Že je sport jako takový zdravý je dnes axiom, o kterém se nediskutuje. Je tomu ale opravdu tak? A je konkrétně cyklistika zdravý sport?

Sportem ku zdraví je heslo, které na nás křičelo na všech možných i nemožných místech už za předchozího režimu, dokonce až do té míry, že se stalo terčem vtipů a odpor k němu jako údajný boj s režimem  záminkou mnoha stréců k vysedávání v hospodách. Skutečnou motivací bývalého režimu bylo nejspíš zajistit dostatek zdravých rukou k budování míru a socialismu případně dostatek žrádla pro děla, kdyby se při tom budování míru něco nepovedlo. Ani současný model nepodezírám z nadměrného altruismu – ruce se hodí i při budování růstu HDP, zdravotní pojišťovny chtějí taky vykazovat zisk a kromě toho lidem usilujícím o zdraví lze prodat spoustu věcí, po kterých budou nepochybně ještě zdravější. 

Přitom pro prospěšnost (výkonnostního) sportu do pozdního věku nemáme až tolik důkazů, jak by se zdálo, jednotlivý příklad není jak známo důkazem pravidla. První generace lidí, kteří opravdu masově a velmi intenzivně sportují se teprve blíží k prahu důchodového věku (a sportuje čím dál zběsileji), takže klady a zápory začneme teprve sčítat. Už dnes je jasné, že sportovat je obecně zdravější než nesportovat, přejídat se, kouřit a sedět u televize. Je to ale zdravější než nesportovat a prostě jen aktivně žít, bez excesů na obě strany? A je zrovna cyklistika ten správný recept na dlouhověkost? To se teprve ukáže v dalších letech.

Stíny cyklistiky

Protože Velo je časopis lidí, cyklistiku milujících, začneme jejími stinnými stránkami. Tím budeme moci článek uzavřít jejími nepochybnými klady. Mimochodem – všimli jste si, že kontext slova stín v různých evropských jazycích se zásadně liší podle vzdálenosti té které země od rovníku? Zatímco v němčině, angličtině i češtině je stín asociován spíše negativně a pozitivně vnímáme výsluní, v jazycích jižních zemí – španělštině a italštině, je tomu naopak. Stín je vnímán jako blahodárně chladivý, kdežto spalující sluneční žár jako vysloveně negativní jev. Všechno je zkrátka relativní, dokonce i významy slov.

Co do frekvence výskytu události jsou nejčastějším negativním zdravotním následkem jízdy na kole nepochybně úrazy. Těch smrtelných je okolo 150 za rok (nejčastěji jde samozřejmě o dopravní nehody), okolo tisícovky úrazů je započítáno do kategorie vážných (tj. pobyt v nemocnici nebo pracovní neschopnost 7 dní a delších), lehkých úrazů je jen z dopravnich nehod šetřených policií evidováno okolo 6 tisíc ročně, těch neevidovaných bude mnohonásobně více. Zdá se tedy, že je mezi námi nemálo cyklistů, kteří pod svoje možnosti nejezdí.

Specializované články týkající se úrazů jste si mohli na stránkách Vela přečíst nedávno, takže velmi stručně: Nejtěžšími úrazy v cyklistice jsou úrazy hlavy a takzvaná polytraumata způsobená vysokou energií – tedy těžké úrazy více než jednoho tělesného systému (nejčastěji pohybový aparát a k tomu mozek nebo mícha, játra, slezina,ledvina nebo plíce). Nejčastější jejich příčinou jsou kolize s ostatními, lépe obrněnými účastníky provozu, tedy automobily. Kolize s pevnou překážkou ve větší rychlosti jsou daleko méně časté. Tento typ úrazů má nejhorší následky včetně trvalé invalidizace i úmrtí a jsou tedy nejnezdravějším aspektem cyklistiky. Drobné úrazy, počítaje v tom vše od odřenin po jednoduché zlomeniny, tvoří naštěstí naprosto převažující podíl a můžeme je považovat za akceptovatelné “doprovázející škody”, kvůli kterým na kole nejspíš nikdo jezdit nepřestane.

Dalšími poruchami zdraví v souvislosti s cyklistikou jsou v pořadí závažnosti a četnosti obtíže ortopedicko fyzioterapeutické – poruchy statiky a dynamiky páteře a bolesti či artrózy velkých kloubů. Projevují se především v  oblasti krční a bederní páteře. Otázkou zůstává, zda stejně často, více a nebo méně než u necyklistů. Osobně se domnívám, že je frekvence o něco menší než je standard v dané věkové kategorii, ovšem snášení této příhody je u cyklistů daleko horší. “Obyčejný smrtelník” si vezme nějakou tu zázračnou růžovou piluli, zapije jí pivem a nějak dál funguje. Chudák cyklista je v tu chvíli prakticky invalidizován, neboť je připraven o svou největší vášeň a potěšení.

Bolesti velkých kloubů, především kolen, jsou naopak u cyklistů zejména v mladších věkových skupinách daleko častější Kolenní kloub, přesněji řečeno úpony v jeho okolí, jsou nejnamáhanější částí pohybového aparátu cyklisty vůbec, a to i v případě správné techniky a dobře nastaveného posedu a asi není aktivního cyklisty, kterého by alespoň jednou za kariéru něco na koleni nebolelo. Výsledkem přetěžování svalových úponů okolo kolene jsou hlavně takzvané entezopatie, bolesti úponového vazivového aparátu. Umí být vemi úporné a často se vracející, zejména pokud  jsou výsledkem nějaké posturální slabiny. I v takovém případě jsou ale terapeuticky vcelku dobře ovlivnitelné.

Z katalogu artróz kolene je u cyklistů s velkým náskokem první artróza femoropatelární. Na rozdíl od jinak obvyklé femorotibiální artrózy,  se tedy netýká hlavního nosného kloubu mezi stehenní a holenní kostí, provázející nadváhu a zejména břišní obezitu v kombinaci se zevní rotací v kyčlích (a tím pádem častější u mužů), ale kluzné plochy mezi čéškou a hlavicí stehenní kosti. Tento kloubu vytváří jakousi kladku, převádějící síly ze skupiny předních stehenních svalů na holenní kost. A protože jsou u cyklistů tyto síly nemalé a doba, po kterou působí, značná, není artróza v této lokalitě žádným velkým překvapením. Prevencí je pravidelný strečink, správný posed i technika šlapání (správně pracující zadní stehno čéšce do velké míry ulevuje) a v neposlední řadě i nějaká ta investice do regenerace.

Obtíže v oblasti kyčle jsou mnohem méně časté, entezopatie se prakticky nevyskytují a případné artrózy budou nejspíš trápit více cyklistky, pro které je charakteristická významnější vnitřní rotace v kyčlích s kombinací s větší laxitou vazů a tedy větší pohyblivostí kloubní hlavice. Problémy s kotníkem jsou pak v cyklistice vysloveně raritní.

Nejvíce si ale medicinou nedeformovaní lidé zařadí do škatulky “zdraví” potíže interního charakteru. Tedy vězte, že ani tady není cyklistika tak úplně bez viny. Do přímé souvislosti s opakovanými a dlouhými tréninky s vysokou úrovní na hranici aerobní a anaerobní zátěže můžeme dát nejčastěji poškození srdce. Spíš empiricky pozoruji překvapivě dost zejména starších, ale celoživotně trénujících cyklistů, kteří se mezi padesátkou a šedesátkou dočkají svých srdečních arytmií. Na vině budou zřejmě chronická mikroskopická poškození a jizvení srdečního svalu na základě opakovaného vystavení relativnímu nedostatku kyslíku. Je totiž opakovaně prokázána zvýšená aktivita enzymů, jinak typických pro infarkt myokardu, u až 20% zcela bezpříznakový sportovců po maratonech a dlouhých triatlonech. Je pravda, že průměrná intenzita běžných cyklistických závodů není tak vysoká jako u maratonu nebo ironmana, ale to platí hlavně pro dobře trénované. Závodníci z hecu a leknutí na tom budou podobně a stejné následky budou mít i oficiálně “pohodové” vyjížďky mezi kamarády a kolegy ze zaměstnání.

Poslední z častějších onemocnění, které lze s cyklistikou spojovat (a na které jsem si dokázal vzpomenout) je bronchiální astma, zejména to vyvolané námahou a chladem. Daleko častěji se objevuje u běžeckých lyžařů (spolupodílí se zřejmě kombinace trvalé vysoké ventilace a chladného, často vlhkého vzduchu) a u plavců (opět vysoká vlhkost, ventilace a také obsah chlorových dráždivých par v bazénovém vzduchu), ani u pravidelně trénujících cyklistů není jeho výskyt výjimečný. Nakolik se na tom podílí vrozená vnímavost a nakolik expozice pyly, silničním prachem (ten kromě anorganických složek v sobě obsahuje též asfalt, gumu z pneumatik, oleje a samozřejmě i zbytky pylů a nějakého toho přejetého zajíce…) a především smog letního, tedy oxidativního typu s ozńem a oxidy dusíku, je těžko rozluštitelnou otázkou, faktem ale je, že i mezi elitními cyklistiky se najde nemálo jedinců se zvýšenou bronchialní reaktibilitou. Někteří o ní dokonce ani nevědí, protože jí zdařile maskuje jejich vysoce nadstandardní dechová výkonnost. I takoví jedinci by ale měli být sledováni, jelikož vyšší stupně obstrukce mohou zvyšovat odpor v plicním řečišti a vyvolávat nežádoucí přetížení a zvětšení pravé poloviny srdce (pro milovníky magie lékařské terminologie: cor pulmonale)

Pozitiva a jistoty

Protože nejsme Česká televize, nebudeme tento článek končit strašením, ale výčtem pozitiv, nad stinnými stránkami cyklistiky daleko daleko převažujícími. Asi největším kladem cyklistiky je nepopiratelně pozitivní efekt na oběhovou a dechovou soustavu. Přiměřená aerobní zátěž, kterou kolo umožňuje i lidem s nějakými těmi kily navíc, má prokazatelný vliv na rovnováhu vegetativního systému a tím upravuje krevní tlak, v současné době největšího zabijáka lidského rodu. Zvýšená kapacita hormonálního a vegetativního systému dovoluje snášet daleko lépe běžný denní stres i extrémní výkyvy, stejně tak rezerva ve výkonu srdce a plic. Neopominutelná je také lepší koordinace i svalová síla, dva faktory, jejichž důležitost se zvyšuje s přibývajícím věkem, je nejlepší prevencí úrazů všedního dne a zlepšuje jak kvalitu života v seniorském věku, tak pravděpodobnou délku dožití. Podobné účinky, možné ještě ve větší míře, můžete najít u chůze (ve větší proto, že probíhá ve fyziologické poloze), její tolerance ale přece jen klesá s rostoucí tělesnou hmotností o něco rychleji než u cyklistiky (po rovině). Kromě toho je chůze daleko méně zábavná a atraktivní, zejména pro muže, kteří ji považují za poněkud nemužnou. Stále módnější běh má pak oproti kolu zásadní nevýhodu v mnohem vyšším vstupním prahu – pro dnešního průměrného dosud nesportující člověka středního věku je téměř nemožné se rozběhnout třeba i jen po rovině a udržet se přitom ve správné blahodárné a rozvojové intenzitě. Kolo je při jízdě po rovině mnohem tolerantnější a rozmach elektrifikace tuhle příznivou vlastnost ještě zlepšil.

Co je ale ještě důležitější je vliv na duševní zdraví a pohodu (pokud se tedy nepokoušíte jezdit po silnicích okolo velkých měst). Moderní civilizovaný člověk má z nějakého důvodu trochu zábrany jít se projít do přírody jen tak, to jaksi zavání poflakováním a ztrátou drahocenného času. Ale vyrazit na kolo trénovat, pracovat na sobě, to je i dnes povolené. A zdravý pohyb na zdravém vzduchu, pohledy do krajiny a trocha té zdravé žízně po dojetí, to je nejlepší antidepresivum a lék na stresy civilizovaného života.

Náhlá srdeční úmrtí ve sportu

Podle rozsáhlé studie zemřelo za 12 let v USA každoročně při sportu okolo 300 sportovců ze skupiny téměř 2,5 milionu sledovaných, t.j. pravděpodobnost 1:200 000. 33% z důvodu kardiomyopatie, 20% na srdeční komoci (zástava srdce nebo arytmie v důsledku otřesu srdce otřesem, nejčastěji při míčových hrách. Jestli jste viděli film Kill Bill 2, tak to je ono 🙂 ), 14 % z důvodu anomálií srdečních tepen, 5 % zánět srdečního svalu

Italská studie tří milionů sportovců po dobu 25 let ukazuje z nějakého důvodu pravděpodobnost čtyřnásobnou, 2 na 100 000 neboli. 1:50 000. Což říká daleko víc o tom, jakou přesnost můžeme realisticky očekávat od podobných studií než o rozdílech populace sportovců v USA a Itálii. Jiná analýza popisuje analýzu příčin úmrtí 55 sportovců. Opět dominovala kardiomyopatie, na druhém místě ateroskleróza koronárních tepen, dále prolaps mitrální chlopně, vrozené anomálie koronárních tepen a porucha vedení srdečního vzruchu.

Dlužno říci, že všechny studie zahrnují sportovce všeho druhu, ne jen vytrvalce.

Zdroj: články Prof. MUDr. Libora Vítka na webu Vitalia.cz

Náhlá úmrtí u maratonců a běžeckých lyžařů

Riziko náhlého úmrt při maratonu je podle studie z USA (215000 běžců během 18 let) 1:50 000, většina úmrtí byla diagnostikována jako infarkt myokardu při předčasné ateroskleróze.

Během Vasova běhu (90 km klasickou technikou, víceméně po rovině, kdybyste to náhodou nevěděli) zemřelo za 35 let 13 běžců, opět většinou na akutní infarkt myokardu. Podle studií finských vědců mají běžci lyžaři 5x vyšší riziko náhlého srdečního úmrtí oproti běžné populaci, podle švýcarské a americké studie dokonce až 50x – ovšem jen v případě, že netrénují systematicky a pravidelně. Jdou na závod z podstaty, na základě sebevědomé představy, že když to šlo před 20 lety a kily váhy, musí to jít i teď,protože tělo si pamatuje.

Zajímavý je onen údaj o”předčasné ateroskleróze” a infarktu myokardu. Na vině tu bude zřejmě obrovská a dlouhotrvající zátěž na hranici schopnosti zásobovat srdeční sval kyslíkem.Přidá li se k tomu nenadálá vegetativní rozlada s nadměrnou aktivitou sympatiku zvyšující tlak a spotřebu kyslíku myokardem (dehydratace, vyšší psychický stres v předchozích dnech a nebo vůbec ne neobvyklý”náhodný” vegetativní výkyv), může dojít k ischemii a následné fatální poruše srdečního rytmu i u zdravého srdce. Nedostatečná a nesprávná trénovanost pak reaktivitu sympatiku v závodě výrazně zvyšuje.

Zdroj: články Prof. MUDr. Libora Vítka na webu Vitalia.cz