Na tomto místě jste již nějakou dobu zvyklí nacházet tréninková doporučení pro nadcházející měsíc cyklistického roku. Protože jsme se ale za tu dobu propracovali kalendářem až do závodních měsíců a červen se z pohledu tréninkového cyklu příliš neodlišuje od května, využijeme takto získaného prostoru k podrobnějšímu rozdělení zdaleka ne jednotné cyklistické společnosti a ukázali si odlišnosti přístupů a rizik jednotlivých podskupin.

Že jedny boty a kalhoty nepadnou každému je na první pohled zjevné a neoddiskutovatelné. Že totéž platí o přístupu k tréninku a tréninkových metodách v cyklistice je patrné stejně, přesto se mnoho cyklistů snaží napasovat do jednoho a téhož vzorce, nejlépe převzatého od těch nejlepších, nejlépe profesionálů a trénují podle hesla “čím víc, tím líp”, co jen jim jejich časové možnosti dovolí. Přitom už staří Římané znali přísloví “Quod liced Iovi, non licet bovi”, tedy co je dovoleno vládci bohů, není dovoleno každému – a je vhodno dodat, že nejen dovoleno, ale především užitečno.

Nejjednodušší dělení je podle věku. Z tohoto pohledu si můžeme závodníky rozdělit po dekádách tak, jak se nakonec dělí i v rámci mnoha amatérských závodů či lig.

Štastných dvacet

Nejmladší skupinou jsou dvacátníci. To hlavní, co je kromě věku charakterizuje, je sportovní historie. S cyklistiku začínali nikoliv jako “samouci”, většinou prošli nějakým mládežnickýcm oddílem či centrem sportu a že již mají za sebou několik let tvrdého tréninku a především závodění. Do hobby sportu přešli mnohdy ne zcela dobrovolně a stále pokukují a srovnávají se s kategorii elite, kam by se ještě rádi někdy podívali a nejlépe i uspěli.

Mají zdánlivě všechny plusy na své straně. Jsou z cyklistického pohledu výborně trénovaní, navíc najeli tisíce a tisíce kilometrů ve věku, kdy je tělo k tomuto typu tréninku nejvnímavější. Jsou technicky zdatní a vyznají se v tlačenici v balíku – peloton kadetů či juniorů je sice škola tvrdá, leč v pozdějším věku nenahraditelná. Minimálně v první polovině dekády disponují také nesmírnými časovými možnostmi, protože převážně studují.

Přesto by se i tady našly nějaké slabiny. Člověk mezi dvacítkou a třicítkou má mnoho nadšení, život ho ovšem zatím ještě moc necepoval a tak za nadšením mnohdy ještě dost pokulhává vůle. Pro mladíky jsou typické bujaré a velkorysé začátky a rychlé předčasné konce. Bez pevné ruky trenéra nejvíce trénují na začátku zimy a časném jaře, nesetkají li se však hned v prvních závodech sezóny s úspěchem odpovídajícím jejich představám (což je obtížné, vezmeme li v potaz o kolik méně je míst “na bedně” než závodníků), utrpí jejich sebevědomí a tréninková morálka citelné trhliny a ještě před prázdninami končí, aby pak stejně bujaře jako loni začali trénovat začátkem října. Druhé úskalí, které je v druhé polovině dekády čeká, je vstup do zaměstnání a reálného života. Nástup do práce a pracovní povinnosti už přerušili mnoho nadějných závodnických kariér – nutno si přiznat, že oprávněně, jelikož nejen kolem živ je člověk.

Jejich zdraví je naproti tomu pevné jak skála a excesy v tréninku i životosprávě zvládají s lehkostí, nad kterou starším kolegům zůstává rozum stát. Pokud se nějaké zdravotní problémy objeví, bývají buď následkem nějaké vrozené dispozice a nebo ještě častěji nedostatečného všeobecného tělovýchovného rozvoje a zanedbaného kompenzačního zatěžování z doby mládežnického sportu, kdy jejich trenéři dávali přílišný důraz na objem a speciální zatížení. I mladíci by tedy zejména v zimě měli určitou část tréninkového času kompenzačním cvičením, strečinku a na podzim a v zimě všeobecné přípravě.

Jejich tréninkový model by se dal popsat slovy “co den dá”, zavedenou terminologií fartlek neboli hra s rychlostí. Rádi a často jezdí ve skupinkách ve kterých neustále bojují o dominanci.  To na jednu stranu dává společným švihům kvalitu a šťávu, na straně druhé to pro slabší polovinu z nich znamená život na hraně únavy až přetrénování podle hesla dobří budou lepší, slabí ještě horší. Zatím co ti dobří jedou v pohodě ve správných tepech, ti slabší se smaží ve vlastní šťávě vysoko nad aerobním prahem.  Z toho plyne, že mladíkům nejvíce prospěje, dostane li jejich energie otěže řádu, které by vyhladily výkyvy v jejich motivaci a tréninkovém úsilí a nasměrovaly je správným směrem. Může to znamenat osobní tréninkové vedení, mnohdy ale postačí svědomitě vedený tréninkový deník, fungující jako zpovědní zrcadlo. Mnohé, co v myšlenkách působí dobře a hrdinsky, začne vypadat jako do nebe volající hloupost, převede li se do písmen. Naopak největší zhoubou jsou pro ně historky starých zbrojnošů – regionálních takyhvězd, které si svoje sebevědomí nabourané upadající výkonností podepírají valením prášilovských historek z mládí do uši naivních obdivovatelů.

Život začíná ve třiceti

Zatím co skupina dvacátníků je vcelku stejnorodá, třicátníci jsou z mnoha úhlů pohledu daleko pestřejší. Především je to počtem nevelká parta těch, kteří přestáli řádění životních překážek na konci dvacítky. Tito veteráni mládežnických bitev přežitím prokázali své schopnosti a pro všechny další je těžké až nemožné jim konkurovat. Platí pro ně prakticky totéž, co pro mladíky, mají všechna pozitiva na své straně. Co jim chybí na přece jen trochu horší regeneraci, nahrazuje přehled, rozvaha a cílevědomost. Pokud je nezastavilo zdraví před třicítkou, není pravděpodobné, že by se mezi ní a čtyřicítkou objevilo něco, co by nedokázali snadno vyřešit. Trénink mají za ta léta dokonale zvládnutý a i když se zdá, že trénují nahodile, opak je pravdou. Výborně se znají a ať již rozumově nebo intuitivně přesně vědí, jak se mají připravit. A kromě toho, jejich nohám i srdce stačí mnohdy jen naznačit. Disponují také ohromným závodnickým přehledem, vědí kdy má smysl nastupovat a dělat závod a kdy o nic nejde a je lépe se někde zašít za větrem. Jejich nejslabší místo se může nacházet v psychice a motivaci. To když zjistí, že co nedosáhli do třiceti už později nejspíš nedoženou, jelikož podobných sice mnoho není, končit ale neplánuje nikdo a všichni to umí stále stejně dobře. Druhou slabou stránkou (která ale ohrožuje všechny ostatní a stále) jsou změny v civilním životě – nová zaměstnání, nové vztahy a podobně.

Druhá skupina  jsou taktéž bývalí závodníci, které ovšem osud od kola na chvíli odehnal a typicky v druhé polovině třetího desetiletí života se   rozhodnou, že se ke kolu vrátí a doženou, co za mlada nestihli. Od předchozí skupiny se liší především v prvních dvou třech letech obnovené kariéry, kdy se musí vypořádat s několika kily nadváhy a občasnými pocity zoufalství a beznaděje. Často je u nich také hlava rychlejší než nohy, technika a taktika zůstala, ale není moc čím jí realizovat. V tréninku se mají zhusta tendenci přepínat, protože si ještě pamatují jak to jelo a odmítají se smířit s tím, že se k tomu musí znovu propracovat. I proto, že v mládí se sporttesterem moc netrénovali, drží se urputně ve vysokých tepech a jsou rozčarováni z příliš malých nebo žádných pokroků.

Této skupině systematické vedení vysloveně prospívá. Pokud tedy uvěří, že ho potřebují a netrvají na tom, že už dávno všechno vědí. Potřebují především obnovit základní aerobní vytrvalost – znovu se naučit jezdit v nízkých tepech, a dostat do tréninku strukturu – oddělit od sebe tréninky vytrvalostní od intenzivních intervalů a od vyjíždění. Pokud to ovšem staronoví cyklisté vezmou za správný konec, během dvou tří let manko doženou a splynou s kategorií předchozí.

Třetí skupinou jsou lidé, kteří za mlada sice sportovali, mnohdy i vrcholově, ale jinak než na kole. Kolu propadli teprve ve středním věku, také po větším či menším výpadku. Z předchozích sportů v paměti těla zůstalo mnoho z předchozí síly a kardiovaskulární vybavenosti, naproti tomu chybí pro cyklistiku specifická práce v aerobní oblasti a oproti znovu začínajícím cyklistům také technická a taktická výbava. Jejich výhodou je, že si své nedostatky ve specializaci většinou uvědomují a velmi tvrdě pracují na svém sebevzdělání a mnohdy už od první sezóny shánějí i někoho, kdo by jim pomohl radou. K tréninku přistupují velmi vědecky, cílevědomě a zodpovědně a mnohdy by jim paradoxně nejvíc pomohlo jisté odlehčení a větší mentální pružnost. Z tréninkového pohledu velmi dobře reagují na tréninky v základní vytrvalosti, protože tělo, připravené v mládí na zátěž ve vyšších intenzitách, na ní není příliš adaptované a tak reaguje i na relativně krátké tréninky velkým zlepšením. To je vykoupeno horší tolerancí ultradlouhých tréninků. Jinak řečeno, nesnesou tolik objemu, ale na malé dávky reagují daleko více než bývalí cyklisté. Naproti tomu disponují buď dobrou vytrvalostí okolo anaerobního prahu nebo výbušností, v ideálním případě obojím. Jejich parketou jsou tak spíš kratší závody do tří hodin délky.

Poslední kategorií jsou ti, kteří se až do třetí dekády nevěnovali sportu žádnému, nebo jen velmi nesystematicky a krátce. Pro ty bývají začátky na kole nejtěžší. Většinou jim chybí kompletní výbava – nemají ani sílu, ani rychlost ani vytrvalost, s obratností a technikou jízdy to taky není valné, taktiku znají jen z televizních přenosů. Zato disponují podle zkušeností autora největší vůlí a také jistou pokorou: “ano, vím, že to momentálně stojí za velké nic, ale budu na sobě makat a uvidíte”. Mnohdy trvá několik let, než se propracují přes nekonečné tréninky šnečí rychlostí, aby rozcvičili aerobní metabolismus a konečně měli pocit, že jezdí na kole. Jen málo z nich se propracuje až na pódium, přesto jsou spokojení, protože cesta a překážky, kterou dokázali překonat jsou mnohonásobně těžší než kdokoliv z předchozích.

Protože jim mnohdy chybí síla a rychlost, která se v pozdějším věku dohání mnohem hůř než vytrvalost, nacházejí svou seberealizaci v dlouhých maratonech a ultravytrvalostních disciplínách, ve kterých se projeví jejich vůle a buldočí vytrvalost.

Ze zdravotního hlediska jsou zejména poslední tři skupiny restartujících ohroženy v první řadě problémy s koleny, většinou způsobenými kombinací přilišným nárůstem zátěže spolu s nedostatečnou regenerací a strečinkem. V druhé řadě jsou to potíže s bolestmi zad či krční páteře, protože tělesná schránka schátralá sedavým způsobem života ztratila mnoho ze své schopnosti přizpůsobit se dlouhým hodinám v nepřirozené poloze. Řešením je tady spolupráce s fyzioterapeutem, který uvede svaly jádra do patřičné kondice a pomůže s kompenzací dysbalancí.

Čtyricítka je nejtvrdší

Může se to zdát zvláštní, ale nejtvrdší boje se v poslední době odehrávají mezi závodníky od čtyřicítky do padesátky. Je to nejspíš proto, že proudy ze všech kategorií popsaných u čtyřicátníků se ve čtyřicítce spojují v jediný a vzniká poměrně homogenní věková skupina, tvořená převážně veterány zakalenými desetiletím tvrdých bojů. Nově příchozích či navrátilců je tu řádově méně než ve třicítce a tak chybí kanonenfuter. Bojuje se tu o každou příčku v žebříčku a nemůžeme počítat s tím, že nějaké body budou lacino k mání. Vody navíc rozčeří i čerstvě přišedší bývalí třicátníci, kteří se těší, že díky tomu, že se právě zbavili svých o rok mladších konkurentů výrazně zvětší svojí kolekci medailí a zažívají proto obrovský příliv motivace.

Charakteristiky čtyřicátníků se podobají první podskupině třicátníků, jen s tím, že malou část síly a výbušnosti nahradila další várka vytrvalosti, psychické odolnosti a motivace. Někteří mají svůj zavedený tréninkový rukopis, jiní se rozhodnou experimentovat a zkoušet jiné postupy než hlavní proud. Naprostá většina tu opět věří na velké dávky tréninkových kilometrů, i když mnohým by prospělo ubrat na najetých kilometrech a energii věnovat jednak do pestřejší struktury tréninku, ale i do regenerace. Rádi zanedbávají všeobecnou přípravu, strečink i kompenzační cvičení, což se jim možná za pár let vymstí.

Pohodu jim kazí nejčastěji bolavá záda a krky, občas se ale objeví i interní problémy, kdy zejména ke konci dekády začne proti pravidelnému přetěžování protestovat srdéčko a vyrábět různé nepřístojné rytmy a arytmie.

Padesátka není žádný důchod

Doby, kdy byla kategorie padesátníků poměrně klidným rybníkem, ve kterém si to pravidelně rozdávaly dvě štiky a deset kapříků jsou nenávratně minulostí. Od dob, kdy v Čechách začal boom amatérské cyklistiky už uplynulo skoro dvacet let a v kategorii už závodí mnoho čerstvých padesátníků se dvěma desítkami let zkušeností a s přibývajícími roky se konkurence bude zvyšovat. Padesátníci jsou převážně gentlemani, soutěží tvrdě, ale korektně. Závodí spořádaně, spíše než na nástupy a spurty, které přece jen nejsou takové jako zamlada, se tu bojuje na vysoké tempo v kopcích.

V tréninku se zaměřují opět na objem, i když intervaly a dynamika by prospěly i jim, protože by poněkud zpomalily stárnutí svalů. Ač to neradi slyší, měli by neustále pracovat na své ohebnosti a obratnosti a zejména v zimě se věnovat spíš doplňkovým sportům, tak aby si tělo odpočalo od jednostranné zátěže, na stranu druhou vykompenzovalo alespoň trochu léty zažrané dysbalance. Přitom ale musí dávat pozor, zejména šlachový aparát přece jen křehne a utržené achilovky z tenisu či fotbalu vůbec nejsou výjimkou.

Zdravotních obtíží v této kategorii pomalu přibývá, kromě obvyklých zad přibývají i arytmie, ale také urologické obtíže, ke kterým přispívá jak tlak sedla na hráz, tak časté prochladnutí močového měchýře. U této věkové kategorie už by pravidelný lékařský dohled měl být samozřejmostí.

Nad šedesát s rozvahou

Dnedávna byly kategorie opravdových veteránů spíše prátelským setkáním dlouholetých kamarádů, kteří přijedou, rozhlédnou se, dopředu vědí jak dopadnou, zazavodí si, poklábosí a zase jedou domů. S postuným stárnutím ambiciozních padesátníků, kteří se nebudosu chtít vzdát odtřejších forem boje tato selanka jistě záhy skončí, stejně jako už skončila v padesátce.

Přesto by tu měla být na místě rozvaha a nadhled. Svaly i orgány šedesátníka mají již na co vzpomínat a nějaká ta drobná závada je spíš samozřejmostí než překvapením. Tréninky by měly být spíše klidnější, převážně v aerobně vytrvalostí zóně. Intervaly vzniknou spíše spontánně v každém kopci a není nezbytně nutné tělo do vysokých intenzit nutit, jelikož doba regenerace je několikanásobně delší než před dvaceti nebo třiceti lety. V zimním období by se nadšedesátník měl věnovat nějakému doplňkovému sportu, který v ideálním případě dobře ovládá, protože koordinace a schopnost učit se novému také není optimální.

Podobně jako u ostatní populace můžeme očekávat zdravotní obtíže nejrůznějšího charakteru, jelikož sport sice působí v některých případech jako prevence, v jiných ale naopak jako katalyzátor. Ještě násobně více než u padesátníků tu platí potřeba pravidelných preventivních lékařských kontrol a nepřeceňování sil.

Co žena, to unikát

Předchozí odstavce platí bezesporu spíše pro muže, neboť k ženám je cyklistika o poznání méně vstřícná a jen velmi těžko se hledá dostatečně velká skupina, která by měla tolik společného, aby se dalo zevšeobecňovat. Pro ženy v cyklistice je charakteristická veliká fluktuace. I ty nejtalentovanější přijdou, zazáří, několik let závodí a poté je mateřské povinnosti neodvolatelně odvolají. Jen málokterá z nich má větší sportovní zkušenost z dob před cyklistikou, prakticky se nestává, že by bývalé “eliťandy” pokračovaly v hobby kategoriích. Dokonce naopak, v posledních letech je dost těch, které začaly jako hobby daleko po dvacítce a dnes spoluvytvářejí naší profesionální špičku. Začátky mají těžší než naprostá většina mužů, jen málokterá dováděla na kole po parcích v dětském věku a tak se musí učit i to, co je klukům samozřejmé. Naproti tomu když už se pro kolo rozhodnou, disponují obrovskou vůlí a kolu na léta, která jsou jim dána než udeří biologické hodiny, jsou mu oddány celou duší.

V tréninkové charakteristice jsou podobné mužům – nesportovcům, svojí výkonnost potřebují vybudovat od základů, od vytrvalosti přes sílu až po rychlost a kromě toho musí pracovat i na technice, zejména v terénu. Naproti tomu se nemusí příliš věnovat taktice boje “na kontakt” či dohled. Díky tomu, že většinou závodí rozptýleny v moři mužů a rozdíly mezi závodnicemi se i na krátkých závodech měří spíše v minutách a desítkách minut, se jako nejúspěšnější taktika ukazuje uchytit se v nejrychlejší skupince mužů, ve které uvisí a s ní vydržet až do cíle.

Po zdravotní stránce je občas trápí kolena, kupodivu však jen zřídka záda a krk. Zda je to díky přirozeně větší ohebnosti či díky tomu, že jen málokterá závodí delší dobu a dlouho po čtyřicítce je těžko odhadnout. Naopak častěji trpí díky anatomickým specifikům urologickými či gynekologickými obtížemi. Pro muže velmi zvláštním jevem je fakt, že valná většina žen reaguje zřejmě díky hormonální regulaci na nadměrnou zátěž nikoliv hubnutím, ale přibíráním na váze. . Dokonce do té míry, že schopnost z velké zátěže něpřibírat, ale hubnout, tvoří u nich velkou část toho, co považujeme za talent pro cyklistiku.

Závěrem je nutné dodat, že jako všechny statistiky a zobecnění platí všechny předchozí řádky seice pro všechny, ale pro nikoho ne na celých sto procent. Nejzajímavější na cyklistice je právě to, že každý, bez ohledu na věk, pohlaví a sportovní minulost si může najít svojí cestu k vytouženým cílům