Tento článek není novinka, spíš obnovená premiéra. Vyšel před 3/4 rokem na KPO, ale kalendář se mezitím bezmála otočil a začíná být znovu aktuální – pokud není aktuální stále. Navíc jsem pro něj dodteď neměl rubriku, zatím co dnes se mi hodí pro uvedení nového seriálu. Takže doufám, že si i při obnovené premiéře přece jen svoje čtenáře najde…

Letošní zima vytvořila zajímavý paradox – vysoké teploty a absolutní nedostatek sněhu zdá se vytvořily z prosincových a lednových Čech a Moravy téměř cyklistický ráj. Máte z toho radost? Těšíte se, že letos překonáte mohutně svůj každoroční kilometrový objem? Jste přesvědčeni, že tělo je jako kampelička – co do ní uložíte, to tam taky zůstane a jednou vám to vrátí i s úroky? Poslední vědecké výzkumy potvrzují že máte pravdu – bohužel…

Začnu trochu neobvykle dvěma citacemi ze světového kongresu sportovní medicíny (pramen – Medicina Sportiva Boh. Et Slov.):

Derman (Jižní Afrika) hledal souvislosti mezi elektronmikroskopickými změnami struktury svalového vlákna a syndromem získané intolerance na trénink (chronickým stavem přetrénovanosti). Zjistil, že u přetrénovaných jedinců je výrazně vyšší podíl strukturálních abnormit jader svalových buněk, poškození Z-disků kontraktilních mechanismů (Z-disk je místo propojení mezi jednotlivými řadami „pracovních“ enzymů aktinu a myozinu) a výraznější variabilitu tloušťky svalových vláken.

Collins (Jižní Afrika) ukázal, že přetrénováním postihnutí jedinci mají významně kratší telomerový fragment DNA než kontrolní skupina stejně trénujících vytrvalců. V molekulární biologii se zkrácení telomerového segmentu považuje za projev počtu replikací („okopírování“) Kratší telomerové části jsou projevem časté opakované obnovy zničených svalových vláken.

Co z toho plyne? Především je zajímavý samotný novější název poněkud zavádějícího a zlehčujícího termínu „přetrénování“. „Syndrom získané intolerance na trénink“ jasně popisuje, co se s postiženým sportovcem stane – přestane tolerovat trénink, jakákoliv snaha o zátěž se míjí účinkem a stav jenom zhoršuje.

Oba výzkumy také jasně ukazují, že se nejedná jen o funkční poruchu, pouhou únavu nebo narušení řídících procesů, nebo dokonce jen vyčerpání sacharidových zdrojů, jak se člověk ještě občas mezi sportovci traduje, ale významné poškození svalové hmoty. Porušení „silových“ částí svalového vlákna je obrazem toho, co všichni přetrénovaní dobře znají – dramatické a v daném období neřešitelné ztráty síly.

Daleko horší je ale nález poškození genetického aparátu svalové buňky – ty takzvané telomerové segmenty se totiž považují za jakési „genetické hodiny“. Při každém dělení se totiž z této části chromozomu kousek ustřihne. Čím kratší je telomerový segment, tím vyšší je pravděpodobnost poruchy kopírovacího procesu a vznik chybné kopie. Taková chyba pak může znamenat. zhoršenou funkci nebo dokonce zánik celé buňky. Největší starosti s telomerovým segmentem mají výzkumníci v oblasti klonování zvířat a případně člověka – každý, byť nově narozený klonovaný jedinec je totiž z pohledu „genetických hodin“ stejně starý jako jeho „originální vydání“, což výrazně kazí vyhlídky na případný velký kšeft, který by z klonování mohl být.

Pro sportovce to znamená, že každé přetrénování znamená, že jeho svaly zestárnou více, než by podle lístků kalendáře měly. Zároveň se tím zvyšuje pravděpodobnost dalšího přetrénování, což začarovaný kruh dokonale uzavírá. Po každém takovém kolečku je samozřejmě výkonnostní potenciál – to co by svaly dokázat mohly – o něco menší a snaží li se onen sportovec vyřešit špatnou výkonnost usilovnějším tréninkem, jak mu ostatně velí tradice, je jeho osud během několika málo sezón zpečetěn. Je také velmi pravděpodobné, že tento stav se bude ještě zhoršovat, bude li se sportovec snažit vyřešit ho použitím anabolických steroidů. Anabolika zrychlují kopírování genetického materiálu jádra a tak i když se výkonnost může alespoň částečně na nějakou dobu vrátit, čas odchodu na na vrakoviště sportovních dějin se tím jen přiblíží. Stejně neúčinná bude i snaha zabránit a nebo vyléčit přetrénování pomocí potravinových doplňků. Je to jako kdybyste chtěli zachránit starý motor přisypáním ocelových či hliníkových pilin do benzinové nádrže.

Sám na sobě bych mohl podobnou cestu ilustrovat hned dvakrát. Poprvé, když jsem ještě jako plavec sportovní školou a gymnáziem povinný s úžasem sledoval a nechápal, proč jsme přes rostoucí objem a intenzitu tréninku já i moji spolužáci rok od roku horší a horší. Podruhé, když jsem se jako nadšený karatista pod vlivem městských legend o první hvězdě kung-fu filmů Bruce Leeovi pokoušel několik let dělat denně 400 kliků. Bohužel v těch pověstech nebylo nic o tom, že onen superhrdina byl živ převážně z anabolik a kokainu a tento koktejl a takový způsob života ho záhy odeslal do nebeské Hall of Fame.Mne samého to stálo pouze drobnost – od té doby mám problém udělat i kliků deset a na bench pressu moje schopnosti končí někde u 50kg. Ještě že k cyklistice ramena nepotřebuji…

Jak ale objevit, že jste právě nebo dokonce pravidelně přetrénovaní? Kdybych měl opět citovat literaturu, pro přetrénování svědčí následující příznaky (vybírám jen ty pro cyklisty nejtypičtější):

• odkrytí nedostatků v rychlosti, obratnosti, síle či technice
• strach ze závodů či tréninku
• vyhledávání náhradních aktivit
• volní zvýšení tréninkového úsilí (!!!)
• nechutenství nebo naopak nadměrná chuť k jídlu
• poruchy spánku (spavost i nespavost)
• klidové a zejména noční pocení
• zvýšená nemocnost
• pocit vnitřního napětí

A nejdůležitější rada na závěr. Nepředstavujte si přetrénování jako něco zcela výjimečného, co se může přehodit jen slabochům. Slovy Ernesta Hemingwaye: „Neptej se, komu zvoní hrana – zvoní Tobě!“.