Elektronické technologie v posledním desetiletí dramatickým tempem mění celý náš život. Zasáhly ale i do něčeho tak fyzického, tělesného a hmotného jako je cyklistika a cyklistický trénink? Troufám si říct, že ano. Vyražme tedy na malou prohlídku všech moderních udělátek, kterými si můžeme udělat jízdu na kole ještě zajímavější, efektivnější, ale také mnohem dražší. 

Sporttestery

První vlaštovkou k technologickému pojetí sportovního tréninku “pro všechny” (nebo alespoň pro všechny ty, co si mohli dovolit zaplatit nemalou částku v západních měnách) byly pulsmetry, sporttestery nebo také polary (podle prvního výrobce, finské firmy Polar). Pamatuji si, že jsem první přístroj, ukrytý do náramkových hodinek, viděl ještě jako plavec, tedy před více než třiceti lety. Jediný kus tehdy vlastnilo některé z tehdejších středisek vrcholového sportu, opatrovalo ho jako svaté ostatky a myslím, že v té době vůbec nikdo netušil, jak ho správně a hlavně užitečně využívat.

Zatímco v plavání se dodnes měřiče tepové frekvence příliš neprosadily – ne že by je plavci nepotřebovali, ale technické problémy s přenosem signálu a snímáním pulsu  ve vodě jsou stále ještě nedořešené – všechny ostatní vytrvalostní sporty zcela zásadně proměnily.

Troufám si říct, že jestli existuje technologie, která sesadila závodní cyklistiku z nedostupných výšin malé skupinky profesionálů a dala jí k dispozici “všemu lidu” – tedy především, ale v žádném případě ne výlučně, pracujícím mužům středního věku, je to právě měření tepové frekvence. Umožnilo správně a hlavně efektivně zacílit tréninkové úsilí a nahradit těžko interpretované slovní pokyny a doporučení jednoduchou řečí čísel. 

Provozně je toto zařízení prakticky bezproblémové a nenáročné, mnoho potíží s falešnými signály a sumací v případě koncentrace více hrudních pásů blízko sebe vyřešil digitální přenos, díky standardu Bluetooth už dokonce vystačíte jen s chytrým telefonem, nepotřebujete specializované hodinky či cyklocomputer. Navíc se objevila i levnější, někdy sice méně přesná, naproti tomu však rušení statickou elektřinou odolnější alternativa v podobě optického snímání. 

Terénní měření laktátu

Masové rozšíření  kontinuální měření tepové frekvence vyvolalo potřebu nějak blíže popsat a rozdělit rozsah tepové frekvence a určit cílové tepové zóny pro přesné zacílení úsilí. Odhadovaná či podle věku vypočítaná maximální tepová  k dostatečné přesnosti určitě nestačí. 

Medicína mohla v té době nabídnout dva způsoby, jak příslušné orientační body – prahy – na pomyslné ose tepové frekvence stanovit: spiroergometrii a laktátovou křivku. Pro vytrvalostní sporty méně vhodná spiroergometrie vyžaduje technicky náročnější analyzátor vydechovaných plynů a tak dokázala opustit místnosti laboratoří až v posledních několika letech. Měření krevního laktátu, ač invazivní a tedy méně příjemné, je pro vytrvalostní sporty a zejména cyklistiku daleko výhodnější a technologie pro přenosný měřič byla mezitím vyvinuta pro sloučeninu laktátu chemicky velmi podobnou – glukózu. Glukometry na přelomu století už poměrně rutinně používali nemocní diabetem, stačilo tedy technologii jen maličko pozměnit a přenosný měřič laktátu byl na světě. Teoreticky bylo tedy možno měřit laktát nejen při standardizovaném testu v laboratoři, ale i v terénu při nejrůznějších typech individuálních testů a intervalů.

Přes zdánlivou jednoduchost se tato metoda príliš nerozšířila, rozhodně ne mezi “prostý lid cyklistický”. Příčiny lze hledat nejen v invazivitě (těžko se někdo bude sám za jízdy píchat do ucha a manipulovat s reagenčním proužkem), ale i v poměrně drahém provozu (přístroj sám není až tak drahý, ale každý odběr pak stojí několik euro za speciální reagenční proužek) a také nejisté spolehlivost a přesnosti v polních podmínkách (proužky jsou citlivé na tepelné podmínky a vlhkost a také stárnou) V blízké budoucnosti laktátoměry nejspíš nahradí měření periferní saturace kyslíku, o kterém si povíme dále.

Wattmetry

Spolu s pokračující miniaturizací elektronických komponent se těsně po přelomu století objevil další přístroj, který sliboval absolutní revoluci v přístupu k cyklistickému tréninku – wattmetr. Přímé měření fyzikálního výkonu cyklisty v terénu v reálném čase měla překonat některá domnělá omezení tepové frekvence – pomalejší reakci na změnu dynamiky, krátkodobé i dlouhodobé změny hodnot TF v čase. Tyto výhody měly vykompenzovat fakt, že náklady na koupi a provoz wattmetru dosahovaly nákladů na pořízení celého kola a ani dnes nejsou nijak zanedbatelné.

Troufám si říct, že očekávání do nich vložená wattmetry příliš nenaplnily a do tréninku žádnou velkou revoluci nepřinesly. Teorie tréninku podle wattů je paradoxně právě díky rychlým změnám výkonu a mnoha různým specifikům daleko komplikovanější než u tepů, rozhodně se nedá shrnout do jednoduchého “jezdi tolika do tolika a bude to dobrý”. Je pravda, že tepová frekvence se v čase trochu mění, ale nikdy se vám nestane, že to, co je jeden týden akorát, je druhý týden o padesát wattů přes čáru, protože jste se právě přetáhli a nebo na vás leze nějaká viróza. O komplikovaných vztazích mezi sklonem terénu, kadencí, větrem a efektivitou šlapání, zásadně ovlivńující “biologickou” hodnotu aktuálně produkovaného výkonu nemluvě.

Ani při tréninku podle výkonu tedy není možné oloučit se zcela od fyziologických základů tréninku. Pokud chce sportovec opravdu využít měřič výkonu, musí velmi dobře ovládat jak zásady tréninku podle výkonu i podle tepové frekvence a pravidelně analyzovat svoje záznamy z tréninků. V opačném případě se wattmetr stane toliko symbolem sociálního statusu podobně jako vysoké karbonové ráfky při najíždění kilometrů na Mallorce a zdrojem čísel sloužících k vzájemnému trumfování se na sociálních sítích. 

Navzdory tomu všemu bezpochyby wattmetr má budoucnost – je to velmi dobrý a důležitý kanál pro trénink intervalů a kontrolu krátkodobých výkyvů výkonu, které se do tepové frekvence promítnou teprve až když je pozdě. Stává se prostě dalším fyzikálním kanálem pro přesnější kontrolu tréninku a ztratí punc zázračného zařízení pro ty nejlepší a vyvolené.

Periferní svalová saturace 02

Analýza a sledování svalové a krevní saturace kyslíkem se se (alespoń autorovi článku) zdá být tím novým Mesiášem ve vytrvalostním tréninku. Protože kyslík a jenom kyslík určuje podmínky, v jakých sval pracuje, kolik je schopný podávat výkonu a jak dlouho to vydrží. Všechny další hodnoty – laktát, tepová frekvence, produkovaný výkon, které jsme až dosud sledovali, byly druhotné, od využití kyslíku odvozené.Také si můžeme představit, jako bychom v průběhu celé zátěže kontinuálně a přitom neinvazivně sledovali koncenraci laktátu přímo v pracujícím svalu, protože není li kyslík, roste kyslíkový dluh a tedy i  laktát. Podle svalového kyslíku (podle prvního komerčně úspěšného produktu dále MOXY) bychom tedy přímo a v reálném čase mohli kontrolovat procento z maximálního aerobního zapojení svalu i zda jede ve vyrovnaném vytrvalostním režimu, režimu kumulujícího se kyslíkového dluhu a nebo naopak regeneraci, tedy ty nejzásadnější podmínky vytrvaleckého tréninku.

Je ale třeba objektivně přiznat, že i tato metoda má svoje mouchy, omezující a možná i trochu ohrožující ji v dalším rozvoji. V první řadě je to paradoxně právě samotná idea MOXY – tepovou frekvenci nebo výkon si celkem umíme představit, navíc fungují podle nejpřirozenějšího vzorce takzvaného selského rozumu – přímé úměry. Čím víc, tím víc a líp (no není to vždycky a úplně pravda, ale sedlák nebývá profesor jaderné fyziky, že?). Kdežto MOXY s výkonem klesá, navíc je často důležitější trend než hodnota sama. Když řeknete, že jste vyjeli Řevničák na 300 W, tak každý uznale pokývá hlavou, ale když k tomu přidáte, že jste přitom měl saturaci 20%, z toho si tedy v pošvihové občerstvovně nikdo na zadek nesedne – i kdyby tedy všichni stejně neseděli. Samotná cena tedy na překážku není, i když zatím odpovídá spíš wattmetru než hrudnímu pásu na měření TF. Ta by mohla s větším rozšířením a konkurencí rychle poklesnout, tomu ale může bránit jeden drobný, ale v konečném dusledku pro mnoho sportů zásadní rozdíl oproti jiným kanálům ke sledování zatížení. Svalová kyslíková saturace totiž měří jen místo přímo pod sondou, tedy jen jeden konkrétní sval. Aby dávala nějaké relevantní výsledky, musíte jí umístit na ten sval, který při tom kterém sportu bude výkon limitovat nejvíc. Což není vůbec problém u cyklistiky, kde většinu práce obstarává čtyřhlavý stehenní sval a zejména jeho zevní hlava, větší problém už je to u běhu, kde je zátěž rozložená šířeji, ale třeba u veslování nebo běžek už jsme v úzkých. Zatěžovaných svalů je mnoho a je těžko identifikovat ten klíčový. Jestli se tedy MOXY a příbuzné přístroje za čas stanou obecnou normou a zlatým standardem a nebo jen vybavením specializovaných laboratoří se teprve ukáže.

Variabilita tepové frekvence

Variabilita srdeční frekvence je jev, který z přirozeného harmonického zpomalování a zrychlování tepovky dokáže statistickou analýzou určit rovnváhu sympatiku a parasympatiku a tím mimo jiných i míru únavy či trénovanosti sportovce. Je nepříliš známo, že to není žádná horká novinka. Analyzovat variabilitu pulzu, byť “ručně” (ze speciálního grafu), dovolovaly přístroje nejvyšší řady Polarů už v devadesátých letech minulého století – podmínkou bylo měření typu R-R, tedy tep po tepu. Následující a dlouhou dobu kralující řada S uměla určit jakýsi index kondice, který měl nahradit dříve populární měření ranní klidové tepovky a zmiňovanou “ruční” analýzu. Podobnou funkci najdete i dnes v mnoha přístrojích ostatních výrobců. Nejposlednějším výkřikem tohoto perspektivního oboru jsou webové služby, které analyzují vaše měření on-line a převádějí výsledky do srozumitelné řeči grafů a komentářů – přikladem může být česká MySASy.

Přínos této technologie bych popsal jako pozitivní, byť nikoliv přelomový a zázračný. Korigovat denně trénink podle výsledků měření variability pulsu vyžaduje především velmi zodpovědného a oddaného sportovce, ale i trenéra, metoda typicky české “cochcárny” – tedy poslouchám jen když se mi chce a je mi to po srsti, Když k tomu přičteme fakt, že je metoda hodně citlivá na jiné “vnější” vlivy, tedy stresy nejrůznějšího “netréninkového” charakteru,  můžeme předpokládat, že se sice bude dál rozvíjet a propojovat s dalšími zařízeními a službami, zásadní tréninkovou technologií se nikdy nestane.

Internet, počítače a mobilní telefony

Pokud jsem na začátku napsal, že pulsmetry snesly cyklistiku s vrcholků velehor mezi prostý lid, pak internet, sociální sítě, počítače a mobilní telefony řady tohoto prostého lidu ztisícinásobily. Pravé internet je šedou eminencí v pozadí, která způsobila masové rozšíření sportovní a závodní cyklistiky pro všechny věkové kategorie.

Kdo pamatuje cyklistiku před érou rozšíření internetu, pamatuje malé kroužky spiklenců vedené lokálním guru, většinou bývalým juniorským závodníkem, závody o dvacetihlavém startovním poli a výsledky vyhlašované na mezi a s trochou štěstí archivované na papírových tiscích někde ve skříni.

Dnes se druhá polovina cyklistova života odehrává ve virtuálním prostoru Sítě. Od nákupu kola a ostatního materiálu, přes tréninkové a technické rady, tréninkové deníky a specializované sociální sítě, mezi nimiž vévodí cyklistická obdoba Facebooku Strava, propozice závodů i jejich výsledky a fotografie či videa z nich, to všechno najde dnes nadšený závodník na svém mobilu či PC. Může zde tedy hledat inspiraci, motivaci i více či méně odborné rady, stejně tak jako zábavu a rozptýlení, vše podle svého gusta. Dokonce na síti může pomocí několika aplikací trénovat a společně závodit a to prý až do úrovně oficiálního mistrovství světa UCI (což o této organizaci popravdě nid lichotivého nevypovídá.) 

Internet a počítače mají určitě v cyklistice skvělou budoucnost a i když přinesou nepochybně i spoustu šumu a zbytečného šrotu,, bude v celkové sumě i dál hrát v rozvoji cyklistiky silnou a pozitivní roli.

Myostimulátory

Myostimulátory jsou další technologií, která měla a má šanci proniknout do sfér nejen profesionální, ale i amatérské a hobby cyklistiky, nicméně se zdá, že svůj potenciál nějak nedokáže naplnit. Vychází z principů, používaných ve fyzikální terapii v rehabilitaci. Přístroj, dnes již běžně řízený malým počítačem, vysílá impulsy slabého stejnosměrného proudu skrze elektrody přímo do svalu. Způsobuje tím svalové stahy nekontrolované naší vůlí a nervovými drahami. Podle intenzity, tvaru a frekvenci pulsů může působit jak relaxačně a regeneračně, tak i tonizaci a dokonce i mírné posílení svalů a údajně i lokální “pálení” tuků.

Na našem trhu se výrazněji objevily před nějakými deseti, možná patnácti lety a po období velké popularity (možno li soudit podle intenzity článků a ohlasů v cyklistických médiích) se nyní zdá, že jsou spíš na ústupu a v útlumu.

Je to možná škoda, protože možnosti jejich využití jsou docela široké. Kromě známé a nejčastěji využívané schopnosti regenerovat unavené svaly (tím, že snižují jejich napětí a bolestivost) se dají velmi dobře použít i jako podpora silově vytrvalostních vlastností svalů a jejich kapilarizace, mohutnění sítě cévních vlásečnic, významně ovlivňující zásobení svalů kyslíkem. Jako bonus v režimu analgetických TENS proudů snižují bolestivost nejrůznějších svalových či šlachových úrazů, bolestí zad a páteře.

Důvodů jejich relativně malého rozšíření a popularity zřejmě nebude jen cena. Možná to bude spíš nenápadná, ale významná časová náročnost nejen vlastní aplikace a procesů okolo – nalepování a snímání elektrod. V průběhu procedury navíc nemůžete dělat nic jiného než sedět nebo ležet a maximálně koukat na televizi. Nic jiného vám škubající se a křečující svaly nedovolí. Někomu možná může připadat stimulace nepříjemná a bolestivá, tento problém bych ale u cyklistů za zásadní nepovažoval – jsou všichni sklonů sebetrýznivých a masochistických, jinak by na kole nejezdili.

O tom, zda budou myostimulátory žít tiše na okraji zájmu cyklistů a nebo se více zapojí do proměny cyklistiky v biotechnologický sport se zatím můžeme jen dohadovat.

Lymfodrenáž

Zatím co myostimulátory svojí hvězdnou chvilku už prožily a možná čekají na comeback, lymfodrenážní kalhoty na svůj okamžik ještě čekají. Soudím tak podle toho, že ačkoliv se mi o jejich užívání v domácích podmínkách mezi lidem cyklistickým nic nedoneslo, na našem sportovně rehabilitačním oddělení je to jeden ze sportovci nejvíce využívaných strojů.

Přístroj se skládá z kompresorové jednotky, přípojných hadiček a zvláštních kalhot. Můžete si je představit jako nafukovací kalhoty panáčka Michelina. Jednotlivé nafukovací komory jsou uspořádány tak, bylo možno postupnou změnou jejich tlaku a objemu stlačovat dolní končetinu od chodidla po tříslo a vymasírovávat z nichpřebytečnou tekutinu z podkoží a ze svalů. Tento otok je sice přirozeným, ale pocit únavy a bolesti způsobujícím následkem tréninkového zatížení a kromě subjektivních nepříjemných pocitů též zpomaluje svalovou regeneraci. Lymforenážní kalhoti tím částečně nahradí práci rukou maséra.

Je pravda, že profesionální lymfokalhoty jsou stále dost drahé, ale existuje i dostupnější a přitom stále ještě dostatečně účinná domácí varianta – jenže prodávaná jako kosmetická pomůcka pro zeštíhlení a zkrášlení žen a  muže cyklistu by nejspíš vůbec nenapadlo je také využít, byť by je třeba i měl doma. Takže pokud je vaše manželka či přítelkyně doma má, rozhodně je vyzkoušejte.

Elektrokola

Na závěr jsem si nechal zařízení nejkontroverznější – elektrokolo. Nikdo z vás ho určitě neřadí mezi náčiní sportovní, ale turistické a v mnoha srdcích vzbuzuje až animální nenávist. Přitom je v elektrokolech ukrytá zatím neobjevená brána do světa sportovní cyklistiky pro mnoho z různých důvodů handicapovaných skupin lidí. Ať už se jedná o většinu žen a  starší či poněkud tělnatější či zdravotně třeba i jen dočasně postižené muže, všem je na startu cyklistické kariéry společná jedna věc a to je nedostatek aerobního výkonu. Jsou sice na kole schopni jet, ale jejich metabolismus se od prvního šlápnutí dostane do kyslíkového deficitu, ze kterého se do konce vyjížďky nedostanou. Stačí ale jim přidat ne maximálně povolených 250, dokonce ani ne 100 ale mnohdy jen 50 W k tomu, aby mohli pracovat ve správné zóně zatížení, rozvíjet jí a díky tomu trénovat správně a třeba se tohoto pro mnoho pravověrných elektrického cejchu hanby časem třeba i zbavit. Stejně tak by takový miniaturní přídavný motor s odpovídající baterií dovolil ženám a dívkám smysluplný a rozvíjející trénink (a nikoliv pomalou likvidaci) ve společných skupinách s relativně stejně výkonnostně zdatnými muži. Perspektiva elektrokol jako tréninkového nástroje pro některé skupiny sportovců tedy může tkvět ve vzniku poněkud slabších, ale subtilnějších a lehčích silničních elektrokol. Uvidíme.