Myslím, že nemusím pochybovat o tom, že tak, jako milujeme jídlo pro jeho chuť, vzhled a veškeré společenské příjemnosti, se kterými je pevně spojeno a nechtěli bychom ho nahradit pilulkou nebo instantním práškem, milujeme i kolo pro pro všechno to, co sebou přináší. Nepřemýšlíme, jestli by náhodou nešlo nahradit nějakým rychlokurzem v klidu a pohodlí obývacího pokoje. Co když se ale objeví překážka, která nám plnohodnotnou přípravu nedovolí?

Ačkoliv je rozvoj vytrvalostní výkonnosti především otázkou komplexní stimulace celého tělesného systému odpovídající dávku správně nastaveného zatěžování, je možné některé složky tohoto komplexu zatížit separovaně, technologickými prostředky, základní aktivitě naprosto nepodobnými. Takto můžeme zatěžovat jednak cíleně potřebné svaly, jednak dechovou soustavu.

Nečekejte ale nějaký zázrak. Pokud bychom se snažili natrénovat jen těmito prostředky, bez zatěžování celého těla vytrvalostním tréninkem, nebude to fungovat. Stále se budeme pohybovat jen v rámci dříve získané výkonnosti, v rámci zkušeností, které tělo nabylo v minulosti běžným tréninkem. Můžeme tak tělu pomoci se dostat do jakési formy v případě, že máme momentální výpadek v možnostech trénovat normálně. Nikdy ale nebudeme lepší, než za normálních okolností. Bude to jen z nouze ctnost.

Druhá možnost využití podobných technologií je posílení slabých míst nebo doplnění běžného tréninku v případě, že máme slabinu, kam běžný trénink nedosáhne. Například v případě, že vyšetření spiroergometrie ukáže výrazně podnormální parametry klidové a zátěžové spirometrie. Tady se můžeme pokusit doplnit naše slabé místo tréninkem na dechových trenažérech. Podobně může správná aplikace myostimulátoru posunout práh vzniku křečí.

V takových případech bych ale rozhodně doporučil velkou opatrnost, zejména máte li standardního zatížení dostatek. Méně je mnohdy více a i přídatné tréninkové metody platíte ze stejného stresového rozpočtu, nehledě na to, že se odehrávají v pohodě obýváku. Naštěstí jsou dále zmíněné procedury natolik nezábavné, že předávkování jimi hrozí jen těm největším masochistům…

Respirační trenažéry

Respirační, neboli dechové trenažéry se mezi sportovci objevují už nejméně druhé desetiletí. Větší popularity ale dosáhly až v posledních pěti letech spolu s rozšířením sortimentu a větším množstvím variant i cenových relací.

Můžeme je rozdělit na několik kategorií. Nejjednodušší a nejlevnější jsou jednoduché objemové trenažery, určené primárně pro medicinální rehabilitaci. Slouží hlavně pro vizualizaci dechové práce a současně návyk správného vzoru zapojení dechových svalů. Pro vysloveně výkonnostní trénink tedy vymyšlené nejsou – přesto dokážou v určitých případech vaše schopnosti významně pozvednout. Spolu s nácvikem správné dechové techniky dokážou vylepšit zejména schopnosti sportovců se špatnými dechovými vzorci. Těch, co v mládí nijak zvlášť nesportovali a svojesechové svaly nerozvíjeli v době, kdy na to byly nejcitlivější. Může ale také pomoci sportovcům i před cyklistikou vysoce aktivním, jen v disciplínách nevytrvalostních, zejména silových. Sporty jako vzpírání nebo kulturistika vedou k výraznému zatuhnutí hrudníku, sice opticky mohutnému, leč nepohyblivému a nepružnému, a spastické vysoké bránici. Uvolnění a a rozpohybování hrudníku a bránice vede k lepšímu okysličování a tím i lepším výkonům.

Druhou variantou trenažérů jsou trenažery odporové. Je nezbytné, aby odpor působil jen při nádechu, výdech musí být volný. Výdechový odpor je pro plíce nebezpečný. Může způsobit chronické onemocnění zvané rozedma, známé například od sklářů – foukačů skla a nebo trumpetistů.

Výdechové trenažéry už dechové svaly přímo posilují, zvyšují jejich výkonnost a také schopnost pracovat s většími dechovými objemy. Jejich větší zátěžový potenciál v sobě ale nese i určité riziko přetížení dechových svalů. Také fixace již dříve špatných dechových vzorů a vznik tuhého hrudníku. Proto vřele doporučuji před započetím pravidelného tréninku na odporovém dechovém trenažéru konzultovat svou techniku se zkušeným fyzioterapeutem. To nakonec platí pro všechny typy dechových trenažérů.

Nejkomplexnějším typem trenažéru je typ, který bychom mohli nazvat objemově frekvenčním nebo možná výkonovým.či vytrvalostním. Vychází ze správné úvahy. Totiž že odpor, tedy silová práce je jen jednou, a to ne zcela zásadní složkou dechové práce. To co nás při vytrvalostním výkonu nejvíc omezuje je únava dechových svalů s množství vykonané práce, tedy z počtu vykonaných dechových cyklů za čas. Háček je v tom, že tento typ práce nelze neomezeně trénovat tak, jako práci odporovou. Hyperventilace, nadměrné dýchání bez odpovídající produkce oxidu uhličitého vede k takzvané hypokapnii, snížení procenta kysličníku uhličitého v krvi, křečím a v krajním případě ke ztrátě vědomí.

Trenažer pro vytrvalostní práci proto musí uměle zajistit zvýšenou koncentraci CO2 ve vdechovaném vzduchu, tak, aby i při hyperventilaci zůstala jeho koncentrace v krvi konstantní. Zařídí to vcelku chytře a jednoduše – dýcháním směsi čerstvého vzduchu z okolí a “použitého” z elastického balonu. Tento typ dechového tréninku je zejména pro vytrvalce extrémně účinný. Platí pro něj ovšem stejná pravidla, jako pro typy předchozí. Při špatné technice vede k fixování špatných dechových vzorů. Navíc si nadměrnou zátěží a nepřiměřeným úsilím můžeme způsobit i další nepříjemné potíže. Blokády hrudní páteře a žeber nebo i přetížení bránice, pálení žáhy a podobně.

Myostimulátory

Myostimulátory měly zřejmě vrchol svojí mediální popularity u nás před nějakými osmi až deseti lety. Od té doby se, tak trochu neprávem, z ohniska pozornosti vytratily. Těžko říct, nakolik to bylo faktem, že tahounem trhu byla prémiová švýcarská značka Compex, se kterou ostatní levnější výrobci a prodejci nedokázali a nebo neuměli držet krok, a nebo tím, že byla prezentována a zdůrazňována hlavně funkce regenerační, což z myostimulátorů v myslích většiny sportovců udělalo jakéhosi až příliš drahého a nijak oslnivě příjemného maséra. Je to trochu škoda, protože schopnosti myostimulátorů jsou daleko větší.

Jak myostimulátory fungují? Pomocí nízkofrekvenčního proudu přiváděného elektrodami na sval nebo svalovou skupinu vytvářejí bez účasti nervového systému svalovou kontrakci požadované intenzity a délky. Díky tomu, že vyřadí nervový systém a tedy i naší vůli a kontrolu, má taková kontrakce trochu jiné parametry. Podobá se poněkud křeči. Ve svalu se stimuluje nejen tvorba kontraktilních svalových bílkovin, také tvorba kapilární sítě, důležité pro dobré zásobování kyslíkem. Pomocí intenzity a frekvence záškubů lze také ovlivňovat svalové napětí a tím i pocit únavy a bolestivosti svalů po zátěži. Tento režim proudů má zkratku EMS. 

Myostimulátory vyšších tříd maji ale ještě jeden režim proudů (takzvané TENS proudy), a to analgetický, působící proti bolesti. Tento zřejmě nepříliš známý a využívaný režim je přitom možná to nejlepší, a nejužitečnější, co myostimulátor nabízí. TENS proudy způsobují uvolnění “vnitřních opiátů” v postižené oblasti. Jsou skvělé jak na všechny bolestivé naraženiny, podvrtnutí či natržení svalů, které si můžeme při sportu způsobit, stejně dobře ale fungují například i na ústřely či blokády páteře. 

Je jasné, že ani myostimulátory nejsou samospasitelné a trénink za normálních okolností nenahradí. Stah totiž není nijak energeticky náročný, sval doopravdy ve fyzikálním slova smyslu nepracuje, pouze se zatíná naprázdno. Energetická spotřeba tedy neroste, kalorie se nepálí, neroste nijak zvlášť spotřeba kyslíku a tím se stimuluje ani srdce, ani dechová soustava se tím nerozvíjí. Výsledek takového “tréninku” je velmi omezený a limitovaný prakticky jen na svaly.

Chytré trenažery

Na závěr jsem si nechal technologickou hračku, která by mne, stejně jako asi naprostou většinu z vás, za normálních okolností vůbec nezaujala – chytré trenažery s možností dálkového závodění. Jenže normální okolnosti nepanují ani ve chvíli, kdy tyto řádky píšu a nejspíš ani v době, kdy se vám dostanou do ruky. Tedy alespoň normální podmínky pro závodění na velkých maratonských akcích. Chtěl jsem tímhle odstavečkem postavit takový malý pomníček zařízení, ze kterého má sice každý pravověrný cyklista a tím více biker hrůzu, které ale letos na jaře mohlo dát poctivé a důkladné zimní a jarní  přípravě aspoň nějaký smysl a náhradní cíl.

V každém případě rozhodně doufám, že se už dál budeme moci na kolech bavit, trénovat a závodit tak, jak jsme byli zvyklí.

Praktická zkušenost

Jak může kombinace technologických prostředků překvapivě efektivně zvýšit vaši výkonnost jsem si neplánovaně vyzkoušel jako epilog svého “cyklistického života” V na jaře roku2014, kdy jsem už jsem už půl roku na kole nejezdil, jsem měl pořád ješte domluvenou Mallorku s týmem triatletů. Fungoval jsem tam jako ¨vodič skupiny a nemohl jsem si tedy dovolit být nejhorší ze všech. 

Během zimy nebyla žádná příležitost (a ani chuť) se uvést do přijatelné formy běžnými prostředky, zato jsem začal pracovat v zařízení, ve kterém jsem měl možnost si vyzkoušet trénink s objemově-frekvenčním dechovým trenažérem v rámci jedné studie, zahrnující i testování laktátové křivky. A myostimulátor jsem měl doma. 

K mému velkému překvapení došlo během 6 týdnů ke zlepšení mé výkonnosti na anaerobním prahu asi o 30 W a poklesu laktátu v aerobní části křivky o 0,2 až 0,3 mmol. To vše bez jedinéh šlápnutí do pedálu a nebo minuty běhu. Jedinou tréninkovou aktivitou v tomto směru bylo týdně 3×45 minut dechového trenažéru a 3x týdně hodina myostimulátoru. Mallorku jsem pak absolvoval bez ztráty cti a jakýchkoliv potíží.

Samozřejmě že z vás technika elitního cyklistu bez tréninku neudělá, v mém případě se jednalo o zlepšení z úrovně 0 na úroveň 0,5, a ani jeden z takových tréninků není emočně vůbec uspokojivý. V krajním případě (například po zdravotním či jiném výpadku se takto ale dá postavit jakási základní výkonnost pro snazší vstup do sezóny.