Když najdete článek, který píše doktor a má nějaký podobný nadpis, nepochybně vás napadne konec cyklistické “kariéry” v důsledku nemoci, úrazu či nedejbože úmrtí. Zkušenosti toho doktora jsou v tomto případě překvapivě jiné, zdravotní potíže jsou u hobby jezdců na rozdíl od profesionálů relativně nejméně častou příčinou.

Cyklistika není sport, který by se dal bez problému dělat jen dva víkendy za měsíc v teplejší polovině roku nebo dokonce žít z toho, co jste se naučili před dvaceti lety v mládežnických kategoriích a přitom mít slušnou výkonnost a výsledky, jak je tomu v mnoha technických sportech. Na kole buď jezdíte pořád, a pak vás odmění příjemnými zážitky, nebo jezdíte občas a pak se trápíte, bolí vás nohy, nestačíte s dechem, bojíte se ve sjezdech, ale hlavně, máte pocit, že vás předjede i ta příslovečná bába, co veze mléko a rohlíky z Jednoty. Nejste cyklista, ale turista (a že tohle označení závodníky již pouze duší pořádně zabolí) A právě  z téhle nekompromisní časové náročnosti plynou náhlé konce, které povětšinou tak úplně náhlé nejsou.

Vyhoření a ztráta motivace

Cyklistika v žádné podobě nepřitahuje lidi lehkovážné a nesoustředěné. Láká lidi vysoce až patologicky pracovité, soustředěné, ochotné si dlouhodobě odříkat, trpět ma dřít s vidinou dosti často velmi mlhavého a vzdáleného cíle. Mnohdy je dokonce veřejně deklarovaný cíl (umístění, dokončení nějakého obtížného závodu) jen vědomou či nevědomou zástěrkou a pravým cílem je cesta.Každodenní porce kilometrů, únik před civilizací i nepříjemnostmi všedního života do volné krajiny.

Sport, při kterém jeho vyznavač bojuje denně s obrovským množstvím vnitřních i vnějších omezení a protivenství si vyžaduje nasazení velkého množství duševních sil. LIdé, kteří do této arény v dospělém a zralém věku vstupují, je beze sporu mají. Často je pohání touha po zásadní životní změně. Oslavili nějaké kulaté životní jubileum a s hrůzou zjistili, že takhle dál žít nechtějí. Postavili se s otevřenýma očima na váhu nebo je konečně dostatečně vystrašil jejich lékař nebo tragická událost v jejich okolí. Ztratili práci a nebo víru v ní. Rozvedli se. Zkrátka začínají nový život.

Začít v cyklistice, jste li dostatečně motivovaní (a alespoň trochu solventní),  je vcelku snadné. Nepotřebujete nic jiného než materiál a nějaký volný čas, nepotřebujete učitele, pravidelné společné tréninky někde poblíž bydliště. Na nejzákladnější úrovni je cyklistika technicky velmi jednoduchý sport – umíte li na kolo nasednout, rozjet se a neupadnout, umíte vlastně všechno, co potřebujete. Není tu žádný vysoký práh bezpodmínečně nutné techniky, bez které se nepohnete z místa.

Můžete proto veškerou energii vrhnout přímo do tréninku případně závodění. A cyklistika vrací, na začátku každému, progrese je v prvních měsících a možná i letech rychlá, Máte spousty zážitku apozitivních emocí a chcete víc. Jenže po čase všechno zevšední a začnete objevovat i omezení. Chtělo by se vám přispat? Nejde to, musíte stihnout trénink před prací. Chtěli byste jít na koupaliště? Nejde to, máte zaplacené startovné na závod a kromě toho byste mohli nastydnut. Chcete jít večer do divadla? Nejde to, po tréninku jste tak unavení, že po večeři usínáte za stolem. Chtěli byste jet s dětmi o jarních prázdninách lyžovat? Nejde to, na Mallorku i lyžařskou dovolenou nejsou peníze ani ta dovolená. Svět cyklisty začíná šednout a původní svoboda se povážlivě začíná podobat mřížím vězení a biči dozorce. Pak stačí málo, zdravotní výpadek, série subjektivně špatných umístění či partnerské neshody a kolo jde z domu.

Prevencí proti tomuto “náhlému konci” je především přiměřenost emočních, energetických i finančních “investic” do cyklistiky. Kolo není celý svět a v žádném případě nestojí za to, abyste na tuto vrtkavou kartu vsadili všechno. Záměrně a vědomě se držte zpátky, občas si dovolte nějaké to volno či dokonce flákárnu, alespoň mimo sezónu se věnujte i jiným zálibám a sportům, ale i rodině a sobě v jiném směru než jen při vylepšování výkonnostním parametrů. Na druhou stranu, pokud nastane chvíle a zjistíte, že vám prostě kolo už nic nedává a jen vás mnoho stojí, neberte to jako konec světa, ale jako příležitost a nový začátek. V čase, který se vám po ukončení intenzivních tréninků uvolní stihnete překvapivě velké množství jiných aktivit, které jste si  možná až doposud kvůli kolu nedovolili. Král je mrtev, ať žije král!

Změna zaměstnání

Významnou a kritickou vlastností sportovní cyklistiky je její závislost na počasí a denním světle. Moderní technologie v podobě sofistikovaných elektronických trenažerů s virtuální realitou či špičkové oblečení a mocné LED lampy sice tuhle závislost zdánlivě překonávají, v pravdě jí ale jen o něco zmenšují a zdá se mi, že psychické zatížení sportovce možná dokonce zákeřně zvětšují a zametají pod koberec (a tím zvyšují riziko náhlého konce z vyhoření). Protože odjet jednou tříhodinový trénink na virtuální trase v počítači je zajímavá a zábavná změna. Jezdit tak tři čtvrtiny roku, protože se domů prostě za světla nedostanete, je opravdu velká nuda, kterou vydrží a považuje za naplňující jen extrémně motivovaný jedinec s jistými rysy psychologické abnormality.

Proto je pro hobby cyklistu tak důležitá volba zaměstnání i zaměstnavatele. Povoláním nejen cyklistice, ale i jiným sportům zaslíbené je povolání hasiče. Se železnou pravidelností se střídající dva dny  volna a 24 hodin služby, kde se ještě navíc člověk může i trochu vyspat, pokud zrovna není velký zásah, to je sen každého sportovce. Navíc je dobrá kondice zaměstnanců zaměstnavatelovým vrcholným zájmem a tak jejich sportování intenzivně a všemožně podporuje.

Špatná nejsou ani svobodná povolání živnostníků či podnikatelů všeho druhu – pokud mají předvídatelnou a rovnoměrně rozloženou pracovní zátěž a nevyžadují nárazovou neočekávanou aktivitu na zakázkách v režimu 24/7. Zaměstnanecká povolání s pracovní dobou jsou problematická v případě, kdy se jaksi automaticky očekává neomezené množství přesčasů nebo pracovní doba začíná příliš pozdě dopoledne a tedy příliš pozdě večer končí, obtížněji se cyklistický trénink zařazuje do směnného provozu nebo do režimu krátký-dlouhý (v těch dlouhých týdnech, samozřejmě). Na druhém konci nevhodných zaměstnání je například práce lékaře v nemocnici. Množství služeb a přesčasů rozumný trénink prakticky vylučují.

Prevence v pravém slova smyslu je tu obtížná až nemožná. Jíst se musí a složenky platit taky. Jisté poučení můžeme najít v úsloví “Neškrabej, co tě nesvědí”. Máte li dobré či aspoň snesitelné zaměstnání a vaše finanční situace se nachází v černých číslech, tedy nad bilancí s nulou, nepokoušejte osud a nehledejte nic lepšího. S velkou pravděpodobností byste sice dostali větší plat, ale za víc práce a více času v zaměstnání. Pokud vám nic jiného nezbyde a zaměstnavatele nebo dokonce obor měnit musíte, berte v potaz nejen sumu na výplatní pásce, ale také časové nároky vašeho potenciálního zaměstnavatele. A jste li “volná noha”, vždycky zvažujte, jestli opravdu potřebujete ještě i tuhle zakázku a nebo jí s potěšením přenecháte konkurenci a připravíte jí tím o spoustu času a energie, zatím co vy spokojeně vyrazíte na švih.

Partnerské příčiny

Stejně jako u pracovních příčin je i za náhlým koncem z důvodu partnerské neshody či dokonce rozvodu v první řadě množství času, který cyklistika i v hobby formě umí zkonzumovat. Nějakých deset hodin týdně sice nevypadá jako extra dlouhá doba, k tomu ale musíme připočíst nejméně jednu, možná dokonce dvě hodiny “okolních škod” – převlékání, sprchování, doplňování energie, údržba kola vyhodnocování tréninku, analýza tréninku, sledování a komentování tréninku jiných cyklistů, plánování dalšího tréninku a závodů, cestování na závody a z nich…

Ono totiž to, co partnerky (protože takto se projevují především cyklisté mužského pohlaví) irituje nejvíc, není ani tak čas, který muž věnuje kolu, ale to, že cyklistice naprosto propadá a nemyslí (a nemluví) o ničem jiném. V důsledku toho se jeho žena nemá šanci dostat ke slovu, dostatečně se vymluvit, postěžovat si, vyslovit názor a řešení všech problémů domácnosti a být s pozorností vyslechnuta a tím emočně velice strádá. Což se milému nic netušícímu cyklistovy jednoho krásného dne po návratu z nádherného švihu nejspíš tuze škaredě vymstí.

Prevence se tu lehce řekne, ale hůř uplatňuje. Nezapomeňte prosím, že jste ženatí či ve vztahu, že máte nějaké děti a domácnost a že vaše partnerka vaši vášeň pro cyklistiku nesdílí ani zdaleka v takové míře, jako se na začátku tvářila. Snažte se věnovat jí vědomou pozornost,, nenechte se nachytávat na zákeřné kontrolní otázky vpašované do hovoru, mějte alespoň hrubou představu o tom, kolik dětí máte, do které školy a třídy zrovna chodí (pozor, poměrně rychle se to v čase mění). Pokuste se vydržet aspoň týdenní dovolenou bez kola a jiného tréninku, o jejích narozeninách nezapomeňte na kytku a bomboniéru (pokud možno ne od benzínové pumpy). Prostě sbírejte kladné body, kde můžete a kdy můžete. Těch záporných bude stejně víc, ale udržíte nad vodou aspoň nos a přežijete.

Zdravotní potíže

Teprve na posledním místě v pořadí frekvence “náhlých konců” jsou zdravotní potíže – akutní úrazy a jejich následky, chronické bolesti pohybového aparátu, interní nemoci jako je horšící se astma nebo problémy se srdcem. Je to proto, že cyklistika jako sport je k pohybovému aparátu relativně laskavá, nehrozí u ní natržení svalů či přetržení šlach, tak časté u sportovců středního věku v jiných sportech. Nejčastější zlomeninou po pádech je zlomenina klíčku, která se hojí dobře a rychle, sem tam se vyskytnou žebra, pro které platí totéž. I zlomeniny kyčlí a stehenních kostí jsou dnes dobře řešitelné a hojí se bez větších následků. Největší strašák, zlomeniny páteře, jsou naštěstí velmi zřídkavé.

O něco častěji vedou k náhlému konci chronické bolesti pohybového aparátu, nejčastěji bolesti zad a kolen – i když je otázkou, zda se za náhlý konec dá považovat, když přestanete jezdit na kole proto, že vás už dva roky bolí záda.

Narůstající obtíže interního typu – arytmie, astma, potíže s močovým měchýřem či prostatou jsou jako hlavní příčina ukončení kariéry opravdu zřídkavé a objevují se hlavně v pozdějším věku. Spoustu interních problému umí naopak cyklistika účině oddalovat a léčit.

Nejzávažnější, ale naštěstí naprosto raritní jsou náhlá úmrtí. Pokud budeme uvažovat pouze příčiny související s cyklistikou, připadá v úvahu buď smrt následkem cyklistického úrazu a nebo náhlá zdravotní indispozice – náhle vzniklá těžká arytmie, infarkt myokardu či mozková mrtvice. Osobně jsem “přišel” tragicky pouze o jediného klienta a to nikoliv v přímé souvislosti s cyklistikou, i když vzdálená souvislost by se tu vyhledat dala.

Nejlepší prevencí akutních úrazů jsou dobrá a stále vylepšovaná technika jízdy, soustředěná pozornost při tréninku i závodech, defenzivní a pozorná jízda po veřejných komunikacích a především nepřeceňování sil a schopností – tedy žádné frajeřinky ani hrdinství, protože jak známo, tak jsou hrdinů plné hřbitovy.

Chronickým obtížím s pohybovým aparátem se dá předcházet přiměřenou zátěží, odpovídající kompenzační pohybovou aktivitou (hmm, jestli je cyklistika kompenzace sedavého způsobu života, tak nutnost kompenzace kompenzace se mi zdá příznačně bizarní), při vysokém tréninkovém objemu je jistě na místě i pravidelná péče fyzioterapeuta. Zcela otevřeně řečeno, jezdíte li na kole víc než pár hodin za měsíc, sem tam vás něco bolet bude. Jde jen o to, aby to nastalo co nejpozději. Další principy prevence náhlého koce z důvodu chronických obtíží jsou podobné jako u vyhoření a partnerských konfliktů – trénujte a závoďte spíš o trochu méně než o trochu více, než byste chtěli a mohli. Protože tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne a jde tedy  to, aby se utrhlo až když už stejně budete chtít koupit jiný džbánek.

Prevence náhlého konce skrze úmrtí pro úraz má stejné prevence jako všechny ostatní, se zvláštním důrazem na automatické používání helmy bez výjimek. I cestou na zmrzlinu do 3 km vzdálené vesnice vás může sfouknout auto. U náhlých úmrtí z důvodů nemoci je nejlepší prevencí pravidelná sportovně lékařská prohlídka se zátěžovým EKG. U zdravých celoživotních sportovců nejpozději po padesátém roce věku, u těch kdo se sportem začínají po dlouhé pauze, mají nějaké to kilo nadváhy a nebo dokonce už berou léky na tlak raději už po třicítce. V každém případě byste měli vyhledat lékaře tehdy, pokud se vám na vyjížďce náhle udělá “šoufl”- zatočí hlava, zamlží vidění a ucítíte při tom třeba pulzování v krku nebo dokonce bolest na prsou nebo v rameni. A nebo vám prostě nebude dobře a budete mít pocit, že to vypadá jinak, než když zapomenete jíst a pít.

V každém případě všechno, co má začátek, musí mít i konec. Jde jen o to, aby vaše cyklistika končila s pocitem naplnění, bez hořkosti a velkých vedlejších škod. A aby vaše manželka po vás neprodávala kola za cenu, za kterou jste jí řekli, že jste je koupili.

Příznaky z vysazení

V případě náhlého ukončení nelze vyloučit určité obtíže jako následek předchozí adaptace na pravidelnou dávku vytrvalostní zátěže. Ty jsou tím větší, čí vyšší byla předchozí expozice. Reálně je můžeme očekávat u cyklistů s ročním nájezdem větším než nějakých 6 – 7 tisíc kilometrů za rok, tedy s pravidelným, téměř každodenním tréninkem po většinu dní v roce.

Nejčastější problémy bývají spíš psychického rázu – především proto, že člověk najednou neví, co s volným časem. Často s cyklistikou ztratí hlavní aktivitu, které ho v předchozím životě těšila. Časté jsou výkyvy nálad, podrážděnost, rozlada možná až k hranicím deprese. S pocitem prázdnoty může souviset i přibírání na váze – nejen, že bývalému cyklistovi vypadla spousta spotřebovaných kalorií, navíc mu chybí příjemné smyslové prožitky a ty se nejsnáze získávají jídlem (v horším případě alkoholem).

Z tělesných potíží se mohou trochu paradoxně objevit bolesti zad v důsledku povolujícího se hlubokého svalového systému, často bolí i nohy kvůli měnící se svalové rovnováze. Dokonce se mohou objevit například křeče lýtek v noci ve spánku.U vegetativně labilnějších jedinců se občas objeví “záchvaty” bušení srdce, jelikož i vegetativní aparát hledá novou rovnováhu.

Problémy všech typů jsou většinou spíš otravné než vysloveně nebezpečné (u psychických hlavně pro okolí) a po krátké době postupně vymizí. Nakonec většina cyklistů se s nimi setkává pravidelně na začátku posezónní pauzy, takže nevstupují na úplně neprobádané území. U citlivějších a nebo před vysazením hodně trénujících sportovců někdy ale dosáhnou takové intenzity, že je donutí vyhledat péči odborníka na tělesné či duševní zdraví. Z vlastní zkušenosti doporučuji v případě vážně míněného “doživotního” vysazení vyhánět ďábla belzebubem a co nejdříve si najít jiný zájem a koníček jako substituční terapii. Zejména u konců z důvodů partnerských potíží ovšem doporučuji koníček méně časově i fyzicky náročný, abychom během několika blízkých let nemuseli končit znovu…