Cyklistika a bruslení nebo hokej

V posledním díle miniseriálku o zimních doplňkových sportech pro cyklisty se zaměříme na bruslení a hokej. Pravda poněkud nechronologicky, protože se těmto dvěma sportům v tréninkových plánech cyklistů nejlépe daří na podzim a na začátku zimy. Aspoň tedy budete mít o důvod víc si toto číslo Vela schovat.

Úvodem jeden můj malý osobní coming-out – od dětství bruslení a hokej nemám rád a to je možná ještě slabé slovo. Možná za to může fakt, že jsem se bruslit nikdy moc nenaučil, i když mě i bratra na bruslení táta docela často vozil ještě v předškolním věku, možná za to mohou zmrzlé ruce a nohy v těsných bruslích a divocí pubertálci, porážející při veřejném bruslení malé děti, ale prostředí zimních stadionů mi připadá nevlídné až odporné. Berte prosím v potaz mojí ne zcela objektivní optiku.

Bruslení

Bruslení v našich krajích má v dnešní době teplých a spíš deštivých zim na většině území Čech a Moravy nejčastěji podobu nedělního kroužení okolo zimáku v době “veřejného bruslení”. Z pohledu pohybového rozboru je to vcelku nenáročný, “úsporný” pohyb, při kterém se zapojují převážně přitahovače stehen a stabilizátory kyčlí. Vzhledem k nezbytné nízké rychlosti, s ohledem na ostatní účastníky provozu, velké stehenní svaly nijak zvlášť nepracují. Od této verze sportu tedy nemůže ambiciózní cyklista očekávat příliš mnoho vzrušení, adrenalinu nebo tréninkového efektu. Do programu má tedy podobné aktivity smysl zařazovat jen jako aktivní regeneraci, popřípadě prostředek získání kladných rodinných bodů z venčení potomků či partnerky.

O něco zajímavější se jeví outdoorová verze bruslení – tedy vytrvalostní či turistické projížďky po rybnících a vodních nádržích. Tuto velmi krásnou aktivitu, jinak typickou pro Skandinávii nebo pobřeží Severního moře pro nás objevily holomrazy zimy roku 2012. Přirozené podmínky pro ní jsou bohužel na našem území velmi zřídkavé, vyžaduje tuhé celodenní mrazy bez sněžení, tak aby led zůstal hladký a čistý. Pravidelně ale můžeme dlouhým projížďkám holdovat především na Lipně, kde jsou každoročně v provozu dlouhé udržované a bezpečné tratě, zamrzají ale i jiné velké vodní plochy.

Výhodou této odrůdy bruslení spatřuji jako zarytý nebruslař kromě mnohem příjemnějšího prostředí především v tom, že není příliš náročná na techniku, přesněji řečeno je jakýmsi křížencem mezi bruslením na bruslích a běžkách. Používají se k ní speciální nože, opatřené běžkovým vázáním. Jsou nízké, takže na nich prakticky nelze “šmajdat”, dlouhé a mají volnou patu a technika jízdy mnohem víc připomíná jízdu na běžkách než na klasických kanadách či “krasobruslích”. Nic z toho samozřejmě nebrání zkušeným hokejistům a bruslařům použít k vyjížďkám své obvyklé náčiní.

Pravdou je, že pokud nejste opravdu zkušený rychlobruslař, nebude tempo vaší jízdy a tedy ani zapojení svalů nijak závratné a tepová frekvence se sotva dostane z kompenzačních intenzit. Na rozdíl od bruslení na zimáku, které nebývá delší než hodina či dvě a kde se vám z toho kroužení dělá zle už po několika desítkách minut, lze na bruslích vyrazit klidně na celodenní výlet. Minimálně z pohledu oběhu a metabolismu tím dostaneme optimální podobu dlouhodobé aerobní vytrvalosti, přesně té, která se nám v zimní přípravě velmi dobře hodí a přitom je poměrně obtížné jí nekde získat.

Do kategorie zimní bruslení můžeme zahrnout i to, které normálně patří do kategorie letních sportů – kolečkové brusle. Můžeme právě díky posledním velmi mírným zimám, které spolu s posypovou solí zajišťují celkem obstojné podmínky pro kolečkové bruslaře na mnoha místech republiky, zejména ve větších městech. Možná vás napadne, proč jezdit venku na kolečkových bruslích, když by se stejně tak dalo jezdit i na kole? Důvody by se našly. Především je to tepelný komfort. Kolečkové brusle nejedou zdaleka tak snadno jako kolo, i při jízdě po rovině se docela zahřejete a přitom jedete mnohem pomaleji a chladící efekt proudícího větru je tedy nižší. Za druhé nepotřebujete mnoho desítek kilometrů bezpečné a suché silnice či cesty – stačí klidně i kilometrový okruh. Nejspíš bude někde v obytné zóně a tedy v oblasti veřejného osvětlení a tak na něm můžete kroužit i po setmění. 

Z pohledu zátěže pohybového aparátu jsou kopečkové brusle při běžné jízdě zdaleka nejnamáhavější ze všech druhů bruslení, odpory jsou mnohem větší než na ledě. A tak hlavní nevýhodou zůstává kromě speciálního vybavení (kromě bruslí vhodných pro jízdu po horším povrchu vysoce doporučuji i chrániče kolen, loktů a dlaní, helma stačí cyklistická) především vhodný okruh s příhodným povrchem a případně bezpečnými sjezdy.

Hokej

S jistou nadsázkou můžeme říct, že se cyklistická rodina ve vztahu k hokeji dělí na dvě nestejně velké, ovšem velmi ostře ohraničené kmeny -ten první, nejspíš mnohonásobně větší, hokej, stejně jako všechny ostatní kolektivní sporty a jiné hry nemusí až nesnáší. Naprostá většina z nich jsou herní antitalenti a ryzí individualisté, kolektivní zápolení nesnáší, vyznávají pouze individuální dřinu. 

Ta druhá, mnohem menší tlupa jsou naopak zapálenými hokejisty a mnozí z řad milovníků hokejky a puku původně vyšli, kolo objevili teprve v pozdějším věku. Následující řádky jsou proto určeny především jim, že by si někdo z většinového proudu chtěl na stará kolena obléct hokejové chrániče začal pronikat do tajů práce s pukem a odšlapování pozadu je vysoce nepravděpodobné. nejspíš by to vzhledem k omezené délce hokejové sezóny a vysoké pravděpodobnosti újmy a zdraví stejně do důchodu nestihl.

Z pohledu mechaniky zatížení je díky mnohem vyšší dynamice hokej cyklistice mnohem blíž než bruslení prosté. stehenní i hýžďové svaly pracují velmi intenzivně, díky různým směrům pohybu a jeho změnám je množství zasažených svalových vláken daleko větší než třeba u běžkování volnou technikou.

Trochu horší je to s intenzitou. Hokej rozhodně není v prvním přiblížení vytrvalostní sport.  Hokej, to není poklidná souvislá jízda, hokej je (v amatérském podání) něco okolo hodiny neustálých startů a brždění. Záznam tepové frekvence je všechno jiné než vytrvalostní tepovka se bude nejspíš většinu času pohybovat něco mezi okolím aerobního prahu a maximem. Přesto se nedá říct, že by byl hokej pro cyklistu úplně k ničemu. Tenhle způsob dynamického aerobně-anaerobního zatěžování skvěle zatěžuje ventilaci a oběhový aparát a podporuje zvýšení maximální spotřeby kyslíku. Vemi se tím podbá závodnímu zatížení a to budeme v zimě shánět jen obtížně.

Jeho nepřehlédnutelnou nevýhodou je kromě vysoké míry specializované dovednosti především závislost na spoluhráčích a společném rezervovaném čase na zimním stadionu. Vyžaduje také vlastnění či zapůjčení sady ochranných pomůcek – časy, kdy se běžně hrál hokej na rybníce jen  v kulichu a zimních rukavicích jsou dávnou minulostí. Jistým rizikem je také i přes chrániče vyšší riziko úrazu, zejména proto, že cyklisté budou v partě ostatních hokejistů vždycky hendykepovaní svou lehčí konstitucí.

Bruslení ani hokej zkrátka nejsou sporty pro každého a tréninkový plán se na nich postavit nedá. Právě proto jsou ale vítaným a příjemným doplňkem, bránícím jednostrannosti a duševnímu i fyzickému ustrnutí ve stádiu cyklistického skrčence.

Box Jak zařadit do tréninku

Bruslení i hokej jsou sezónní sporty, vysoce závislé na vhodné příležitosti, počasí a v případě hokeje i partě podobně smýšlejících nadšenců. Hokej se tedy v rozvrhu objevuje jednou, maximálně dvakrát za týden,  častěji se hráči nesejdou – což je přesně optimální frekvence pro dobrý výkonnostní růst. Bruslení prosté na stadionu je pak záležitostí spíš kompenzační a je otázkou náhody, pravidelně se v plánech příliš nevyskytuje. Pokud ano, pak víc než jednou týdně nemá valného smyslu. Vytrvalostní outdoorové bruslení je vysloveně rarita, příležitost, kterou je vždy dobré popadnout za pačesy, protože se nebude nejspíš ten rok už opakovat. O plánování lze hovořit jen naprosto raritně.