodem k ukončení intervalu rostoucí tepová frekvence, neudrženípožadovaného rozmezí kritického výkonu nebo obojí? Jaká tepová frekvence je ještěúnosná a která je už překročením daného režimu? Zejména u Pkrit12 a Pkrit30, u kterýchpředpokládám, že se budou odehrávat v oblasti smíšeného metabolismu, je velmi lehképřekonat pro udržení výkonu hranici anaerobního prahu a pohybovat se v úplně jiném nežžádoucím režimu. Další otázkou, na kterou zatím nedokážu odpovědět, je stav opačný –totiž cílového kritického výkonu jsem sice schopen dosáhnout, ovšem s neobvykle nízkouTF. Je to proto, že jsem se náhle dramaticky zlepšil a nebo proto, že můj vegetativníaparát je natolik unavený, že nedokáže za tohoto režimu odpovídající TF dosáhnout?Otazníků je tedy víc než dost.Zatímco na poli kontroly tréninkové jednotky zavedly wattmetry kvalitativně novou tříduinformace, v oblasti dokumentování proběhlého zatížení se zatím zdá se jedná o evoluci,nikoliv revoluci. K zavedenému tří či čtyřkanálovému záznamu(TF/rychlost/kadence/nadmořská výška) přidaly kanál pátý – výkon. Srovnáním s ostatnímikanály dovolí závodníkovi výrazně zlepšit orientaci v křivce záznamu (co bylo kde bylo) aIlustrace 1: Výkon a TF – pokrytí rozsahu intenzitysrovnat svoje pocity s realitou proběhlého tréninku (zvlášť hodnotné zejména urychlostních intervalů – odfiltruje například vliv větru) a dovolí srovnat i různé volbypřevodů a taktiky řazení. Prostě příjemný vývoj, žádná dramatická změna.Jako alternativu pro vyjádření náročnosti tréninkové jednotky nabízí wattmetry (alespoňpokud mé vědomosti sahají) vynaloženou práci v kilojoulech nebo kaloriích. Záměrněnemluvím o energetické náročnosti, protože o tu se nejedná. Zařízení použije k výpočtuprostě fyzikální výpočet čas x výkon. I k tomu, abychom mohli spočítat jen energiivydanou za tréninkovou jednotku, museli bychom jí upravit vzhledem k účinnosti cyklistovypráce – což není legrace, protože ta se mění nejen osoba od osoby, ale také podleintenzity jízdy, profilu tratě apod. Navíc to není jediné zvýšení klidové spotřeby, vyvolanéfyzickou prací. Nezanedbatelné je i zvýšení metabolického obratu vyvolané pozátěžovouregenerací (což může být až +30%). Pravidlo kolik kilojoulů fyzikální práce, tolik kaloriíspálených nám moc nepomůže, vyjadřuje jednoduše spotřebovanou energii při zhruba25% účinnosti. Celkem vzato je tedy vyjádření fyzikální práce jen o málo přesnější nežhodiny nebo ujeté kilometry (odfiltruje se jen doba, po kterou nešlapeme – hlavně jízda zkopce). Míra úsilí, byť v nejjednodušší formě výpočtu, zatím podle mého názoru vypovídáo proběhlé jednotce přesněji. A co dál, doktore? 

Evoluce

Cyklocomputery se asi už nijak dramaticky rozvíjet nebudou. Samozřejmě přibude nějakáta funkce navíc, ale ruku na srdce – nad rychlost, kadenci, denní a celkové počítadlokilometrů, průměr a stopky je už všechno ostatní nadstandard, který stejně po časepřestaneme sledovat.Totéž jsem chtěl původně napsat o pulsmetrech, protože současné záznamové přístroje užumí opravdu skoro všechno, ale pak mě přece jenom něco napadlo. V medicíně se vsoučasné době zkoumá ještě jeden parametr, který dokáže říct, jestli se z hlediska srdce avegetativního nervového systému ještě pohybujeme ve vytrvalostním a nebo užintenzivním režimu práce. Teoreticky a v dobré kondici se tenhle „vegetativní práh“ zhrubakryje s anaerobním, ale při velké chronické únavě, přetrénování, nemoci a podobně senachází podstatně níž. Princip je založený na takzvané variabilitě pulsu (viz šedý box).Určitým způsobem s variabilitou pulsu už v praxi pracuje Polar, který se na jejím základěsnaží určit jednak osobní výkonnostní index a jednak ho využívá při vyhodnocení ranníklidové TF. Zádrhel je zatím v tom, že není úplně přesně jasné, jak variabilitu pulsu přesněinterpretovat a v reálném čase v průběhu tréninku vyhodnotit.  

Variabilita pulsu

Kardiologie už před časem zjistila, že tepová frekvence za normálních okolností není zcelaneměnná, ale i při zachování stability všech vnějších vlivů intervaly mezi tepy mírně kolísají, a tohned podle několika různých rytmů, jejichž frekvence je mnohem nižší než tepová a na základnítepovou frekvenci se načítají neboli s ní interferují. S rostoucí zátěží tyto interference mizí apostupně zůstává „čistá“ základní vlna tepovky. Kolísání TF se říká variabilita pulsuVtip je v tom, že u sportovce se tak děje někde okolo anaerobního prahu, u člověka s nemocnýmsrdcem pracuje s minimální variabilitou třeba už při klidové TF, která přitom ale nemusí být nijakzvlášť vysoká. Velmi podobně je tomu ale i u přetrénovaného sportovce. Medicína tuhle vlastnostzatím využívá hlavně u osob po infarktu myokardu, kde je zlepšení variability jednou ze známekpřiměřené a úspěšné rehabilitace.Pro sportovní využití zatím zřejmě (ale to spíš odhaduji, než že bych to opravdu věděl) vývoj váznena ne zcela jednotném výkladu vlivu zátěže na variabilitu, resp. jednoduchém vyčíslení, které bybylo dosažitelné v reálném čase v průběhu tréninku. Pro přesné posouzení je totiž třeba jednakhodnotit rozestup každého jednotlivého pulsu od předchozího (zatím jen nejvyšší řady Polar –S8XX nebo starší Vantage NV – režim R-R), přitom hodnotit poměrně dlouhý úsek v reálném časea přitom uvažovat i kolísání zátěže při běžné tréninkové jednotce (kardiologové variabilitu hodnotív klidu v leže a za dobu v řádu desítek minut).Daleko mladší měřiče výkonu mají k rozvoji prostor mnohem širší. Především můžeme chtítvidět na displeji nejen aktuální výkon, ale přímo sílu na pedál nebo dokonce její rozložení vprůběhu otáčky (důležité pro čisté kulaté šlapání, případně pro cílené posilováníjednotlivých svalových skupin).V oblasti vyhodnocovacího software nabízí možnost shrnout a rozdělit čas tréninku doškály kritických výkonů podobně, jako je možné rozdělit tréninkovou dobu do zátěžovýchzón – pokud to má smysl. Jestliže je totiž v definici Pkrit obsažena doba jeho souvisléhoudržování,  bude podstatný rozdíl, jestli 30 minut Pkrit30 dosáhnu ve třech kontrolovanýchintervalech po 10 minutách s desetiminutovou pauzou a nebo nahodile v krátkých„výskocích“ od 15 vteřin do 5 minut rozptýleně po celé tréninkové jednotce.Druhá varianta je vytvoření alternativní jednotky zátěže, podobně jako je Exertion unitPolaru. Rozsah výkonů by byl oklasifikovaný nelineárně rostoucím faktorem a výsledkemby byla hodnota zobrazující silovou náročnost tréninkové jednotky. Ještě daleko lákavějšími ale připadá vztáhnout výpočet přímo na sílu na pedál a tím fakticky do výsledkuzahrnout opravdu každé šlápnutí. Už na první pohled je patrné, že tenhle postup je docelanáročný buď na paměťovou (hodnocení až po stažení do PC) nebo výpočetní (hodnotazátěže se načítá v reálném čase) kapacitu přístroje. Určitě to ale není žádné sci-fi,rozhodně to nebude obtížněji řešitelné než mp3 přehrávač. Největší zádrhel se takparadoxně může objevit právě ve vytvoření odpovídající stupnice parametrů.Problémy s testovánímJe jasné, že sebelepší a sebedražší přístrojek nám není na nic, pokud nevíme, jak máme rozumětčíslům, která ukazuje. K tomu potřebujeme ještě znát svoje odpovídající parametry.Když budeme trénovat jen s „tachometrem“, veškeré testování vlastně spočívá jen ve zkušenosti.Prostě víme, že ten a ten úsek dokážeme jet plus mínus v nějakém čase nebo určitým průměrem.Tepová frekvence má už nějaký ten rok či desetiletí testovací metody víceméně vyřešené.Nepočítáme li nejprimitivnější a nejnepřesnější výpočet AnP podle obecných pravidel( (220 – věk) x 0,95 ), je technicky snadnější spirometrické stanovení anaerobního prahu. Kroměnectností společných s laktátovou křivkou má ještě dvě další. První je nemožnost určit aerobnípráh a tím i možná nejdůležitější meziprahové zóny smíšeného metabolismu. Druhá zásadní vadaje nevyhovující přesnost –  anaerobní práh trefí na +-10 tepů.Laktátová křivka sama o sobě je proti spirometrii nástroj velmi přesný. Jako takový ovšemvyžaduje i „zručného řemeslníka“ – to znamená člověka, který prahy a zóny určuje. Obecně siceplatí, že AeP = 2 mmol a AnP = 4 mmol, jenže s rostoucí vytrvalostní trénovaností roste ischopnost laktát odbourávat a nebo vůbec neprodukovat, takže u profesionála mohou být 4 mmolpraktické maximum, anaerobní práh, tedy nejvyšší hodnota stabilního laktátu, může být jen 3mmol a aerobní práh se může pohybovat někde okolo La 1,7. Někdy je proto praktické si reálnosturčení anaerobního prahu ověřit ještě stabilizačním testem. To znamená, že pokud práh určímedobře, měl by testovanec být schopen na výkonu, odpovídajícím předtím změřenému AnP, jet 20minut, aniž by se mu zvedla tepovka a laktát.Výhodou hodnot odvozených od La křivky je jejich velká časová stálost. U zapracovaného cyklistyse totiž hodnota aerobního i anaerobního prahu v průběhu sezóny už příliš nezmění ať se jehoaktuální výkonnost pohybuje nahoru nebo dolů.U wattmettrů jsem přiznávám v otázce testování poněkud bezradný. Tolik vyzdvihovaná možnostsamotestování v terénu naráží podle mého názoru na problém připomínající relativistickou fyziku –totiž že proces testování ovlivní testovanou osobu natolik, že se v okamžik dokončení stávávýsledek zároveň neplatným. Platí to hlavně u Pkritpro 6, 12, 30 a 60 minut. Nedovedu si totižpředstavit, že poté, co bych absolvoval test na maximálním souvislém výkonu pro 30 minut bylschopen v následujícím týdnu tuhle hodnotu jakkoliv využít (protože bych byl zkrátka totálně trop).Po tomto týdnu kompenzačního a maximálně vytrvalostního ježdění už může být můj výkon trochuněkde jinde. De facto se tedy ocitám znovu na začátku, před nutností se znovu otestovat –klasický začarovaný kruh.Druhá zásadní nejasnost pramení z nemožnosti otestovat všechny požadované kritické výkony vjednom týdnu (natož, jak by bylo ideální, v jednom dnu). Nedovedu si totiž představit pořadítestů, ve kterém by každý neovlivnil únavou negativně svého následovníka. Navíc by takovýtestovací týden prakticky znemožnil základní trénink.Teoreticky si jistě dovedu představit, že tento zádrhel překlenu matematicky –  tj. systém v běžnétréninkové jednotce určí alespoň část kritických výkonů ze záznamu – ze stability TF, z doby trváníurčité hladiny výkonu, z četnosti výskytu této hladiny a tak podobně. Vůbec si ale nejsem jistý, žese podle takového matematického modelu může trénovat přesněji a cíleněji než podle laktátovékřivky.Alternativně se samozřejmě nabízí spárovat kritické výkony s určitou zátěžovou zónou a tím jeurčit z grafu výkon-laktát laktátové křivky. Otázkou je ale jak. Bude anaerobnímu prahu odpovídatPkrit12 nebo Pkrit30 ? A aerobnímu Pkrit30 nebo Pkrit60? A jak určit Pkrit6 a Pkrit1? Podle mého názoruneplatí ani jedno a tudy cesta nevede. Jednak bude tahle vazba u každého cyklisty trochu jiná ahlavně – za týden, dva či tři to bude jinak. Ono je totiž i naším cílem, aby to bylo jinak! Úplněpřitom pomíjím zcela zásadní kacířství v přikázání „při měření wattmetrem se obejdu bez laktátovékřivky a TF je jen pomocný parametr..“.Řešením by mohl být určitý nadstavbový test, ve kterém bychom stanovovali (potvrzovali) alespoňPkrit1, Pkrit6 a Pkrit12 v testu se sestupnou zátěží. Nastavení výkonu by se muselo převzít zpředchozího testu La křivky, hodnoty kritických výkonů od 30 min výš by se z ní určily čistěodvozením. Reálnost této myšlenky by se ovšem musela ověřit v praxi. 

Revoluce?

Pokud bude vývoj i nadále sledovat svojí obvyklou spirálu, měli bychom očekávat opětmetodu založenou na biometrii. Tak trochu si zahraji na Libuši a pokusím se věštit.Nová metoda bude pokračovat v trendu zhodnocení síly, ovšem biologickou metodou.Mohlo by se jednat například o sledování takzvaného EMG (elekromyogramu) z hlavních„šlapacích“ svalů dolní končetiny. O co se jedná? Tak jako srdce i „obyčejný“ kosterní svalšíří při své práci do okolí elektromagnetické signály. Frekvence impulsů se silou stahu rosteaž do chvíle, kdy dojde ke křeči. V té chvíli se místo „pily“ objeví v záznamu plateau neboli„placka“. Využití je nasnadě – trénovat maximální silový výkon na hranici křeče.Tahle teorie má ovšem zatím mnoho zásadních potíží. Předně zatím moc neumíme měřitEMG neinvazivně – obvykle se měří jehlovými elektrodami a kdo by chtěl jezdit na kole sjehlami ve stehně, že… Kromě toho si svůj vlastní signál vytváří každé svalové vláknozvlášť a zatím co jedno už může být v křeči, jeho soused „o pár čísel“ vedle ještě nikoliv.Na výzkumníky by tedy čekalo jak řešení vhodných neinvazivních elektrod, navícumožňujících zabrat signál ze všech důležitých svalů, tak matematická metodavyhodnocení a zobrazení aktuálního procenta z „křečového prahu“. Posledním anejdůležitějším krokem je pak vytvoření odpovídající metodiky tréninku. 

Metodika tréninku

Metodika tréninku podle citu (pokud termín metodika lze vůbec použít) je založena na slovnímpopisu a odvození od určitých charakteristických režimů. Takže se trénuje vytrvalost, nástupy,rozdělené časovky, kopce na sílu, ze sedla, a tak podobně. Záludnost tohoto systému spočívá vjeho vydefinování, respektive „srovnání jazyka“ mezi závodníkem a trenérem – by jeden nehovořilo voze a druhý o koze. Vyžaduje také od obou velký cit a zkušenost, od závodníka navíc velkoumíru sebereflexe a objektivity v posuzování vlastního výkonu (tj. nesmí si kecat do kapsy). Je takétím přesnější, čím víc se trenér účastní přímo tréninkové jednotky. Naopak pro koučování na dálku,zejména u začátečníku a hobby jezdců je nevhodný, jelikož neobsahuje žádné objektiovníparametry.Velmi podobně by dopadl pokus postavit systematickou tréninkovou metodu podle údajůcyklokomputeru. Máme sice k dispozici okamžitou, průměrnou a maximální rychlost, případněkadenci, ale vzhledem k měnícímu se profilu a ostatním vnějším podmínkám jsou tyto údajeprakticky nepoužitelné. Tachometr může proto být maximálně doplňkem předchozího intuitivnímetody.Sledování tepové frekvence a laktátová křivka umožnily vytvořit první metody definování zátěže,založené na objektivních parametrech nezávislých na vnějším prostředí, navíc sledující nejenzadání zátěže, ale také reakci trénujícího cyklisty. Spolu s využitím měření kadence dovoluje cílenězaměřit úsilí na konkrétní systém – kardiovaskulární aparát a ventilaci, nervosvalovou kontrolu,metabolismus laktátu, silové vlastnosti svalu apod. Každý tréninkový prvek teď můžeme vyjádřittrojicí parametrů – čas, rozsah TF, kadence – a touto „svatou trojicí“ popíšeme 98% ročníhotréninkového plánu. Díky ní už také můžeme psát velmi detailní tréninkové rozpisy, aniž bychommuseli donekonečna procházet cykly upřesňování definic. Princip má samozřejmě i své slabiny –kromě již zmíněného slepého okna v oblasti ultrakrátkých intervalů je to hlavně individualizacetrvání intervalů. Jestli napíše 3×10 minut nebo 2×15 minut meziprahově záleží totiž jen nazkušenosti trenéra a jeho schopnosti posoudit aktuální výkonnost závodníka. V definici zátěžovézóny ani motivu tento údaj implicitně nastaven není. Na druhou stranu si můžeme s plánem pohráta jeden základní prvek zacílit na několik různých výkonnostních parametrů.Zavedení wattmetrů a systému kritických výkonů přineslo podle mého názoru stejně výhod jakootazníků. Výhodou mže být například to, že definice kritického výkonu v sobě už obsahuje imaximální délku intervalu (Pkrit12 = maximálně 12 minut), jenže je jasné, že toto maximumzároveň znamená značnou destrukci organismu. Opět tedy přichází na řadu trenér, aby rozhodl, nakolik intervalů kritický čas rozdělit, případně jestli je možné použít celou definovanou dobu nebostačí jen její zlomek (a jak velký). Vůbec totiž nemusí platit, že maximální tréninkový zisk poplynez maximálního času, spíš je pravděpodobné, že někde od poloviny až dvou třetin kritického časuzačne klesat, protože porostou nároky na regeneraci.Mimochodem – definice kritického výkonu nemusí být monopolem tenzometrické metodiky –stejně dobře si místo zátěžových zón můžeme definovat kritické TF (např. TFkrit30=AnP ± 5 tepů).Proč je tedy nevyužíváme? Možná proto, že obtíže s testováním budou stejné, jako u stanoveníkritických výkonů (viz předchozí box) a přitom máme daleko snazší způsob – stanovení La křivky.Ilustrace 1: Výkon a TF – pokrytí ročního objemu 

Nejslabší článek řetězu – člověk

Jako obvykle, samozřejmě. Proč? Především to vyplývá z faktu, který tu sice už vysvítá,který jsem ale dostatečně nezdůraznil. Totiž že každá další vývojově vyšší metoda sebouvláčí všechny předchozí a jen je upřesňuje. Není to tedy tak, že by cit byl nahrazentachometrem, tachometr pulsmetrem, pulsmetr wattmetrem a tak dál, repetitio adinfinitum. Ne – k tepáku vozíme zcela přirozeně a správně i tachometr (nebo je mámesloučené do jednoho přístroje), wattmetry samozřejmě indikují a zapisují i rychlost,kadenci a tepovou frekvenci. Cyklisté, kteří jsou přesvědčeni, že tenzometrem nahradilisledování TF a mohou se tím pádem vykašlat na prahy, žijí v hlubokém a docelanebezpečném bludu.Novinky totiž staré metody nenahrazují, jen je upřesňují a vykrývají jejich slabá místa.Cyklista a hlavně jeho trenér se proto nemohou rozhodnout jen pro nejnovější metodu ametodiku. Měli by znát přednosti a slabiny minimálně všech „nižších“ a umět je vhodněkombinovat. Z toho aby měl jeden hlavu jak tykev… 😉