Dalším v logické posloupnosti tréninkových prvků od nejpomalejších k nejrychlejším je prvek nazvaný jednoduše Rychlostní Vytrvalost. Ovšem pozor, touto rychlostí není myšlena ani tak absolutní rychlost jízdy, ale spíše rychlost svalové kontrakce, zejména ve srovnání se silovou vytrvalostí.
| TF – rozsah | Průměrný výkon/ FTP | Faktor intenzity – IF (norm. výkon/FTP) | Index variability – VI (norm. výkon/prům. výkon) | kadence |
| AeP – (AnP – 5 tepů) | Cca 90 – 150% | 0,9-1,5 | 1 – 1,1 | 75 – 110 podle sklonu terénu |
Rychlostní vytrvalost je charakterizovaná vyšší než obvyklou frekvencí šlapání při odpovídající síle na pedál.
Rozsah RV odpovídá tepově přibližně rozpětí aerobní – anaerobní práh, tedy oblasti, které říkáme vcelku pochopitelně meziprahová oblast. Frekvence šlapání je „vyšší než obvyklá“, tedy obvyklá vzhledem k typu a výkonnosti závodníka a profilu trati. Velmi orientačně to znamená více než 75 – 80 ot./min. v kopci a více než 95 ot./min po rovině. A nebo jinak, snažíme se jet rychle nikoliv těžkým převodem, ale vyšší kadencí.
Subjektivní pocit nejlépe odpovídá „tréninkové časovce“ Ve srovnání s Tempem je RV subjektivně citelně intenzivnější. Tempo subjektivně odpovídá stavu „jedu rychle a vydržím to klidně hodiny“ kdežto RV „jestli to brzo neskončí, budu muset trochu ubrat“. Hlavní rozdíl je ale v kadenci – zatím co u Tempa jedu stále svojí obvyklou, odpovídající sklonu terénu, u RV záměrně točím.
Pokud trénujete podle výkonu, je odpovídající zatížení podle délky od 100% do 150% FTP (to už musíte být hodně dobří časovkáři), v kopci podle délky a sklonu můžete ještě přibližně 20% přidat. Normalizovaný výkon by měl odpovídat průměrnému (tedy žádné nástupy). Asi vás překvapí, že tepově je RV meziprahové, podle výkonu nadprahové (záměrně nepíšu anaerobní, jde o interval aerobně laktátový). Je to proto, že tepovka má v tomto typu intervalu již poměrně dlouhý skluz a začíná růst teprve poté, co začne být organismu jasné, že tuhle zátěž prostým odložením kyslíkového dluhu do laktátu nevyřeší.
Délka intervalu je optimální podle konkrétního tréninkového záměru od 3 do 5 až 7 minut. Ani velmi výkonní závodníci by neměli jezdit déle. V tomto případě není převažující jak dlouho to vydržím (to by bylo Tempo), ale jak rychle dokážu jet daný časový interval.
Pozor! Čas intervalu začíná běžet již od okamžiku, kdy začneme zrychlovat! Mnoho závodníků ve snaze být důslední spouští pomyslné stopky teprve tehdy, když dosáhnou dolní hranice cílového tepového pásma. K takové přísnosti tu není žádný důvod – jde především o výkon (i když ho zrovna vy nevidíte), tepovka pouze signalizuje rychlost přenosu kyslíku a úhrady dluhu. Zvlášť pokud jedete intervaly kratší a jste před startem do intervalu dobře vydýchaní (jak tomu ostatně má být), může se stát, že se do cílového pásma tepů dostanete až těsně před koncem intervalu.
S předchozím odstavcem souvisí i akcelerace do intervalu. Ta by měla být poměrně mírná, rozhodně nikoliv jako do sprintu. Příliš vysoká akcelerace znamená vytvoření nadměrného kyslíkového dluhu, na jehož uhrazení padne v průběhu intervalu mnoho z přijímaného kyslíku, který nám bude chybět pro vlastní výkon.
RV je možno jezdit ve všech profilech terénu. Pouze u prudkých kopců nad 10% je udržení vysoké kadence obtížnější, což ovšem bohatě vyváží vysoký tréninkový zisk z takových intervalů. Nezbytný je v tomto případě samozřejmě dostatečný rozsah převodů.