Tak si tak jedu na kole domů a myšlenky plynou. Napadlo mě pár dotazů pro Ondru Vojtěchovského v rámci tréninkového plánu. Něco již padlo, něco možná nestojí za uvedení, ale třeba se Vám bude něco líbit. 

Upravuje se tréninkový plán dle somatotypu? Když vezmu takové typy jako je Pavel Boudný nebo na druhé straně Jan Škarnitzl. Oba jsou úspěšní bikeři, ale každý mají jinou stavbu těla. Možná, že i každý vstupuje do závodu s trochu jinou strategií.

Využiji dumavého tónu tazatele a podobně jako on budu volně asociovat, protože možných směrů odpovědi je několik.

Tréninkový plán se především upravuje, nebo ještě lépe už přímo staví na míru osobnosti nejen závodníka, ale i trenéra. Jak trenéři, tak i závodníci mají své preferované motivy, kterým věří a které se jim osvědčily. Myslím, že vycházejí víc z jejich historie než z nějaké detailní vědecké a racionální analýzy. Což vůbec není špatně, jelikož pořád platí, že moderní věda (včetně medicíny) úžasně funguje na velkých statistických vzorcích, zatím co u jednotlivých případů překvapivě často selhává.

Fyzicky je Pavel Boudný opravdu výrazně jiný než Jan Škarnicl – i když si dovedu představit ještě daleko větší kontrast. Že svá specifika oba využívají a respektují je na první pohled patrné už z toho, že si v závodech příliš nekonkurují. Zatím co Pavel se zaměřil na rychlé padesátky, kde uplatní vysoký absolutní výkon v tempu, Honza závodí olympijské XC, kde uplatní dynamičtější změny rychlosti, výkon na kilogram hmotnosti a také svoje excelentní technické schopnosti, ostatně vlastní celé Škarniclovic rodině.

Jak by vypadala jejich taktika ve vzájemném souboji, je v první řadě otázka konkrétního typu závodu a potom už jen čirá spekulace. Na rychlé padesátce by se nejspíš závodník Pavlova typu snažil v první řadě utahat Honzu vysokým tempem v celém závodě, zejména v přejezdech na větru a v táhlých kopcích, a potom patřičně opotřebovaného dorazit ve spurtu. Naopak Honza by buď mohl volit variantu úniku v nějakém hodně prudkém a technickém kopci (nahoru i dolů) a nebo se v první skupině co nejvíce šetřit a zašívat a pokusit se vyhrát závěrečný spurt pozičně a takticky.  V plnokrevném XCO, s prudkými stojkami a brutálními trialovými sjezdy by pak byly zřejmě všechny výhody na Honzově straně a k vítězství by mu stačilo si prostě “jet svoje”.

Projel jsem si trasu Malevil Cupu před závodem a na 70 km přišla totální únava, ze které mě dostal půllitr limonády a porce borůvkových knedliků. Chytré hodinky mě po výkonu pochválili za dlouhý trénink (nikdo jiný to neudělá) a informovali mě, že jsem spálil přes 4000Kcal. Gely, tyčinky a jiné mají sotva desetinu tohoto výdeje. Jedna výživová poradkyně mi řekla, že se týden před dlouhým závodem musím předzásobit, doslova napěchovat játra glykogenem. Jíst hodně potravin bohaté na polysacharidy a pokud možno nepít kafe + elektrolyty. Dále mi doporučila nejíst tolik potravin obsahující hodně bílkovin. Někde jsem zase slyšel, že si mám dát před závodem pořádný steak…tak kde je tedy pravda?

Tady je jednoduchá odpověď – tělo není auto, nemá jen jednu nádrž a nejede jen na to, co jsme do něj nalili včera. Celý organismus je sám sobě zároveň motorem i nádrží. Didaktické zjednodušení nás sice učí, že základem vytrvalostního tréninku je naučit jezdit svaly “na tuky”, abychom sacharidů spotřebovali co možná nejméně a tím maximalizovali svůj dojezd. Tak tomu zřejmě v reálném světě není. Ve skutečnosti pracuje tělo neustále na palivový mix, zahrnující jak sacharidy, tak mastné kyseliny (“tuky”), i když těch druhých je v nižších intenzitách u trénovaných podstatě více. Stejně důležitou součástí trénovanosti je ale schopnost mobilizovat sacharidové zdroje z bílkovin. Tato funkce, nezbytná pro delší hladovění, sice v naší metabolické výbavě díky přebytku jídla všude okolo, normálně spí a je hodně zakrnělá, dlouhými tréninky a náročnými závody se ale dá obnovit a vytrénovat tak, aby sacharidy z gelů a traťovek sloužily jen jako pojistka proti nenadálému poklesu hladiny cukru v mozku. Protože jak správně autor dotazu píše, na kompletní energetické pokrytí dlouhých výkonů nikdy nemohou stačit.

“Vyšití”, popisované autorem dotazu signalizuje jasnou diagnózu -”příliš rychle, příliš dlouho”, na to, jak moc či správně má autor natrénováno. Sacharidová superkompenzační dieta to nezachrání.

Osvěta budování těla přichází až v posledních letech a tak zkušení bikeři staršího data narození jsou dosti hrbatí a mají zdravotní problémy. Známý při sedavé práci jezdí půlku svého života na kole a skončilo to čekačkou na operaci při velkých bolestech v bederní části zad…ještě že má ten Tramal (fuj). Mohli byste doporučit nějaké kompenzační cviky pro zaryté cyklisty či nějako literaturu? Osobně chodím na rehabilitace (hradí VZP) a musím všem doporučit. 

U tohoto dotazu si jeho autor vlastně odpověděl sám – a mám z toho nefalšovanou radost. Doporučování kompenzačních cviků je dnes nošením dříví do lesa a nebo sov do Atén. Na youtube na vás vyskočí doslova stovky, tu lépe, tu hůře provedených a vysvětlených. Potíž je v tom, že každý jeden z nich se dá udělat dvojím způsobem – dobře a špatně. A sami od sebe, jen podle videa, máte stoprocentní pravděpodobnost, že zvolíte ten špatný způsob. Je to logické. Špatně to děláte proto, že vás vaše nefunkční, ať už zkrácené a nebo hypermobilní svalové segmenty touto cestou nejmenšího odporu vedou a vy nemáte šanci to poznat. Správný pocit jste nikdy neochutnali.

Jediná šance je dobrý terapeut nebo cvičitel, který vás do sice za celý život vyběhané, nicméně nesprávné koleje nepustí. Někdy stačí jen ukázat nebo upozornit slovem, většinou je ovšem potřeba položit ruku, podepřít, narovnat a nebo i vypodložit nějakou pomůckou, tak jak je to typické pro Iyengarovskou jógu. Pomoc a radu můžete hledat jak na rehabilitaci (tam je to s největší jistotou správného provedení), ale i na józe či pilates. Nenechte se zaskočit tím, že se nejspíš dozvíte, že všechno, co si myslíte, že děláte dobře, se musíte naučit znovu a že vaše domněle silné stránky jsou vaše největší slabiny. Že dokonce ani dýchat neumíte.

A jak dlouho máte na takové cvičení chodit? To záleží na vás. Základní přestavbu pohybových stereotypů lze nastartovat tak za měsíc pilného cvičení, pak už můžete cvičit sami a jen občas si zajít na supervizi. Ideální ovšem je si z takového druhu pohybu udělat pravidelný zvyk. Na první pohled se to proti kolu zdá jako nuda, ale pokud budete vnímaví, nepochybně objevíte nové obzory a spoustu prostoru k dalšímu rozvoji tělesné schránky a především schopnosti jí vnímat.