Kdo nepadá, jezdí nad svoje možnosti, říká staré (nejen) cyklistické přísloví. Z toho můžeme odvodit, že kdo naopak padá moc, jezdí nad svoje možnosti. V dnešním zdravovědném povídání vás čeká povídání o mnohých následcích jízdy nad své možnosti.
Dnešní povídání bude tedy o specificky cyklistických poraněních neboli traumatech, první pomoci při nich, souvislostech léčení a případně i prevenci, pokud nějaká speciální existuje.
Silniční lišej
Kdo nikdy v životě neměl typickou cyklistickou odřeninu, zvanou silniční nebo též asfaltový lišej, nejen že nejspíš jezdí opravdu pod svoje možnosti, ale nejspíš na kole jezdí jen pro rohlíky do Jednoty a mezi cyklisty se vůbec nemůže počítat. Za jejím vznikem stojí nejčastěji mechanizmus, dokonale popsaný technickými termíny “uchčilo mi kolo” a “lehnul jsem”. Méně lidovým slovníkem došlo ke smyku jednoho nebo obou kol ve vyšší rychlosti, pádu na bok či zadek s velkou tangenciální složkou pohybu a smýkání po podkladu až do zastavení. Alternativním mechanismem vzniku jsou polety přes řídítka, kde jsou postiženou oblastí dlaně, případně brada.
Výsledkem takového pádu je plošná odřenina povrchové vrstvičky kůže, která svým charakterem připomíná popáleninu a jako popálenina se podobně – mnohdy dosti špatně – hojí. Příčinou špatného hojení je specifické cévní zásobení povrchových vrstev kůže. Cévní kapiláry vystupují z hloubky, udělají smyčku a do hloubky se opět zanoří. Pokud jsou přerušeny v určité hloubce kůže, zůstane celá vrstvička pokožky bez výživy, odumře, musí se odhojit a přerůst novou pokožkou z okraje rány a vlasových cibulek. Hojení tak odpovídá hojení popáleniny druhého až třetího stupně.
Zda se odřenina bude hojit dobře nebo špatně poznáte mnohdy už v prvních minutách po pádu. Zatímco rána s rychlou prognózou hojení krvácí jako příslovečné prase, rána, která se bude hojit špatně skoro nekrvácí, je porcelánově bledá a působí neživě. Co mají bohužel obě verze společného je to, že pálí – taky jako prase…
První pomoc na místě úrazu nebývá možná a není ani nutná. Postižený nasedá na kolo o poznání méně výstavné než před pádem a pokud nelehl na šaltr a nebo neulomil páku, v mírném šoku a se sebevědomím v záporných hodnotách, otrhaný a zkrvavený, pokračuje v jízdě. V cíli závodu či vyjížďky je pak vysoce vhodné rané plochy opláchnout tekoucí vodou (studená lepší, má protibolestivé účinky), překrýt nejlépe sterilním krytím (aby se na ránu nelepil civilní oděv) a vyrazit na chirurgickou ambulanci.
Alternativní metody ošetření a léčby jsou vhodné jen pro otrlé se spolehlivými svěrači – ne že byste je tedy na chirurgii nepotřebovali, jen si bolest nebudete muset působit sami. Vhodným prostředkem prvního domácího ošetření je kysličník, správně peroxid vodíku (dezinfikuje, staví drobné krvácení, ničí nebezpečné anaerobní bakterie, vypěněním odstraňuje drobné nečistoty), mýdlo (skvělá dezinfekce, staví krvácení), kartáček na ruce (k odstranění drobných kamínků a jiného svinstva zadřeného do kůže) a po lehkém oschnutí chirurgická zeleň nebo roztok Novikov (roubíky do úst!). Novikov funguje jako urychlovač tvorby strupu, tekutý obvaz a také jako detektor, indikující plochy s dobrou a špatnou prognózou hojení. Zaschne li a udělá li pevný film, máte vyhráno a rána se většinou zahojí do 7 až 10 dnů, “odplave” li, rána na 99% “zhnisá”, protože obsahuje vrstvičku odumřelé pokožky a bude se hojit několik týdnů. Hojení takové rány je lepší svěřit do rukou odborníkovi, jen ti nejotrlejší budou pravidelně vstupovat do sprchy, ledovou vodou odplavovat sekreci, drbat odumřelou vrstvičku kůže žínkou a provádět další masochistická cvičení k posílení duševní odolnosti…
Cyklistická klička
Ne nejde o tajný trik Jardy Kulhavého do spurtu. Jedná se o zlomeninu klíční kosti neboli kličky, latinsky claviculy. Úrazy v oblasti klíční kosti jsou dalším spikleneckým znamením, kterým se pravověrní cyklisté odlišují od běžné populace. Vznikají mechanismem přeletu přes řídítka v důsledku prudkého zastavení předního kola a následné katapultáže hlavou vpřed ve směru původní jízdy. Protože prastarý instinkt velí se v kritické chvíli nejprve v bláhové naději držet řídítek, dojde k prvnímu kontaktu se zemí nikoliv rukama, ale jedním nebo druhým ramenem (v horším případě i hlavou). Alternativně je oblast klíční kosti poraněna nárazem do překážky bez či jen s malou katapultáží ze sedla – do stromu, sloupu, stojícího či jedoucího automobilu a podobně Klíční kost, u které s podobným namáháním nikdo nepočítal a je tedy velice tenká, praská poměrně snadno a při relativně malém násilí, ve středu svojí délky nebo o něco blíž ramenu. Působí li úrazové násilí spíše shora v dlouhé ose těla, než zepředu, nemusí dojít ke zlomenině klíční kosti, ale k takzvané akromioklavikulární luxaci (AC luxace), při které se konec klíční kosti odtrhne od svého připojení k lopatce.
Zlomenou klíční kost poznáte na první pohled, mnohdy ještě před tím, než z postiženého sundáte dres. Rameno je pokleslé a jakoby kratší, havarovaný se navíc chouli ve snaze snížit bolestivost. Po obnažení ramene je jasně vidět, že je klíček “do vinglu”. AC luxace se poznává laikovi hůř, kromě bolestivosti je patrná (a to ne vždy) jen boule u ramenního konce klíčku. Někdy může podobně vypadat i zlomenina, pokud se klíček zlomí na nejvzdálenější části od hrudní kosti.
První pomoc na místě úrazu je překvapivě jednoduchá. – vezmete dolní lem dresu na postižené straně a přehrnete ho přes předloktí a loket paže ohnuté v lokti do pravého úhlu. Lem můžete na rameni zafixovat spínacím špendlíkem (třeba ze závodního čísla), v nouzi aspoň vytáhnete co nejvýš na rameno.. Toto ošetření bude stoprocentně potřebovat zlomený klíček. AC luxace mnohdy na místě ošetření nevyžaduje, dotyčný je schopen často vcelku bez problému pokračovat v jízdě, teprve zhoršující se boles během následujících hodin ho nakonec přinutí navštívit již řádně omytého a převlečeného ambulanci chirurga.
Léčba obou typů úrazů je jak konzervativní, ve fixaci, tak operativní. Počítejte s tím, že konzervativně léčený klíček se hojí 3-5 týdnů a po tu dobu si tou rukou ani zadek neutřete, natož abyste sedli na kolo. Ani na trenažeru to moc nejde, museli byste šlapat ve vzpřímeném sedu bez držení. Operovaný klíček je v tomto směru na tom poněkud lépe, tam se dá na trenažer usednout už po několika dnech od operace a drsné povahy už ve třetím týdnu zkusmo vyrážejí na silnici.
AC luxace je na tom s konzervativní léčbou lépe, už po týdnu se dá opatrne jezdit na silnici, ale do terénu je dobré se ještě měsíc nepouštět, Síla se do rame nebude vracet jen pozvolna. Po operaci se návrat do sedla prodlouží o dvojí hojení operační rány (drát, kterým se provádí operační fixace se musí vytahovat záhy)
Na hlavu
Nejzávažnější s častých až typických cyklistických úrazů jsou úrazy hlavy. Jak už bylo naznačeno v kapitolce o klíčku, poloha jezdce na kole, zejména ta závodní sama o sobě způsobuje, že se při každé vhodné příležitosti vydá vaše hlava vstříc překážce jako první, poháněna navíc zezadu setrvačností celého těla. Proto by o automatickém používání přilby za každých okolností vůbec neměla začít debata – tady jde o život!
Podobně jako u zlomenin klíčních kostí je i u úrazů hlavy nejčastějším mechanismem úrazu katapultáž přes zablokované přední kolo. Zatímco u klíčků je ale balistická křivka zakončena většinou na zemi, a díky delší dráze pádu se hlava dokáže v průběhu kotrmelce vyhnout, při nárazu předním kolem do dostatečně vysoké překážky je let zakončen nárazem hlavy ještě před dopadem na zem. V iniciální fázi pádu jde hlava jako první, teprve později se před ní stihnou nastrčit ruce nebo rameno. U klíčků jsou v proto hlavními pachateli poletů výmoly a nebo zamčená řídítka, u nárazů hlavou jsou to především kolize s automobily, sloupy či zídkami.Možná ještě nebezpečnější, protože méně dramatické jsou ale nárazy na hlavu z boku, kde je lebka tenčí a i helma méně chrání než čelní či týlní části. Kromě toho boční pády s úderem do spánkové části hlavy méně dramatické a proto méně varující – může jít o podklouznutí kol v menší rychlosti a proto bez skluzu (styl “játra”), své dokáže také kolej šikmo v ostrém úhlu ke směru jízdy (například tramvajová).
S úrazy hlavy je to podobně jako s rytířem v brnění – nezajímá nás ani tak stav brnění, jako too uvnitř. Tržné rány a odřeniny v obličeji bývají sice děsivé, ale nakonec se zahojí, dokonce ani jednoduchá fraktura lebky (pokud se nejedná o spodinu, kde hrozí přerušení velkých cév a masivní krvácení) sama o sobě na životě neohrožuje. Horší je to s poškozením obsahu (velmi často mozek). Postižení samotného mozku je kvalifikované ve dvou stupních – otřes (komoce) a pohmoždění (kontuze). Otřes mozku je poškození čistě funkční, rázovou vlnou po nárazu dojde k poškození jak “elektrických” tak chemických pochodů v mozkové tkáni a tyto změny jsou prokazatelné vyšetřeními i několik týdnů po úrazu. Při pohmoždění už dochází i k mechanickému poškození mozku a to dokonce často na dvou místech – v místě nárazu a v místě na protilehlé straně lebeční dutiny, protože mozek ve chvíli nárazu kmitá v lebce jako ona příslovečná nudle v bandasce. Zatímco otřes mozku má pouze celkové příznaky poškození funkce (viz box), kontuze už může mít i ložiskové příznaky a tedy výpadek konkrétních funkcí. Rozlišení ovšem raději ponechte na neurologovi v nemocnici.
Druhou, neméně závažnou skupinou poranění obsahu dutiny lebeční je krvácení. Je častější právě u oněch nárazů z boku lebky, protože tam vedou velké cévy vyživující mozkovou kůru. Každé krvácení do dutiny lební může mít závažné následky, protože tato je uzavřeným prostorem, a každé i drobné krvácení může zvyšovat nitrolební tlak a později vést k otoku mozku, těžkému neurologickému postižení nebo smrti. Příznaky mozkového krvácení (porucha řeči, rovnováhy, jednostranná porucha pohybu) a jeho následků se mohou projevit bezprostředně po úraze, ale i s odstupem hodin i týdnů a měsíců.
S poraněním hlavy se většinou pojí i poranění krční páteře, naštěstí většinou jen ve formě podvrtnutí neboli distorze, zlomeniny jsou naštěstí statisticky nepříliš časté, protože jejich následky mohou být velmi závažné až fatální.
V každém případě patří cyklista vykazující známky a nebo i jen podezření na otřes mozku v co nejkratší době do ambulance chirurga a závažnost stavu není radno podceňovat. Následky i obyčejného otřesu mozku bývají překvapivě dlouhotrvající a nepříjemné. Časté jsou bolesti hlavy, poruchy nálad, zvýšená únavnost. Doporučený fyzický i duševní klid po dobu dvou až tří týdnů není dobré ignorovat, protože mozek potřebuje čas k tomu, aby se opět “seřídil” a námaha mu v tom příliš nepomáhá.
Prevence veškerých úrazů, z nichž alespoň ty nejtypištější jsme probrali je myslím zjevná – jezdit dle svých možností bezpečně a pracovat na své technice jízdy tak, aby se “obálka” našich schopností co možná nejvíce rozšířila. Heslo “Kdo nepadá, jezdí pod svoje možnosti” z úvodu článku je proto vhodné doplnit – že je lepší jezdit pod svoje možnosti, než tyto možnosti hrdinsky přeceňovat. Protože hrdinů jsou plné hřbitovy.
Známky otřesu mozku
- Ztráta nebo porucha vědomí (stačí pár vteřin zmatenosti)
- Výpadek paměti (je vždycky nepřímou známkou proběhlého známkou bezvědomí)
- Poruchy vidění, sluchu ( i krátkodobé)
- Poruchy rovnováhy ( i krátkodobé)
- Nevolnost a/nebo zvracení
Otřes mozku je nejlehčí postižení, všechny těžší změny mohou mít nejméně tyto příznaky také. Podezření na otřes mozku patří vždy na posouzení a případně pozorování do nemocnice.
Známky krvácení do mozku
- Křivý úsměv – poraněný není schopen zvednout oba koutky do symetrického úsměvu
- Nesrozumitelná řeč -poraněný není schopen opakovat jednoduchou větu
- Ruce – poraněný nedokáže zdvihnout obě ruce nad hlavu, pokud ho vyzvete, aby předpažil a zavřel oči, bude mu jedna ruka klesat, aniž by o tom věděl.
- Rovnováha – poraněný bude mít pocit, že “ho to táhne ke straně”. Zvýrazní se při zavření očí
Výše uvedené známky jsou obecného známkami místního poškození mozkové funkce, stejné se mohou projevit i při počínající mozkové mrtvici. Po úrazu hlavy se mohou objevit i s odstupem několika měsíců. Bez ohledu na známou či neznámou předpokládanou příčinu by měl takto postižený člověk vyhledat lékařskou pomoc, nejlépe přímo neurologa!
Pád na kolejích
Nadšený triatlet měl při tréninku pád při přejíždění kolejí (koleje v ostrém úhlu k cestě). Upadl na bok, udeřil se do spánkové části hlavy. Helmu měl, lehce praskla na dolním okraji. Známky otřesu mozku neměl, cítil se dobře, trénink normálně dokončil. Asi za dva měsíce cítil pří 1/2 ironmanu na kole a při běhu slabost levé nohy, připisoval jí únavě. Za dalších několik týdnů při dalším závodě opět. S celkovým odstupem přibližně 3 měsíců se o tom náhodně zmínil při konzultaci tréninkového plánu. V tu dobu už na něm byl patrný pokles očního koutku a koutku úst při úsměvu, pokles předpažené paže při zavřených očích. Bylo mu důrazně doporučeno vyhledat neurologické vyšetření, které shledalo takzvaný rostoucí subdurální hematom. Ten byl následně neurochirurgicky odsát a triatlet dále spokojeně bez následků trénuje a závodí.