Život sportovce je dlouhý, nikoliv však monotónní. Chcete rozumět tomu, co jste už zažili a poznat, co vás nejspíš čeká a nemine? Pak vám nabízíme přehled životních etap po jednotlivých desetiletích od věku novorozeneckého až po věk kmetský.

0 -5 let

Prvních 5 let života sportovce – a pro budoucího cyklistu to platí ne dvojnásob, ale na druhou – by nemělo být o tréninku, ale o přirozeném učení se pohybu. Možná že se vám první věta bude zdát nošením dříví do lesa, ale jak jsem už několikrát psal, zdá se, že v určitých vrstvách společnosti se výkon a výsledky staly nejdůležitějším morálním imperativem a v duchu tohoto se každý musí rozvíjet už od narození. Není proto raritou setkat se s ambiciózními rodiči, dožadujícími se rad ohledně tréninku pro tří nebo čtyřleté děti.

Je proto třeba pravidelně opakovat, že nejlepším “tréninkem” pro děti v tomto věku je přirozená tělesná aktivita. Ideálně vycházející z jejich vnitřní potřeby, v krajním případě stimulovaná opravdu zkušenými pedagogy raději než trenéry a určitě ne rodiči-trenéry. Největším problémem na rozhraní dítě – rodič/trenér je rozdíl subjektivního plynutí času. Pětiletému dítěti běží vnitřní subjektivní hodiny desetkrát pomaleji než člověku padesátiletému (vždyť jeden rok je pro něj 20% jeho života, kdežto pro padesátníka 2%). Jeho typická “tréninková jednotka” tudíž netrvá hodinu, ale okolo 5 minut. To znamená, že za dobu, za kterou se dospělý muž středního věku ještě ani nerozkouká v nové činnosti bude mít jeho pětiletý “svěřenec” už dávno hotovo a bude se dožadovat změny aktivity.

Druhou překážkou a bariérou v komunikaci mezi dětským a dospělým mozkem je faktická neschopnost předškolních dětí napodobovat komplexnější nepřirozené a složitě strukturované pohyby (až na naprosté výjimky jedné desetiny promile vydrilovaných malých číňánků), natož je vykonat podle abstraktních slovních pokynů a návodů. I pokud se dítěti náhodou něco podaří vytvořit, bude výsledek postrádat vnitřní princip a podstatu činnosti. Bude to jen nepodařená imitace a parodie.

Základní vlastností, která se v tomto období rozvíjí je základní motorika a přirozené pohybové vzorce. Vlastnosti jako rychlost, síla a vytrvalost jsou v tuto chvíli ještě hudbou daleké budoucnosti. 

5 – 15 let

Od pěti let začíná první celá dekáda budoucího sportovce – školní věk. V tomto období by už měly být základní pohybové vzorce vytvořené a nervová soustava soustava natolik zralá, aby byla schopná se v pravém slova smyslu učít z vnějších zdrojů – nápodobou a později i z abstraktního slovního popisu. Rychlost a kvalita vzniku této nové psychické schopnosti je velmi individuální. Jsou velmi ukázněné a “strukturované” děti, které toho jsou schopny již v pěti letech a jiné, rozevláté, nesoustředěné a “neohrabané”, ještě ve po dvanáctém roce věku. Mezi trenéry všech možných sportů jsou samozřejmě a bohužel preferovány ty první, protože na nich jsou brzy vidět výsledky. Je velmi pravděpodobné, že díky tomu ztrácíme v mnoha sportech mnoho talentů a medailí. Nikde není dané, že dítě později dozrávající nedisponuje například mimořádnou rychlostí nebo dispozicemi k vytrvalostním výkonům.

Obratnost a rychlost (v tomto pořadí) jsou dvě vlastnosti, , pro jejichž rozvoj má mladý počínající sportovec ty nejlepší předpoklady. Vytrvalosti se začínají otevírat dveře teprve na konci školního věku a na sílu je zatím času dost. Ne že by se ani jedno z toho nerozvíjelo – jen proto stačí stimulace naprosto přirozenými a necíleným aktivitami.

Psychicky v tomto období projde člověk velmi bouřlivými změnami od dětské poddajnosti a snaze se podobat rodičům a dospělým autoritám až po pubertální vzdor, kompletní a bezvýhradnou negaci a snaze se od dospělých autorit maximálně odlišit. Tomu všemu se tréninkové vedení musí maximálně přizpůsobit a najít recept pro optimální přístup. 

15-25 let

Období od 15 do 25 let je pro cyklistu naprosto klíčové a nezastupitelné. Teprve teď, ne dříve a jen omezeně později se rozvíjí dvě základní klíčové vlastnosti – vytrvalost a rychlost. Doslova můžeme prohlásit, že cyklista vyroste mezi patnáctýma pětadvacátým rokem (z kořenů, které rostly od narození). V této době by mělo dojít k největšímu (postupnému!) nárůstu tréninkových dávek i náročnosti tréninkových jednotek. V tomto období má pro to organismus největší kapacitu.

Formují se i psychické vlastnosti nutné ke kvalitnímu sportovnímu výkonu stejně tak jako taktické i strategické závodnické dovednosti. Bohužel stejně dobře jako pozitivní vlivy nasává v tomto věku sportovec i negativní faktory. Počínaje mazáctvím a konče akceptací podvodů za účelem úspěchu (včetně dopingu).

25-35 let

Období od 25 do 35 let má dvě podoby, podle toho, zda se sportovec stane profesionálem a sport je jeho hlavní a jedinou kariérou, nebo zda se rozhodne věnovat běžnému civilnímu zaměstnání. Zatímco v prvním případě se koníček stane prací se všemi pozitivními (dostatkem času, respektu okolí a s trochu štěstí i prostředků pro trénink) i negativními (z potěšení povinnost a s tím i maximální odpovědnost za výsledek) následky. V druhém případě dnes v naprosté většině případů zvítězí nezbytnost věnovat se začátku kariéry (a partnerského života) na 110% procent. Koníčky tedy musí jít stranou.

Že v tomto období končí (většinou dočasně) devadesát pět ze sta více či méně nadějných amatérů je myslím jasné. Méně jasné a o to smutnější je, že v tomto věku končí se sportem také devadesát devět ze sta více či méně nadějných profesionálů, a to bohužel téměř jistě trvale. Protože přece se nebudou honit s čoklama okolo hnoje, když jezdili český pohár, že…

Fyzických vlastností se v tomto období rozvíjí jen minimálně, 99% kapacity již bylo dosaženo. O to víc se může rozvíjet a dozrávat “hlava”. Emoce se postupně zklidňují a navrch začíná získávat rozum, rozvaha a zkušenosti.

35-45 let

Po třicátém pátém roce začíná období začátků a návratů. K cyklistice se začínají vracet bývalí třiadvacítkáři a junioř , když založili rodiny, kariéry, stačili se oženit (a dost často i poprvé rozvést). Teď zjišťují, že mají v životě přece jen trochu víc místa a energie než je potřeba pro práci a odpočinek u televize a že by (si) chtěli v životě ještě něco dokázat. Úplně stejně jsou na tom i ti, kdo o cyklistiku zatím vůbec nezavadili.

Ačkoliv stejného věku, nemají všichni startovní čáru namalovanou na stejném místě silnice. Dá se říct, že bývalí cyklisté jsou většinou minimálně o jedno kolo napřed. Protože ani hlava, ani tělo není blbec, hlava i tělo si pamatuje. Jen musí dát pozor na to, že hlava většinou vzpomínky o výkonnosti zveličuje a to minimálně na druhou za každý rok uplynulý od konce první cyklistické kariéry. Přitom tělu bude nějakou tu chvíli trvat, než si kompletně rozvzpomene.

Ostatní pozdní novicové mají bezpochyby náskok v případě, že dělali jakýkoliv jiný sport, čím déle a lépe, tím větší. Možná nemají takovou vytrvalost, ale svaly už někdy poznali trénink a ve svých buňkách mají uloženou sílu nebo rychlost. Zanedbatelné nejsou ani ventilační a srdeční parametry, které bývají v naprosté většině případů lepší než u nesportovců.. Tato skupina by se na začátku měla především naučit a přijmout specifika vytrvalostního tréninku a postupně nasát techniku a taktické zásady závodění. Ty ve své předchozí kariéře nejspíš nepotkali. Potom mají slušnou pravděpodobnost konkurovat i mnoha “rodilým” cyklistům” 

Nejméně výhodné vstupní podmínky mají podle očekávání dosavadní nesportovci. V seznamu jejich nedostatků dominuje nedostatečná vytrvalost, zapříčiněná všeobecně malou pohybovou aktivitou v peřdcházejícím životním období. Výsledkem je jednak malá metabolická kapacita pro aerobní práci, tak slabá ventilační a kardiální rezerva. Sílu kupodivu umí nabrat v naprosté většině případů velice rychle, problém je většinou v tom, že jí “neuživí kyslíkem”.

Přesto má tato velmi početná skupina šanci když ne vítězit, tak rozhodně důstojně soupeřit se všemi ostatními. Jen je to bude stát mnohem více trpělivosti, času a energie. Budou si také muset doplnit a osvojit daleko větší objem znalostí a dovedností než předchozí skupina.

45-55 let

Zatímco po pětačtyřicítce jsou i ti nejodolnější profesionálové v zaslouženém sportovním důchodu, na amatérské scéně jsou kategorie +40 a +50 ty nejprestižnější a jejich hegemoni běžně v přímém zápolení porážejí i o desítky let mladší. Je to nejspíš díky díky tvrdé a dlouholeté selekci. Ti nejlepší u závodění zůstávají až do pozdního věku. Ti slabší přicházejí, prohrávají a postupně s věkem ztrácejí motivaci a vrhnou svou energii nějakým pro ně přínosnějším směrem. Což je zcela rozumný, a obhájitelný postup, žádná zbabělost.

Dá se říct, že v tomto věku už toho mnoho či vůbec nic nevylepšíme, ale kromě maximální síly a rychlosti také mnoho neztrácíme. Sportovně se tedy nacházíme (pokud nezasáhne zlá náhoda v podobě nemoci) v jakémsi bezčasí, setrvalém stavu. Je vysoce pravděpodobné, že se naše relativní pořadí v závodech již příliš nevylepší, ale také nezhorší. A to i kdybychom se na hlavu stavěli a ušima veslovali. Proto není příliš rozumné doposud zavedené a relativně úspěšné postupy a tréninkové dávky nějak dramaticky měnit a zvyšovat. Nejspíš bychom si díky této neskromnosti a nedostatku pozitivní pokory koledovali jen a jen o potíže. 

55-65 let

V této dekádě je pomalu třeba se postavit realitě čelem a s otevřeným hledím: líp už bylo a nejlepší léta (z pohledu holého výkonu) ve sportu máme už definitivně za sebou. Je třeba se smířit s tím, že nás konkurence z mladších kategorií začne porážet, i když nám původně – alespoň podle našeho mínění – nesahali ani po středovou osu. Prostě jsou mladší a zatím co oni ještě stagnují, my pomalu klesáme.

V tréninku to znamená dvakrát měřit a jednou řezat – je lepší  a bezpečnější trénovat o 5 procent méně než sneseme než o 1 procento více. To poslední procento může být příslovečným pírkem, které zlomilo velbloudovi hřbet. V tomto věku se nejen člověk snadno přetrénuje, ještě snáz si ale dokáže přivodit nejrůznější zdravotní obtíže počínaje problémy s páteří, artrózou kolen a kyčlí a konče nějakou tou srdeční arytmií. S rychlostí ani silou už mnoho nenaděláme. Pozvolný úbytek obou můžeme jen více či méně brzdit a tak nám nezbývá než se soustředit na kvalitní aerobní vytrvalost.

Kromě nemocí mimo naší bezprostřední vůli se s blížící šedesátkou množí i sportovní úrazy a co hůř zhoršují se jejich následky a doba rekonvalescence. Přece jen čivy začínají slábnout, reakce se zpomalují a tělo už není tak pružné a obratné. Vypomoci musí předvídavost a zkušenost, která by měla do značné míry nahradit dravost a chuť riskovat. Přece jen je lepší být druhý než půl roku ve špitále.

65-75 let

Co říci o poslední dekádě, ve které se ještě sejde pravidelněji v kategorii tolik závodníků, aby mělo smysl stavět všechny tři stupně vítězů…

že že  v ní dostává termín “vytrvalost” zcela nový rozměr, protože vítězem žebříčku se často stává ten, kdo zůstane nejdéle zdravý a bohužel občas i jen živý

že daleko více než v kterékoli předchozí už nezápolíme se soupeři, ale sami se sebou, se svými omezeními, chorobami a možná i psychikou

že o sportu je hlavně trénink, zatímco závody se stávají především společenskou událostí

a setkáním s dlouholetými kamarády

že už neplatí pohé “méně je někdy více” ale i “lepší něco nežli nic

a že výhrou v této kategorii už dávno nejsou jen poháry a medaile, ale štastné chvíle a radostné dny při činnosti, která nás baví a která nás dělá stále mladými..

Ale to by nakonec mělo platit pro všechny věkové kategorie, že?